EK001222_0060-0067

NEODESLANÝ DOPIS komusi rok 1990

já jsem ten telefonát prostě nestihla. Je to tak. Přiřítily se na mne nejrůznější úskoky mé karmy – hned jsem vyřizovala tamto, abych zapomněla, že jsem měla vyřídit tohle – a teď už třetí den si slibuju, že Vám napíšu, a tak se konečně k tomu dostávám.
Nevím, jaká je to kniha, o které jsme spolu telefonicky mluvily, ale podle Vás stojí za to, tak si ji buďto koupím zde, abych Vás opět znovu neobtěžovala, anebo se rozhodněte a pošlete mi ji – budete-li tak laskavá. Ať tak či onak, bylo moc krásné slyšet Váš hlas.
Váš dopis je uschován mezi krásné dopisy, které si nechávám. Prosím Vás jenom o jedno: nepřidávejte mi nic z krásy Vaší vlastní duše, Vy sama jste unikátní člověk.
Teď – když dovolíte – si s Vámi chvilku budu povídat. Vrátila jsem se z Itálie z takové pobřežní továrny na turisty, beze stesku. Ne proto, že bylo už dost chladno a moře bylo značně bouřlivé, naopak. Bylo to nádherné dívat se na stvořené vody a vnímat je v podvečer. Ale to je ve mně už dávno a dávno zakódované, pozorování vesmíru, který pracuje se stejnou silou u nás na zemi jako kdekoliv jinde ve vesmíru. Ale potkalo mě tam něco, co nepopíšu a vlastně to ani popsat nelze. Zdálo se mi, že jsem dávno věděla to “něco”, o čem právě hovořím. Myslela jsem až do Bibione, toho pobřežního městečka, že vlastně nic nevím. A pochopila jsem, že vím víc, než o tom vím. Jako když nevíte dlouho, že něco z hloubi duše nemáte ráda, stále si něco vnitřně říkáte, čímž se snažíte nevědět o té antipatii. Anebo naopak něco milujete, ale něco Vás zdržuje, abyste o tom naschvál nevěděla.
Víte – my jsme jeli autem a jeli jsme rakouskými a italskými Alpami.
Je to tak komické, přisuzovat takovému dílu státní příslušnost – ale píšu to pro přehled. A jak jsme si udělali zastávku právě kdesi v horách a já jsem dalekohledem pozorovala ptáky a ty skály a ty krkolomné tvary, napadlo mě na okamžik, že bych vlastně mohla být atheistkou. Tedy: toto, co vidíš, je pouhá hmota, velkým třeskem vyvolaná. Ta myšlenka mě zarazila a pak jsem si o tom vyprávěla. To Vám chci teď říct: Víte, lidi, bohužel infantilní ve své drtivé většině, nejsou schopní dávat svým určitým, zneklidňujícím a nezodpověditelným pocitům natolik volný průběh, aby z něj něco důležitého vytěžili. Teď právě zalistuje ve svém poznámkovém bloku a zkráceně Vás informuju o tom, co můj vteřinový vjem způsobil. Myslím vjem: být atheistkou. Jo, tady to mám. Bůh je doposud pro Evropany, kteří se chlubí svým racionalismem/pouhé zaklínadlo, pouhá neznalost stavu věcí/, buďto něčím zbytečným anebo naopak něčím nade vše cenným a to: v podobě různých kostelů, chrámů, mší / obřad, připomínající primitivní PŘEDSTAVY o Bohu jako takovém, a jsou to právě lidé, kteří směšně reagují na stejně směšný mýtus o raciu. Oba dva tyto komické úkazy pak názorně právě odehrávají v Irsku. Ty skály a ten “velký třesk” jsou brány bez zřetele na to, ODKUD tato energie, tento dynamismus pochází. Jako byste posuzovala anginu bez zřetele na to, že v těle existuje mikroorganismus, který tu anginu vyvolal. Ale proč se pro pánaboha vzal ten mikrob, to stvoření, ta vytrvalost, odolnost?
