EK002432_0030-0041

Dopis Marii J.

S mou přítelkyní Marií nás odevždycky pojilo to nejzákladnější lidské pouto – totiž obava z postihu našich trestných činů, neboť jsme byly v letech studií dvě pěkná kvítka od ulejvání se ze školy počínaje. Naše spojenectví vzbuzovalo v řadě našich rodinných příslušníků i cizinců podezíravost a nelibost – no, ne že by neměli pravdu v řadě věcí, to zas ano – ale nedokázali zlomit naše odhodlání táhnout to spolu světem hlava nehlava. Jednou jsme byly u Mariiny rodiny v Uherském Brodě a já jsem se převlíkla podle místního bontonu do kroje, babička radostně spráskla ruce, jaká že to pěkná venkovanka by ze mně mohla být, kdybych nebyla z města a my jsme využily její dobré nálady a rychle mazaly s rovněž okrojovanou Marií do městečka, kde jsme se oddávaly neřestem, protože jsme pily kafe a vykouřily mnoho přísně a tajně střežených cigaret a to uviděli dva mrňavý chlapečkové a křičeli jako při svatém zjevení TETIČKY KÚŘIJÚ TETIČKY KÚŘIJÚ a to se nám líbilo. To jejich zvolání, to oznámení světu ve mně neustále vyvolává pocit jara, jak se pořád někam utíká, aby se nic nezmeškalo a spadneš z bicyklu, ani se nenadáš.
A taky jsme jezdily hříšně načerno vlakem a taky autostopem a jednou, když jsme se pod nějakou důležitou výmluvou vypravily na Slovensko a vracely se opět zpátky, jsem se výrazně před Marií haurovala, abych jí hodně imponovala, takže jsem nestopovala všechny auta, ale jenom vozy dobrých značek, které nám bohužel nezastavily, ale nakonec jsme se díky Štěstěně ocitly v džípu se dvěma jinochy, kteří za nás zaplatili oběd v nejbližším městečku, koupili nám jízdenky na vlak a ještě nám dali peníze na přilepšenou, protože jsme se jim bezostyšně svěřily se svou momentálně napínavou finanční situací. Museli to být strašně hodní kluci, jeden se jmenoval Mikuláš.
To se ví, že tetičky kúřijú a dobroděj Mikuláš nemohou obsáhnou všechno, co se mezi námi upeklo - ale ani Marie ani já bychom nikdy v životě nebyly nalezly tak dokonalou partnerku pro absolutní pochopení čehokoliv, v čem některá z nás právě lítala, šly jsme si na tuku bez velkého filozofování a beze snění o uměleckých dílech, která vytvoříme, nýbrž právě naopak s vysokou a reálnou aktivitou , schvalovaly jsme si vzájemně všechna důležitá rozhodnutí a opatření proti případným útokům ze strany veřejnosti, jezdily jsme spolu k moři, probendily jsme dny a noci a v případě nebezpečí jsme jedna druhé poskytovaly asyl.
Taky jsme si půjčovaly šaty – ale paráda nebyla nikdy Mariiným koníčkem, ať jsem se namáhala sebevíc, protože všechno dotahovala do konce svým osobním kouzlem s poněkud nevyžehlenou blůzou. Tak to bylo dáno. Málokdy jsme se obtěžovaly těžkými nebo smutnými problémy, ale když se to taky stalo, ta, která držela hlídku a ochraňovala, to vyhotovila mistrovsky až do prvního zakokrhání kohouta za kuropění, kdy příšery mizí a nastává nový den.

