Kočky & zvířata

Na mnoha obrazech Ester Krumbachové se vznášejí (nebo nechávají portrétovat?) andělé, kteří někdy připomínají kočky, někdy ryby. A kresby, fotky a polaroidy Krumbachové jsou plné koček, jako by (mimo jiné) byly médii, díky nimž poznávala svět. V jejích portrétech nabírají kočky rysy lidských tváří.

Dopisy kočkám nejsou zrovna obvyklé médium. Pro Krumbachovou byly něčím mezi literaturou a skutečnou potřebou komunikace s drahými společnicemi a společníky. Kočky držely Krumbachovou v Praze, kvůli nim nepodepsala Chartu, jak se někde svěřuje, kvůli nim musela žít a vydělávat peníze, aby jim mohla vyvařovat dobroty hodné jejich důstojnosti. Vznešenost, krásu a amorálnost zvířat přirovnávala k Bohu bez náboženství. V jejím textu nazvaném Povolání v souvislosti se zvířaty píše: „Vždycky jsem znovu zakoušela ten pocit, že vůbec nic, ale zhola nic nevím o této planetě, protože jsem zašitá do kabátu kultury a civilizace jako do pytle a že mě s ní v něm hoděj do vody jako svatýho Jana Nepomuckého, až budu umírat, takže se vůbec nedozvím, KDE jsem žila.“ Její kresby, fotky a polaroidy jsou plné koček, jako by (mimo jiné) byly médii, díky nimž poznávala svět. V jejích portrétech nabírají kočky lidské výrazy a rysy. Také její tzv. černé pohádky jsou postaveny na metamorfózách a mezidruhovém soužití se zvířaty, které jí pomáhalo napadat nukleární rodinný model utužovaný již od dětství pohádkovými královskými rodinami. S Ivanem Vyskočilem, se kterým ji pojilo dlouholeté přátelství a kterému adresovala dlouhé dopisy, měli společnou hru, jež vycházela z dialogického herectví – společně hráli její kočky, takže Ester představovala třeba Fazolku a Ivan Bajaju. Skrze dopisy udržovala dlouhé přátelství i se svými bývalými partnery, bratrem a přáteli a přítelkyněmi, například s umělkyněmi sestrami Jitkou a Květou Válovými. Krumbachové dopisy jsou literárním žánrem, komunikací i terapií. Jejich jazyk je méně kontrolovaný než ve scénářích a povídkách, jsou blíže jejímu výraznému orálnímu projevu. Nedají se tematicky uchopit, neboť její způsob myšlení byl oddenkovitý a asociativní, rozbíhal se mnoha směry a zase se vracel zpět do své trajektorie, aby za chvíli zase mohl utéct. Mísí se v nich příběhy, vzpomínky, úvahy, práce, problémy života. Jsou vtipné, radostné, smutné, plačtivé a jindy zase kritické. Jemný cit pro jazyk sem tam koření drsné výrazy a záměrné hrubky. Kromě koček musela Krumbachovou poutat k Čechám také čeština, v každém dopise si s ní láskyplně hraje jako kočka, skoro slyšíme, jak přede.