EK002432_0076-0083

Holky Válovy jsou dvě malířky, jednobuněčná dvojčata. Nikdy jim nikdo neřekl jinak než „holky Válovy“ a protože si byly v mladém věku k nerozeznání podobné, stala se taková pohádka: jedna z nich – namouduši, že nevím, která z nich – se zamilovala při jízdě vlakem z Kladna do Prahy – holky jsou totiž z Kladna – do nějakého inženýra. Protože se styděla za svou lásku, netušil inženýr, jakou past na něj osud nalíčí. Ta jedna sestra se svěřila té druhé sestře o svém rozpoložení vůči cestujícímu inženýrovi, ta druhá nezaváhala, vzala si její oblečení /pardon, že je ta věta tak dlouhá, ale to se musí vyprávět rychle a tím se zdůvodňuje moje poznámka, že měly většinou jen JEDNO oblečení, chudé jak kostelní myši, takže s tím převlíkáním to asi nebyl problém/ a ve vlaku s výrazně zamilovaným pohledem inženýrovi oznámila, že ho zve na koncert. Zkoprnělý inženýr nabídku přijal, na schůzku se dostavila zamilovaná, k nepoznání podobná nezamilované, jenže na koncertě při jakémsi tichém sólu hudebního nástroje, pravděpodobně housle, začalo zamilované dívce kručet hlady v břiše tak nestoudně, že se po ní všichni ohlídli. Neztratila duchapřítomnost a taky se ohlídla, jenže, bohužel na citový nátlak vůči inženýrovi to nestačilo. Později – velmi záhy po tomto podivném rozchodu, který neměl předtím ani schod – se trpící dívka rozhodla vytvořit grafický list, který inženýrovi mlčky a bezprogramově zaslala. Byl to don Quijot u takové zdi, po které lezla ještěrka, velmi krásná a don Quijot byl zamyšlený. Moc se mi to líbilo.
Holky Válovy jakoby z oka vypadly Candidovi. Voltaire je proti nim hotový snob. Kdyby byl jel prezident Spojených států se sovětským premiérem v čele kolem jejich chudičkého domu na Kladně, byly by se hádaly, která z nich se na to půjde podívat, aby se neztrácel čas. Nemrvily se nikdy s ničím. V dobách téměř katastrofických se snažily upravit si kopřivy ze zahrady k jídlu, protože neuměly nic, než malovat a to s takovou uzavřeností, jaká se málokdy vidí.
Jelikož se nikdy s ničím nemrvily, používaly hojně slov, pro dámy nevhodných a slovo jako „prdel“ nebo „hovno“ bylo to nejmenší, to přímo zářilo elegantním šarmem. Ale protože žily v podstatě uzavřeným a téměř řeholnickým způsobem života, vytvořily slova ze sexuálního slovníku tak vynalézavá, že se i odborník zarděl. Jeden filmový režisér z Kladna, kterého jsem požádala, aby o nich natočil film, prohlásil znechuceně, že s osobami s tak „vulgárním slovníkem“ nemůže komunikovat /. Později se stal významným členem KSČ./
Když byly „holky Válovy“ v temných časech vyzvány, aby se dostavily na jakýsi divný mejdán v podobě hornické schůze, kterou někdo inscenoval, aby se zodpovídaly za své prohřešky vůči socialistickému realismu, dostavily se tam, musely předložit svoje obrazy. Malovaly ku příkladu jejich psa, který byl dejme tomu zelený a štěňata byla dejme Tomu oranžová. To už dávno vzbudilo nelibost a při této jakési popravčí schůzi se přihlásil nějaký tvrdý stalinistický mladík a nařkl je téměř z velezrady. Na tomto hornickém shromáždění, kde seděla spousta nevinných a nic nechápajících lidí a taky jeden stařík, se stařík ozval a ptal se jich, jestli vystudovaly Akademii, myslí se, malířskou. Obě odvětily že ne, že jsou žačkami Emila Filly z Umprum v Praze. Stařík ve snaze je obhájit, se opět zeptal, jaké je vyšší vzdělání, zdali Akademie malířství anebo UMPRUM. Myslím, že to byla Květa, hrdinka dne /jmenují se Jitka a Květa/, která mu užasle odpověděla, že vyšší školení je právě Akademie. Hodný stařec v dalším pokusu o obhajobu (vlastně ex offo) proto pravil, že když mají pouze to Umprum, nemohou tak dobře malovat, jako kdyby byly studovaly na Akademii. To rozhořčilo stalinistu, obořil se na staříka a znovu se dal do spílání, svolávaje hněv Allahův čili Stalinův na hlavu nebohých dívek Válových. Tu se Květa neudržela a ve slovníku ji vlastním vykřikla: - Ty jdi do prdele, ty blbče! – A stalinista se rozhlédl po ztichlém okolí a zeptal se hlasem panny: - Slyšeli jste to soudruzi? Vona řekla: Jdi do prdele!
