EK002432_0084-0091

DOPIS

Holky Válovy

Praha 1983 – Měsíc si nepamatuju, ale zjistím

únor

Drahý moje holky,

pořád jsem nějak u Vašich obrazů a ten Cheb mi dal taky pěkně zabrat, jen co je pravda – ale nějak mi připadá, že se Vy dvě s tím Chebem k sobě hodíte protože to město na mě působí jak nepříliš dobře zahalená UDÁLOST jakoby se tam pohybovalo a žilo něco mezi smrtí a osudem tak jako je to ve Vašich obrazech, ono se to celkem vůbec nedá říct, pokouším se to jen nějak zachytit a ta smrt toho Valdštejna v jednom století tam patří stejně jako přítomnost toho nacistickýho pacholka toho Henleina v jiným století, jakoby to byla křižovatka osudných cest, které se týkaly našeho národa – to město je podivný, je tam nějaká droga, ze které čoudí pořád věštecký dým – takže ta Vaše výstava je jeden článek v jeho historii. SVĚDKOVÉ od Květy a od Jitky to KALNÉ RÁNO – je to memento na jednadvacátý srpen šedesátosum – to jsou dvě rány do vazu jednou sekerou a dvěma výtvarnýma formama, já jsem tam furt brečela a ze všeho nejvíc jsem chtěla být sama, já se nedokážu ovládat takže radši nechodím na opery jako je Madame Butterfly – abysem obrátila tak krapánek nějak list, jak říkával pan profesor Ryšánek, co vyučoval matematiku a kdykoliv mě uviděl, téměř chudák zbledl. Když ta Butterfly začne zpívat o bílé lodi, tak já řvu jak posedlá – aha jo, vy určitě nevíte oč jde. Ona si myslí že její americkej fešák – ona je japonská gejša a má s ním díťátko – že si pro ni jede, ale to je na omylu, protože fešnej Američan je právě čerstvě ženatej a jede jí odvízt to dítě do Ameriky a vona, chudák, se krz to propíchne – z čehož vyplývá, že takovou operu moh napsat jedině Ital to zaprvé a zadruhý pak se divte, že jsou Američani nesympatický vod Hitlera až po dnešek kdekomu, když dělaj takovýhle pakárny.
Akorát jednou jsem se smála na opeře Othelo a to znamená při mém citovém založení mimořádnou věc a to bylo proto, že zde ve Smetanovým divadle hostovali Němci – asi to režíroval Felsenstein – já jsem vklouzla do režisérské lóže jen tak na skok, aby mě tam někdo nenachytal na jabkách, abych se podívala na generální zkoušku a ta Desdemona měla poprsí, ze kterýho jsem oka nespustila, to nebylo poprsí, to byly normální Hradčana a ona tam padne na kolena a prosí Othela o život a jednu jedinou modlitbičku, teda ty ženský maj na světě postavení, radost se na to dívat – a jak na tu zpěvačku šly ty kontralichty, jak říkáme my odborníci, tak měla hubu jak černej ovál – jako takový oválný písmeno O a já jsem propukla v osvobozující smích, který jsem se snažila ututlat tichým kašlem, ale nešlo to, takže jsem tajně opět vyklouzla, protože to bylo místo v té lóži pro režiséra a ne pro vápeníka, jako já. Já se vlastně při umění dost napláču – což v civilu nedělám, já čtu dopisy, jako je třeba Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský, Paul Cezanne, Bohumil Kubišta, dívám se na obrazy od Rembranta a mám zničenou pleť na čtrnáct dnů a jiné takové věci, takže se divím, že jsem neoslepla – ale se vlastně ani zas tak moc nedivím, protože ty dopisy nečtu tak často a ty obrazy taky zas hnedka tak nevídám, což je pro mě vyložený štěstí a tu Madame Butterfly jsem vlastně viděla mockrát jenom proto, že když jsem pracovala v divadle v Českých Budějovicích jako malířka dekorací /do Butterfly jsem namalovala zadní transparent, co představoval japonskou krajinu s mlhou a horou Fudží / a taky jako už tehdy návrhářka kostýmů, tak jsem je s pílí vymalovala ty kostýmy jabloňovejma a třešňovejma květama /ty jabloňový byly větší, proto si to pamatuju/, který z jednoduchého důvodu, že jsem byla nezkušená co se divadelního a zvláště pak českobudějovickýho divadelního prostoru týče, vypadaly z hlediště jako posetý většíma mušincema anebo jako trochu flekatý – něco jako maskáče, poněkud nezřetelně pojednaný ale já nevylučuju, že ve mně pracoval správný instinkt, že totiž Američani jsou okupanté, což je určitě