EK001222_0076–0079

My dear,
Much admired,
Much remembered friend, Honza,

…a heading as big as the dome of the St. Nicholas Church, but what can you do, it is so. Moments ago I patched together a letter to Mr. Hartl, to whom for lack of time I failed to send the texts he wanted, this naïve, venerably naïve man, with the consequence of evoking frequent thoughts of you and our meeting at the movies. You were such an extraordinarily handsome boy, a sight for sore eyes – and sure enough, pretty boys inevitably catch my roving eye – that is the law of nature, or whatever else. No use talking, the two of us, we have no excuse. Your melodious voice over the telephone gave me the brilliant idea to meet sometime for a little chat, like Boccaccio conversing with Boccaccio – so I am writing you instead, rather than being so rash as to call you and say, hey, do you have a minute? Unladylike. Ladies first feel the ground, which is usually hot – but some like it hot – to get an idea of the situation regarding the gentleman, and would the gentleman happen to have time to spare a few indecent glances in our direction…
So, when you have a moment, give me a ring, or do you know what? Drop me a line and say – I just thought of you, what about a glass of bubbly in a cozy little pub along the river, or some other place. I have some interesting new stamps for you and a butterfly collection (à la Daisies), so give us a call when it is a good time. After that you do not even have to do anything. I will call you and say, how about tomorrow at seven, eight, nine, ten, eleven to twelve? I’m starting to amuse myself, because it is pouring down rain and I’m getting silly.
It isn’t that I miss people. I literally can’t stand them, but I do miss some. It would be nice to spend some time with you, to talk about our Parisian secrets, I have a whole treasury of those, and laugh at them with all my heart, but I can’t share that stuff with just anyone, or I would get a bad reputation, which would follow me wherever I go, age notwithstanding. To you I could recount my personal Decameron with great relish, which would be a pleasure, and having caught the briefest glimpse of you, I think you also don’t have a friend or brother that you could please any more than you would please me.
I have always thought that it would pass in the end, but pass it did not. Besides, I work so much – although the word work itself is beginning to bore me mightily. But why call it work? It is a pleasure, a delight, an agreeable torture – all on a voluntary basis. By comparison, growing cacti is like a form of retired sex.
I wrote my idea for Mr. Hartl in two versions: Nobody has yet drowned in the River Lethe. Or: the River Lethe, suitable even for non-swimmers. Hahaha. Running into people of my vintage, one would just go and end it all, to see what they made of themselves. That’s what they deserve for being so upright and moral. For always knowing in advance what is allowed and what is not, always abiding by some antiquated rules and laws, just to avoid the shadow of a bad reputation, so their mama wouldn’t hear, even the dear late one, so that all those people, none of whose business it is, wouldn’t know. They blew it. Unlike us, who are not responsible for what others think about us. 
Well, I am full of sage words today, Mr. Hartl would be pleased. He addressed me as “my gracious lady.” I asked him to call me by my name, and the old aristocrat stuttered the revelation that ladies from the National Theatre deserve this particular form of address. So I explained to him politely, and not in so many words, that the National Theatre can go fuck itself as far as I’m concerned. And so he wrote to me: “my dearest lady.” Fair enough. At least somebody respects me. Like him. Otherwise the world is rife with bad-mannered people like me, and foulmouthed people also like me. But, as says – mind you – Ostap Bender:* we don’t need any vulgarians here, we are vulgar enough ourselves.
Just so we don’t waste time in the future – you are surely of a similar frame of mind as I am – I never fit into totalitarianism, and do not fit in this current democracy, the whole Czech nation can go take a running jump. Except St. Wenceslas – I do respect legends – those idiots don’t even deserve such noble legends. To put it differently, one chimera exchanged for another. It makes me laugh. 
With the conflicted and naive erotomaniac Jan Němec I get on better and better, we have such cynical conversations – when we do have conversations, that is. I am also better writing this, so we don’t have to talk about him and thus remain free to talk about our respective interiors. By the way, I get the word interior all mixed up with the Ministry of the Interior; a deformation from totalitarianism, as the popular psychologist Dr. Pondělíček would say, and he would be right, fool that he is.