Dnes visí jejich obrazy nejen v Národní galerii, ale po celé Evropě. Prdel – neprdel.
Jim jsem psávala a říkávala věci, který by nikdo jiný nepochopil. Nepřijmul. Ony nikdy neměly co ztratit. Nikdy s ničím a s nikým nekolaborovaly. Stačilo jim malovat, což byl někdy problém, protože si postupem času byly nuceny obstarat brýle, jedny. Pak si je půjčovaly. Někdy. Při velmi těžkých zápasech s malováním.
Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména „Holky Válovy“ nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost se bát a neříct, co si myslí, z nich vytvořil pravdivou legendu.
Upřímně řečeno, pořád bych o nich chtěla napsat filmový scénář, jmenoval by se „Moje dvě tety.“
To proto, že když jsem jednou za toho strašného údobí k nim přijela, abych u nich strávila tři dny, nalezla jsem tam vyděšeného chlapečka. Byl to jejich synovec. Holky Válovy se mu, pravda, věnovaly, ale po svém. V té době měly psa, který pokousal dost lidí, holky ho hájily a říkaly, že má neurozu. Měl a proto kousal. Nikdo je zato nikdy neudal, nikdo jim neublížil pro to potrhlé, vlastně skutečně bázlivé zvíře, které vám chňaplo po ruce, když jste si chtěli vzít cigaretu a byl to vlčák – jen co je pravda !!! Komu čest, tomu čest. Tento Baskervilík, jak jsem mu říkala, byl tedy společně s tím malým chlapečkem, kterému sice neublížil, ale už sám pohled na jeho tesáky a jeho velmi velkou postavu naháněl hrůzu i otrlíkům. Poslední den, kdy jsem ráno s nimi odjížděla do Prahy, přišel nebohý chlapeček do atelieru, kde jsme spaly ve smradu z terpentýnu /vlastně krásné vůni/ a v cigaretovém kouři a pravil: - Teto, venku prší, co si mám vzít na hlavu? – Zjevně se těšil, že z těchto prázdnin navždycky odjede. Jedna z holek mu odpověděla stručně: - Posranej nočník. – Chlapec utekl a já jsem jí vyčetla, že to dítě naučí mluvit sprostě a tak že bude mluvit sprostě. Řekla překvapeně: Co? Že bude mluvit sprostě? Proč by měl mluvit sprostě? Dostane přes hubu a bude to. –
Z toho vyplývá, jak jsou nevinné tak jako i moje dopisy, který jsem jim pravděpodobně neodeslala, aby jim nebylo hůř, než jim tehdy bylo.

Praha, 26.května 1986.

Holky moje milovaný,

Já jsem vám před chvilkou telefonovala a teď už zase nemám nic jinýho na práci, než vám ještě napsat. Já jsem vám tak příšerně unavená, že se mi nechce dělat tu výrobkyni šperků na módní přehlídky, ani se mi nechce psát načerno scénáře, nabídky od různejch hajzlů z televize, co se tváří, že mi chtějí pomoct, ale jenom mě chtějí vydírat, abych byla hodná a abych přijala jakékoliv peníze a nabízejí mi jenom sračkovitý témata. Je to všechno dohromady tak děsný, taky ta operace těch nohou – to víte, že jsem nikdy necedila někomu na vestu, jak to někdy bolívalo, jenom ty moje kočky milovaný ležely vedle mě a křičely tím neslyšitelným hlasem, vzchop se!
