EK001210_0001+EK001209_0001-0006

Dopis Válovy

1983 – nevím měsíc

Drahý moje holky,

Pořád musím přemýšlet o Vašich obrazech a ten Cheb mi dal taky pěkně do těla, jen, co je pravda – ale nějak se mi zdá, že Vy dvě se s tím Chebem nějak k sobě hodíte protože to město na mne působí jak nepříliš dobře zahalená UDÁLOST jakoby se tam pohybovalo něco mezi smrtí a osudem – jako ve Vašich obrazech – nevím jak jinak bych to mohla říct (celkem se nedá vůbec říct) a ta smrt toho Valdštejna tam patří stejně jako přítomnost toho nacistickýho pacholka toho Henleina nebo jak se jmenoval a vůbec to byla odjakživa křižovatka cest, které se týkaly našeho národa – no město je to podivný se zvláštním omamným kouzlem (je tam nějaká droga a dým) a ta Vaše výstava by normálně chyběla jako jeden článek. Cheb to potřeboval jak prase podrbání. Ty svědkové od Květy a od Jitky to Pochmurné ráno – to jsou dvě rány do vazu jednou sekerou a dvěma výtvarnýma formama, já jsem to tam celý probulila, furt mi tekly slzy a chtěla jsem bejt ze všeho nejvíc sama, já se nedokážu ovládat mezi lidma takže nechodím radši na opery jako je Madame Butterfly, protože se nahlas rozpláču, když ta holka ubohá začne zpívat tu arii o bílé lodi, co s ní připlouvá její fešák a protože vím, že Vy určitě nevíte, voč jde, tak Vám řeknu, že ten její fešák je Američan čerstvě ženatej - ona je japonská gejša- a jede jí vodvézt dítě do Ameriky a pak se divte, že jsou Američani nesympatický od Hitlera po dnešek kdekomu když vona ta opuštěná a předtím svedená si propíchne břicho ale to já fakt strašně pláču. Taky tak pláču na Romeo a Julie – hlavně na opeře, ale to je už trochu prdel, protože jednou tady ve Smetanovým divadle hostovali Němci pod režií myslím Felsensteina, zpívali výše uvedené hudební drama operu a já jsem se šla podívat na generálku – to bylo německý divadlo – a seděla jsem v režisérské lóži tiše jako myška, protože jsem jako myška do přední lóže taky vklouzla a ta Desdemona – velice tlustá a nevzhledná osoba s poprsím, ze kterého jsem oka nespustila, kam se na ni hrabu a to o mě moc pánů říkává velký pochvaly -tak ona tam jako padne na kolena a prosí Othela o život a jednu modlitbičku a jak na ni šly ty světla kontra, tak to vypadalo, že má hubu jako O – ale takový to podlouhlý směrem ne teda do o ale do takovýho oválu a já jsem propukla v jednu chvíli ve slyšitelný smích, který jsem chtěla zatutlat kašláním abych takovou jedinečnou podívanou mohla ještě sledovat abych se mohla zúčastnit tak jedinečné podívané, ale byla jsem nucená odejít – abych se neudusila infantilním smíchem – ale to byla naprostá výjimka v mým životě, protože to sedadlo bylo pro dozorčí šílu jako je režisér a ne pro vápeníka což jsem byla já – Já čtu dopisy Boženy Němcový a pláču, čtu dopisy K.H. Borovskýho a pláču čtu Rimbaudovy a Cezannovy dopisy a pláču a jdu pro osvěžení na Madame Butterfly a zase pláču, takže se divím, že jsem ještě neoslepla, ale bude to spíš tím, že ty dopisy rači nečtu často a že Madame Butterfly jsem viděla vpodstatě jenom proto, že jsem tam jako malířka dekorací v Českých Budějovicích malovala pozadí s horou Fudží a s mrakama a zamlželým japonským klimatem a že jsem tam dělala kostýmy, ručně malovaný a jelikož jsem byla nezkušená co se japonských kimon a zvláště pak českobudějovickýho divadla a divadla vůbec týče – co bysme si předstírali – tak z mých pracně ručně vymalovaných třešňových a jabloňových květů zůstali na těch kimonech něco