Damn, I’ve already covered a second page and it didn’t even feel like I was writing that long and so much. I should end this now, but feel it’s a shame – this new sheet of paper, just like Czechs feel it’s a shame to waste the dumplings they brought home from the canteen at work, so they keep them in their fridge and munch them down with dill sauce, with eggs, or just like that, plain and dry, for breakfast – and if Czechs were capable of eccentricity, which they are not, they might spread some jam on them. But that’s just a fanciful culinary vision. With a pickled gherkin on top.
Alright, then: in consideration of dumplings and the empty sheet, I will furnish you with a few more observations, just so we don’t stray into things beyond the recounting of delightful and charming tales, as Boccaccio puts it – I keep quoting him. How tedious it is to quote people, but I honor the man for his epicureanism, for his wisdom in understanding that it is better to laugh than to weep, and it is better to live well and beautifully for five minutes than to live for five years miserably and without beauty. Since I’ve seen both, that young man with a taste for immorality has duly grown dear to my heart. And not only because I’ve experienced both, that’s bullshit. You can live to see all kinds of things and still remain as dumb as ever (suffice to remember the survivors of concentration camps and the resistance movement, and a quote for reference: he who has ears, let him hear, and he who has eyes let him see), but because sorrow has always found a home within me, and the deep instincts and passions that live just next door must surely constitute some of the impulses that make me believe what I am writing you now, and are the cause why I suddenly felt such a longing to meet you.
And now for an observation: less than four years ago I was dying. I talked to my mother, in a manner of speaking, and didn’t want to return to this world. But there was an uncompromising hand and something like an injunction: you will go back. And so here I am.
It may have been with you, when we talked about all kinds of things, that I might have quoted a line from the Upanishads to you: God is a house without borders.
I am neither a Yogi nor a Buddhist nor anything of that sort in the very least – all of that is just a trinket of fake gold, a passing fad, there is no real quest, no risk or danger in all that – nothing. Your situation is different as a Catholic – but these are secrets of the mind, not worth talking about and occupying oneself with. I realized a long time ago that in love you learn more than you expected. It is without a home. It has no name. It moves of its own will, without being driven, as Socrates defines the human soul.
When I was around sixteen or seventeen, under the influence of Baruch Spinoza, I went through a period of adolescent anguish (no, it wasn’t adolescent in nature, only in age) about the meaning of my existence, and at one point I woke up at daybreak and heard a highly appropriate articulation: the body is as sacred as the soul. Incredible or absurd? True or not – either way it doesn’t matter. What I think is that in response to the intensity of my desire to figure things out, my innermost essence spoke to me. No miracle can happen without that. Only much later did I understand that the most indifferent body is consecrated in the realm of love – like that sweet whore in Pigalle in her little sailor suit or schoolgirl dress, the one who wouldn’t take off that ribbon and let her hair down – remember our conversation about that?
And I foolishly thought – but I am not even sure, Honza, if I even thought that, or just assumed, after intercourse with old men, that one forgets all that, but certain people never forget that, and not only that, but one simply cannot live without this kind of adventure, exploration, the longing for sin which is sweet. Well, the dumplings have found their purpose and the empty sheet is filled with writing. For the need to talk to you, because when I saw you I knew instantly that the long time (though of course a thousand years is a longer time than twenty) has changed nothing, and above all, you haven’t changed – reading your expression and your eyes, I think you haven’t changed one bit. And neither have I. Do drop me a line, then, will you? If it’s not that line about butterflies, feed me another, I’ll be only too happy to fall for it. We’ll be conspiratorial like Freemasons and we’ll decipher each other’s messages to make it more exciting and delightful, so as to avoid tedium, that dumb whore that resides all around as far as the eye can see. And I mean an ugly whore who has turned religious all of a sudden. And hardly surprising, her tits are no good, to say nothing of her belly.
I’ll be looking forward to your letter. You know what? How about writing me something profoundly meditative, that would just confuse everything, but no, that would take too much of your time. A telegram is another option: I agree. When? Yours, Radek.