DOPIS MARII
Praha, květen 1983

Marie,
přišla jsem na vzrušující novinku a to Ti hned musím sdělit, že totiž ačkoliv se kamarádíme od Tvých osmnácti, cos mi dala darem knížku Odysea v překladu Tvýho dědečka Otomara Vaňornýho, tak že jsme si přes tak důležitý fakt vůbec NIKDY nenapsaly ani řádky. Nebo jo? Snad nějakej lístek se zříceninami – ale ani tomu moc nevěřím, protože my na zříceniny a na psaní pohlednic moc nejsme a nikdy jsme nebyly. A mně se zdál ze včerejška na dnešek sen, ve kterým jsi v podobném postavení jako je třeba mimoděložné těhotenství a tak Ti ten sen nejdříve řeknu - ne, vlastně ještě musím poslat informaci, že jsem dneska splnila část svého strategického plánu včetně zakoupení a vysázení popínavých pelargonií, což, jak pevně věřím, učiní z exteriéru mé terasy úhledně švýcarskou pohlednici /já když si na to Švýcarsko vzpomenu, tak se mi dělá mdlo/, ale přitom jsem od rána musela pořád myslet na Machajdu a na jeho režii Vévodkyně valdštejnských vojsk, protože o tom se mi právě zdálo a tys tam vystupovala jako asistentka režie, mělas nějakej kroj a pěknej přepychovej kožich a pohrávala sis afektovaně s javanskou dýkou - já jsem věděla, že to je javanská dýka a byla to taková asistentsko - režijní pomůcka, to bylo jasný. Macháček v tom snu byl sice Macháček , ale byl to jeden neznámý herec, on mi říkal, že se mi vůbec nediví, že jsem se s Macháčkem rozešla, protože je vůl, ale já jsem se ohradila, že Macháček není vůl a ten neznámej herec, ten Nemacháček hned obrátil a změnil taktiku, že teda není vůl, ale agresivní sprosťák, ale já jsem stejně věděla, že mě chce nějak přelanařit na svou stranu a vtom jsem byla v Aucklandu na Novým Zélandě, stála jsem na schodech před takovým tím westernovým barákem a kolem běhaly mraky černých koček a já jsem věděla, že je mezi nimi Bajaja a křičela jsem zoufale, Bajdo, Bajdo, pojď rychle ke mně, oni tě tady zabijou a Bajaja přiběhl, strašně se bál a já ho zvedla do náruče, celá ráda, že žije a vtom mi poklepal na rameno Valdštejn v plné polní a řekl mi tiše, ale důrazně: -PROČ JSTE SE V TÉ VĚCI NEPORADILA S KEPLEREM?-
Musíš uznat, že to je sen jak macek, akorát nevím, v čem jsem se neporadila v jaké věci. No a teďka je už večer, vlastně skoro noc, a ta javanská dýka způsobila, že Ti musím napsat aspoň jeden dopis v životě. Taky proto, že lidi jako my se teď mimořádně málo scházejí, každej jsme zalezlej, já mám dny, že když se ráno probudím, leknu se i sklenice s vodou, někdy mi připadá, že je cosi jako nezničitelná, stále trvající válka, pořád se ohlížíš – dáváš pozor, kde je past, držíš se při zdi – vzduch je zamořenej výparama strachu, to je celý a já na to kašlu a nebudu už o tom dál mluvit – já jen, že jsem chtěla připodotknout, že psát dopisy je přímo šitý na míru v tuto předlouhou noc drancování. Čert ji vem. Jo – jak mi teda dneska táhl ten Machajda hlavou, tak mi připadá, že se z každého sebelíp, míněného svazku vyklube něco mnohohlavýho, divnýho, netvornýho, nepochopitelnýho – a já, dítko nevinné – jsem si myslela a chtěla jsem mít muže co bysme spolupracovali jeden s druhým a vyhýbali se pečlivě blbostem - no a tak jsme my dva spolupracovali a spolupracovali, až jsme se s úlevou rozešli, protože ono to TAKY nešlo. Pamatuješ, jak jsem si promyslela, jak ho zavraždit, když se nemíní odstěhovat a celej plán jsem Ti vyprávěla a Tys ses děsně smála a pak, když odjel na festival do Mar del Plata a už se měl vrátit a pořád se nevracel, tak jsme spolu přebíraly možnosti a šance: žralok – jedovatý hadi – únos do heroinového doupěte – ale pak Tys mě přece zavolala a křičelas nadšeně. Rychle si chystej černý šaty a závoj, v