pravda, ale výhoda pro jimi okupované země spočívá v tom, že jim neserou do gramofonů, pokud se ovšem v Američanech okupovaných zemích gramofony vyskytujou. Já jsem ale tehdá strašně řvala, proč se přestaly nosit do divadla divadelní kukátka, aby si fajnšmekři přišli na svý třeba rekvizity, co jsem tam taky dělala, to byly vázy z drakama, v malírně z pěti metrů byly odborně zpracovaný zato však z hlediště vypadaly jako větší hromada něčeho nadzemsky nesrozumitelnýho – takže jsem se tam při představení chodila uzoufaně dívat, jestli se to nezlepšilo, ale vono se to nezlepšilo a přitom jsem plakala při arii od Madame Butterfly o té bílé lodi.
Je z toho zřejmý, že jsem nezištná, já jinak do divadla moc nechodím, většinou znám nazpaměť jen ty kusy, na kterejch jsem něco dělala. Je to se mnou asi špatný po kulturní stránce a to já pláču téměř stejně nahlas jako když se směju, já dělám všechno citové vždycky nahlas – pak se divte, že na mě byl vyhlášen antitoleranční patent!!! Divte se! Já vím, že Vy dvě se téměř ničemu nedivíte, ale se stoickým úšklebkem pozorujete ty čachry vokolo – a já Vás obdivuju, panny! Teď jsem si přečetla to, co jsem už napsala a získávám intuitivní pocit, že moje intelektuální struktura se podobá pokožce plesinosaura /nevíte, co to je?/ taková jako bradavičnatá, sem tam se to leskne jako ryba a sem to páchne krokodýlím břichem – no, co nadělám, genetické vlohy vůlí nezrušíte.
Jo a tak ke mně přistoupil básnický duch a napadlo mě, jak vy dvě, co jste ještě mrňavější než já, můžete páchat tak obrovský plátna, jak na ty plátna nahoře vůbec došáhnete – to stojíte na štokrleti? anebo – pardon, abych Vás společensky nesnižovala, na nějaké židli, která se nerozpadne a má všechny čtyři nohy v pořádku – to říkám proto, že je o Vás známo, že máte osobní předčitatelku v hodinách, nežli usnete, která Vám čte Malýho Bobeše do ochraptění, zatímco Vy furt chlastáte a bavíte se volně mezi sebou a Váš osobní kuchař si může hlavu ulámat, jestli byste radši kaviár nebo rýži a la beri – beri nebo teplou vodu, lehce okořeněnou čerstvejma žížalama, takže na co to ksakru vylezete, abyste mohly malovat ten vršek toho obrazu????? Dyť je to pomalovaný celý, od vršku až dólu! Já si to představuju asi tak, že když náhodou malujete nahoře na té židli, přichází v ten moment závratná emfaze uměleckýho cítění a talentu, vy se začnete řítit dolů, tak že dopadnete dopředu na ten vobraz, dobře napjaté plátno Vás zpětně odrazí, Vy tím získáte opět rovnováhu a mydlíte to dál – anebo v případě, že rovnováhu neudržíte a nastává pád směrem nazad je už připraven bývalý námořní strojní inženýr s knírkem, který je momentálně bez pracovního poměru – je to syn kulaka – a tento Vás zachytí do mužné náruče a s něžným šišláním Vás opět vysadí zpátky na židli a raduje se, že už nemusí furt čumět na moře nebo na lodní strojovnu, nýbrž že smí sledovat proces umělecké činnosti, což ho baví ale taky rozjitřuje, protože ve věku třinácti let nakreslil jako syn sedláka chudýho chlapečka ze vsi pastelkama a od té doby se trápí – a zvláště ve Vaší přítomnosti – jestli neměl bejt rači malíř. Chudák chlap, to Vám teda řeknu, ten kdyby existoval, tak by si hodil mašli – takže vidíte, jaký máte štěstí, že ho tam u Vás nemáte a že jste nepřivodily úmrtí nevinného strojního lodního inženýra, nýbrž že jste způsobily pouze křeče jisté Marii Majerové, co o Vás napsala nebo někde důležitě řekla, že Vy dvě jste skvrny na Kladně, což je – když to tak vezmeme – lepší než skvrny na Slunci, to musíte uznat, že objektivně jsou pro svět lepší skvrny na Kladně. To ale musela být kráva. Dyť jako přední členka té strany musela vědět, jakej dopad má každý blbý slovo a já jsem o ní četla v novinách – asi to napsal Pavel Kohout, mám ten dojem – že prej přišla naše paní hraběnka, něžně ťukající kramflíčkama nebo podpatkama – člověk si každou hovadinu nemůže pamatovat, že jo – možná že to necituju správně, aby se neurazil