Bye then, Honza, good night.

Ester alias Rattlesnake Ess-ther

*The conman hero of a highly popular series of satirical novels by Soviet authors Ilya Ilf and Yevgeny Petrov, the first of which was The Twelve Chairs.

Můj drahý,
obdivovaný,
vzpomínaný příteli Honzo,

je to nadpis jako kopule svatýho Mikuláše, ale co se dá dělat, je to tak. Před chvilkou jsem zalepila dopis panu Hartlovi, kterému jsem pro nedostatek času neměla čas odeslat texty, které chtěl, ten naivní, úctyhodně naivní pán, což mělo za následek, že to evokovalo moje časté myšlení na Tebe a na naše setkáni v tom biografu. Byl jsi tak neobyčejně krásnej hoch, jakoby sis z voka vypad - a to se ví, mě krásní hoši pokaždé padnou zas do mého voka - to je zákon přírody nebo čeho nebo koho. Co bysme si povídali, my dva, nemáme se nač vymlouvat. Taky Tvůj lahodný hlas v telefonu mi vnukl tu jedinečnou představu, že se někdy setkáme a že si budeme povídat jakoby seděl Boccacio s Boccaciem - a tak Ti radši píšu, abych nebyla tak kách, že bych Tě zavolala a řekle, hele, máš čas? To my dámy neděláme, my nejdřív oťukáme půdu – povětšinou horkou – ale někdo to rád horké – abychom zjistily, jak to s pánem vypadá a kdy by měl pán náhodou čas věnovat několik nemravných pohledů dámě.
Takže, až budeš mít chuť a čas, tak mi zavolej anebo víš co? Napiš, víš třeba něco jako, náhodou jsem si na Tebe vzpomněl a co takhle vypít sklenku šampusu v hospůdce na Vltavě nebo někde a mám pro Tebe zajímavé nové známky a sbírku motýlů /Sedmikrásky/, tak zavolej, kdy by se Ti to hodilo. A pak už se nemusíš namáhat, já Ti zavolám a řeknu co takhle zítra v sedm v osm v devět v deset v jedenáct až dvanáct? Začínám být vtipná, to je tím, že leje a já horníčkovatím.
Ne, že by se mi stýskalo po lidech, doslova je nesnáším, ale po některých jo, stýská se mi. Bylo by fajn s Tebou posedět a povídat si o našich tajnostech pařížských, já jich mám velkou zásobu, sama se tomu srdečně směju, ale nikomu to nemůžu povídat, abych neměla špatnou pověst, která se mnou stále kráčí, věk nevěk. Ale Tobě bych s ohromným gustem vyprávěla svůj osobní Dekameron, bylo by to potěšení a jak jsem Tě jen tak na okamžik zahlédla, myslím si, že ani Ty nemáš bratra přítelíčka, komu bys udělal větší potěšení než mně.
Vždycky jsem myslela, že mě to konečně přejde,ale vono mě to nepřešlo. Kromě toho silně pracuju – i když to slovo pracovat mě už začíná upřímně srát. Jakápak práce! Rozkoš, potěšení, příjemná mučírna – všechno na dobrovolné bázi. Pěstování kaktusů je proti tomu penzionovaný sex.
Napsala jsem panu Hartlovi svou myšlenku ve dvojím vydání: V řece Léthé se ještě nikdo neutopil. Anebo: Řeka Léthé vhodná i pro neplavce. Hihihi.
Když člověk potkává ty svoje ročníky, tak by se šel picnout, co ze sebe vyrobili. To mají za to, že byli uvědomělí a morální. Že dycky předem věděli, co se smí a co ne, že se vždycky drželi prťáckejch zákonů, aby náhodou neměli špatnou pověst, aby se to náhodou nedozvěděla maminka, byť i nebožka, aby se to nedozvěděli všichni, co jim do toho nic není. Prostě udělali chybu. Kdežto my ne, my nejsme zodpovědní za to, co si kdo o nás myslí.
No, oplývám mudroslovími, pan Hartl by z toho možná /?/ měl radost. Oslovil mě milostivá pani, já že aby mi říkal jménem a ten starý šlechtic vykoktal novinu, že dámy od Národního divadla si zaslouží toto oslovení. Tak jsem mu zdvořile a ne těmito slovy řekla, že na Národní divadlo seru. Tak mi píše: vzácná paní. Tak jo. Aspoň někdo si mě váží. Jako on. Jinak se svět přímo hemží nevychovanci jako já a sprosťáky taky jako já. Jak říká ovšem a to pozor! Ostap Bender: sprosťáky nepotřebujeme, sami jsme sprosťáci.
A jenom abychom pak neplýtvali časem – Ty jsi určitě stejného mínění jako já: nevešla jsem se do totality a nevejdu se do stávající demokracie, ať mi celý český národ vleze na záda. Svatý Václav ne – já si legend vážím, ti blbouni si takové vznešené legendy ani nezaslouží. Ale jinak, fantom střídá fantom. Dovol, abych se zasmála. /Směju se./
S rozpolceným a naivistickým erotomanem Jeníkem Němcovic vycházím stále líp, vedeme spolu cynické rozhovory – pokud tedy nějaké vedeme. To Ti taky radši píšu, abychom pak o něm nemuseli mluvit a mohli se věnovat našemu nitru. Mimochodem se mi slovo nitro a slovo vnitro nějak propojilo, deformace totality, řekl by Mudr. Pondělíček moudře a měl by pravdu, i když je to vůl.
