EK002432_0001-0166

OBSAH:

Neúmyslně zapomenuté nebo úmyslně neodeslané dopisy, smíchané s Černými pohádkami.

1./ DOPIS ESTER
2./ O labuti.
3./ O jetelové královně
4./ DOPIS JANU NĚMCOVI.
5./ Svatební košile.
6./ DOPIS MARII J.
7./ O bílém hadu.
8./ O zlé sudbě.
9./ DOPIS I. A II. HONZOVI HRUŠKOVI, MÉMU BRATROVI.
10./ O Červené Karkulce
11./ O prince se zlatou hvězdou na čele.
12./ DOPIS IVANOVI VYSKOČILOVI.
13./ O sedmi koších na prádlo.
14./ O jedné víle.
15./ DOPIS I. A II. SESTRÁM VÁLOVÝM.
16./ O vodníkovi.
17./O jedné velké lásce.
18./ DOPIS HONZOVI V. I. A II.
19./ O lstivém kuchaři
20./ DOPIS JANU KLUSÁKOVI.
21./ O perníkové chaloupce.
22./ DOPIS MIROSLAVU MACHÁČKOVI.
23./ O vílákovi.
24./ Módní přehlídka pro vegetariány.
25./ DOPIS MÝM KOČKÁM.————————————————————————————————————————————————-

ODVRÁCENÁ TVÁŘ MĚSÍCE /Sny./

26./ Wertletzer.
27./ Mexiko.
28./ Mozaika.
29./ Kabát.
30./ Cesta.
31./ Cela.
32./ Hasubót.
33./ Taxi
34./ Klaun
35. / Kolie

Úmyslně zaslané dopisy jako EDIČNí POZNÁMKA.

1./ DOPIS PAVLOVI PRIMUSOVI, NAKLADATELI.
2./ DOPIS OTOVI ORNESTOVI.