a nežaloval mě, kdybyste to náhodou daly někomu přečíst – ale on naopak emigroval – já jinak vím, jak bolí urážka autora, v tom bysme si byli zajedno – ale protože Vy nejste ani hraběnky ani nejste ve straně, tak se pak divte, že i námořní strojní inženýr je z vás na mrtvici. Ale já vím, čím to je že takhle malujete! Vy jste byly od mládí talentovaný!!! Tím to je! Já to mám – aniž Vám mohu políbit lem Vašeho roucha – napsáno v jednom z mých rozvodových rozsudků neboli listin, ten soudce se mě ptal, jestli jsem znala Annu Letenskou, popravdě jsem přiznala, že ne. – on snil a zasníval se a protože ten můj tehdejší manžel se nedostavil ke stání tak se ten soudce, který se zajímal o ženy – umělkyně – tak se rozhodl, že moji celkem nevhodně formulovanou žalobu o rozvod, kde se nemluvilo ani vo fackách ani vo majetku, jak bývá v kraji zvykem – nějak zkrášlí, vysvětlí, objasní a tak napsal tvrdým hlasem: byla již od mládí talentovaná a k manželství se nehodí, Vy se taky nehodíte pro manželskej život, to se o Vás dávno ví a to všechno je proto, že jste od mládí taky umělecky talentovaný. A je to. Já bych nějaký ty rozvodový listiny někdy chtěla sem tam poslat jako novoročenky, ale nikdy je nemůžu najít a když je najdu, tak je uložím na spolehlivé místo a pak je nenajdu už nikdy – což se teď právě děje.
Poznámka na okraj listu: mně se nikomu nechce psát dopisy, ale když se mi chce, tak běda adresátovi. To je chrlírna – úplně nový český slovo, copyright je můj, takže vidíte, jak válím anglicky, pak na mě nemá být vydán příkaz: bacha na ni!!! říká copyright, kdoví co tím nesleduje!
Tak uznejte, jak mám v této době zbohatnout – a všecí bohatnou a stavějí si baráky a jsou takový hodný, o tom by byla řada legend přímo!! no a Vy jste taky chudý jak kostelní myši – ještě že tehdy koupil ten Zápotocký od Vás obrazy, nepřeskočilo mu??? – a Vy jste si tehdá koupily nový kamna. Já si pamatuju, Květo, jak jsi mi volala rozčileným hlasem, že se Ti zdál sen, abys kopala, že ve zdi nad kamnama je zazděnej nějakej komín, o kterým netušíš a že by se tím pádem daly Vaše věčně čoudící kamna upravit natolik, aby tak nečoudily. A tak Tys začala fakt kopat sekerou do zdi nebo čím a já jsem z toho vyvodila uzávěr, který je podoben zpěvu dávných bardů, ano, minnesängrů a zní následujícně: Květa usíná, již spí, náhle vidí ve snu běloskvoucího se anděla, kolem nějž se rozlévá nepopsatelná záře, kterou vídávaj jenom mrtví a praví: - Požehnána buď, ó, Květo, mezi všemi kominicemi. Vlevo nad kamnama to nejni světlík, ale jeden z nejkrásnějších komínů, o kterém ucho lidské neslyšelo, tam kopej, vezmi motyku, neváhej, též kladivo může být vhodné, srp vynechej, aby ses neřízla, leč kopej, ó, kopej! – A zmizí ta světelná bytost do záhady věčnosti a Květa se probouzí, vypráví svůj sen Jitce, která ale cynicky odmítá podobnou nabídku a mluví pouze o neblahém vlivu alkoholu na mozkové buňky. Ale i druhou i třetí noc se opět ve snách objevuje anděl a stále zmámenou dívku nabádá k aktivitě – a tu se Květa rozhodne a vezme rýč, lopatu, kladivo a vše, co je nutné a rozrazí zeď, s třeskem a spoustou prachu se zeď řítí, otvor je otevřen – a tam je kulový hovno, fouká odsud pouze vichřice a oběma umělkyním je víc zima než kdy předtím, nehledíc ani na hádky, které vypukají mezi dvěmi sestrami, tak něžně se milujícími! ---Jestli teď řekneš, Květo, že moje báj je smyšlená, vyzývám Tě na boží soud do roka a do dne a hín sa hukáže! – No ale, co se nestane? V ten okamžik se zjevil Zápotockýmu ten samej anděl a řekl mu: Ó, Zápotocký, Zápotocký, ty jeden Toníku! Koupíš hnedle od sester Válových z Kladna, Bendlova sedum, vobrazy, jinak nejseš marxista a my ti to na nebesích spočítáme! – Vyděšenej préza se radí s ministrama, s Vnitrem, trochu tutlá, že se mu zdál sen vo andělovi, ale nakonec ho Vnitro propojí s nějakým jasnovidcem, co je u Vnitra a ten po chvíli váhání pravdivě řekne, že by ty obrazy měl koupit, že vidí slávu velkou, jehož zápotockost se nebes dotýká a tak von jde a koupí od Vás obrazy, ačkoliv jste nominovaný na skvrny na Kladně.
