EK001218_0001, EK001215, EK001216

Prague, September 17, 1988

Dear Machaling Chachaling, alias Little Mácha akaMacháček, Mirek,

I have been able to hold a pencil in my hand for a while now, but I’ve lacked the strength or the will – or both – to write to anyone, and when I think that I was unable to so much as switch on the light or wind the clock hanging over my bed, that really is like being alive after death, unbelievable. You have asked me time and again what it’s like, this near-death experience – I cannot be much help there – but it’s not so bad, only for future reference, be ready not to give a damn about anything at all. There’s a lot of talk these days that it’s supposed to be like a tunnel with a bright light shining at the end, but I’m not sure it works like that for everyone. I guess it all depends on one’s own nature and the personal projection of some idea or belief, which is basically the same difference. I’m not strong enough yet to do it justice in words, but with me it was something like this – I was drifting in and out and was then completely unconscious from Saturday afternoon until early Sunday evening, I think, and then a while longer in hospital, I guess, I have no recollection of it – but I was floating gently in a sort of warm, white mist and was happy as never before in my life – I was so weightless and so wonderfully free – and that mist, it was no ordinary mist as we know it, it was something akin to an embrace, something that held me tight and warmed me, so loving and close – like a father – but that’s perhaps some association with having missed my father so much after my parents divorced, so perhaps it was a resurfacing of the masculine principle, devoid of eroticism or anything like that – I can’t describe it. And I was floating and then I cried out – I remember that cry very well, it was my innermost voice, I NEVER WANT TO GO BACK THERE and then I remember calling happily MOMMY, I’M HERE NOW AND HERE ON THE LEFT ARE CRAYON AND BAJAJA, I’M GONNA GO PLAY WITH THEM and I was just so happy all that time – it lasted for an infinity but all of a sudden my flight seemed to come to a standstill and something like an order was sounded, but not in so many words, it was beyond words. Mirek, perhaps you will know it when you yourself lie dying, I managed to just pretend – something terribly kind, but also strict and authoritative tells you that you have to go back, and although it was neither an order nor a threat, I broke down in tears and begged for mercy, imploring that I never wanted go back to this world – but the mist had already started to clear, and through a sort of hole in that cloud there was a doctor in a white coat by my bedside, and enchanted, I told him – that is, I thought I was speaking, for there was no chance I could actually speak, I just whispered and was having a hard time articulating – that he looked like a sculpture from Benin. That’s a great culture of Africa, see? Well, and the doctor, the sculpture from Benin, asked me what my name was, but I couldn’t remember, and also what medication I had been taking, and I drew a blank with that too, and above all I was confused as to why I was not in my own bed – I guess that must be quite common, as they told me later, all kind of things happen during hepatic failure – but what is important, Mirek, is that a couple of days later I started to realize that even what I was screaming back there was on some deep level just a kind of human exhibitionism, it had a phony ring to it, although as I have told you already, the voice I heard screaming there was my innermost self. But I think ultimately it’s going to be completely different, and more resigned to death – this was just a dress rehearsal – the opening night is to be held at a date yet to be announced. So that is what it was like, I’m still very tired, a bit shaken, but as far as resurrections go I don’t particularly feel like I’m anything special, my near-death did not affect me all that much, and leaves me rather indifferent, feeling neither joy nor sorrow. It was in the cards, predetermined at the hour of my birth and I’m too tired to argue whether I believe in fate, and as I write this, for ultimately it’s still totally different – EVERYTHING IS DIFFERENT, when you get a glimpse through that crack in the door. Since April 1, aka April Fools’ Day, when it became clear that I was going to live, I decided that for the next April Fools’ Day I would have an exhibition of my pictures – of course they are not really paintings. Only a precious few painters are born with the divine gift, and I’m not one of them – I think my gift lies in cinema – but aside from that, I’m a thinking philosopher and I’m happy when I can doodle my personal nonsense and chaos, I love it and it’s all very nice, sort of a dreaming and sort of a conversation about form and color. Would you like to open my exhibition with a few unaffected, but earnest remarks? You will, won’t you? Say you will do the speech for me and be the toast of society, only you mustn’t start ranting and railing at people, it’s not done at gallery openings – but why should I hold you down, my love, you of all people – do as you will any way you will, just promise me that you will be there, okay? As for my physical condition, the latest news is this: my nails are growing in a strange way, those little white half-moons at the root of the nail have now appeared in the middle of my nails – the stuff the body is made of, what a sublime edifice, it’s an idea, the body, and dear me how good it is – it’s all so fascinating, one would become obsessed with it – but no, on this day as a deceased individual I shall refrain from profanities, though I don’t know, maybe it might piss off my guardian angel, perhaps that’s actually what he likes about me, considering he’s been protecting me at every turn, or flight, or whatever the score is with these angels – nobody knows. That’s what I am curious about, what it will actually be like when we are among them, if they are actually there, that is – but I’m only joking, the angels are actually some kind of cryptogram of our subconscious and I believe in angels and I will not hear a word against them. I am too tired, Mirek, my Macho Chacho – someone will take this letter to the post office for me, as I am still too weak to get there, a mere glow worm, that’s me, but I don’t seem to bring anybody much luck, so don’t start entertaining any illusions about me. When all is said and done, we are all more or less dead in the short or long run, as some French wit – I don’t know about that!! – once quipped. I keep all my available fingers crossed for you, get in touch and keep well, work hard, quit boozing and leering and stay focused on serious things – oh, and you needn’t comment on the present letter, it provides its own commentary, so don’t waste your energy on such foolishness, and instead rise to lofty new heights further along the heavenly ladder, and give us a ring, won’t you? Looking forward to hearing from you, Esti