NEÚMYSLNĚ ZAPOMENUTÉ NEBO ÚMYSLNĚ NEODESLANÉ DOPISY,
SMÍCHANÉ S ČERNÝMI POHÁDKAMI
A ODVRÁCENÁ TVÁŘ MĚSÍCE

DOPIS ESTER

Často se sebou vedu monology nebo si hlasitě nadávám, to dělá celkem dost lidí, co žijou sami, ale nepřipadalo mi nikdy, že bych si byla zas tak nějak moc psala – ve psaní je přece jen taková větší závaznost, než v nějakém plkání, takže opravdu nevím, jak jsem k tomu přišla, že jsem našla tolik dopisů sobě, připadá mi to podezřelé, když uvážím, že nejsem schopna sepsat pořádně svou vlastní filmografii, kterou po mně několikrát chtěli a já vždycky na něco zapomenu a popletu data a tak. Ze svého vlastního života si pamatuju přesně to, že jsem byla původně dítě a teď že už nejsem, potom taky, že jsem měla hodně různých zaměstnání, z některých mě vyhodili, z jiných jsem odešla sama – jak říká Ostap Bender, měl jsem osmačtyřicet milenek, třicet jsem jich opustil já a osmnáct jich opustilo mě a byla mezi nimi jedna dentistka – a když jsem se jednoho dne ocitla ve filmovém atelieru, píchl mě u srdce osudný šíp lásky a byl se mnou konec, podlehla jsem filmu jako někdo alkoholu. Přitom jsem neměla nejmenší filmové vzdělání, vystudovala jsem v Brně, kam jsme se přestěhovali z Prahy, obor užité malby a grafiky na tamější VŠUP, což znamená, že jsem měla umět ilustrovat knihy a navrhovat přebaly knih a plakáty což jsem nikdy v životě nedělala, uměla jsem sgrafito a fresku, na jedné jsem spolupracovala jedinkrát v životě v nějakém mléčném baru, byly to takové krávy, jak si hovějí, doma jsem si nakreslila v koupelně ryby s ušima a na zeď terasy jsem namalovala rostliny, ale pak jsem to zas seškrábala a tak jsem ukončila svoje fresky a sgrafita a sbohem. Ano – a taky jsme měli na té škole scénografii – tak jsem měla alespoň teoretickou představu, jak vypadá jeviště shůry, ale o filmu jsem nevěděla zhola nic. Do svého prvního filmu “Muž z prvního století”, co režíroval Oldřich Lipský, jsem si sama vyráběla artefakty v barrandovských dílnách, právě jsem ohýbala kus plechu, když ke mně přišel něco jako úředník, vrazil mi do ruky svazek papírů nebo teda lejster a řekl: tohle dej mistrovi a ať mě zavolá – a já jsem uctivě přikývla, ale nevěděla jsem, kdo je ten mistr ani kde ho mám hledat, tak nevím, jestli jsem ty papíry někde nezapomněla a jestli tam neleží dodnes. Anebo šel kolem Martin Frič -což jsem nevěděla, ale i kdybych to byla věděla, tak by věc zůstala stejná a on se zastavil a řekl mi – já celá ukoptěná v montérkách jsem do něčeho bušila v přesvědčení, že to nikdo nemůže provést líp než já /omyl! / a řekl mi: jste asi tak pěknej cvok, co? Tak jsem se ho zeptala, co myslí tím termínem TAKY, jestli sebe a on byl z toho odvázanej a pak jsme dělali spolu několik krátkých filmů, hlavně s Janem Werichem, oni byli kamarádi a taky jeden celovečerní “Král králů” se to jmenovalo, napsal to Jiří Mucha a hrál v tom Milda Kopecký. To byla doba, kdy jsem skoro nespala, protože jsem pořád na něčem kutala, na začátku se mnou pěkně zametali, než mi narostla hroší kůže proti hroším útokům – ale bylo to výhodné jako dokonalé názorné vyučování s mnemotechnickými pomůckami, že člověk brzo poznal, kdo je a kdo není blb. Oni se ti filmaři často chovají jako první aviatici, tváří se důležitě, křičí Ticho! nebo Kamera! nebo Stop ! Což působí na veřejnost velkolepým dojmem a přitom vzniká na světě, kam oko pohlédne, tolik blbých filmů, až je to k nevíře. Film by měl mít přece v sobě poselství a zprávu jako každé jiné umění a ne jestli má pravdu manžel nebo manželka a jestli se nakonec ti dva vezmou, rozejdou nebo sejdou a tamti tři jestli se rozvedou – to je hrůza, že všechno nejlevnější, nejobyčejnější a nejběžnější je centrem toho nejvyššího zájmu. To jako kdyby šel věřící do kostela pozvednou si duši na kázání faráře a ten farář by řek, že právě kašle, ačkoliv je vedro k zalknutí, aby si všichni klidně odložili a v neděli aby přišli v plavkách, on že taky přijde v plavkách, aby mohl kázat dýl, až nebude tak moc kašlat. Přece ke všemu je zapotřebí nutná stylizace, tříbení výrazových prostředků a zušlechťování, to je přece výrazem úcty k danému tématu, tedy k vlastnímu životu, protože vlastní život to je to hlavní téma a umění je přece výrazem a zformováním postoje, jaký se k tomu hlavnímu tématu zaujímá, ne? Jenže bohužel film je obchodní a ne duchovní záležitostí, ze svých osmdesáti a i více procent a s výjimkou několika skutečných tvůrců se filmový režisér liší od obyčejného smrtelníka pouze tím, že se chová za všech okolností bohorovně a basta. Jenomže to má svoje úskalí, když někdo ošidí svou schopnost vypovědět o sobě pravdu, tak umře jako zanedbaný sirotek a dobře mu tak. Tak já nevím, měla jsem za úkol napsat něco jako svůj životopis, ale bych ráda, kdyby to, co píšu, se mohlo za takový životopis považovat a jako takové to bylo přijato, protože mě to, co povídám, leží strašně na srdci a jsem v tom až po uši, zvláštní spojení dvou tělesných orgánu, zaplať pámbů, úplně nevinných. Taky jsem dělala divadlo, scénografii a kostýmy Českými Budějovicemi počínaje, v Praze pak v Městských divadlech pražských, v Karlínské operetě, v divadélku Rokoko, v Petöfi Színházu v Budapešti – ne a já dál o tom nebudu psát, protože mi naskočila myšlenka, kterou řekl Voltaire: jestli chceš někoho unudit k smrti, tak mu řekni všechno. Takže konec divadel a výčtu měst. Po roce 1968 jsem nemohla dvacet let pracovat, teď už zase můžu, tak dělám, co je v mých silách, snad se mi povede doběhnout k cílové pásce s více zářezy na pažbě pistole - jak vidím, povedl se mi další skvělý obraz jako s těma ušima a srdcem - teda obraz, jak pistolníci s mnoha zářezy na pažbách svých zbraní běží na Olympiádě běh daleký, ale nemůžou postřílet publikum, protože musejí utíkat - to není špatné, mohla by to být i reklama - aha, ano, ta cílová páska by se nedala protrhnout a ti pistolníci by se na ni navalili a začali se hádat, kdo byl první a ta páska by furt pevně držela a to by byla reklama na něco pevného a spolehlivého jako třeba prášek na šílené vybělení prádla nebo na další otravování vodstva, které by nutně potřebovalo potopu, aby se v ní utopili ti, co to zavinili a zase by byli raci a žáby a voda by byla průhledná a v ní by rejdily malé malinkaté rybičky, co člověka v letní ráno bouchají nosem do nohy, protože když člověk stojí ve vodě nehnutě, tak rybky nevědí, že je to noha a je možno pozorně si prohlížet jejich průsvitná tělíčka ve sluneční záři a jejich skoro neviditelné stíny na kamenech v písku na dně pod čirou a teplou vodou, což považuju téměř za pokus o životopis, jestli to dokonce není vůbec vlastně on sám, jednoduše řečený. Tak nashledanou Ester