A vy si za ty prachy koupíte fungl nový kamna, za prezidentský prachy!!!! Ti andělé bývají často vypečený, ať mi nikdo neříká, že ne, já vím svý a nedám si do toho mluvit, já jsem přes tajné magické síly, víme? A už bylo teplo a od té doby se Květě už nikdy nezdál sen o andělovi, taky proč? Ne?
No ale tenhle Váš příběh se musel opakovat v jiný rovině, ale podobně. Barrandov nechal vyhlásit v novinách, že se hledají – já už nevím, co to bylo za film – prostě starožitnosti za dostupnou cenu a tak se ozvala nějaká stará dáma a poněvadž ten inzerát byl dán na moje přání do těch novin, tak jsem šla do Dejvic do malinké garsoniéry, kde bydlela taková fešná vosumdesátnice s platinovejma vlasama, ukázala mi deku z kajčího peří, že pouze pod takovou a ne jinou dekou se jí dobře spí a taky japonský svatební kimono, co nosívala v Paříži při návštěvě oper /mně jsou dneska v noci ty opery nějak až osudný/, protože její manžel byl nějakej velvyslanec nebo kulturní atašé nebo tak něco v Paříži a měla v té garsonce jednu z nejhezčích sbírek porculánu, co jsem kdy viděla a ona, když viděla mou příchylnost k těm krásným věcičkám ve vitríně, tak se osmělila a vyprávěla mi, že ji stěhovali z vily – ten manžel umřel – a že dostala zprávu, že kdyby prodala levně jídelní kompletní porculánovou soupravu pro dejme tomu tisícpětset osob – tím myslím asi něco přes dvacet – tak že jí pan prezident Zápotocký obstará pěkný byteček sám a vosobně a ona teda hned, že jistě, že jo, a tak přišli nějací chlapíci balit tu soupravu na to žrádlo a že je hlídal jeden jinej pán a ona ta paní že řekla, že ti chlapci jsou neobratní, ať proboha při tom balení něco nerozbijou, že je to pravej Sevres a ten pán se pousmál a řekl, že kdyby někdo něco rozbil, tak že ví, že bude zastřelenej. Ta dáma mi to vyprávěla celkem objektivně, jenom jí nešlo do hlavy to zastřelení, povídala, že jednou vyhodila služku, když rozbila v Paříži nějakej vzácnej kus porculánu, ale že by ji ani nenapadlo ji zastřelit, ta stará kráva. Jí nedošlo, že to zabalovali muklové a ten šéfík že byl jeden z těch archandělů surovielů. Říkala, co tomu říkáte, to je přeci nehumánní a to já jsem už řvala smíchem a z toho nejlíp vidíte, že je všude jenom labyrint života a pouze ráj srdce. Čert aby to vzal člověk se natrápí až hrůza – ale radši Obraťme list, Krumbachová, profesor Ryšánek.
Mně pořád napadá po té výstavě v tom Chebu, že v těch Vašich obrovských plátnech je ukrytá – ne, ukrytá – naopak vyartikulovaná křehkost, jakoby rozpomínání se na své narození, taková rozlehlost člověka. A na té velké ploše obrazu se to jako rozpadá – něco jako padající sníh – na atomové částice, co září v těch obrazech – nějaký dlouhý hlas jako modlitba nebo rozfázovaný výkřik, který se už z výkřiku změnil v určité ticho, něco jako prosba, ale taky zběsilá touha to říct co nejpřesněji – mně to připadá jako transformace života v nejhlubší štěstí o kterém se nedá vypovídat, to chce lidi, jako jste Vy.
Jestli Vám to lichotí, tak mi něco kupte. Potřebuju nutně nový boty. Do Chebu se budu muset časem zase podívat, už tam nebudou Vaše obrazy a přesto tam byly, takže tam beztak budou jako ten Valdštejn – Henleina schválně vynechávám, nelíbil se mi nikdy jeho ksicht – a zas tam bude setrvávat nová záhada UDÁLOSTI, která se tam odehrála, kterou nelze smazat takže končím, vono je taky půl třetí zrána.
Pozdravujte Vaše psíky a kočky a sestry a sebe a moc Vás miluju až za hrob hroboucí – aha, jo, to jsme se kamarádili s jedním sochařem a rozhodli jsme se jako nezralí studentíci, plní až po okraj, že přeložíme vlastní rukou Apollinaira – to bylo v Brně a ten Jánuš mi přišel oznámit, že už přeložil Apollinairův název básně Chapeau – Tombeau / což je Klobouk – Hrob / takto: Klobók – Hrobók.

Krásnou noc, Vy už jistě spíte, ale přesto

Vaše Ester