Machajdo Chachajdo alias malý Máco čili Mácháčku Mirku

už jsem zase schopná psát na stroji, a udržet tužku v ruce, proto že předtím jsem nebyla schopná stisknout ani vypínač světla a když jsem otevřela lednici třeba dejme domu, tak jsem si klekla na podlahu a pak jsem se musela zase chytit tý lednice, abysem se dostala do svislý neboli do vertikální polohy, ale to nešlo tak hladce – to Ti je sranda bejt po smrti živej, to bys nevěřil – a pak jsem vodlezla po čtyřech do postele. No – Ty ses mně několikrát ptal, jak je to s tím umíráním – nemohu přesně sloužit, ale nejni to nejhorší, akorát se připrav v budoucnosti na to, že Ti bude všechno fuk. Hodně se teďka povídá o tom, že je to něco jako tunel, kde je vzadu nějaký zářivý světlo – ale nevím, jestli to tak funguje u všech, to asi záleží na nátuře a na osobním vkladu nějaké víry do smrti. Se mnou to bylo tak, že když jsem se probrala z mrákot – ne, takhle ne, musím to napsat jako scénář. Podívej – zatím nemám dost sil se vyžvanit z podoby, jak je mým zvykem – to bylo takle, že jsem byla v bezvědomí asi od soboty odpoledne až do neděle navečer anebo do rána? To si nepamatuju což je jedno – ale lehce jsem se vznášela v takové jakoby teplé bílé mlze yx a byla jsem tak šťastná, jak jsem nikdy v životě nebyla – já jsem byla tak lehká a tak nádherně svobodná a ta mlha to nebyla jenom mlha, to bylo něco jako objímání, cosi mě k sobě tisklo a hřálo mně to a chlácholilo mě to a já nevím, to se nedá říct. A já jsem se tak vznášela a najednou jsem vykřikla – ten křik slyším, protože slyším svůj nejvnitřnější hlas JÁ SE TAM UŽ NIKDY NECHCI VRÁTIT a pak si pamatuju že jsem křičela MAMI, JÁ JSEM UŽ TADY A VLEVO SI HRAJOU PASTELKA S BAJAJOU A JÁ SI JDU S NIMA HRÁT a byla jsem furt šťastná a najednou se ozvalo něco jako příkaz, ale to nebyly slova, to se nedá popsat, víš, Míro, to nejde, to si možná uvědomíš až budeš umírat dovopravdy, to já jen naoko – a kdosi nebo cosi, ale něco láskyplnýho a přísnýho současně ti říká něco v tom smyslu, že se vrátit musíš a přesto, že to nebyl diktát a nebyla v tom hrozba, já jsem začala strašně plakat a křičela jsem, že nechci – ale ta mlha se už začínala protrhávat a v takové díře v té mlze seděl lékař v bílým a já jsem se na něj okouzleně podívala a řekla jsem – což jsem si myslela, že jsem řekla, protože jsem postrádala hlas a tak jsem mu řekla, vy jste krásnej jako socha z Beninu. To je taková africká velká kultura, víš? No a pak teda ten doktor, ta socha z Beninu, se mě zeptal, jak se jmenuju, to jsem se dlouho rozpomínala a taky, jaký léky jste brala, to vůbec nefungovalo, hlavě jsem byla disorientovaná, nevěděla jsem, proč nejsem ve své posteli – to je myslím, docela běžný, to není důležitý – ale důležitý, Mirku je to, že jsem si za pár dnů uvědomila, že i to moje de facto umírání mělo v sobě nějakou faleš z výchovy, vzdělání a tak podobně. Jsem zatím příliš unavená. Trochu se furt celá třesu, ale už jsem začala trochu malovat a chci mít výstavu mejch ne to nejsou obrazy, co já dělám, to jsou takový hry, to je monolog, Mirečku. Bohem požehnanejch malířů se narodí málo a já