Ježišmarjá, já jsem už popsala druhou stránku a to mi vůbec nepřišlo, že píšu tak dlouho a tak moc. Měla bych teď už radši skončit, ale je mi líto prázdnýho papíru jako je Čechům líto knedlíků, co si přinesli ze závodní kuchyně, mají je v lednici a žerou je s koprovou omáčkou, s vejcem anebo jen tak nasucho ke snídani – a kdyby byli Češi schopni výstředností, jakože nejsou, mazali by si je džemem. Ale to je luzný sen o gurmánství. A kyselou vokurku navrch.
Tak dobrá: v rámci knedlíků a prázdnýho papíru Ti dodám ještě několik glos, abysme se zbytečně nezaobírali jinými věcmi, než líčením přepůvabných a líbezných příběhů, jak říká Boccacio- pořád ho cituju, je to nuda, citovat, ale já toho člověka ctím pro jeho epikurejství, pro jeho moudré chápání, že je lepší se smát než plakat a že je lepší žít pět minut dobře a krásně než pět let špatně a nekrásně. Protože jsem oboje zažila, tak mi ten mládenec s chutí nemravnosti patřičně přirostl k srdci. A nejenom proto že jsem to zažila, to kecám. Zažít se může leccos a člověk je stejně blbej jako předtím /vzpomeňme na koncentráčníky a Odbojové hnutí, poukažme na citaci: kdo má uši, slyš a kdo má oči, viz/, ale proto, že smutek, který ve mně od pradávna sídlí a hluboké pudy a vášně, které jsou hned těsně vedle, jsou určitě jedním z popudů, pro které vyznávám právě to,o čem Ti píšu a taky to, jak velice jsem zatoužila se s Tebou setkat.
Tak jako glosu: před necelými čtyřmi lety jsem umírala. Mluvila jsem s matkou, jakoby tak nějak, nechtěla jsem se vrátit na svět. Ale byla tam nějaká přísná ruka a něco jako rozkaz, vrátíš se. No a tak jsem zde.
Bylo to možná s Tebou, kdy jsme mluvili o všem možném, možná, že jsem Ti citovala jednu větu z Upanišád: Bůh je bezdomý dům.
Nejsem ani v nejmenším ani jóginka ani buddhistka ani nic podobnýho – to je všechno náušnice z falešnýho zlata, co je právě v módě, není v tom dopátrání se, risiko, nebezpečí - nic. Ty jsi na tom jinak jako katolík – ale to jsou mentální tajemství, o kterých nemá cenu hovořit a zaobírat se jimi. Pochopila jsem dávno, že v lásce se člověk dopátrává a dozvídá víc než vlastně čekal. Je to bezdomé. Nemá to jméno. Pohybuje se to samo o sobě, ničím nejsouc pohybováno, jak definuje Sokrates lidskou duši.
Asi v šestnácti nebo sedmnácti letech pod vlivem Barucha Spinozy, jsem se puberťácky /ale ne, to tak nebylo, i když věkem ano/ trápila nad podstatou své existence a jednou k ránu jsem se vzbudila a slyšela jsem přesnou formulaci: tělo je stejně svaté jako duše. Neuvěřitelné nebo absurdní? Je to tak nebo je to jinak – to je úplně fuk. Já si myslím, že intenzitou své touhy se něčeho domáknout, na mně promluvila moje podstata. Bez té se neobejde žádný zázrak. Teprve daleko později jsem pochopila, že sebelhostejnější tělo se v oblasti lásky posvětí – jako ta sladká kurva na Pigalle v těch matroských či lyceistických šatičkách, co si nechtěla vyndat mašli z vlasů a ty vlasy si rozpustit - vzpomínáš, jak jsme o tom mluvili?
No a já jsem si bláhově myslela - ale vlastně Ti nevím, Honzo, jestli myslela, spíš jsem možná předpokládala po styku se starci, že na to člověk zapomene, ale určitý člověk na to nezapomene a nejen to, on se bez takového dobrodružství a propátrávání a touze po hříchu, který je sladký, prostě neobejde.
No – knedlíky se použily, prázdný papír je popsaný. Z potřeby s Tebou mluvit, protože když jsem Tě uviděla, jsem okamžitě pochopila, že ta dlouhá doba /i když, pravda, tisíc let je delší doba než dvacet/ nic nezměnila, hlavně že Ty ses nezměnil podle výrazu a Tvých očí myslím, že vůbec ne. A já taky ne. Tak mi napiš, jo? A když ne motýli, tak něco jinýho, já na to ochotně skočím. Budeme tajní jako Svobodní zednáři a budeme dešifrovat naše zprávy, aby to bylo vzrušující a rozkošný, aby to nebyla nuda, ta děvka blbá, co sídlí, kam oko pohlédne. A myslím děvku škaredou, co je najednou zničehožnic pobožná.
To se ví, má blbý ňadra,o břichu ani nemluvím.
Budu se těšit, že mi napíšeš něco, víš co? Co kdybys napsal něco hluboce meditativního, co by to všechno jako popletlo, ale ne, to by Ti zabralo spoustu času. Taky by byl možnej telegram: Souhlasím. Kdy? Tvůj Radek.

Tak čau,Honzo, dobrou noc

Ester
alias
Estýš Chřestýš