Dopisy byly pro Krumbachovou zásadní. Skrze ně udržovala dlouhé přátelství i se svými bývalými partnery, bratrem, přáteli a přítelkyněmi, psala svým kočkám. Krumbachové dopisy jsou literárním žánrem, komunikací i terapií. Mísí se v nich příběhy, vzpomínky, úvahy, práce, problémy života. Jsou vtipné, radostné, smutné, plačtivé a jindy zase kritické. Hlas autorky v nich vstupuje do popředí, oslovuje a navzdory monologickému charakteru také vyzývá k dialogu (byť nereálnému).

Krumbachová byla hudebně nadaná, byla schopná doporučit hudbu pro film nebo rovnou napsat text písně, vetkat ji do filmového děje tak, aby přestala být pouhým atmosférickým doprovodem.

Pohádky, které jsou pro celé generace normativní, Ester Krumbachová radikálně přepsala a aktualizovala do pohádek tzv. černých. Střídáním neobvykle častých kouzel a prozaických situací rušila rozdíl mezi skutečným a magickým. Při rychlém skoku z pohádky do reality se pak běžný život zdá být kouzelnější než kouzla samotná. Zdá se, že v pohádkách od Krumbachové je možné cokoliv, ovládá je vším prostupující transformativní síla, příběhy se odehrávají tak rychle, že jsou od počátku blízké kolapsu, postavy fluidně vstupují do různých identit a zase z nich vystupují. Vše se odehrává ve světě, který je taktéž metamorfní. Převlékání identit bylo blízké i jejímu odívání. Styl oblékání Ester Krumbachové byl na svou dobu a místo zcela excentrický a byla otevřená divokým kombinacím, které se propisovaly jak do jejích textů, tak do návrhů filmových a divadelních kostýmů.

Ve složce „Moje básně (noční i denní) také drobná próza“ se dochovalo několik básní o zvířatech, které mohou být určeny jak dospělým, tak dětem, dokládají zaujetí Ester Krumbachové pro jednoduchou formu a zkratku. K naivitě se Krumbachová také obracela jako ke korekci a sebekorekci – pomáhala jí bojovat proti nihilismu a egoismu.

Jídlo Ester Krumbachovou zajímalo jako možnost sdílení, sociální interakce a zapojení dalších smyslů do komunikace. Večeře u Ester Krumbachové byly ještě jinou formou setkávání než neoficiální bytové semináře, nebyly organizované ve formátu intelektuální výměny. Ve filmech Krumbachová také ukazovala, že jídlo není jen důvěra a péče, ale že plní i politickou roli, že hostiny jsou mimo jiné místy pro politickou reprezentaci a manipulaci. Vaření ale má ještě úplně jiný rozměr, jak sama tvrdila: „Já vařím ráda, je v tom kus erotiky, marná sláva, pánové, tomu vy nerozumíte ani za mák.“