P.S. No – pro případnou legraci bych měla dodat k tomu (ne)životopisu, že jsem v roce šedesátosm hodně pozdě na podzim byla navržena na Fordovu nadaci a že jsem to odmítla s poukazem na to, že v Praze se budou dít věci a taky že mám doma nalezeného kocoura Péťu, který je na mně psychicky natolik závislý, že bych mu odjezdem ublížila a že tedy mockrát děkuju. Ten pán z Londýna, co mi to přišel tlumočit, se po počátečních rozpacích stále víc usmíval a pak povídal, že se s takovým člověkem ještě nesetkal. Jenže nevím, co tím myslel. Ano a taky jsem v tom výčtu divadel zapomněla napsat, že jsem pracovala v Národním divadle a z toho je vidět, že svůj život beru tak nějak milionářským způsobem na lehkou váhu. To se nedá nic dělat – bylo by dobře, kdyby to bylo jinak – ale kdoví, jak to vlastně je. Z dopisů, adresovaných sobě, jsem vybrala jenom jeden, to nemá cenu se zase tak zvlášť odkopávat, kdo si sám několik let píše dopisy, nemůže být považován za občana, hodného volebního práva a i když znám horší případy, než je můj, vybrala jsem dopis, kde si nejmíň nadávám a je po morální stránce celkem bezúhonný.

——————————————————————————————————————————————————————

DOPIS Praha, 12. září 1973.