Mar del Plata bylo zemětřesení a je to v novinách! - ale Machajda se vrátil celej opálenej a veselej, vyprávěl mi, že jsou tam oleandry stejně normální jako u nás švestkový aleje a hned druhý den zrána si zlomil jednu nártní kůstku, při ranním cvičení kopl právě vybafnutou nohou do mýho malířskýho stojanu a bylo to na mně, ale nosil moc krásnou a efektní hůl akdyž má opálenej režisér, co hrál ve slavném filmu na festivalu v Mar del Plata interesantní hůl, kulhá a režíruje, tak má všechno, po čem lze toužit, že jo. Jenomže tak je to se všema Machajdama na světě - což mi připomíná, že tady někde v blízkosti bydlí dost dementní chlap a ten pozdějc, když jsem si vzala Honzu Němce, tak ho hlasitě zdravil pozdravem AHOJ MACHÁČKU! protože zaprvé tak zdravil i Mirka s ležérností k demenci patřící, protože věděl, že je od divadla a tudíž komediant a Honzu tak tupil jako náhražkové zboží, cílem útoku jsem byla já, že jo, monogamista jeden - ale pak mu zdrhla žena s nějakým milencem ani neškyt a to má zato, že se nevhodně choval jak k Jeníkovi tak i k Mírouškovi./ Chápeš již nyní, v jakém společenském světě žiju, to je jedna radost, TI řeknu/
No a tak se taky mohlo stát - je to můj osud holt - že i ten můj poslední muž, co už dávno umřel, tak byl vlastně normální a inteligentní, ale já když si na svoje manželství vzpomenu, dám si okamžitě studenej hadr na čelo a dva panáky navíc, já když si vzpomenu, jak jsem všechno táhla, celou tu domácnost, jak jsem pracovala ve dne v noci a on to tak benevolentně přijímal, že jsem koupila auto a tu loď - a v nejvýše zábavných chvílích - a kouřil u toho dýmku - mi vyprávěl, kolik ker popraskalo letošní zimy v severní části Grónska a to kolik částečně a kolik úplně díky ledoborcům značky té a té a kolik ker naopak ty ledoborce nedolobortily —- a to přitom upřímě věřil, že našel konečně ženu, hodnou jeho ducha, ach bóže, to je srandy na světě, ale kdo má furt platit ty rozvody?
No a ty ke všemu víš, že jsem se vdala kvůli mamince – teda poprvé myslím – protože jsem neodpovídala svým zaměřením její společenské normě, takže jsem rači vzala roha – pak jsem si vzala Jendu Němcovic, když mi na Nár. výboru brali byt. Já jsem se onehdy dozvěděla, že mi to brali taky proto, že na mně bylo udání jako na prostitutku z Jalty, což byl tehdá jedinej známej kurevní hotel a to proto, že pro mě denně jezdila Volha na Barrandov a to udání si na tom NV nikdo nepřešetřil a u té komise seděl takovej rakovinovej žlutej skrček jakoby od sv. Inkvizice a tři sadistky s trvalou ondulací, jednu znám tady z ulice a chtěli mě vystěhovat buď na ulici anebo do Nuslí na pavlač, jedna místnost a WC a vodovod na pavlači - to je síla, co? až se mi pak NV omluvilo, ale to je zásluha Honzy N. no tak to bysme měli další svatbu a pak po osumašedesátým mě bylo řečeno jedním kamarádem, že nás všechny, co jsme pilíře kontrarevoluce a poťouchlým způsobem ničíme práci Lidu, plížíce se přitom samozřejmě, jak jinak - tak že nás strčej do kastrolu a udusej na cibuli a abych se rychle vdala, aby mi dotyčný manžel mohl v případě splněného proroctví obstarat advokátíka - no tak jsem se teda zase vdala - takže jako Modrovousku nefunguju -i když bych ráda byla odstrašujícím příkladem pro ženitbychtivé muže, tak sporadicky se vyskytující, takže bych se jim aspoň mohla víc věnovat jako studentům z katedry matematicky pojatého jazyka Ukira - ti jsou taky vzácní hlavně proto, že taková katedra nejní a nebude - jako rum, když nemáš peníze - a tyhle sporadicky bych tak vyděsila, co vobnáší manželství, že by byly kláštery přeplněný - protože klášterů je taky málo, proto by byly přeplněný, vidíš, jakou mám logiku.
