EK001183_0034–0037

Boris Jachnin

Praha, 14. června 1994.

Milý Borísku - Pitrýsku,

najednou, zničehožnicvá, se kolem mě dycky šmrcne Tvoje jméno. Lidi, o kterých by se mi nezdálo, že Tě můžou znát, tak Tě znají. No a já se divím. Pak důvěřuj mé inteligenci.
Takže Tě zaprvé pozdravuju z plana, ne z plana jsem nechtěla napsat, chtěla jsem zplna – novidíš jak tode když jeden chce -hrdel zvoláním: ať žije všesokolský sjezd nebo slet, no prostě, to, co teďka bude. Mám doma vobrázek z roku 14, je to príma podívaná na národ, kterej netušil, že bude prolezlej fízlováním a udavačstvím o pár desetiletí pozdějc, až se z něj bude kouřit. Ale jinak ty čamary a ty červenobílý prápory – proč ne? Každá uniforma je feš, jen se musí umět nosit.
Jak se máš? Doufám, že skvěle. Já se mám taky skvěle, pokud je to možné, když po rusizaci kráčíme střemhlav k amerikanizaci – chichi - to mi to slovo dalo, zabrat, jak račte vidět z přiloženého obrázku, už to nikdy nebudu psát. Škoda, že jsem nepsala, že nemůžu amreki - nizilaci přijít na méno do Rudého práva, byla bych pila vodku a popíjela čaj, kouříc vonnou papirosu s názvem “SSSR”. Jaká škoda, že jeden nikdá v životě neví, kdy nastala ta pravá chvíle pro jeho úspěšný, ano, šťastný život. Tak vidíš, teď se to už zase nehodí.
Protože se teďka filmy vlastně téměř nekonají a když, tak za divných podmínek, tak já dělám takovej pořádek ve všem, nazývám to