jako mušince- anebo spíš to bylo fajnově flekovatý takový trochu jako maskáče. A to jsem strašně řvala a v duši jsem nosila bolest, proč lidi nechoděj do divadla s kukátkama, aby aspoň ty moje rekvizity – což byly povětšinou vázy s drakama a já jsem se smolila v malírně a smrděla jsem klihem a byly děsně krásný tak z pěti metrů – takže proč se přestaly nosit kukátka, aby se obecenstvo vzdělalo mojí kulturní znalostí o Japonsku – no a tak jsem viděla Madame Butterfly mockrát, snad i proto, že jsem v něco doufala, že se ty vázy nějak samy vod sebe zvětší (že se ty jabloňové a třešňové květy nějak zvětší) nebo že taky ne už si to nepamatuju, to víte, to už je dávno – ale vždycky jsem plakala při té arii o bílé lodi. Ale jináč ať mě nikdo nebere na smutný kusy, na kterých jsem něco dělala a sem tam se uvolím jít taky na něco jinýho – ale jinak mám divadla až po krk – herci jsou většinou infantilní děti – nicméně začnu při smutných výjevech opět plakat, obecenstvo se přestane věnovat jevišti a ohlíží se po mně. Můj bratr Jan v době mládí – to když jsem se smála – tvrdíval, že můj smích zní jako když se sype pytel brambor na hodně rezavej plech – ale to neberu vážně, byl tehdy v pubertě a puberťáci jsou volové. Něco pravdy by na tom ale mohlo být, já dělám všechno citové děsně nahlas – asi proto jsem teďka zakázaná.
Řekla bych – jak tak čtu, co jsem napsala totiž co jsem chtěla napsat a doposud ještě nenapsala, že moje intelektuální struktura je podobná kůži plesinosaurů – taková jako bradavičnatá, sem tam se to leskne jako ryba a sem tam to páchne krokodýlím břichem – no, co nadělám. Genetické obdaření vůlí nezrušíte, panny. (Nevíte, prosím, co je to plesinosaurus?)
No – co jsem nenapsala – tak ku příkladu mě napadlo, jak Vy dvě, co jste ještě mrňavější než já – jak můžete páchat takový obrovský plátna, jak tam nahoru na ty plátna vůbec došáhnete, to stojíte na štokrleti nebo na jiné řekněme noblesní židli – abych Vás sociálně nějak nesnižovala, když je o Vás známo, že máte osobní předčitatelku v hodinách než usnete, která Vám čte Malýho bobeše do ochraptění, zatímco Vy furt chlastáte a bavíte se volně mezi sebou a Váš osobní kuchař si může hlavu ulámat, aby přišel na to jestli byste rači kaviár nebo rýži a la Geri Geri nebo teplou vodu, lehce okořeněnou čerstvejma žížalama – takže na čem to sakra stojíte, když malujete ty horní části Vašich děl? Dyť JSOU fakt namalovaný? A co děláte, když se náhodou při prudké umělecké emfazi z té židle řítíte dolů – já si to představuju tak, že dobře napjaté plátno Vás zpětně odrazí na tu židli, Vy ihned získáte rovnováhu a bez mrknutí voka dál malujete – anebo v případě pádu směrem nazad je už připraven bývalý námořní strojní inženýr s knírkem, který je momentálně bez pracovního poměru (syn Kulaka) a tento Vás zachytí do mužné náruče a něžným šišláním Vás opět na tu židli vysadí a raduje se, že nemusí čumět furt na moře anebo na strojovnu, nýbrž že smí sledovat proces, nazývaný uměleckou činností, což ho odjakživa bavilo, protože ve věku třinácti let namaloval jednoho chlapečka od sousedů pastelkama a od té doby se trápil tím, že jestli neměl bejt rači malíř????? Chudák chlap, to Vám teda řeknu, ten kdyby existoval, tak by si hodil mašli – takže vidíte, jaký máte štěstí, že jste nepřivodily úmrtí nevinného strojního námořního inženýra nýbrž že jste způsobily jenom křeče v krajině srdeční té proslulé krávě Marii Majerové, co vo Vás napsala či řekla, že jste skvrny