Copak v tom počátečním fofru a hormonálním rejdění se nepozná nebo se na to nedbá, že co muž, to poradenská síla pro ženy, nezbytná pomůcka pro domácnost i intelekt – ale pak je to strašný! Ta hloubka hlasu, vycházející přímo ze spodní poloviny těla, ta důležitost rovněž odtud vyplývající - já jsem se jednou dívala v době té nejkrutější mladosti na jednoho kohouta a slepice a sledovala s vysokým zájmem, jak si on hned hupsne na jedny zádíčka, hned na druhý zádíčka, hned na třetí zádíčka a ty slépky to tak nevšímavě berou a on je tak všelijak prohání, až se jim třesou lejtka a jsou takový polichocený / ale slepice opravdu nejsou blbý, my jsme jednou měli slepici a ta byla chytrá, věříš? ale to je jiná věc / a bim ho, tu vajíčko, bác ho, zase vajíčko - všichni jsou spokojení, on vítězně huláká, holky zobou - a tehdy jsem si s hrůzou řekla, že vidím obraz manželství a tak jsem vlastně ztracenec ztracená na tomto světě, posetým výhradně manželkama a manželama- nebo když ne výhradně, tak téměř výhradně - někteří spolu můžou žít nadivoko jako hadí oko a vyjde to nastejno, jako já s tím Mírou. No jo, to je právě to, že se úplně vytratí láska, mně to připadá jako poslední světýlko na posledním vagonu vlaku, kterej právě vjíždí do tunelu – ta předešlá láska. Asi se pletu. Asi budou lidi, co si byli celej život věrný /!!!!!?????!!!!!/ a pořád se milovali, až nakonec umřeli.
V ten moment co tohle píšu si připadám jako feldkurát Katz v tom kočáru. Tak jo, to je fuk, podobností čistě náhodnejch je na světě každou vteřinu pětmiliardnulasetinyprocentakrátsedumzludofovačíslaa – asi tak by to řekl ten můj ubohý manžel, tak zvaně Grónský. Já mám strach, že budu mít asi zlou, špatnou povahu. Mírnosti ode mne se nedočkáš, laskavé shovívavosti pouze, když se domnívám, že jsem laskavě shovívavá, ale přitom mi ještě nedošlo, co to je na mne za ušitou boudu - no já nevím, bude to založením, když mi matka vytýkala charakterové nedostatky, připomínala mi důrazně / jenže opakováním věci pozbývají význam - pokud neběží o Göbelse /, že jsem už v kočárku sprostě nadávala paním a dívkám, které na mě něžně šišlaly a štípaly mě do tvářiček, dost se jim divím, byla jsem nepříjemné děvčátko s pichlavým pohledem, které nemohla zachránit nějaká ta kamuflážní mašlička, na takový dítě já bych nešáhla ani klacíčkem natožpak je štípat - ale na štěstí pro společenskou úroveň a tedy společnost jako takovou vůbec jsem nadávala tak nesrozumitelně - co bysme chtěli od malé tříleté holčičky? - že tomu rozuměla jenom maminka a jen žasla, kolik sprosťáren může mít tak malý dítě v paměti – a taky když mě všelijak mucínkovali otcovi přátelé, co jim páchly prsty doutníkama a táhl z nich koňak – abych to nepřeháněla, to JEDINÝ se mi na nich líbilo – tak si pamatuju, že jsem byla bez sebe vzteky. A jednou řekl náš tatínek nesouhlasným hlasem, ta Esti se nám těžko provdá, ta bude musit mít doktorát – jak to moh poznat? podle čeho? to by mě zajímalo – no a vidíš, doktorát nemám a vdaná nejsem. Vítězství ducha nad hmotou, řekla bych, stejně jako to řek Libor Fára, když rozdupal na podlaze nějakej drahej magnetofon nebo tak něco.