V NOVÝ ŽIVOT

A v rámci této důležité okolnosti maluju a píšu furt dál. Teď jsem hlavně probrala šuplata, ne všechny, to bych se musela zbláznit a našla jsem tolik věcí, že jsem se rozhodla je vydat. Postupně. Během dvaceti let, řekněme – nijak kách, já nespěchám. No a tam jsem našla všelijaký docela srandovní věci z budějovickýho divadla z té malírny, která mi byla domovem a kdy byl pablb, ale hodnej! - pan Tomášek, co kouřil výhradně vajgly a žral furt papriku, takže kouř z vajglu ve vočích a spálený jícen paprikama s ním udělal taky svý. Von měl výroky, to jsem nikdy předtím a nikdy potom nezažila. Válela jsem se tiše smíchy při malbě oblaků do Madame Butterfly, zatímco on mi buďto radil, nebo radil panu Kaňkovi, což byl malíř pokojů a byl soukromník těsně před vstupem do té ženské, do té Strany, myslel /pan Tomášek/ výhradně politicky a protože byl děsně hodnej, tak žvanil tak skvělý věci!!!
Jednou v noci se rozčiloval, proč mu poslali ze Strany písmena z papíru – protože dělal nějakej nápis na nějakej ples – něco jako transparent s nelepenejma písmenama - a že mu poslali málo písmen eS. A byl pobouřenej, že tam má tři X, jakoby, povídá, tady šlo vo Marxe, ale když mám nalepit, podídal, Se sovětským svazem za socialistickou budoucnost, tak ježíšmarjá, to voni ty eS nepočítali, ty kurvy??? /Ale to vedl monolog, polohlasně a neviděl mě, bylo to v noci a já jsem tam šmudlila v rohu nějaký rekvizity do čehosi a tak jsem byla tichý svědek /
No a tak podobně.
Teďka mi někdy – asi koncem roku nebo začátkem příštího, ale možná i dřív - vyjde knížka, paperback / aha!vidíš!USA!/ v nakladatelství PRIMUS v Praze, redakci mi dělá Oto Ornest. Tam jsem dala takovou kompozici: neodeslané dopisy, černé pohádky a záznam snů z doby, kdy jsem byla zakázaná. Bude to, myslím, docela zajímavý, i když malý. Zatím na tom pracuju – totiž zkracuju a zesrozumitelňuju to, co bych musela vysvětlovat anebo by to příliš mluvilo o mém soukromí. To se mi nechce. Politika tam žádná není, to bych se propadla, ale zato je tam jednak sranda, jednak vážnost, někdy až smutek, ale to Tobě jistě nemusím povídat.
A teďka, když se pořád kolem mě míhá Tvoje jméno, tak mě napadlo, jestli bys mi jako starej přítel a starý brach, abych tak řekla, jestli bys nevěděl o nějakým budějovickým nakladatelství. A jestli, kdyby se uskutečnil můj záměr, vydat něco v Budějovicích, který jsou pro mě dosmrti stigmatizovaný město, moc milovaný, jestli bys mi neudělal redakci. Jsou to vpodstatě náčrty, skicy, úvahy, historky. Humor jízlivý. Smutek velký. Sranda rovněž. Nemělo by se to týkat jenom Budějovic, samozřejmě, bylo by to “volné vyprávění”. Teď Tě s tím až moc obtěžuju, ale byla bychráda, abys věděl, o co asi jde. Že teda nejde vo velký HUMEŇY, naopak, forma je značně volná a nevyhýbá se různým jazykovým rovinám. Oto mi zatím a ten nakladatel taky – řekli, že jimto jde trochu k Hrabalovi a taky Woody Allan /je mi blízkej co do humoru a pochopení marnosti světa/, ale oba se shodujou na tam, že je to totálně originální, což mě téměř nasralo, protože kdybych neměla být už ani originální, tak jsem mohla bejt už dávno u nebeskýho báru.
No, kdyby Tě to trochu zajímalo, tak se ozvi, kdybys neměl čas nebo cokoliv jiného, tak se prosím Tě, Borísku Pitrýsku, na to klidně vyto. Já že Tě znám, že patříš mezi ty postavy z legend stejně jako já. Mně se nechce někoho hledat, nemám na to čas.
Chytilové syn Štěpán Kučera, kameraman /výbornej/ chystá takovej film se svým školním kolegou režisérem a požádali mě o výtvarnou spolupráci, ale vlastně vcelku o korekci textu vzhledem k obrazům a šancím, které filmovej obraz má. Někdy v srpnu s nima začínám už aktivně, teď zatím blábolíme u kulatého stolu, je to velice hezká věc, má zatím mouchy. Jako obvykle.
Jako miláček mládeže spolupracuju teď už asi na šestým filmu Famáků z třetích ročníku, dva filmy jsem udělala s washingtonskejma studentama z tamější univerzity /katedra filmu/. Oni jsou velmi blbí pro Evropana až hodně. Tupci. Kdybych tam měla žít, tak bych se zbláznila. Vůbec neznají barvy a jejich význam, o kompozici a výstavbě filmového obrazu nemají potuchy. Tak to jsem trochu zkrátila, abych se zbytečně neužírala a já se umím užírat, to je paráda.
Měla jsem jet onehdy do Budějic, ale pořád jsem stonala a kašlala, ale mé naděje, že se změním v Dámu s kaméliemi, se ukázaly jako liché a Budějovice jsem přitom tři nebo čtyři roky okem nespatřila.
Mohla bysem jezdit prodávat tělo do zahraničí, ale mě se nechce. Já ty teoretický cinty – mě to dycky zničí. Já nevím jak ty, ale já rači sama pěkně u stolu a tam je to to pravý. Jo, napsala jsem loni scénář k “Honzlová” od Zdeny Salivarové, roční fuška. Zatím to nikdonedělá, je to moc ostrý a mluví to o padesátejch letech – teď mi volali z TV, že zájem, tak uvidím. Zdena mi napsala z Kanady truchlivej dopis, asi se jí to dotýká, že zde, v osvobozené vlasti, jak se říkává, o to nikdo nemá zájem. Ale divím se jí, že se diví, když na Pepíkův dopis nějaké cestovce u nás, že by chtěli ztrávit léto /3 týdny/ u Třeboně nebo v Třeboni, dostali odpověď, že samozřejmě s radostí za 7.000.- dolarů. Je stojí cesta do Mexika 2.000. No – je to sranda, ale tak to vždycky bylo a nemá cenu se krz to věšet na kšandě, už proto, že kšanda bude špatná a přetrhne se a když se vrátíš celej zpocenej z psychiatrického průzkumu v Bohnicích, nebudeš mít ani kšandy. Cést la vie.
Loni touto dobou jsem dělala TV film s Helenou Glancovou, toho Přidala “Sáňky se zvonci”. Nezdá se mi, že by se to bylo obzvlášť povedlo. Ono se nedá jen tak přeskočit z divadelní režie na filmovou, to jsou dva různý obory.
Jináč pořád něco maluju a kreslím a různě šuftím.
Ať tak či onak, ozvi se, vykašli se na takle dlouhej dopis, to já jsem tak ukecaná, Ty si drž svou mužnou prestyž, beztak bys mě co do keců nedokázal předhonit, ale ozvi se, co a jak je to s Tebou. Já si myslím, že bych někdy v ranném podzimu zajela na skok za Dagmar Neumanovou a šla se podívat na herečáky a tak. Divadlo teďka stojí pěkně za hovno, že jo? To je zvláštní, co se s lidma událo za těch posledních pár desetiletí. Je to jinak a není to jinak. Má to jinej parfém. Nelze nad tím lomit rukama, ale pilně sledovat cvrkot. Vůbec nevěřím, že bysme v tomhle bordelu zůstali na věky. Ale chce to holt, aby byli tací, co jim nejde jen o ty peníze blbý.
Borisi, pozdravuj všechno vůkol a plivni za mě do Samsonovy kašny. Moc Tě pozdravuju a těším se, že o Tobě uslyším

Přiložen obrázek “Sympatie”