Kladna. To je dobrý, mě by zajímalo, jestli viděla v životě živýho horníka – nemyslím na oslavách říjnové revoluce ani při Mezinárodním dnu žen, tam by se hodila tutově, to jo, protože je svědomí lidu a její umění lidu slouží vědomě a nikoliv naopak jako je to ve Vašem případě, protože vy nevědomě nesloužíte lidu což je malér a tak Vy jste se vlastně dostaly díky jí nebo taky jí do důležitého centra jednohlasně odhlasované nepodpory strany a vlády a to jsem četla článek – asi od Pavla Kohouta, který psal o dotyčné Mařce že přiťukala na kramflíčkách naše paní hraběnka – to víte, všechny hovadiny si člověk nemůže pamatovat doslova, já jen, aby mě nežaloval, že takle to nenapsal že napsal jako paní hraběnka ťuky ťuk a kramflíčky jako z Moskvy – to bych fakt nerada urážela jakéhokoliv autora, jenomže von už stejně dávno emigroval, já vím já chápu, jak takový urážky bolí – no ale protože vy nejste ani naše hraběnky ani nejste ve straně, tak se pak divte, že i námořní strojní inženýr je z Vás na mrtvici. Ale já vím čím to, Vy jste byly už od mládí talentované!!!! To mám v jedné ze svých rozvodových listin, ten soudce mě pochopil a aby zdůvodnil mou podivnou a fackama nezavánějící žalovu vo rozvod, rozhodl se mě obhájit a napsal něco jako že se nehodím pro manželskej život – což je pravda – ale zkrášlil to tímto jedinečným výrokem „již v mládí byla umělecky talentovaná“. Což jste taky Vy a taky se nehodíte pro manželskej život, jak si všiml už kdekdo.
Já bych nějaký ty rozvodový listiny ráda posílala jako novoročenky – a nikdy je nemůžu najít a když je najdu tak je hned uložím na tak dobrý a spolehlivý místo, že je vůbec už nikdy nenajdu – což je právě teď.
Poznámka na okraj listu: mně se vůbec nechce nikomu psát dopisy, ale když se mi chce, tak běda adresátovi. Chrlírna – to je úplně nový český slovo copyright je můj. Vidíte, jak válím anglicky, pak na mě nemá být vydána příkazová služba: pozor na ni! Říká copyright! Doví co tím sleduje! No a Vy jste chudý jak kostelní myši – ještě že ten dobrotisko Zápotocký od Vás koupil vobrazy /nepřeskočilo mu??? Když žral to zelí, co mu uvařila žena Martička??? /ale ať tak či jinak, tehdá jste si zakoupily nový kamna. Na to se pamatuju – a paměť mi, pravda díky věku již poněkud selhává, moč sice udržím – ale jinak si pamatuju jen nejdůležitější věci, třeba, že pudu do antikvariátu zase prodat pár dobrejch knih – v tom jsem jednička – abysem si koupila šperky, protože šperky, ozdoba každé ženy, jsou pro mě nezbytné. Ke mně někdy chodívaly na dámské štědrovečerní dopoledne nějací všelijací známí a kamarádi od divadla dvou baletek včetně a jedna byla obzvláště skvělá, protože nosila paruku, kterou odložila ihned po šesté láhvi potřásla několika řádky vlasového tkaniva na hlavě a oznámila: vlasy jsou ozdoba každé ženy. Ta druhá zase měla vizitku se svým jménem vpravo nahoře a vlevo dole byly jména jejích bývalých čtyř manželů a pod tím bylo tučně vytištěno jako dodatek k jejímu jménu a příjmení SŇATKOVÁ PODVODNICE, ale to sem nepatřilo, takže to laskavě škrtněte já jen když jedna baletka tak proč to nebrat z jedný vody načisto a neříct taky o té druhé, že jo. Takže si pamatuju, jak mi volala rožčilená Květa, že se jí zdál sen, aby kopala, že ve zdi nad kamnama je zazděnej otvor, o kterém netuší a že by ty Vaše bejvalý věčně čoudící kamna mohla tím pádem upravit a že by se tam našel jedinečnej otvor, aby to tak nečoudilo a já jsem z toho vyvodila povídku vyprodukovala