EK001469_0005–0007

Vážení přátelé,

můj přítel a spolupracovník, Jaromír Šofr, kameraman, mě upozornil na možnost, vnést trochu jasna do života koček, které jsou opovrhovány a stále se o nich říká, že jsou falešné, že chtějí pouze jíst a mít se dobře a jiné nesmysly.
Proto Vám chci napsat několik vět, týkajících se života koček, se kterýma celý život žiju – nyní jich mám šest, kromě tří želv, se kterými dokonale vychází jedna i druhá strana.
Nebudu rozebírat své popudy, proč tolik zvířat v jednom bytě – a to ještě musím jmenovat papouška andulku, kterého jsem si ze soucitu vzala – ale pokusím se objasnit charakteristiku jednotlivých zvířat, když mě o to požádáte, zašlu Vám fotografie, kde se želvy tak kamarádí s mými kočkami, že na nich buďto spí – hlavou opřeny – anebo naopak želvy spí jim na břiše a jsou zcela spokojené.
Kočky patří k životu samotářských lidí – i když to nevylučuje sem tam společnost. Kočky patří mezi nejvzácnější přítele, které můžeme mít. Kočky nejsou devotní, mají smysl pro humor – a jaký !!! – je nemožno si s nimi hrát, když pochopíte, že každá kočka je individuální jedinec a vyjdeme jí vstříc. Je s nimi doslova sranda, když jsou v takovém rozpoložení, že se chtějí radovat, radují se jak malé děti, je s nim možno dělat cokoliv tahat je za ocásek, nechat na sebe skočit. Aby mohly na zádech posedět a když se s nimi kráčí areálem bytu, dát jim šanci legrace, kam by chtěly, co by chtěly, aby se taky mohly smát a radovat se ze života – protože je jen moc málo koček na světě, které tuto šanci mají – kromě snad těch pár přepychových, které pěstují majitelé jenom kvůli své ozdobě.
Já mám šest kočičičích vořechů – žádná tak zvaná rasa – vzniklo to jednoduše: našla jsem před patnácti lety na Slapech v lese malé koťátko, černobílé. Začala jsem mu říkat Šnek, protože stále zalézal mezi nařezané dříví, byl tak plachý, doteďka takový zůstal. A tak jsem si ho vzala domů. Později jsem našla pod jedním autem malé kotě, kterému jsem začala říkat Maugli, to byla holka, Maugli jsem jí říkala, protože byla primitivní a strašně se bála světa - /kdo z nás se ho nebojí? / a Šnek a Maugli se dali dohromady a udělali hromadu koťat. To se ví, s tím člověk s jedním bytem bez zahrady nepočítá – ale bylo to asi tak, že Maugli měla první porod neobyčejně těžký. Porodila pouze mrtvolky. A veterinář, můj přítel mi nakázal bdít nad ní, pokud se to z ní všechno nedostane. Ovívala jsem tu chudáka matku, která stále předla a upírala na mě oči. Až do rána – koŤata nebyly, protože umřely při porodu a ona téměř také.
Ona totiž ta Maugli byla někým odhozená, ačkoliv ji ještě nedorostly zoubky aspoň dětské a dodnes - je jí deset let – se domáhá mateřství z mé strany, a já se o to snažím. Pak měla další vrh – a z toho zůstaly dvě děti, které u mě zůstaly, protože – podle porady s veterinářem – byla moc slabá atakdále – Jeden kocourek z tohoto vrhu umřel, druhý zůstal a jmenuje se Bajaja, protože nemňoukal, byl jako němý. Měl hlavně chromé zadní nožky a když jsem se ho pokusila udat, nevěděla jsem, co mám říct: vemte si chromého kocoura! Ale Bajaja je dnes fešný chlapík, úplně černý, velice tlustý, který má takový smysl pro srandu, že to svět neviděl. Umí různé kousky, které si sám vymyslel, umí dělat panáčka a umí se na povel klanět, nalevo a napravo, má úžasný smysl pro humor, snad i proto, že jeho zadní nohy nejsou v pořádku.
A pak se Maugli povedl ještě Pastelka a Fazolka. Pastelka je černý chlapec, Fazolka je dívka, které se říká Mezenka Nováková, z varieté od Nováků, protože se sama vymyslela hru na houpacím křesle, které sama rozhoupá je hrdá na svou činnost, většinou – hlavně v létě – inspiruje tak zvaný mejdán mezi kočkami a pak se honí a honí, chytají se, utíkají – prostě – zase dělají srandu, které si velice vážím.
