EK000153_0001-0007

24. září.

Poslední dobou se mi zdávají výhradně asociativní a pragmatikou zavánějící sny. Dřív – v roce 70 -.80, se mi zdávaly barevné, dějové a fantastické sny, i když samozřejmě i ty sny měly někde nějakou asociaci na něco, čemu my z dvacátého století jakožto rozumně ukáznění, přikládáme až příliš velkou cenu nebo váhu.
Ale teď jsem rozpačitá z toho, jak překvapivě blbě reaguje můj mozek ve snu na dané situace. Hraje v tom roli taky Ivo, který mě znervózňuje svou slabou vůlí a impotencí něčemu čelit rychle a s odvahou. Nebude to asi ale jenom jeho osoba, stala jsem se – podle mého soudu – obětí množství informací z TV, které můj cit a lidské smýšlení není schopný absorbovat. Navíc jsem si všimla, že z obrazu TV vychází záření, které mě ochromuje jako droga, dívám se a nechci se dívat a přitom se na to dívám z toho mohu usoudit, že jsem někam propadla, o čem jsem předtím neměla potuchy.
Sny, které jsem si dříve zapsala, jsem zapisovala s pocitem a intuicí, že to zaujme psychology a psychiatry, aby se poučili, jaké sny se zdají člověku ve stavu ohrožení.
Později v průběhu onemocnění, jsem neměla sílu si sny zapsat a taky jsem je zapomněla. Jejich fantazie a depresivní síla byly ale jedinečná ukázka toho, co se zdá člověkovi, který vlastně přežil svou smrt.
Teď se mi zdají zvláštní banality – nepochybně vycházející z horní části podvědomí nebo nadvědomí.
Zdá se mi ku příkladu, že lékař, který mi ambulantně operoval žaludeční křečové žíly – mám cirhózu jater – jede mezi neznámými chodci na bílém koni a já se tomu ve snu divím. Proč se ale tomu divím, to mě zaráží. Proč by nemohl VE SNU jet Jaromír Petrhýl, můj kamarád a drahý přítel, na bílém koni? Obyčejný blbec psychiatr mi určitě odpoví: protože ho nenávidíte za tento nepříjemný zákrok – i když, pravda, v hluboké narkóze laserem – zvýraznil ve věku ne snu jako osoba, jedoucí na bílém koni. Nesmysl, říkám já, jeho postava v jakémsi lidském davu byla v tom snu, který měl další a jiné pokračování, úplně běžná. Zaráží mě jenom to, že jsem se tomu divila, že jsem to nebrala snově. Protože ve snu, který je odvrácená strana měsíce osobnosti se člověk po většinou nediví, ale přijímá snovou skutečnost jako přijímá jinou skutečnost.
Myslím si, že pragmatismus, reklamy na kdeco, mě vlastně zasáhly hlouběji, než o tom vím. Taky hlášení z válek, informace o různých vraždách a tak vůbec, mi zřejmě neslouží.
Ničí mě to. Blbost lidstva narůstá v mém beztak trapném mozku do neurčitelné míry, kterou nejsem schopná zvládat. Předtím jsem se nikdy nedívala na TV, bylo to příliš potupné pro moji inteligenční schopnosti a taky moje naděje u systému, kterému se říká demokracie, byly zkreslené jako Disneyland.
Zřejmě – je mi sedmdesát dva – jak jsem si vším právem vysnila svobodu a teď po ní zase toužím, ale byla jsem tak pitomá, že jsem se pohroužila do četby novin a zpráv z TV. No zas tak moc jsem se nepohroužila – sakra, to je slovo, co? – Protože noviny čtu jen sem tam a o procesu Marty Chadimové mě informují známí: co tomu říkáš? Divím se, je to podle mě psychopatický jev a znám ji dlouho. Takže mě napovídají, co a jak je s jejím soudním procesem. Já vůbec nevím, oč jde, ale tvářím se společensky neutrálně.
I to mě patrně ničí.
I když mě to absolutně nezajímá, takové podobné historie se vždycky odehrávaly a mě jako člověkovi, který žije celý život na základě naděje, osobní naděje a nadšení, že se děje něco mimořádného, totiž že něco dělám, a že to, co dělám, má výjimečnou cenu – to vůbec nic neříká.
Druhá nebo další hodnota těchto neinspirujících snů má patrně známky mého stáří. Vystupuje v nich matka, protagonistka předešlých snů – v různých variantách svého vzhledu. Někdy je mladá jindy je stará. Můj bratr – další protagonista – zastupuje buď bratra nebo cizího milence, taky je to náhodný známy nebo dobrý starý přítel.
Já sama vystupuju jako další protagonista v roli mladé ženy, po které všichni touží, také jako pro mě neznámá, lstivá žena, všemi mastmi mazaná.
Moc lituju té ztráty SNÍT.
Potřebuju peníze a dělám všechno, abych je měla.

22.11.1995.

Poslední dobou mám tak nádherné a harmonické sny, že je škoda se probudit. Ve skoro všech je voda, úplně čistá a teplá. V jednou z těch vodních snů plavu na Struhařově v jezeře, dno je dlážděné mozaikovými kamínky s nějakým blíže neurčitelným antickým ornamentem pompejánské červeni. Já plavu k místu, kterého jsem si jak vím už dříve všimla, ale nevěnovala mu pozornost a teď jsem šťastně překvapená. Je to vykotlaný vysoký břeh, teprve hodně vysoko je tráva a mech a rostou tam stromy a já se dívám na geologické složení půdy, jsou to vrstvy něčeho v čem se lesknou jako křemeny, pak je to tmavě hnědá, pak je pruh červenohnědé, pak je šedá a zase světlá hnědá a celek působí takovým ohnivým teplem, které z barev vyzařuje. Vidím se jak pod tím plavu a cítím, že jsem vyrazila k prvnímu tempu, moje celé tělo se v ten okamžik nesmírně prodloužilo, mám tak dlouhé ruce, že si téměř nevidím prsty a cítím, že tím jediným tempem podplouvám jako štika pod tím ohnivě hnědým břehem.
Na druhé straně jezera slyším větší šplouchání vody a to jdou za mnou dva krásní lesklí hnědí koně, hřívu mají temně rezavou a já uhýbám z cesty a laškuju se dvěmi mladíky, kterým koně patří, že nemám ráda, když za mnou chodí koně ve vodě, že ať jdou radši napřed, ti kluci se smějou, takoví prostí, ale ne zlí a zvou mě k nim. Lezu po posuvném krátkém žebříku na něco jako ponton, je tam bouda bílo-zeleně černá a my se bavíme a smějeme se, je v tom přítomnost letního dne, a já vím, že oni jsou se mnou rádi.
Teďka už si to zase budu zapisovat, protože tolik něhy a štěstí a pocitu svobody se mi nikdy nezdálo.