To všechno chápu už dávno: mikrob jakožto nebezpečná útočná zbraň na mé tělo, nemá nároku na myšlenku, proč žije, jak žije, kde se rodí, jak vzniká – protože je mi nebezpečný. Tato myšlenka je důležitá. Ale teď není čas ji rozvíjet, patří nedílně k tomu, co bych Vám chtěla sdělit, jen tak, že sympatie a z víry, že to pochopíte bez trpného úsměvu. Vrátím se tedy k těm horám. Jde z nich hrůza. Jsou k člověku načisto lhostejné. Existují.
Jak ale mohla evropská kultura upadnout do pověry, že Bůh, ku příkladu prezentovaný návštěvou papeže v naší zemi, je zástupcem Boha?
To je přece směšné. Je to člověk, přestrojený do tradičního ošacení jede v průsvitné krabici jako zvětšenině krabice na orchideje – kyne a kyne a lidi slzí a slzí. Jestliže tedy člověk Evropy tak hluboce propadne epileptickému fantomu, že vidí zástupce Boha, co si o tom člověk může myslet? Já osobně už nic.
Bylo mi asi něco na třicítku. Bylo zle na světě lidí – tedy lépe řečeno na lidské mase. Venku pršelo a mně byla zima, protože jsem neměla peníze na zimní kabát. Šla jsem do prvního kostela, který byl při ruce, abych se ohřála. Byl to nějaký svátek nějakého světce nebo něco rituálního jako vánoce - už si to nepamatuju. Stála jsem u zdi a poslouchala sbor zpívajících věřících. Ten zpěv byl fascinující. Bolel mě a přitom jsem pociťovala touhu být jedna z nich. Někdo, koho neznám, mi najednou řekl: máš velkou šanci se přidat. A někdo jiný mi řekl: anebo jdi svou cestou, budeš na tom hůř, ale jdi. Ne já. Oldo, ale nějaká moje řídící síla se okamžitě rozhodla pro to druhé řešení.
A teď v těch Alpách, s tím vyřčeným: mohla bych být od minuty atheistkou, se najednou vzbouřil. Bylo mi z toho nanic, jak rychle jsem si to řekla a jak rychle – a z hrůzy nad sebou jsem na té myšlence utkvěla jako kdybych spáchala na celém svém bytí hřích.
Mohu, myslím si to aspoň, že se mi náhle a nečekaně objevilo něco, co se možná – nevím, píšu Vám to s intuitivní důvěrou – je to, že jsem ani nečekala tu ohromnou víru – ne, to není správný výraz, že Bůh není obsažen v naivních prosbách o pomoc. Proč se, krucinál, každý domnívá, že jeho stav, situace, modlitba – má být vyslyšena tím laskavým bohem, kterému nedávám ani to velké B na konci. Cožpak je Bůh zdravotní sestra, která vám přináší nočník jenom proto, že Vy jste se modlila?
Ale nač jste se modlila? Všimněte si: lidi se modlí pouze pro svůj lidský prospěch, ať je to cesta, kterou máte vykonat, úspěch, ve který doufáte – to není modlitba k Bohu, to je docela praktická ukázka tohoto: jelikož v tebe věřím tak sebou mrskni a pomoz mi. Tedy – pragmatismus.
Bůh má být poskokem u nějaké lidské situace.
Ta prakticita! To smlouvání! To vydírání! “jelikož se k tobě modlím, tak mi přece musíš pomoct!”
A v křesťanském světě zcela běžné.
A co lidi z jiných kontinentů! Modlí se v Indii, aby měli co jíst? Ano, modlí se – ale úplně jinak. Hinduisté říkají: není začátku ani konce. Cítím, že to je tak.
To mi darovaly Alpy. Víte – a proč se vůbec jmenujou Alpy? Jsou přece beze jména. Ale rozumím: musí se použít věcná hantýrka, která je všem srozumitelná.