baladu až novelu, jejíž konec bude, Květo, jak jistě uvidíš, pravdivý. Text. Květa usíná, již spí, v tom vidí (ve snu se jí zjevuje) běloskvoucího se anděla, – kolem něj je nepopsatelná záře co viděj již jenom mrtví – který jí praví: Požehnána buď Květo, mezi ženami kominicemi, vlevo nahoře nad kamnama je tajnej světlík, což je vlastně zazděnej komín. Kopej tam, neváhej, motyku máš i sílu.! Též kladivo bude vhodné se srpem však nepracuj aby ses neřízla ale kopej, ó kopej! A zmizí. Květa ráno vypráví svůj sen sestře Jitce, která cynicky vrtí hlavou a hovoří o vlivu alkoholu na mozkové buňky. Ale i druhou a dokonce třetí noc se opět zjevuje anděl a nabádá Květu k vyšší aktivitě slovy: Ó Květo Květo proč jsi mě neuposlechla? A ona nedbajíc na výstrahy sestry se chopí patřičného nářadí, prokopá zeď a tam je kulový hovno, akorát táhne a je jim víc zima než kdy předtím. Bylo to tak Květo nebo nebylo? Můžeš mě soudit u božího soudu, jestli jsi mi neřekla, žes prokopala díky nějakýmu posranýmu snu tu zeď nad kamnama a tam nic nebylo než průvan a jestli lžu do roka a do dne se setkáme na soudě božím!!! A hín se hukáže!!!
Mimochodem, potkala jsem se s pár Chodama a vod tý doby je mi Lomikara ne moc, ale trochu přece jen líto – ale to nic, to jen poznámka když ten Zápotocký od Vás koupil obrazy a vy vlastně vůbec nevíte, kdo ho to navigoval, kterej dobrej člověk mu to řek, care, slunéčko naše jasné, pane náš a gospodine, nehub nás, ubohé, pro naši volnost, ale ujmi se Blahorodí, těchto dvou holubiček nevinných a pravdu žádajících a Vy jste si pak koupily ty kamna fungl nový. Jo jo to bejvaly časy, zlatý časy, což? Kupovaly se kamna za prezidentský peníze. – ale to bylo už tak řízený shůry, protože k tomu prézovi ještě jedna velmi vypečená historka. Já jsem vykupovala pro ňákej film starožitnosti a podobně – to bylo jako na filmovej inzerát – a tak jsem přišla v Dejvicích k jedný značně starý dámě, ale fakt a ta byla žena od našeho vyslance nebo kulturního atašé v Paříži z první republiky a ukazovala mi deku s kajčím peřím a pravé japonské svatební ručně vyšívané a nádherné kimono co nosila do opery jako večerní róbu atakpodobně a já jsem pila kávu a dívala se potajmu na hodiny a ta paní měla ke všemu ve vitríně přímo nádherný kusy porculánu – ale Sévres a ne nějaký šunky!! – tak jsem celkem přiomdlela při pohledu nato, protože to jsou věci krásný a chytrý a ona vidouc mou příchylnost k těm pěkným soškám a talířkům tak vyprávěla, že pan prezident Zápotocký od ní koupil dvacetišestičlennou jídelní soupravu buď Míšeň nebo ňáký Francouzi a zato že vona dostala tuhle garzonieru, kde bydlí, protože ji stěhovali z vily po vítězství vlády lidu a že jí bylo řečeno, že když tu soupravu levně odprodá hlavě státu, tak že dostane náhradní bydliště a tak to udělala a prej to přišli balit nějací chlapíci a jeden prej stál dycky u nich a vona mu řekla, tomu jako vedoucímu, ať proboha něco nerozbijou že jak vidí to moc balit neumějí a šéf odtušil s veselým úsměvem, že nic nerozbijou, protože vědí, že ten, kdo by něco rozbil bude zastřelenej. Ta dáma s platinovejma vlasama a cigaretovou špičkou to vyprávěla s takovým humánnim nepokojem, tak slušně se divila, povídala, že její služka v Paříži jednou něco rozbila a tak že jí dala padáka, ale aby ji zastřelila tak to teda zas že ne, že to je nelidský. To už jsem se válela tichým smíchem, vona ta lejdy vůbec nepochopila, že to byli muklové a ten chlap že byl policajt.