Dopis pro Ester

Tak Ester, podívej, já Ti teda napíšu. Nemám beztak nic jinýho na práci – jinak bych na Tebe dost ráda vůbec nemyslela a zapomněla – ani nevíš, jak ráda. Ale zase urážet se dát nemíním, takže to neber zas tak nějak moc vážně, znáš mě – aspoň trochu. Anebo ne? Kdoví. Jak jsi teďka byla pořád nemocná a jak se mi pořád zdají ty sny, tak jsem na Tebe moc myslela a víš vlastně na koho? Na pana Gembéše ze Staré Turé. Jak tam chodil smrtonoš za lidma z vesnice, tedy ze Staré Turé a jak se tam zjevovala ta zemřelá selka v té stodole, jak se ti pak o tom zdál ten hrůznej sen a jak se děti strašily, počkej, přijde pro tebe Bátorička, protože to bylo blízko čachtickýho hradu s tou sadistkou s tou hraběnkou Bátory. Ten pan Gembéš měl proti Tobě kliku, když jste mu přinesly s Líviou kafé na pole a ono bylo vystydlý a málo sladký, tak přece tu konvičku vomlátil o strom, až z ní cucky lítaly, kafe mu teklo do rukávu, to mu dávalo šanci ještě víc zuřit a on přece proklel v tu ránu Kristuse, panenku Marii nazval čubkou a když takhle monumentálně zhřešil zoufalstvím ze života a toho kafe způsobem naprosto to smrti neodčinitelným, tak se hned lek a zjihl a tu konvičku odkopal do lesa takovým celkem už mírnějším způsobem, dá se říct, že jo, pamatuješ si, jak sis toho hned všimla a bylo Ti to jasný a to ti bylo asi deset let a on - taková jako nádoba přeplněná masochismem, šel zase dál kosit o hladu a bez toho kafe. To jste tam byli na prázdninách a Ty jsi pana Gembéše od té doby tiše nenáviděla, pamatuješ? - ale to se Tobě při Tvé smůle nemohlo nikdy stát, abys proklela svatý, když ti začala teta Mici Auniye ? vyprávět o katolictví a tak vůbec, tak jsi na to reagovala tak, že sis stoupla do kouta a šeptalas zkusmo: panenka Maria je blbá - aby se zřítil barák a Ty bys křičela: není blbá! není blbá! já jsem to jen tak zkoušela! a hned by to buď přestalo, nebo by Tě byla potrestala na místě ruka Páně a Tebe přece mrazilo potěšením, že pácháš hřích, ale o to horší bylo zklamání, že se nic nestalo, že je to teda fuk, jestli to řekneš nebo neřekneš a úplně Tě to přestalo bavit - rouhání už nebylo u Tebe oblíbená hra. Ono to bylo načisto NIC. No a pozdějc jsi nějak krz to byla vždycky hanebně tolerantní ke všem vírám a názorům a bavilo Tě to sledovat a to nebylo dobře. Tys měla být omezenější nebo jsi to proboha měla aspoň předstírat, ale to od Tebe nemůže nikdo chtít, Ty jseš primitivní zvíře, co vypadá bůhví jak vzdělaně a chytře, ale jseš blbec, bezohlednej vůči sobě, nemáš špetky pudu sebezáchovy, vole pitomá, dyť sis to všechno zavinila sama i pan režisér W. Ti to přece napsal v dopise-rozsudku a posudku nad Tebou, kde Tě trochu chápu, s Tebou je to těžké, ty cizí osobo Ester – to je hrozný, jak Tě chvilkama nesnáším, Ty ses plácala ani ryba ani rak tak furt světem – jak byl oproti Tobě šťastný a velkolepý pan Gembéš!!!! Ten chlap HŘEŠIL doopravdy, protože byl věřící a Ty? Tys hřešila jakoby to ani nebyl hřích, jakoby nic, Tobě to připadalo, že vlastně všechno děláš úplně v řádu, pitomče – no, protože seš primitiv, můžeš si nosit šaty, ale ty ve skutečnosti chodíš nahá a ňafáš kolem sebe jako blázen, blbče. A pokousáš do krve a nevíš o tom anebo zase nepokousáš a taky o tom nevíš, ne, Ty vůbec nic nevíš!!!- S Tebou se to nedá vydržet, to Ti říkám tak vážně, že by ses divila, jen kdybys měla tolik rozumu, kterej Ty naprosto postrádáš. Teď se Ti pořád zdají sny, syrový vnitřnosti – takový nějaký blikání mezi soumrakem vědomí a nevědomí, kde se to couráš, když sníš? Copak je to dobře, to všechno? - ty dobře víš, že ne, že chceš být kdesi mimo a že se tomu podřizuješ, že se Ti zde nijak nelíbí – a přitom se držíš zuby nehty, Ty to dobře víš, ale nedáš pokoj. No dobře, já vím, co obnáší tělo a existence, to víš, že to vím, já to chápu – ale to se přece nedá odstranit žádným únikem, proti narození není léku. Jak proti narození, tak proti