No, kdoví, jestli píšu srozumitelně. Já přátelům píšu roztěkané vjemy, nevím ani, jestli jsem to měla nebo neměla udělat.
Ještě se vrátím: když zazvoní určitý zvonek při mši, lidi kleknou.
Není to náhodou Pavlovův objev o slinících psech?
Odpusťte moje četné překlepy. Když píšu doopravdy něco, co mi připadá nějak důležité, zapomenu na to, že píšu a furt se překlepávám z vnitřního napětí – ale to je jistě pro Vás tedy i pro mne úplná prkotina.
A já jsem pochopila po své úvaze jenom tu radost, že jsem se vypotácela z hantýrky slov, z těch břemen slov a že krutost těch hor / to už ani nemluvím o poušti, kde jsem žila tři měsíce na Novém Zélandě / je součástí mého tak trochu světla které se mi náhle objevilo.
Bůh je bezdomý dům, říkají v Upanišadách a taky říkají: bůh přijímá oběti ze všech oltářů. Když to domyslíte, když tomu dáte sílu osobní individuální duše – nemáte co ztratit a nabýt můžete jenom to, že aspoň jeden nepatrný záznam ve Vaší duši stojí zato, abyste tomu dávala patřičné obětiny, to jest, abyste unesla trápení stejně jako radost. To všechno jsou skutečné pouhé závoje, které, čím víc je protrháváte, tím víc mlčíte.
Přesto, když se modlívám na takovém krásném klekátku – je to zvýšený práh u dveří, vedoucích na mou krásnou, laskavou, líbeznou terasu, se zarostlým plotem, kde býval původně obyčejný betonový plot – tak se modlívám ne proto, že se dožaduju štěstí a úspěchu. Já prosívám o sílu přečkat svou existenci až do konce.
Ten sadisticko laskavý dědek, symbol křesťanství, je pro mne průsvitná modla. Ale vím přitom, že je slabým velký pomocník. Symbolizuje starce, velkého starce. Všechno ví. Naslouchá stonům lidí, zvířat i stromů, stejně jako naslouchá brutálním vítězům. Budiž to přáno věřícím, že to neměl původně v úmyslu a že teď ty zraněné nebožáky utěší tím, že oni před ním padají na kolena a prosí o milost. Takový cynismus!
Mně osobně tato modla nezajímá. Nemohu pohrdat lidskou bolestí. Věřím, že mají dojem, že udělali všechno, aby si ho udobřili. Prosím Vás, Olgo – ale proč? Proč se ho nezeptají, že byli stvoření, a tak bídně vybaveni pro vlky, kterým se říká taky lidi. Taky lidi jsou přece něčím, jako je výstražné světlo. Lidi si – proboha přece vůbec nejsou rovni! Měla jsem tu čest poznat pár lidí od vnitra v dobách po osmašedesátém. Jeden jako druhý si byli podobní: byli to ničemní, ubozí potratáři vlastní duše! Oni ji odmítli, k nim ta duše nemluvila! Proč mají hergot volební práva jako lidi, kteří udělali všechno, aby s nimi nebyli nuceni komunikovat a když ano, tak aby je brali, jací jsou! Mezi mými přáteli jsou dokonce i takoví, kteří je politovali!
Ale víte, Olgo, to není vůbec nic nového. To vždycky bylo, vždycky to bude.
Já Vám radši později, pošlu rukopis jedné mé knížky. Je to o mém kocourovi Petruškovi a o mně. Teď, když to po dvaceti letech čtu, tak se divím: kdo to za mě napsal? Víte, tam je smyšlený svět. Jsou to sny o lásce a o hrůze ze života.