Nebo my se taky nevzchopíme – atakdál – vy to jistě chápete, co to je, mít zvířata. A jistě chápete, jak jsem třeba dopisovala ty svoje černý pohádky, plný srandy, která má spíše černou než jinou barvu – ale i to je mi najednou obtížný, snášet vlastní osobnost, vyznat se v ní a zase dodám ATD.
Ježišmarjá, jak se to s náma zachází? Se všema umělcema, co se kdy na světě narodili a nebyli výjimečně právě pod šťastnou hvězdou, se zachází vždycky tak sprostě a hnusně! Jako s KRETÉNAMA.
Když mi ten kamarád ze Švédska řekl, jak se o mně píše s respektem a pochopením, kterýmu jsem dávno odvykla, tak jsem se vám, holky moje, nějak sesypala na podlahu. Jak to zrní. Mám v sobě takovej potenciál pro film, tolik námětů, tolik síly, tolik radosti a srandy v sobě a potěšení z vědomí, že to, co píšu a dělám, že je ta správná ZPRÁVA tomuhle zasranýmu světu, kde kvete pšenice blbům, že jsem se tím dneska rozcitlivěla a dost se cítím špatně.
To víte, sebelítost stojí za kulový hovno, jak říká Květa, ale co má člověk dělat, když ho to přepadne? A ten kamarád mi povídal: proboha tě prosím, co TADY – to jest, zde, v zemi, kde jsem se narodila – co tady vůbec ještě trčíš? Co tady budeš dál dělat? – A pokračoval, jaký jsem měla nabídky pracovat venku atd a jak pokračoval v tomto vyčítavým tónu, tak já jsem se vlastně dívala na svůj pracovní stůl, jak je na něm odloupanej lak a na takový ty papírky s poznámkama a na moje dvě spící kočky, bratry Pastelku a Bajaju a na Aranku /která mi právě teď, když jsem Vám začala psát, chtěla vylézt na klín a měla ty toužebný oči Petinky, co je pohřbenej u vás na zahradě /a uvědomila jsem si, jak je mi drahá moje terasa s těma rostlinama, jak ji miluju. Jak je mi drahej ten psací stůl a ta zelená lampa a ta andulka Růženka Nováková, co právě teď ve své kleci vede jako obvykle svoje večerní modlení, mele pantem tak potichu a tak důvěrně, víte? No a jak je mi drahej i ten výhled na ty špinavý střechy naproti a západ slunce za panelákama a protože to s někým musím sdílet, tak vám ještě píšu.
Jsou chytří lidi, co bydlejí na Malé Straně a vůkol se rozléhá imrvére samá kultura. A já jsem se trochu sblížila s různejma lidma tady z těch hospod. Třeba ondyno jsem potkala Tlustýho Jozefa. Je to rváč a násilník, je věčně v base. A objal mě kolem ramen a tónem navrhovatele kostýmů od firmy Chanel mi řek: jak se máte, paní ESTER?
A já, že dobře a povídám: Jozefe, vy kluku zlatá, jak to, že zase nesedíte? A on nato s podšitým výrazem cynického sirotka ze sirotčince povídá – a to on umí zahrát s velkým humorem, povídá: ále, byli u mě policajti a povídají, Pepo, ty seš tak hodnej a vlídnej a vzdělanej, že tebe zavřít nemůžem. A se srdečným smíchem mi potřásl celým tělem, to znamená, že mně něžně poklepal na ramenní a šel dál. Otočila jsem se za ním a on se taky otočil, měl v obličeji takovou tu rezignaci, já si vždycky při pohledu na tento typ lidí uvědomuju, že se rozpomínám, že i to bych mohla být já sama, že jsou mi vlastně blízcí, i když nejsou.
Já vím, že to není nic důležitýho, to jsou jenom – to je ten stůl s tím odprýskaným lakem a to je čtvrť a ta špinavá ulice a je v tom holky, kus mýho srdce, kus mý osobnosti, mých znalostí, mého učení, mého osudu, nebo jak se to menuje. Copak já vím?
