EK002432_0150-0152

SEN
Hausbót

asi leden 1973

Jeli jsme hausbotem do Londýna. Bylo nás víc, taky Lojza M., můj soused z domu a jeho žena Jarka, ale to se pořád měnilo, jednu chvíli to byla barrandovská kostýmérka Slávinka. Ta loď tak nějak plula vzduchem v hustém dešti, ten déšť ale to byly nějaké pomocné provazy, kterými se to celé posouvalo k Londýnu.
Já jsem seděla na bočním ochozu a držela jsem se nějakého lana, které bylo zachyceno na ohnutém starém hřebíku a jak to s námi házelo, měla jsem obavy, že sletím dolů.
No ale všechno to dobře dopadlo, náhle jsme byli nad CANTERBURSKÝM JEZEREM /I!!!!!!/, které je úplně zelené a úplně kulaté a my jsme to viděli z velké výšky. Vtom však nad jezero vlétla spousta anglických letadel, které dělaly takové proměny a formace jako žižkovské ženy na Spartakiádě a tak vytvořily portrét anglické královny, jaký bývá na poštovních známkách. My jsme se tomu pošklebovali a říkali jsme, že Angličani jsou taky pěkně blbí.
Pak jsme byli v Kensingtonu v hotelu, všechno to bylo takové špinavé a žlutohnědě natřené olejovou barvou, všude samý vajgl a špína, třeba jako u nás u domovního vchodu a teďka Lojza se začal opíjet a byl nějaký dotěrný - nevím jak - ale nelíbilo se mi, jak se takhle chová.
Já jsem vyšla do ulic, protože jsem to jako tady dobře znala a mohla jsem sice jít ke CANTERBURSKÉMU JEZU, ale já jsem šla do obchodního domu, abych se podívala, jestli mají plédy na náš hausbót, co máme ve skutečnosti.
Ve výloze byla kosmetika, všechna značně zaprášená a velice drahá. Ve středu těch většinou francouzských výrobků pak byla lahvička s odličovacím maskérským mlékem z Barrandova a u toho anglicky napsaná informace: CESKI - jakože to je české zboží. Už jsem odcházela, protože plédy za výlohou neměli a ostatní zboží bylo na mě příliš drahé a já jsem měla jen padesát liber, které byly z hedvábného papíru a neustále mi chrastily v kapse - ale vtom se objevil Lojza a naléhal na mě, ať se jdu podívat, že ho maluje pouliční malíř - portretista a já jsem tam s nevolí teda šla, protože Lojza rozjařeně křičel a všichni Angličani se po něm ohlíželi. Ten malíř měl plochý natěračský štětec a mačkal jeho držátko a z těch chloupků stříkaly barvy jako ze stříkací pistole. Takový vynález. A ty barvy byly velice ostré a ošklivé a byla jich celá velká škála. Ale já jsem šla pryč a Lojzovi jsem řekla potichu, že to bude hrozně drahé.
Big Ben mě zklamal, byl daleko menší, natřen zase na žlutohnědo a věž měl tutéž, jakou je vidět na obrázcích kostela Panny Marie Hostýnské.
Jedna žena z naší společnosti se právě vrátila od CANTERBURSKÉHO JEZU a říkala, že to tam není hezké, že je to tam stísňující a ponuré.
Já jsem ale všechno o tom věděla, na canterburský jez jsem si velmi dobře pamatovala a tak jsem ji vysvětlila, že tam totiž sedávala za  jeptišku převlečená jedna z anglických královen nebo skotských, to jsem si nepamatovala a tu že dali ti canterburští nějak zamordovat. Ta naše známá povídala, že už chápe, proč na ni padla taková tíseň a já jsem jí ještě důvěrně sdělila, že tam straší, věděla jsem to.
Byli jsme ve veliké hrobce anglických králů - to byla taková věž jako pro myslivce na čekanou, ale obrovská, zbitá nahrubo z kmenů stromů, to jsme všichni říkali, že Angličani jsou v tomhle naprosto nepřekonatelní. Z oken bez okenic čouhaly na sebe naskládané, opadalé a uschlé vánoční stromečky, my jsme se jich chytali a lezli jsme po nich k hlavnímu vchodu ve výšce asi prvního patra.
Pod těmi vánočními stromky totiž byli ti angličtí králové pochováni, to je taková anglická finta zasypat je něčím, co by pak nikdo nehádal, že je tam hrobka. Ale když jsme se dostali dovnitř, tak tam seděla v plyšovém salonku slečna jako průvodkyně, jmenovala se Annie a byla to moje známá. A ta jako moje známá byla arogantní jako prodavačka z Tuzexu a hleděla si svého a o nás turisty se nestarala. Kolem ní, nad a vůbec všude po stěnách byly všelijaké hrůzostrašné kostry a umělí umrlci, ale to zase bylo od Angličanů nad naschvál tak narafičeno, aby to zblblo návštěvníky. Jenomže mě se tam udělalo špatně, protože jsme měli k obědu něco mastného, asi halušky s uzeným - a taky tam byl špatný vzduch. A už jsem chtěla odejít, protože jsem se urazila, že mě někdo chce na takové umrlce z plsti a pitomostí z rajčích per nachytat a vtom vběhl můj muž Petr a řekl té slečně Annie, že je to hnusné takhle děsit návštěvníky a že to škodí zdraví. Já jsem byla v rozpacích, že Petr tak křičí a chtěla jsem ho uklidnit, abychom radši odešli, ale Annie už seděla na klíně nějakému urostlému černovlasému mladíkovi, který byl lékařem. Ukazoval Petrovi, že jako lékař s ním nesouhlasí, že tento panoptikální kabinet NENÍ zdraví škodlivý a to mu ukazoval na LÉKAŘSKÝCH kleštičkách, které byly vlastně železniční kleštičky na procviknutí jízdenky. Tak těma kleštičkama cvikal a taky ty kleštičky rozložil na dvě půlky a zase složil a zase s nimi cvikl na důkaz, že by necvikaly, kdyby to bylo zdraví škodlivé.
Ještě tam byla nějaká Polka s namalovanými rty, celá v černém.
Lojza potom křičel v tom kostele, kde jsou pochováni námořníci z “MAY FLOWER” - ale to už bylo v Americe a v tom kostele byli emigrovaní Čeští bratři a modlili se česky Otčenáš.