Ale jak si pamatuješ, já jsem byla přece v jednom kuse zamilovaná a Tys jednou přece přišla a řekla jsi, já jsem se strašně zamilovala a já se ptám, do koho a Tys řekla po chvilce úvahy: to právě ještě nevím. Já si myslím, že je takovej typ autosugesce, člověk nechce nudu a povinnosti a chce si rači uhnat angínu při běhu dalekém za milým - ale běda jak se začne usazovat - neboli jakmile začne jít do TUHÉHO - to si vždycky, ne, vždycky ne, ale často, psával Machajda na okraj režijní knihy: JDE DO TUHÉHO!!!! a možná i víc vykřičníků, podle situace a nálady a mně se to líbilo, protože jsem v té tuhosti objevovala záření jako Madame Curie - ono to tak zářilo, protože to řekl Mirek, dále to zářilo, protože to bylo poznání lásky a já jsem podle toho seřizovala kostýmy i scénu —to je náhodou moc dobrej termín JDE DO TUHÉHO! v tom se nikdo moc nevyzná, ale je to zatroubení archandělů sedmého kůru, knížat a panstev - ach jo - já pořád odbíhám, to je Ti dávno jasný, že jo? no a tak teda jakmile se moje různé zamilovanosti ocitly na šedé dlažbě denního kontaktu, tak jsem věděla, že jde do tuhého a už jsem padala směrem jinam, hlavně hodně daleko pryč. To je přece strašný, ty otázky, nač myslíš, proč mlčíš, kam se díváš, proč jseš dneska jinačí atd atd – tolik hovadin se nedá unést, proboha živýho, jsme přece každý den jinak naladěný, jinak se vlníme, máme jiný křivky – tak proč koho krz to omezovat – přece i osoba, která se takhle vyptává, má přece totéž, ta osoba je taky dneska změněná a jinak vyzařuje – tak proč se pořád do někoho srát?
Ale hodně jsou si vinny ženský, protože chtějí sloužit svému Pánu – jede v tom samozřejmě rozmnožování a taky princip slepice kohout – ale víš, Marie, co je mi do toho, kolik nešťastnic přišlo a zamokřilo mi slzama celý poprsí a pak přišly zas a zase mlely totéž, takovým nemá cenu cokoliv říkat, jsou to masochistky anebo slabý na hlavičku, když chtějí trpět tak beze všeho. Víš, já vůbec nevím, že právě takovýhle poloopice nemají vůbec potřebu mít sebeúctu, já nevím, proč by měl kdokoliv obětovat hodiny svého života, jenom aby trpěl pro cizí nebo jinak ustavený osobní založení, zkrátka náturu anebo proto, že se někdo o mně přestane zajímat, už mě nechce. To se ví, než to člověku dojde, chvilku to trvá, ono to trápení lásky je hrozný, člověk si přisahá, že už nikdy do ničeho nevlítne – ale nemá šanci, každej z nás touží po zotročení, to je celý, ať ženy ať muži. Proto mužský páchají sebevraždy ne pro umouněnou a uplakanou manželku, ale pro číču, která jim bere sebevědomí a oni by se toho rádi zbavili, ale taky by to rádi přemohli – no, to je na jindy, až budeme spolu povídat. Já jsem si jednou ve Stockholmu vyprávěla celou noc s mým kamarádem, jak by to bylo príma, kdyby nebyly pohlaví jen dvě, ale nejmíň pět, abysme si mohli vybrat - ale on přišel k ránu na ideu, že nejlepší by bylo, kdybysme neměli vůbec žádný a to je vlastně pravda, když se to tak vezme, nějak by to s tím rozmnožováním bylo jináč, nenosily by se snubní prsteny, možná by se dalo žít ve větších celcích, než je manželství - no, tak jsme se strašně smály, jací jsme to chudáci - taky když máš nohy na krbový mřížce a je Ti teplo a piješ správnej nápoj, tak se Ti podobný voloviny jeví jako nejluznější sny - ale jinak to možná mají nejlepší hermafroditi a taky jsem mluvila s jednou bisexuální osobou a osoba pravila, že ať vletí do lásky takové či onaké, vždycky z toho má pěkně nadrobíno. Jo jo, někdo napsal takovou báseň, nevím zaboha, kdo:
-Na tebe myslím celý den, od rána do noci – nespím a rukama potichu lomím ze samé lásky. -Byly časy, jak by řekla teta Augusta z Grahama Greena, kdy mě tyto verše celkem dojímaly a připadaly mi jakoby psané mou rukou. Ten vytřeštěnej pohled! ta neustálá nepřítomnost ducha! Ta hypnoza, jak se díval, jakou měl intonaci hlasu, jak vyfoukl kouř z cíga, jak se zasmál – no, hustá chumelenice je proti tomu dětská krupička – a kolem malérů jak much.