Nemyslím si, že to bylo diktaturou. Bezcenní mi nabídli velkolepou šanci. Máš právo snít, abys to přežila. Ale ani o to přežití zase tak zvlášť nešlo. Naopak, oni mi nabídli šanci, odejít do svého světa. A člověk, který neumí snít, ten člověk ať jde obstarávat cihly na svůj dům. Pravda, má taky sen: ohromovat, jak šikovně to zmákl. Vzpomeňte si na Rumunsko a jeho šéfy se zlatými kohoutky na vodovodě. Tady jinak řečeno, všechny ty hrůzy života – a to nedělali jenom moji milovaní vnitráci a komunisti – musel skutečný člověk zvládat se vší ctí.
Ona to je pravda: že je čest.
Jeden známý režisér mi nabídl v roce asi 69 nebo 70 dopis, který sám napsal, jen abych to podepsala. Že to odnese tam, že mi bude zapomenuta moje žízeň po svobodě. Neudělala jsem to proto, že jsem věděla, že to neudělám. Kdo to ve mně věděl??? Vždyť mi hrozily katastrofální následky? V tom mém odmítnutí nebylo hrdinství, nic takového. Prostě to nešlo. Kdo to ve mně nařídil? Kdo to směruje mou práci a vůbec vlastně řadu klíčových situací?
Já myslím, že to je proto, že jsem vědomou pokornou služkou Boha.
No a též na rozloučenou něco o mých zvířatech: celý život nutně potřebuji zvířata, musím s nimi žít, musím s nimi prostě existovat.
Teď mám dvě kočky: mou krásnou a tichou Aran, které je patnáct let. Je tříbarevná, našla jsem ji na hřbitově, kde opodál bydlím. Hrála si tam s podzimním listím a byla tak Malinka, že ještě neměla zuby. Vzala jsem ji pod kabát, její osud mi byl jasný, a tak přišla sem. S ní tady žije Alfa z Doubku. Je to modrá sibiřská kočka, celá modrošedá, je krásná jako malý gepardík. Jsou to dvě přítelkyně s Arankou. Alfa, ještě když byla rozcapená malá holka, zlobila Aranku, byla okřikovaná. A pak se tak pomalu proměňovala, že se teď jmenuje Alfa Něžná, jako třeba Pythie Delftská. Klade mi pacičky na obličej, když dlouho do noci píšu, nemá ráda psací stroj a uchyluje se do undergroundu. Ať provede co provede, uchýlí se bleskurychle před koupelnu, kde má v polici tajnou skrýš. A já to místo považuju za její TABU, křičím na ni, běhám a dělám, že nevím, kde je schovaná a ona se tam potichu hihňá. Musím jí přece nechat bezpečí, pocit, že ji nikdo nevidí, že se mazaně schovala. A ta Alfa Něžná je teďka u svého ženicha, rovněž modrého hocha. Než jsem začala psát, volala jsem chovatelce, jestli se nepokusila spáchat sebevraždu ze zoufalství, že je v otroctví. Bylo mi řečeno, že se právě něžně milískuje se svým krásným chlapcem. Takže budeme mít koťátka. Ty kočky, to je zázrak stvoření.
Když si vzájemně porozumíme – s Alfou Něžnou to trvalo bezmála rok, je to velké přátelství. Němá tvář? Ať s takovou hulvátskou řečí jde každý střílet zvířata. Ty inspirátorky, ty krásné oči, ta něha, ta láska, ty naše srandovní rozhovory, naše písničky. Já jim někdy zpívám smyšlené, mým sněním vybudované písně. Proč by měly rozumět slovům! Ony jenom ví, že zpívám jim.
A pak jsou tady dvě želvy, Snůpy a Vůdy. Ony jsou z Afganistánu a já jsem je koupila v jednom Zverexu či jak se říká prodejně zvířat. Ony byly za výlohou, měly zhnisané oči a vůbec – co bych Vám povídala. A když jsem kolem nich šla počtvrté, rozhodnuta, že nepodlehnu lásce, tak jsem si je koupila. Jeden želví život stojí šedesát korun. A vedoucí mi řek, že je to reklama pro děti, DĚTI, DĚTI – blbec. A zeptal se mě velmi šprýmovně, jestli je chci na polívku. Řekla jsem, že jo. To bylo smíchu! Žijou u mně už deset let. Vůdy, chudák, má rozbitý krunýř, tak jsem to nechala zabalzámovat a stejně šprýmovný lékař mi řek, že je to stejně chcípák.