Pastelka, ačkoliv je vlastně černý, je na světle taky hnědě růžový, pod černými chloupky má bílé spodánky, je neobyčejně křehký citlivý, je radost s ním mluvit pro tu spoustu svých barev jsem mu dala jméno Pastelka, on je skutečně velice barevný, když se to tak vezme. A je to spanilý jinoch kolem sedmi let, umí se mazlit jako nikdo z ostatních, přichází, v očích mu září naděje, že se pomazlí a že bude nějaká legrace – to si na kočkách právě tak vážím! – a když se s ním mazlíte, tak on udělá tolik šprýmovných kousků., které samozřejmě není ochoten provádět před diváky, že se musíte smát jeho důvtipu a jeho inteligenci.
Pak jsem našla na krčském hřbitově – bydlím n Praze 4 a tento hřbitov je místem mých procházek, když pracuju, taková tříbarevné kotě. Je to holka, rok jsem jí říkala Rosina Sebranec anebo Hřbitovní kvítí a nakonec jsem se rozhodla a dala jsem jí jméno Aran. Protože to je taková rozkošná slečinka. Vlastně je moc smutná – taky jsem ji našla jako vyhozené kotě v listopadu, kdy si hrála na hrobech s padajícím listím, vychrtlá a úplně ztracená – ale Aranka se cílevědomě dobývala do předních míst tohoto společenství a snažila se jako brabenec být tady první dámou. Ačkoliv se jí to nepovedlo, smečka rodiny se s ní usmířila natolik, že Aranka zde získala – vydobyla si – svoje čestné místo a já jí v tom držím palce! – Chtěla bych tím vlastně říct, že kočka je něco tak vzácného, jaký má charakter a věrnost – ovšem podle jejího mínění – že – ačkoliv jsem to nikdy nechtěla, jsem se stala přítelkyní koček, které mě provázejí celý život, že si jich vážím, že si dokonce myslím, že kočka je přítel, který se tak lehce nedá naleznout. Kočka patří mezi nejcitlivější přátele.
V této době pracuji mimo republiku a moje místo paní zaujímá mladá žena, fotografka. Jakmile se při návratu „zapnu“ na téma vracím se k vám, kočky! – ptá se mě Libuše po příjezdu, KDY jsem začala myslet na kočky tak autenticky, jak to dovoluje letadlo a návrat. Kočky prý – říká mi ta dívka – sedí dva tři dny před mým příchodem u dveří a čekají.
Co vy na to přátelé!?
Když má člověk s kočkami skutečně vztah – pak existuje nějaká neviditelná autenticita / mám tě ráda jdu zase k tobě.? Mně to připadá jako velké osvobození ze světa cynismu a vlastní prospěšnosti. Kdykoliv se vrátím, všichni jsou tak trochu vyděšení – ale protože se pravidelně vracím, všichni se zase po půlhodině napjetí oddechnou a pak začíná mejdán! Já jim zpívám staré smluvené písničky, ty kočky se mi smějou, já jim samozřejmě nemůžu vysvětlit, proč jsem byla tak dlouho pryč – a ty kočky všechno chápou: Mařenka Nováková dělá kotrmelce. Bajaja ukazuje, jak se klaní koníček. Pastelka, osoba velice ostýchavá, se pouze, když jdu spát, se přivine na jednu mou ruku, Aranka, ta má mokrej nosíček, Maugli, tak přichází první v tomto pluku koček, ale taky je celá nesvá: když k nám patříš, tak proč jsi byla pryč?
Jak jim to mám vysvětlit? Pouze vysvětlením /vy moje kočky drahý, já musím vydělávat peníze! Čemuž samozřejmě nerozuměj – a já si na druhý straně myslím, že tomu rozuměj, protože moje zastupitelka je osobo laskavá a vlídná, že ty kočky tak nějak možná smutně chápou mou nepřítomnost – ale jinak je za dva dny všechno v pořádku.
Píšu to taky proto že je spousta neznalých, kteří se domnívají, že majitel zvířete je naše výsostná vlastnost. Taková hloupost! Zvíře umí milovat – zvláště pak kočka – toho, se kterým žije – jako to dokáže vyjímečný, vášnivě zamilovaný člověk.
Tím bych dnes skončila svou zprávu o mých kočkách – o těchto ubohých tvorech kteří jsou na nás vázaní – kdežto my na ně většinou ne – a když mě o to požádáte budu vám posílat zprávy o kočkách, o jejich skvělém charakteru, o jejich bezmoci a strachu – mají k tomu důvod. bylo to asi tak, že Maugli měla prvníytem bez zahrady nepočítá - ale mitivní a strašně se bála světa - /kdo z nás se ho nebojí?