dospívání, tak proti stárnutí – to je mlejn, co mele živý maso v mrtvý maso, mlejn, který to, co zde ještě není rychle zařídí, život se vykotí na svět a už začíná vdech a výdech a vdech a výdech aby se to tady udrželo, aby to všechno MUSELO prodělat, to závěrový číslo toho rozšrotování. Dobře slyším, jak se tomu bráníš a řveš, že Ty se tomu nepodřídíš – jdi se vycpat, nejseš pan Gembéš a nemáš nárok. Pamatuješ si, jak jsi tehdy v Alpách připadla při pohledu na hory a na toho orla, cos ho našla dalekohledem na myšlenku a jak ses lekla, že bys mohla být atheistka? Od hodiny? Tak proč nechceš být aspoň trochu chladnější, to celý Tvoje trápení to je všechno nicota sama, to nic neznamená, ale já Tě stejně chápu a lituju Tě, hlavně když sis zapsala: nenávidím svoje srdce, že pořád tluče a tak mě úskočně připravuje vždycky a pořád k dalšímu životu a úplně na mně kašle. No, nechám to bez komentáře. Já se teď neptám, to říkám jen tak jako já, která Ti píšu. KDE jsme BYI, když jsme byli početí? Jací jsme byli v představě našich tvůrců rodičů, Naše existence se možná trochu podobá jádrům v jablku, tam je ukrytej ten úmysl toho stromu, aby bylo co nejvíc jabloní, ne? Oni si asi představovali roztomilý batolátko s půvabným nosíkem – ale to je přece iluze a mylná iluze všech, ale jak to, že se nezajímají, co to roztomilé stvoření bude dělat za třicet, padesát, šedesát let? No to víš, všichni jsme vznikli za mimořádného stavu a rozpoložení těch dvou, v tom rozpoložení se nemyslí – to teda vůbec ne – tam platí jenom to objetí a konec. A smrt – jak je to bez žvástů a věnců a ozdob? Odchod je přece stejně tak mimořádná věc jako to objetí, že jo a pak se zase odchází, ale KAM? Říká se: tam, odkud jsme přišli. To je dost mazaný, ale co by ne, protože když nevíme odkud, tak taky nevíme kam, takhle odcházíme Tam a sbohem, armádo, je to vyřešený. Tak vidíš, už jsi mě zase dostala, už to s Tebou zase táhnu dál, já se z Tebe nedostanu – jde mi to děsně na nervy. A odejdu, jaká jsem přišla? / Ty bohužel asi jo, primitivní, divoký stvoření, trochu smaltu z civilizace – to jseš Ty / A budu horší nebo lepší? Co je horší a co je lepší? Kde leží vymezení toho pojmu? Z jakého úhlu vychází? To se ví, že z úhlu Tvýho omezení, trapnýho až hrůza. Ty se přece vůbec nestaráš o následky svých činů, Ty je zkrátka uděláš a pak trpíš jako blb. No jo, ale ať je ta trapnost sebetrapnější, je vlastně poctivá a vlastně daná, ale přece jen bys měla mít právo na to, abys rozpoznala ten daný úhel pozorování sebe samotné, že jo. Tys vlastně rezignovala na svou chytrost a podrobila ses intuici, sympatiím nebo antipatiím – pitomče – protože sis řekla, že všechno jinak máš jenom naučený. Tak ale proč a k čemu Tě tak rozjitřujou srážky s lidma, který považuješ za sraby a za lhostejný – oni stejně jako Ty mají svou dannost a ty jseš k nim tvrdá a pohrdáš jima – takže Tě musej nenávidět – jenomže jim jsou dány SKVĚLÉ ZBRANĚ: lhostejnost a závislost na pudu sebezáchovy a hlavně ten výsledek je dobrej, protože oni nemusí trpět. Už Ti nemám chuť dál psát, pohlcuješ mě, lezu zase zpátky do Tebe a už to zase vidím, to zkoumání - tu budoucnost před náma - to hrozný, váhavý zkoumání toho iluzorního fiktivního pořádku světa, kde panuje ten strašnej a krvavej bordel, kde se nebere ohled na zvířata ani na rostliny, protože jsou prej nižší!!!!! - taková kvíkavá, vřískavá disharmonie - je to skvěle vyřešeno, ta disharmonie na tu slyší nejvíc uší jako na běžnou hudbu, místo pravdy nálepky o pravdě a místo zápasu fikce, kam jsem to dotáhla, jak se mám skvěle, jak jsem si to uměla zařídit - ale víš co, pod nálepkou hnůj můžeš najít to nejlepší zboží perfektní kvality třeba pravej hnůj, kéž by, viď, ty cizí osobo!!! Kéž bys byla už mrtvá, mně je Tě taky líto, ale jinak jak bych byla šťastná, kdybych nebyla s Tebou. Nemůžu Tě ani pozdravovat, Tobě by to bylo stejně jedno. Musíme držet zkrátka spolu, ach jo.

