EK001219_0001–0002

Intentionally Unsent Letters or Letters Forgotten Unintentionally

There are good times and bad times that touch people with an intimate antenna without changing anything about their overall situation.

These letters were written in quite bad times, but I think that in them there is a lot of desire to talk to someone. Sometimes telephone conversations aren’t the worst, but the written word, monologue, and dialogue together, sometimes give you the chance to talk yourself out of a situation, collapse into bed, and fall asleep. Sometimes before sleeping you can still laugh over something you think you remember in the letter, but that wasn’t in it. It wasn’t even written down, not even shared, but somewhere between the lines, green groves lie verdant – and if not groves, then at least little leaves – because communication is in and of itself a step towards the concept that tomorrow will be better. Tomorrow is thus one of the most dangerous words, because it effects both creditor and debtor, but is otherwise great support for those who put credit in life.
Nothing can be survived without humor and jokes, not even a morning after party or a cold,   let alone life itself. 
A letter that hides something from its witness, absent at that moment but existing, is a great comfort. Such long letters are written mainly when out of your own skin, trying to get back into that skin, in order to claim it. This isn’t a joke – you write and write and write, even though you would really like to scream and explain to the other person why you are screaming.
Making light of something is a wonderful thing – staring at her letter she might just want to start sobbing, but the power of her ego rescues her and she quickly understands there’s no sense in draining herself to the ruddy depths of her well-worn exhaustion that she wears underneath her close because of the heat and the state of her kidneys. That she has to learn to circle things with a finger so they don’t shoot up to the heavens like the naked behinds of problems, that she has at least to paint them, tattoo them, change their clothing, so that they can be laughed at, at least a little bit. She will give information about herself and her desire to write to you, to speak to you. She doesn’t want or intend to annoy someone she likes. And then she ends up in these terrible stages of life, rather than sleeping healthily, talking to someone. Disjointedly, she jumps from one topic to the next, with the fantastic word TOMORROW!!!TOMORROW!!
I’ll be better soon, she says to herself while writing. Soon I won’t have to bother people. But sometimes that won’t even happen TOMORROW. She gets up, reads her all-night letter, and grabs her head at who the hell could even stand to read such anxious chatter all the way through. The humor has disappeared behind the stove, the inspiration of sharing and intimate laughter is gone, it’s just morning. And another day ahead of you, my friend. 
One way or the other – some letters you immediately rip up into small pieces and toss, while others, which you’re still thinking could be sent in a week or so once they mature, stay sitting in the drawer and you throw socks and pour out your ashtray over them – but somehow you don’t have the strength to destroy them, you only want to not see them.
And then – at a certain, different time – you find them by chance when you’re looking for socks and say to yourself: this is really quite a funny letter, why didn’t you send it? It’s too late now, sending a letter several years old to an addressee who has died in the meantime. Or to one who – all flushed and alive – would wonder why you’re sending a letter with such a delay, because in that case another letter would have to be written explaining why THAT letter wasn’t sent. 
Rather, writing letters is a comfort for personal hopelessness and a desire to be with someone at night – at least, these letters are of that type.
I don’t know what follows from that. In all probability nothing. But it doesn’t matter. Something doesn’t always have to follow from something.
Letters don’t exist without hope in communication – which is, however, sometimes so strangely fitted in the pipes and tubes and ducts (strange, no? Who knows what it could mean) of the underground life, or even movement, of the soul that this communication can be one-sided. The only one who communicates with the illusion of her own loves and sympathies is the one who wrote it.

Úmyslně neodeslané dopisy anebo dopisy neúmyslně zapomenuté.