Snůpy slyší na jméno, upírá na mně ty černé lesklé korálky očí, v létě ke mně leze na břicho, když ležím na terase, chce se mnou někdy s velkou a naléhavou energii spát v posteli. No – jsem slabá povaha: beru si ho někdy do postele pacholka. Teď se zase probudily, vykračujou si po celým bytě, a zhusta se stane, že když se ráno probudím, vidím, že Alfa leží hlavou na Snůpim jako na polštáři a voba si lebeděj. Každý Evropan by měl mít doma zvíře. Byl by možná veselejší, možná by dokonce krapet zeslušněl.
No a na terase je popínavej plot a moje milovaný kytky si tam dělaj ráj. Když pro mne 23. Srpna 68 přijela belgická producentka s nabídkou, že můžu ihned odjet, že mi pučí prachy, tak jsem si dala den na rozmyšlenou. A tady jsem se dívala, jak vítr povívá v polygoně, to je česky rdesno ptačí a na mně padl takový smutek, že rostlina, kterou jsem zasazovala, zůstane bez vody a bez ničeho v bytě emigrantky, že už ji nikdo nebude milovat, hlavně ne policajti, že jsem řekla, že nemůžu. A to zde byl Petruška, polomrzáček kocour.
Komu vysvětlíte, že jste i PROTO zůstala doma? Mně Vám je tak úplně fuk, co si kdo o tom může myslet!
Mám – komu čest tomu čest – pověst magora, blázna, divné osoby. Přesto však – co se týče filmu či divadla – chodili ke mně vyčůraní ničemové, zvláště pak se státními vyznamenáními. Všechny do jednoho jsem je v jisté chvíli rozhodnutí, vyházela ze dveří.
Já na ty kytky mluvím. Já vím, že mě poznají. Vím, co jim chybí. Hladím jim listy a přemlouvám je – když jsou někdy z různých okolností skleslé – a ono to funguje.
Napsala jsem teď scénář pod pracovním názvem “Hledejte a naleznete” a je to o tom, co vám píšu. Bylo to přijato s bouřlivým a nadšeným souhlasem. Mně je to lhostejné, ale protože se musím živit, dodělám to do konečné formy. A možná – když to bude režisér a ne debil od filmu - že by se třeba lidi mohli zamyslet. No - já nejsem učitelka blbů. Nějak to dopadne. Osvětářku dělat neumím. Je to nuda. Vysvětlovat prostou abecedu člověčího života jako kdybych nemluvila k lidem, ale k obyčejným skřítkům, co v pohádkách sedávali pod pecí a chtěli pít mlíko. Čert je vezmi.
No, za okny vidím listy polygony. Aranky spí. Alfa se zamilovává. Snůpy odešel do některé ze svých četných skrýší.
A mně je tak dobře, že mám tu čest napsat právě Vám to, co bych nenapsala bez důvěra. Svítí mi tady moje stolní lampa nad stolem, kde jako vždy panuje bordel, ve kterém se já jakž takž orientuju.
Začnu zase malovat. Když píšu, tak se unavím. Když maluju, tak se taky unavím. Ale když přeruším psaní nebo malování, tak ten protipól mě přiměje k okamžitému napětí, co s tím, jak na to.

Pozdravuju Vás a děkuju Vám za všechno.

Vaše

Rok 1991, červen:

Zaboha nevím komu jsem to jako psala. Není vyloučeno, že jsem si stvořila fiktivního přítele.

Jak ten stařec z Boha ohně od Borghese. Jo už vím. Byl to dopis takové zvláštní jogínce z Karlových Varů - ale byla to jen náhražková osoba. Chtěla jsem psát.