P.S. Do tohodle dopisu moc nestrkej ten Tvůj nos, ale taky ho netrhej na kusy, jak bývá Tvým zvykem. Ale taky ho nikdy nikomu nedávej číst. A taky si o tom dopise NIC nemysli, vykašli se na to.

——————————————————————————————————————————————————————

O labuti.

Byla jednou jedna princezna a ta se nechtěla vdát za nikoho než za labuť. Marně ji její otec král prosil, aby si vzala raději nějakého prince – nechtěla a nechtěla, všechny nabídky k sňatku odmítala a krmila labutě na jezeře u zámku tak vydatně, že se přemnožily, rvaly se a hulákaly, že to svět neviděl. Labuťátka, díky vodním krysám, částečně mizela, ale i tak zde bylo labutí jako máku, princezna je neustále pozorovala a dychtivě si vyhlížela tu svou, až začala postupně jaksi zklamaně chřadnout. A tu sem jednoho dne přiletěl princ do labutě zakletý a začal zpívat přitažlivé melodie. Princezna okřála, začala skotačit a – líčka celá zrůžovělá – přidávala zakleté labuti do krmiva i tvaroh s cukrem a labuť se kolem ní motala stále víc a víc a pěla o sto šest, jednu lepší než druhou. Tu se král rozhodl, že už není čas na otálení a přemlouvání a přivezl do zámku jednoho princíka, radost se na něj podívat. Král naléhavě žádal svou dceru, aby se provdala za toho modrookého vyššího blondýna s velkým majetkem. Že takovou šanci už v životě nebude mít a že bude královna jako žádná jiná, až staří umřou. Princezna však před očima celého dvora i nastávajícího ženicha vyzvala začarovanou labuť, aby vylezla z vody ven – labuť vylezla a princezna prohlásila, že toto je její ženich. Než tomu kdo mohl zabránit, políbila labuť na čelo – a v ten okamžik se labuť kouzlem princezniny lásky proměnila v neuvěřitelně obézního prince s tvarohovou pletí. Princezna na místě omdlela. Později – v královském blázinci – odmítala jídlo, hlavně lehce stravitelný a výživný tvarohový nákyp a křičela, že jí připomíná labutě, které nemůže ani vidět. Její stav se však postupně zlepšoval, až se úplně zlepšil a nakonec si vzala dvorního psychiatra, který o sobě tvrdil, že je ve skutečnosti labuť. Král mu v den svatby – ač velmi nerad – byl nucen zvýšit podstatně plat.

——————————————————————————————————————————————————————

O jetelové královně.

Byla jednou jedna královna, která měla za muže krále, ale ten se neustále někde flákal a četl si, takže se ke kralování nehodil. Tak ho královna nechala pod jistou záminkou popravit a vzala si fešného Zlatovláska, aby si užila. Měli sice nádhernou svatbu a krásné svatební portréty, ale hned po svatbě se číšnice z královské hospody o Zlatovláska přímo rvaly, což královně vysušovalo pleť a začaly se jí lámat nehty a nechala proto Zlatovláska otrávit pomocí vrchního číšníka z královské hospody, který ji dennodenně tajně donášel zprávy o uvolněném chování Zlatovláska mezi číšnicemi. Královna ani teď neztratila iluze a toho číšníka si taky vzala a taky ho nechala popravit, protože nebyl na ženské, nýbrž hrál karty a hned po líbánkách prohýřil tímto způsobem královskou korunu a královniny kožené palčáky s červeným palcem z Laponska. Po této poslední skličující zkušenosti šla královna do sebe natolik, že ji to celkem kompletně rozvrátilo. Rozhodla se pro rasantní změnu a vzala si za muže bílého angorského králíka. Všichni se divili a žasli, ale královna byla konečně šťastná, krmila králíka osobně sama jetelovým listím tak dlouho, až se rozhodla dokázat mu svou lásku a splatit mu svůj dluh, protože si ho zpočátku brala z chladné vypočítavosti a bez citu a tak ho zlíbala a před jeho očima schroustala společně s ním několik jetelových lístků, následkem čehož zemřela. Království nyní stálo pod vedením angorského králíka, ale ten chřadl steskem a špatnou stravou a taky zemřel. Ale zničehožnic královna obživla – jetelové listí vylo totiž začarované a vyvolalo její smrt pouze zdánlivě – a vzala jako vdova správu země do svých rukou. Okamžitě rozeslala tajné zvědy po celé zemi, aby našla toho, kdo jetelové listí začaroval, zničil jí šťastné manželství a učinil z ní vdovu. Docházela spousta hlášení, ze kterých vyplývalo, že jetelové listí začaroval přibližně každý druhý z řad obyvatelstva, jak zjistili zvědové pomocí normálních občanů i terénních pracovníků. Královna nemínila zvyšovat náklady s dalším pátráním spojené a dala pro jistotu prozatímně zjištěné postupně všechny popravit. Protože věděla, že neštěstí v lásce znamená štěstí ve hře, začala hrát v soukromí karty, jak ji to naučil vrchní číšník – to jest falešně – a obehrála kdekoho, starostu i primátora města, diplomatické zástupce i vlastní ministry a nesmírně zbohatla, což jí umožnilo financovat další pátrání. Potajmu o samotě pak často pojídala jetelové listí, protože na zemřelého manžela nemohla zapomenout. Přesto, že jetelové listí požírané v nadměrném množství, silně nadýmá, dožila se velmi vysokého věku. Jejího slavnostního pohřbu se zúčastnilo několik set posledních nepopravených občanů – návštěvnost byla stoprocentní – což působilo velkolepě a jako důstojný doprovod na poslední cestě to bohatě stačilo. A to jí ještě brigádně a dobrovolně vytesali na náhrobek: ZDE LEŽÍ NAŠE MILOVANÁ A NEZAPOMENUTELNÁ JETELOVÁ KRÁLOVNA. Občané měli velké štěstí, že se královna nedozvěděla, jak jí přezdívají.