Jsou zlé a dobré časy, které se člověka dotýkají intimním tykadlem, aniž se tím cokoliv na celé jeho situaci změní.
Tyto dopisy byly psány v dost špatných časech, myslím si ale, že v nich byla spousta touhy pohovořit si s někým. Telefonní rozhovory nebývají někdy nejhorší, ale psané slovo, monolog, dialog dohromady dává někdy šanci vymluvit se z podoby, padnout do postele a usnout. Před spaním se člověk někdy ještě pousměje nad tím, nač si v dopise vzpomněl, ale co v tom dopisu nebylo. Nebylo to ani napsáno, tedy ani sděleno, ale kdesi mezi řádky se zelenají zelení hájové – a když ne hájové, tak alespoň lístečky z těch hájů – protože komunikace sama o sobě je už krokem k pojmu: zítra to bude lepší, zítra. Zítra je proto jedno z nejnebezpečnějších slov, pokud se to týká věřitele a dlužníka, ale jinak je to skvělá podpora pro věřitele v život.
Bez humoru a utahování se nedá přežít nic, ani ráno po flámu nebo rýma. Natožpak život sám.
Dopis, kde se leccos utají před tím svědkem, nepřítomným v tu chvíli, ale existujícím, je velký komfort. Takové dlouhé dopisy se píší hlavně, když jeden není ve své kůži a přitom se snaží, aby se do té kůže zase vešel, aby pod vlastní kůži zase vstoupil a ztotožnil se s ní. Není to legrace – člověk píše a píše a píše, vlastně i proto, že by chtěl křičet a vysvětlit tomu druhému, proč křičí.
Zlehčování je úžasná věc, člověk čučí nad svým dopisem, už už začíná vzlykat, ale přichází k němu mocnost jeho osobní prestyže, rychle pochopí, že nemá smysl se odkopávat až po vyrudlé spodky své obnošené únavy, kterou nosí vespod kvůli teplu a ledvinám. Že musí věci umět obkroužit prstem, aby nestrměly k nebesům jako holé zadnice problémů, ale že je musí aspoň pomalovat, potetovat, přiobléct, aby byly aspoň trochu k smíchu. Že i tak podá informaci o sobě a své touze ti napsat, mluvit s Tebou.
Že nechce a nemíní obtěžovat toho, koho má rád. A tak se stane v těch horších etapách života, že člověk, místo, aby zdravě spal, si s někým povídá. Roztržitě skáče z jednoho téma na druhé, ale je to paráda se slovem ZÍTRA!!! ZÍTRA!!!
To už mi bude líp, říká si při psaní, to už nebudu muset otravovat. Jenomže ani to se někdy ani ZÍTRA nestane. Člověk vstane, přečte si svůj celonoční dopis a chytí se za hlavu, kdože by takové úzkostné kecy vůbec vydržel dočíst až do konce. Humor zalezl pod kamna, inspirace sdělení a důvěrného smíchu je pryč, je pouhé ráno. A další den před Tebou. Kamarádíčkové.
Ať už tak nebo jinak – některé dopisy ihned roztrháš na malé kousky a zahodíš a jiné, o kterých stále uvažuješ, že by mohly být poslány dejme tomu za týden, až se Ti to rozleží, zůstanou ležet v šupleti a Ty na ně naházíš ponožky a vysypeš na ně popelník – ale jaksi nemáš sílu je zničit, chceš je pouze nevidět.
A pak – v určitém jiném čase – je náhodou najdeš, když hledáš ponožky a řekneš si: tohle je vlastně docela srandovní dopis, proč jsi ho neodeslala? Je už pozdě odesílat několik roků starý dopis adresátovi, který mezitím už umřel. Anebo - celý ruměný a živý – by se divil, proč mu posíláš dopis s takovým zpožděním, protože v tomto případě by se musel napsat další dopis, který by vysvětlil, proč TENTO dopis nebyl odeslán.
Opravdu, psaní dopisů je komfort osobní ztracenosti a touhy s někým tu noc být – aspoň tyto dopisy jsou toho druhu.
Nevím, co z toho vyplývá. Se vší pravděpodobností nic. Ale na tom nezáleží. Nic nemusí pořád z ničeho vyplývat.
Neexistují dopisy bez naděje v komunikaci, ale ta komunikace je někdy tak divně upravena v rourách a potrubích a trubkovodech (divný název, že? Kdo ví, co může znamenat) podzemního bytí až, řekněme, podzemního hnutí duše, že ta komunikace, může být jednostranná. Hrál v ní roli pouze ten, kdo psal. Komunikoval s ní, s přeludem, s fantómem svých lásek a sympatií, pouze ten, kdo psal.