Já mám dojem, že to manželství je celkem dobrá pojistka na starý koleno, ale toho bohdá nebude, abych se takovýho neštěstí dožila, to radši skočíš do hlubokého jezera - jediná moje nevýhoda je že příliš dobře plavu a že často měním rozhodnutí, takže bych se propracovala až ke břehu, dostala vzápjetí zápal plic, ze zápalu plic tuberkulozu a z tuberkulozy pohřeb- ale to kdoví, jestli - na happy endy já moc nevěřím - jestli by mně z toho lékaři, vědci a badatelé nedostali mazanými technologiemi a já bych se s tichým chrchláním vrátila domů, málo bych vařila, celá zesláblá a vyhládlý manžel by se seznámil s rozvedenou, o hodně mladší, co by měla chlapečka s vrozenou srdeční vadou a tak by s ní začal soucítit - to si všimni, že muži nejčastěji soucítí s někým jiný než se svojí ženou -podle přírodního zákona, tento typ filozofie vyplývá a prýští přímo z hormonálního centra - představ si něco jako tryskající minerálku v Karlovejch Varech a hned je Ti jasný, že takové síle se dá těžko odolat, to by nezmohli ani hasiči jen tak snadno, natožpak manžel co je jen jeden na ten pramen - no a tak by se se mnou rozvedl a přesto, že tuberáci mají největší sexuální ambice, sklony, potřeby, nutkání - vyber si, co chceš, tak by mi nevěnoval ani tu špetku galantní pozornosti a co bych si počala, asi bych si našla instalatéra, co zde onehdy byl, když mi v kuchyni pořád kapala voda z kohoutku do dřezu a už mi to šlo na nervy a jeho opustila žena a povídal taky, že teď už má jen maminku - takovej hodně vysokej holohlavej smutnej člověk s knírkem - a pak dodal: měl jsem teda jenom maminku, ale teďka mám eště vás a já - ještě že nemám tuberu!!! – jsem ho šla frigidně vyprovodit ke dveřím a radostně jsem za ním zamkla na čtyřikrát nebo kolikrát. A to tady byl teprve podruhý, tak se jen bojím, až zase začne něco kapat nebo šumět ve zdi, co si počnu, ale myslím, že se vždycky všechno v dobré obrátí, třeba se mezitím ožení. Ale ten člověk měl chování – mezi dveřma řekl, abych se hezky vyspala, to je pěkný a slušný. Zato ten Jiří, jak jsem Ti o něm vyprávěla, to začíná zas nějaká fuška se ho zbavit, protože on si přijde o hodinu dřív než měl, já si umývám vlasy, teče po mně šampon a štípá mě do očí – už mu nikdy neotevřu!!! přisahám!! -a on, jakožto rytíř v bílém, protože je mladší než já - taky kdo není, prosím Tě já jsem nejmíň třicet let furt ze všech nejstarší, tak nevím, co má bejt, když je mladší, když jsou všichni do jednoho mladší!! to mě teď rozčililo – no a von hejsek mi benevolentně řekne, že jemu to nevadí, svrchovaně se na mě usměje jako zachránce ztroskotané staré panny, co mu padá k nohoum a dokud jí neřekne vstaň, tak se tam válí jak kláda - je to blb, budu ho muset trošku připíchnout na zeď, ješitu vlasatýho. Ten chlap. má sebevědomí – kde to vzal, to by mě zajímalo protože o jeho chytrosti a schopnostech mám svý mínění, ale myslím, že když mu to povolím, nařídí mi, abych psala jinak, česala se jinak, že to říká z čisté lásky a abych se neválela mezi barvama, že mu to vadí a jestli jsem telefonovala do Olomouce na arcibiskupství, jestli vůbec ještě funguje. Pak by přicházelo pozvolna, že musí někam, ale že zavolá atd atd – všechno vím od nešťastníc – jenom málokdy od sebe – a to vždycky pák přišel pěknej pogrom na celou bleděfialovou lásku, že zezelenala.