——————————————————————————————————————————————————————

Dopis Janu Němcovi.

S Janem Němcem jsme spolu vytvořili první film DÉMANTY NOCI podle povídky Arnošta Lustiga a okamžitě jsme se do sebe na život a na smrt zamilovali tak, že jsem nemohla ani jíst, ani spát, ani chodit, ani nic, co by bylo životu prospěšné. Když pak mi Národní výbor chtěl odejmout miniaturní byteček, Honza, který mě k tomuto inkvizičnímu řízení šel neochvějně doprovázet, přerušil tirády nenávistného skřeta a prohlásil, že si mě zítra vezme, takže byt zůstane můj, neboť v něm bydlí a bude bydlet se mnou. Tak se také stalo, všechno jsme to stihli, do další trestné výpravy proti mě jsme měli odevzdaný řádný oddací list, ale neobešlo se to bez skandálu, protože Jeník, vždy prozíravý co se mocenských sil týká, poněkud silněji kopal do dveří zasedací síně dotyčného úřadu a když vyběhla jedna z přísedících předešlé inkvizice, a tvrdila že náš oddací list nedostala, vrazil jí Jenda pod nos kopii této důležité listiny a jí se tak třásla ruka, když podepisovala potvrzení, že doklad přijala - Honza tahal papír za papírem z kapsy jak velký mág - že mi by jí bylo bývalo líto, kdybych si nebyla pamatovala s jakou chutí se pásla na mé bezmoci. Pak jsme spolu natočili film O SLAVNOSTI A HOSTECH, který mě vpodstatě zlomil vaz – ne tak zcela, jak je vidno, kousek vaziva to přežilo a to ostatní srostlo živou vodou zalité - no ale ztráta dvaceti let při zákazu činnosti není tak zcela zanedbatelná, i když je to lepší než tisíc let zákazu. Koncem šedesátého osmého roku jsme se rozvedli a já jsem stála ve službě majordomky při honzově svatbě s Martou Kubišovou, ale pak se taky rozvedli a on odjel do Ameriky. Naše vztahy zůstaly vždycky částečně konfliktní, ale vpodstatě poctivé a vysoce slušné, dokonce se tam blýskne ve skrumáži rozporů pokaždé znovu ten nejkrásnější pouťový kamínek blankytné barvy, zasazený v poněkud křivém prstýnku – ano, je to tak, jsme k sobě ohleduplní a dokonce utajeně něžní. Když mi v prosinci 1989 zavolala Honzova sestra, že se Honza vrací domů, potvrdilo se mi moje tušení, že se vrátí hned, jak si bude jistý, že nepůjde přímo do kartouzy a temnice, ale Lída mi řekla taky, že letadlo v Chicagu málem havarovalo, protože ve velikém mraze se urazilo křídlo nárazem o přístavní schůdky, které někdo nechal stát na letištní ploše a nějaký pasažér si toho všiml, letadlo se vrátilo a tak se Jeník a všichni s ním zachránily od smrti - jsou to podivné náhody, jen co je pravda a že je teď momentálně Honza v Amsterodamu, tak jsem ji požádala o telefonní číslo a chvějícím se hlasem jsem požádala recepční z toho hotelu, kde byl na tu jednu noc ubytován, aby mi ho zavolala k telefonu. Za chvilku se ozval studený mužský hlas, cože jsem to chtěla, já že pana Němce a Honza začal křičet, to jsem já, pan Němec je u telefonu, to jsem já tady u toho telefonu! A radovali jsme se, ale taky jsme se rozbrečeli. Čekala jsem ho s přáteli na letišti a furt jsme plakali, nezadržitelně a když stál Honza pod sochou sv. Václava, opřel se hlavou o zeď a plakal tak, jak nikdy nikdo před ním ani po něm neplakal, tak jsme ho zavedli do Činoherního klubu, kde stál právě Jiří Menzel a Honza se začal smát, teď byl doma, zase tady. No, bylo to dojemné – uvidíme, jak to bude dál.