Vždyť kam bych šel? Zde je přenejzazší bój mé plavby, jak povídá Othelo v překladu Saudka, když by vlastně měl rychle zdrhat, když zabil Desdemonu. Omylem. To musel být průser! Chudák.
Tak nevíte, proč jsem tak lítostivá, když jsem teda DOMA? Vy to víte, vy dvě jo, jak jsem toužila dělat film, největší lásku mého života, uřízli mě od toho a já od té doby nějak existuju – neříkám, že marně, nic není marný, ale jak to na jednoho padne, je v prdeli. A přitom já se tomu dokážu bránit, mám spoustu vůle ale najednou se tak nějak rozpadnu jak prázdnej pytel.
Teď jsem udělala pauzu, volal mě Ivánek Vyskočil, řekla jsem mu, že vám právě píšu. Pozdravuje vás prej ze všech srdcí, kolik jich prej má, on vás má tak rád a tak vás obdivuje!!!!
Holky moje drahý! Hodili jsme trochu řeč, a já jen jakoby tak, abych moc nežvanila, jsem mu řekla, jaká jsem dneska lítostivá a pitomá a Ivan povídal chlácholivě: na to si, Estinko, už zvykni.
Není to krásný? Ten cynik jeden! Autor nad autory a to, co dělá, to je báseň. Jó, takovej chasník lecčemu rozumí, hlavně když ondyno škrtil nějakýho svýho šéfa přímo na krku. Jinde to totiž nemá cenu, škrtit, to si zapamatujte, panny. A byla z toho vostuda, ale to je už Ivanova taková – přímo něco jako motýlek pod krkem – taková ozdoba. Ivan mě třeba zavolá v noci a řekne lehkým hlasem: tak jsem se Estinko, dneska zas pokusil uškrtit jednoho kreténa. Z toho je vidět, že Ivánek Fivánek, jak já mu říkám, je skutečně hoden svého doktorátu z psychologie, hlavně toho léčení kriminální mládeže, mezi kterou vlastně taky patří, když se to tak vezme. Protože kdo jinej než Tlustej Jozef a Ivan jsou schopní odplácet zlé skutky jinými zlými skutky, ne?
Tak to vidíte, kecám s váma na papíře a už je mi líp. To chce LID, jak říká STRANA. A ta má dycky pravdu. Ale jsme my LID? Asi ne, my budem ta horší sorta. Měly byste malovat jináč. Měly byste se nad sebou zamyslit. Já taky. Jen co je pravda. To všechna čest stranou.
Chodívá ke mně poslední dobou několik mladých lidí, asi se touží zkazit nebo co. Asi taky nebudou LID. Vidí ve mně nějakou oporu, chtějí se vypovídat, jenže mě to děsně vyčerpává. Musím se chovat jakoby nic, já prostě nemám na to, abych si někomu stěžovala. A oni, chudáci, myslí, že mám sílu jako Pámbu. Jenomže to ne. Zaprvé nemám tak dlouhý bílý fousy a za druhé ON zas nemá moje poprsí.
Já jsem nikdy nepochopila, proč je pojem Bůh svázán s nějakým fousatým dědkem. Chápu, že fousatej dědek zastupoval v době jeskynní šéfa kmene a že těch zase takovejch sedí v OSN a bůhvíkde jak naseto a beztak přemejšlejí v duchu spíš o tennise či svém sexuálním soukromí – podle věku – a války a okupace se vedou vesele dál, protože oni fakt určitě NIC nedělaj, ale přece jen ZASTUPUJOU POST, že dobro zvítězí jejich zásluhou především. A tak ten Bůh je taky ZASTOUPENEJ dědkem, někdy dost přísným a naprosto nespravedlivým. Odtud ta alibistická moudra jako je třeba, že koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje. Mně to připadá odporně masochistický. A navíc je to tak popletený, že ten vousáč pochází ze Starýho zákona, čili je to židák a „židi ven!“ jak psaly zlaté české ruce na židovském hřbitově blízko Klatov, v neděli sepjaté ke zbožné modlitbě v místním kostelíku. A ten samej je jako otec Pána Ježíše a je z toho takovej maglajz že trvá tolik století a má na triku tisíce mrtvol, co nemusely být mrtvolama předčasně, ale až ve vhodnější dobu, ku příkladu naším osobním věkem počínaje. Nám už se to bude umírat přímo s úsměvem na rtech, dyť co furt tady, ne? A hlavně TADY.