(To je sranda co, ale jako největší gól je ten Zápotocký co stále hovořil o knedlíkách se zelím)
(Vida, měl taky svý odborový poradce takže nejsme jen ve dvacátým a pokrokovým, ale v jakýmkoliv jiným nepokrokovým století – ono je to úplně jedno, ono se to furt motá dokola.)

Napadlo mě, když jsem se vrátila z Chebu, (jo – ten Cheb – ten ve mne sedí jak rezavej hřebík) že ty Vaše obrazy / v těch velkých formátech Vašich obrazů je vyslovená, vyartikulovaná taková křehká pravda, takové lidství, možná i vzpomínka na narození, taková rozlehlost člověka a je to jakoby neviditelný nebo jak bych to řekla, protože na té velké ploše se to tak jako rozpadá – tak jako sníh když padá a mění se to v atomický svět – ta, křehkost – tam nikdo nic nekřičí, tam je ticho v těch obrazech a takový částice co září celým obrazem a přesto je jeden dlouhý hlas – nějaký dlouhý modlení nebo prosba o milost a něco jako rozfázovaný výkřik úžasu nebo smutku a z obojího – taková mikroskopicky nalézaná podstata života na zemi a přitom v celé té práci je přetransformovaný štěstí z existence taky šílená radost ano, já to takle umím říct, přetransformování toho nejhlubšího štěstí, jaký se může najít – to je právě klika, ta tvořivá práce. Nemyslím tím jenom umění.
Zajímalo by mně taky, jak je to s rozměrem obrazotvornosti vůbec – já myslím, že se to někdy u některých osob postrádá – ale ne, vlastně ne, oni ti nejhorší fašouni všech církví a politických názorů si vlastně ty svoje příšernosti co páchají, přece je v tom taky jejich obrazotvornost, jakože ten a ten je napůl bůh a ten a ten že je mizera, co toho boha neuznává. A bajonety do břicha vjížděj jak po másle takže ona ta obrazotvornost bude vůbec nějakej průvodce našich cest.
Já když myslím nebo si představuju Vaše obrazy tak se mi momentálně připomíná jedna moje mladistvá bolest, já jsem totiž s hrůzou myslela furt na to, KDY pozná malíř, že je obraz hotovej? A přesto, že už jakž takž vím, ve své činnosti, kdy se už nedá jít dál tak stejně obdivuju Vaše vědomí, kdy už toho necháte a jdete vod válu. Ty věci jsou tak křehký a tak jemně cítí – to je zkrátka a dobře – přestávám být sentimentální a konec lichocení, teď jsem se dožrala, dyť Vy to víte líp než já a já tady jen blábolím.
Do toho Chebu se musím ještě podívat, už tam nebudou Vaše obrazy ale přesto tam budou – taky záhada události, kterou nelze smazat.
Tak já bych teda už toho snad nechala, je taky půltřetí zrána.
Pozdravujte psíky a kočičky a sestry a sebe

Pá holky moje drahý
A Vaše modrý dveře
A hrob mejch koček

Moc Vás miluju
Až za hrob hroboucí

Ještě když jsme studovali, jsme se rozhodli – to bylo v Brně – že budeme překládat Apollinaira a ten Jánuš mi s pýchou oznámil, že titul básně Chapeau-Tombeau – přeložil dokonale Klobók – Hrobók

Anebo jeden můj kamarád co je sochař taky…..