EK002432_0092-0094

O VODNÍKOVI.

Jeden vodník bydlel v jezeře nedaleko jedné vesnice v jižních Čechách a náhle dostal vodní poštou od bratrance ze severního Labe fešný klobouček. Jakmile si vodník klobouček nasadil a pohlédl na sebe do zrcadla, vycítil, že zkrásněl a ušil si botky rudé s úmyslem neprodleně se oženit.
Už dávno měl v merku jednu vesnickou dívku, která bydlela na okraji vesnice nedaleko jezera a jakmile si přišla přeprat kalhotky, stáhl ji bez meškání do vody.
Dívka nevěděla čí je, když zjistila, že není utopená nýbrž že stojí v poněkud zanedbané vodníkově kuchyni, neváhala tedy a umyla zapatlané hrnéčky, ze kterých vytřeštěně vyrazily duše utopenců, ale vodník to nevnímal, protože se v něm právě zrodila myšlenka nechat si narůst knírek.
Dívka tajně sledovala jeho citové reakce. Byla totiž vůbec hodně přemýšlivá, potajmu v nočních hodinách ku příkladu prostudovala celou abecedu a to při pouhé svíčce. Jenže jakmile se to o ní nějak rozkřiklo, žádný venkovský jinoch ji nechtěl, protože se mezi všemi jinochy rozšířilo podezření, jestli tím dívka něco nesleduje. A raději se jí stranili, aby je nepřivedla ještě do nějakého maléru. Není se tedy co divit, že jí matka studia zakazovala, schovávala před ní svíčky, i ty nejmenší oharky a mydlila ji koštětem.
Když dívka nakonec přišila vodníkovi chybějící knoflík na saku, pokusily se o vodníka milostné mrákoty a požádal ji o ruku.
Na jejich svatbu se sjelo velké množství vodníků z celé Evropy – i jižní – a jeden z nich daroval nevěstě zdomácnělou chobotnici, která už přivykla sladkovodním poměrům a měla u novomanželů stát ve službě komorné.
Chobotnice nosila jídelní chody u svatební hostiny s tak milým výrazem, že jí nevěsta nabídla tykání a všem vodníkům v návalu duchaplnosti napsala na dveře od kuchyně slovo VODNÍK, tiskacími písmeny. Vodníci oněměli, protože se s tak vzdělanou vodníkovou doposud nikdy nesetkali, všichni si nápis VODNÍK opsali a tak zvýšili svoje vzdělání.
Vida to šťastný ženich, daroval v záchvatu obdivu před očima celé společnosti nevěstě hrnéček po dědečkovi, pod kterým bývala duše jednoho eSeSmana, který neuměl plavat.
Dojatá nevěsta požádala své nové příbuzné, aby jí poradili, co s její matkou, která se vodníků štítí. Je prý velmi lstivá, mohla by manžela snadno chytit do lýkových tenat za pomoci buranů a z nevěsty by byla vdova.
Její sdělení vyvolalo ve všech silné duševní vypětí, dlouho se debatovalo, ten radil to, ten ono, ale nevedlo to k ničemu – než utopit.
Náhle poradila chobotnice. Svatba totiž a její přípravy byly pochopitelně značně dlouhé a dívka s vodníkem měli už děťátko a právě to poradila chobotnice, aby dívka, až oznámí matce, že se vdala za vodníka, neopomenula podotknout, že jestli ji matka bude držet doma a nebude ji chtít pustit, že bude mít polízanou: že bude mít na prahu dětskou hlavu bez tělíčka a tělíčko bez hlavy a pak, že uvidí, co dokážou četníci.
Ale všechno dopadlo jinak. Jakmile přestoupila nevěsta zápraží, silně zmáčená a s žabincem ve vlasech a oznámila slušně a omluvně novinu, že se vdala za vodníka, matka omdlela jako špalek.
Vodníci, kteří celou akci tajně sledovali z jezera, se mylně domnívali že je po ní, nepřítelkyni vodníků, radovali se a začalo teprve to pravé svatební veselí. Ale ke svítání poradila škytající chobotnice mladým manželům, aby zde nezůstávali, že má divné tušení, že škytá vždy jen tehdy, když se má něco nemilého stát – a oni uposlechli její radu a dobře udělali.
Jakmile se totiž tchýně probrala ze mdlob, podala ihned na vodníky udání a břeh jezera se hemžil krvelačnými chytači vodníků – ale kde ti už byl! Ti byli dávno vtahu!
Vodník s vodníkovou mají stále víc dětí. Vodník chová duše utopenců v hygienicky umytých hrnéčcích. Vodníkové jsou dodávány vodní poštou už celé slabikáře, protože se stále a jde výš.
Chobotnice je u dětí jako chůva a často ze samé sympatie vodníkovou obejme a pokaždé ji poněkud přiškrtí.
Ale koho může potkat tak veliké štěstí než vodníka, chobotnici a vodníkovou ?????