Holky, je mi líp a líp. Už nemetám kozelce přemetem nazad – to se mi povedl zvlášní slovně tělocvičný útvar, co? Kdo ví, co jsem tím mínila, spíš to bude chyba tisku – takže nemetám kozelce ze samé lítosti nad svou neuznanou genialitou, už se zase tiše pochechtávám a mnu si duševní ruce. A škrábu se duševně za uchem z radosti, že jsem chytračila, až jsem Vám začala psát dopis a že se mi to vyplatilo. Pak nechytračte, to je blbost, nebejt mazanej! Vidíte, hnedka se dívám vesele a optimisticky a to všechno se musí naplánovat, protože veselí a optimismus, to není na žádnou pouhou pětiletku, to je na celej život, pokud ovšem člověk neumře v těch pěti. No, subjektivně nazíráno, nemusí to být nejhorší, abysem se morbidně vyjádřila. V těch pěti ještě jeden na tom životě tak moc nelpí. To je zajímavý, že nejvíc lpí na životě starci. Oni ti Římani měli pravdu, že koho bohové milují, ten umírá mlád. Je to vlastně přijatelný řešení, nemáš podágru, nepíchá tě v zádech a docela ještě slyšíš a v tom bim ho a je po Tobě. Akorát mám podezření – jsem už tak ošklivě založená, že furt něco z něčeho podezírám, čímž si kazím život i pleť a pak se divte, že mě nastraně nechtěj – mám teda podezření, jestli to není podobný jako s tím křížkemanavštěvováním. Tam v Římě měli přece furt nějaký válečný tažení a při válčení se umře ajncvaj, to každej chlapák ví a hrdě se k tomu dere, aby se neřeklo, že je srab a pak ho eště vopláče maminka a dostane za něj někdy i metál. Některý ženský jsou blbý. Ale ty římský bohové, ne že bych je zas tak nějak moc vynášela, ale stejně to bylo fajn, že měli hezký těla a byli fešáci a ženský, pane, ty prdýlky takový jako z Renoira, takový talijánský. To nebyly vychrtlý potvory jako třeba my. A vůbec jak je třeba teď právě móda. Prej: twiggy. Za pár set let budou mužský objímat nový věstonický Venuše a tisknout si jejich poprsí k očím, aby neviděli hubenou šerednost minulosti, při které na ně přijde nevolnost, ano, možná i impotence.
Setkala jsem se s nějakejma Vietnámcema. Bylo mi líto jednoho kluka, co se na něj sápali opilí český chasníci. Nejinak než se obořil v Jiráskových pověstech českých jelen dvanácterák na knížete, stejně tak jsem se obořila já na ně, když mu nadávali hnusně, a la „židi ven!“ tak tentokrát zase „žlutej rypáku“ – no, zkrátka odešli od toho kluka. U mě muselo stát několik andělů strážnejch, kteří se právě poflakovali u osob v bezpečí a rychle, jak to mají v nařízeních, přispěchali ku mně na pomoc. Protože ti Češi byli moc ožralí a divím se, že mi nedali přes drzá ústa. Ten kluk vietnámskej, chudák, mi chtěl dát flašku desítky. Ach jo.
Tak teď jsem se zkamarádila s několika jejich lidma, jeden se jmenuje Thong, je ze Saigonu a umí velmi pěkně česky a vůbec je chytrej. Jeho rodiče vystudovali na Sorbonně meterologii. Ale o tom až se setkáme.
Tak holky moje drahý, dobrou noc a vůbec všechno dobrý a my to musíme zase dát dohromady, sice nevím přesně co, ale něco udělat musíme.
Aby se nám líbilo naše okolí. O čemž pochybuju. Ale to nic.
Mějte mě rády, dyť já si to fakt zasloužím

Švestka Estka