mezi ně nepatřím – já jsem myslím byla Bohem políbená co se filmu týká – ale jinak jsem uvažující filozof, kterej má schopnost výtvarně se vyjádřit a to samozřejmě není malířství ale tu výstavu stejně chci mít a já ji uskutečním do roka a do dne protože na prvního dubna čili apríl!!! Jsem věděla, že teda musím žít dál. Tak jsem si řekla že je to vypečenej apríl, ale proč ne? Uděláš mi řeč na vernisáží?? Viď že jo. Hamlete, pohleď, piju na tvůj zdar, jak Ti napsala Dagmar Neumannová, Tvoje oblíbená přítelkyně, co hrála Gertrudu v ten čas, kdy jsi odjížděl z Budějovic do Prahy právě díky vítěznému Hmaletovi – jak Tys ho Mirku hrál!!! ach bóže bóže – a Ti napsala do nějaké knížky, kterou Ti dala na cestu TAM, do Prahy.
No – podívej, jako zmrtvýchvstalá si nepřipadám nijak zvlášť nic jako extra třída. To téměř úmrtí se mě jaksi nedotklo. Je mi to naprosto lhostejný. Nemám ani radost ani žalost. Vím, že to tak bylo dáno, že to bylo předurčeno v hodinu mého narození. Jsem moc unavená a nechci vést spory, jestli věřím teda v osud nebo ne. VŠECHNO JE TO JINAK – ale nedá se komunikací sdělit. Byl u mně ondyno jeden astrolog, takovej člověk v této době dělá kotelníka nebo nějakýho strážce kravína – a on je někdě zalitej v Lorettě a tam je jako hlídač – a ten mi řekl, že prej to bylo na smrt, ale že prej tam vstoupilo Slunce. To je jedno, co kdo říká, já jsem ten rozkaz na jakýsi vnitřní uši slyšela. Jsem hrozně unavená, Mirku, ale není to nic špatnýho. Divně mi dorůstají nehty, takový ty malý půlkruhový měsíčky na nehtech mám teďka vprostřed nehtu. Ta hmota je záhadná myslím hmotu těla. No tak teda tady zůstanu, to je tak. Budu se stejně tak namáhat, jak jsem se namáhala celej život. Není mi to moc po chuti, když je člověk po smrti, tak jaksi všechno je jinak a je to jinačí. Už mě nerozčilujou ty kurvy / mohla bych říct svině, krávy, volové, oslové – ale to jsou názvy zvířat, co je buďto sežereme nebo zabijeme až doslouží a to je hanebnost hanebná / jsou mi lhostejnější než před tou mou údajnou smrtí. Vždycky jsem věděla, že mezi ně nepatřím, teď to vím stejně jako předtím.
Ach, Mirku, já jsem unavená na smrt, ale takovou únavou, která spoléhá na to, že už zde nebude tak zase moc dlouho, že už nebudu muset zápasit s blbostí všeho druhu. Víš Ty co? To není pravda, co jsem napsala. Jestli to něco, co označujeme slovem Bůh, vzalo sem zpět se striktním příkazem, tak víš co já se no jo, co mi zbývá. Musím se do toho dát. Přece neumřu jako zhaslej lampion. Já chci svítit. Já si chci sobě svítit na cestu TAM, já budu co nejplodnější, až teda bude premiéra – todleto, to byla generálka.
Takže vidíš, že v mým případě ses o procesu umírání dozvěděl akorát tak úplný hovno – což je případ mnoha set miliard lidí – jsme víceméně mrtví.
Držím Ti palce všechny, co mám, i na zadních a ozvi se.
Tenhle dopis nemusíš komentovat, je to zbytečný, já jenom jsem se trochu snažila, protože ta písemná forma odebere nějaký ty hlasový emoce, víš?

A já ještě pořád tak trochu kníkám a tak bych to nemohla celý barvitě vyprávět.
Tak zatím Tě moc líbám a mysli na mě, ať to namaluju co možná nejlíp.