EK002432_0063-0065

O ČERVENÉ KARKULCE.

Byla jednou jedna babička a ta hrála divadlo s ochotníky v nedaleké vesnici. Skladovala v malované truhlici všelijaké převleky, dokonce i vlka, který vyl zapínací a hrála proto samé velké role.
Ve skutečnosti byla babička lidožroutka-samotářka, jenže to o sobě tajila.
Když se pak někde ztratilo nějaké dítě, přišilo se to nějakému vlkovi a hrálo se o tom divadlo s babičkou v převleku v hlavní roli.
Jakmile babička zkonzumovala všechny křehké pečínky zdaleka široka – ty měla nejraději, měla problémy s kousáním – nezůstala pasívní. Spíchla narychlo červenou čepičku, typu „karkulka“ a prostřednictvím známého myslivce ji poslala své vnučce.
Ačkoliv čepička padala bez přestání děvčátku přes oči a zabraňovala mu ve výhledu byť i jen do zrcadla, vyslovili dospělí názor, že rodina je rodina a dar od babičky že je dar od babičky a ubohé oběti spěšného šití dali mazlivou přezdívku červená Karkulka. Pak jí podali košíček, naplněný pamlsky a na radu myslivce také láhvemi s alkoholickými nápoji a Karkulka utíkala do lesní vilky, aby vyřídila pozdravy rodiny a aby poděkovala za pěkný dárek.
Její běžecký výkon byl značně omezován zrakovými obtížemi s karkulkou spojenými a tak babička, která ji dychtivě vyhlížela, získala časový náskok. Přestrojila se za vlka, lehla si pod duchnu a na Karkulčiny otázky, proč má tak velké uši, nos a hubu, odpovídala babička s notnou dávkou stařeckého cynismu.
Karkulka nebyla nějak zvlášť chytré děvčátko, ale ve škole měla celkem slušné známky, takže hloupá taky zas tak úplně nebyla – a právě z tohoto intelektuálního křížení jí v hlavě začala poletovat otázka – něco jako průvan – je to babička nebo vlk? a pak zase, je to vlk nebo babička?
Až konečným propojením těchto dvou protichůdných otázek ji napadlo, že se zbláznila jako jeden strýc z matčiny strany, odložila proto košíček a z obav před touto chorobou chtěla utéct, ale baba otevřela hubu dokořán a milou Karkulku spolkla tak jak byla syrová. Pak zalezla pod duchnu a měla ze sebe radost. Ne ale dlouho.
Po špičkách vstoupil myslivec a když zjistil, že v košíčku jsou skutečně uložené jím doporučené láhve, beze studu dvě okamžitě vyžahnul.
Domníval se totiž, že děvčátko skotačí v lese mezi fialkami a babička že spí, ale šeredně se mýlil. Babička dobře vycvičeným sluchem zaznamenala vytažení jedné a posléze druhé zátky a od té chvíle pečlivě sledovala myslivcovo počínání zpod duchny.
Když myslivec dopíjel tu druhou láhev – a byla to žaludeční hořká – rozhodla se babička, že si ho klepne. Nejen ze vzteku – Karkulka bez úpravy ji totiž tlačila v žaludku a žaludeční hořká by byla přišla jak na zavolanou – ale i proto, že si všimla, že myslivec má svěží mladou pleť a že by nemusel být špatný na divoko, kdyby se dal trochu zaležet. K tomuto rozhodnutí se připojilo ještě jedno, neméně významné: okamžitě Karkulku vyvrhnou a později, až bude vhodná chvíle, ji upravit na másle s majoránkou a česnekem, jak to měla babička vždycky ve zvyku a v oblibě.
A tak baba vyvrhla Karkulku celou zmuchlanou a zpocenou, směstnala ji vedle sebe pod vlčí převlek, odkryla duchnu a zavyla.
Jakmile myslivec uviděl vlka v posteli, propadl opilecké agresivitě – babička doufala, že ho to buď klepne anebo že aspoň omdlí, byl tak mlád – a v této opilecké agresivitě se na vlka vrhl a rozpáral ho tesákem se zručností u opilců neobvyklou.
Babička z vlčího převleku vyskočila a sehrála před myslivcem jedinečně věrohodné a vroucí poděkování za osvobození, ale přitom se nenápadně šinula ke kamnům, kde stála pěkně ostrá sekyrka. Myslivec naopak si vytýčil jediný cíl, totiž dosáhnout košíčku v co nejkratším časovém termínu.
Mládí zvítězilo, myslivec proletěl do lesních tišin s takovou prudkostí, že ani nezaznamenal svist babiččiny sekyrky, která se zaťala do kmene borovice, neboť tvrdě a odhodlaně bojoval o rovnováhu za ztížených terénních podmínek, puzen živočišným instinktem nerozbít odcizené láhve.
Babičku tento neúspěch přímo zdrtil a její rozčilení dosáhlo vrcholu, když jediným pohledem zjistila, že ožralý myslivec usekl tesákem zapínacímu vlkovi tři horní knoflíky a jeden vespod a babička – ač lidožroutka neuměla šít.
Její sakrování a hulákání probudilo ze mdlob ubohou Červenou Karkulku, která zde doposud ležela jako pouhá kláda na od myslivcovy obuvi upatlané podlaze, ihned však využila psychického rozpoložení babičky, odložila neblahý čepeček a zdrhla z lesní vilky, jen se za ní zaprášilo.
Od té doby stále trpí třesavkou a stále se opakujícím snem: že peče pro manžela dvě husy a stále neví, která z nich je babička a která vlk.
Chce se vdát do hodně vzdálené vesnice hned jak jí bude třináct. Chudák děvče!