Když mají mužský chování, hned to jde líp kupředu, všechno je to veselejší a lepčí - třeba ten Bulhar, co nás chtěl klofnout, co sedával u sousedního stolu v hotelu a požádal číšníka o nůž, číšník mu nůž přinesl a milej Bulhar si s ním uříz kravatu, kterou si pokecal rajčatama a cibulí, zbytek znechuceně odhodil nikoliv směrem k nám, nýbrž naopak na druhou stranu - uvažovala jsem od té doby často o míře jeho znechucení nad kravatami, ale jelikož chodíval bosý, tak se domnívám, že mu kravata přece jen zůstala vzdálenější zvláště pak a jmenovitě při aktu večeření - ale musí se mu uznat jistá noblesa, že nestrpěl takovou pohanu, mít kolem hrdla posranej začerveněnej hadr, nýbrž že se jej s rázností skutečného muže zbavil a to nožem. Že ten nůž po nás nehodil, když jsme byly svědky jeho jisté neobratnosti při jídle svědčí dále pak taky o tom, že byl navíc gentleman, možná jsme si ho měly vzít, ale vobě, aby jsme na něj stačily prát a sešívat uřezané kravaty – nebylo by to špatný, no řekni – anebo jaký měli chování ti jiní dva, co za náma běželi s kyticema karafiátů a ty kytice pokropili eště ke všemu růžovým olejem – uznej, to je chování, to je snaha zalíbit se dámě, dobýt ji! Jaká škoda, že jsme jim utekly na záchod, vobejdům – třeba měli dobrý srdce a my se to nikdy nedozvíme, ale je spousta jinejch dobrejch srdcí, tak netruchleme, drazí věřící.
Tak si představ Marie, co já jsem zač. Zdál se mi sen o javanské dýce a je z toho hotovej filosofickej spis, úvaha střídá úvahu, vážnost nad vážnost a spousta názorů – kdo má tolik názorů, jako já? Snad jen Ty. Zaplať pámbů že si je nevyměňujeme ty názory, to by bylo STRAŠNÁ VĚC. To není správně česky, já vím, ale jsem líná to opravit. Jenom tenhle dopis propána nedávej NIKDY NIKOMU ČÍST, jestli nechceš přijít o životní družku, která při Tobě věrně stála bok po boku v nejlítější vřavě mých manželství a Tvého jediného. Protože jsou stejně hrozný mužský jako ženský – mužský o notnej fous jsou ale horší, protože furt válčej a panujou a dávají si metály a objímají se a líbají se a furt se jeden ke druhýmu lísá – no uznej sama, že dělat to třeba my, řekli by všichni dohromady, že jsme dvě lesbindy, nemám pravdu? A voni protože jsou lesbický tak se můžou ulíbat, prostatici vládnou tvorstvu, ti dědci jsou ti nejhorší, to je teda sorta extra třídy, výběrové zboží. Furt někde zasedají a pořád něco řešejí, to by mně zajímalo, co doteďka vyřešili. To já jsem jednou řekla jedné hrozně nábožné holce, jestli jí nepřipadá podezřelý, že i Pámbu je mužskej a ona chudák holka zbledla a varovala mě před rouhy tohoto typu a chtěla vstoupit do kláštera, ale nějak se jí to nepovedlo, protože otěhotněla a tak se vdala a je od ní pokoj.
Tak já jdu spát, ale nevím, nevím, nejrači bych teď dveřma z terasy vešla přímo na mořskej břeh, tam by byl ten Bulhar bez kravaty a vítal by mě zdrávstujte nebo jak se to řekne a rozpřáh by náruč a najmul by lodičku a nakonec by mě hodil do moře, protože takový ženský nemají na světě co dělat. Jednou mi povídal Jiří Mucha zasněně: vy máte ale štěstí, že jste se narodila ve dvacátým století, o dvě tři dříve, vy byste hořela jasným plamenem za upřímného potlesku jak žen tak mužů a já, - dodal zádumčivě, - já bych byl už dávno na galejích a kdoví, jestli bych byl živ. No – diagnostik, vidíš ho.
Tak dobrou noc, Maří a snad ať se Ti něco dobrýho zdá, sice mě nic nenapadá, co bych Ti doporučila, ale třeba, až si přečteš tenhle dopis, tak Tě bude inspirovat natolik, že přijdou sny jak fíky. Pamatuješ na ty teplý fíky v Jugoslávii? A na tu tetovanou paní, co nabízela chodcům – turistům, že je na místě otetuje a přiložila k tomu sebe samotnou jako důkaz o kráse tetování????? To byla krásná stará ženská, pamatuješ?

Tak ahoj, sem zvědavá, jestli ten dopis dočteš.