DOPIS JANU NĚMCOVI. Praha, 19. listopadu 1979

Francois, už tě nepotěší že Pražan jsi a ze vsi zdejší už na krk oprátku ti věší teď poznáš, oč je zadek těžší ano, ano, Honejsku, to je přímo můj případ a Frantík Villon se může klidně ušklíbat svým známým způsobem, který mi Tě částečně připomíná – jenomže nevím, nevím, jestli Ti jméno Villon ještě pořád něco říká, když prý máš hrát roli Washingtona – žiješ si v nazlátlém lesku filmové slávy, takže jsi na starou dobrou Evropu, jak říkáme my, světáci, už snad dočista zapomněl. Když jsi tehdáž odlítával, koupila jsem Ti gramofonovou desku se všema zvonama z Prahy, jestlipak ji ještě máš, neb jiné zvony v srdci máš? Byla by to škoda, kdyby ne, takový zvony jako jsou pražský se hned tak neslyší už proto, že jsou z Prahy. Ti lokální patrioti jsou nesnesitelní, že? Moc dobře mi není, ale ne proto, že zde nejseš – to by mi tak ještě ke všemu chybělo – ale někdy se mi po Tobě stýská. Teď na podzim, kdy zas byla plochá dráha Na Markétě, mě přímo bodlo v záňadří, pamatuješ, jak jsme tam seděli v tom podzimním horku a jak se tam vyboural a těžce poranil nějakej anglickej závodník, chudák a když ho vyhodily ty druhý řidítka v zatáčce, jak o sebe drcnuly ty motocykly a on tak vlastně pomalu vyletěl nahoru a tak pomalu pomaličku padal na jízdní dráhu jako panáček z hadrů a pak sanitka a doktoři, se mi zdá, že je to můj momentální portrét. A pak byla fotka na obálce Svět motorů nebo co to bylo a tam jsme byli my vyfotografovaní, jak si držíme před obličejema program byli jsme blbí, sedět v přední řadě na ploché dráze neudělá nikdo, kdo má trochu rozumu. Anebo jak jsme byli na mochametánském pomezí v Bulharsku a chtěli jsme do campu, ale nikde ani živá noha a my jsme měli hlad a žízeň a to horko a sucho a tma – ale ta tma není nejhorší, ona je na Jihu taková trochu do červenofialova, jenomže Ty seš nevzdělanej, Ty to nevíš a tak na festivalu v Pule, jak jsme byli v Rovinje u Alexandra Petroviče, co měl toho ochrnutýho chlapečka, vypadal jako Hamlet, celej v černým – a pak nám paní Petrovičová při odjezdu nakreslila – ne, vlastně …. napsala – na kapotu do bílýho mořskýho prachu, co se tam usadil, KOČÁR DO VÍDNĚ – perfektně i s háčkama a čárkama, jakože zná český filmy a jeli jsme mezi cypřišema a svítil úplněk a my jsme se těšili, až budeme zase v Praze. A voněla levandule. No jo. Ty nejseš expert na levandule, Ty spíš na putyku a já na obojí. Takže jsem podobojí. Jen aby to nečet nějakej slušnej člověk a nedal mi do dršky krz Český bratry – člověk nikdá neví, kdy a za jakých okolností může dojít k úrazu. Asi bych se měla dát pojistit. Pokusím se Ti tento dopis poslat po někom, jako důkaz, že žiju, Ty o mně nic nevíš a já o Tobě jen málo a stejně je Ti to asi fuk, ale buď klidnej, mě taky, tak si nedělejme starosti, máme jich oba určitě dost. Je mi dost blbě, Honzo, nemá cenu o tom mluvit, Tys mě nabádal, abych taky odešla, ale já nemůžu. Nevím proč. Pokud vím, tak jsi v Německu natočil Kafkovu PROMĚNU, říkali mi známí žes tam vykřikoval něco o německejch fašistech – no jo, to nejde, kdo chce s vlky být, musí s nimi výt, tak proč jsi nevyl? A taky jsem se doslechla od jedné herečky z Kalifornie, že tam jsi zase něco oznamoval v tom smyslu, že Američani nejsou dost kulturní a že jsou blbí – bylo to snad na nějaké party, a Ty si to určitě nepamatuješ a máš to zakódovaný jako nejvýš zábavný večírek, takže nevím, jestli momentálně nevybíráš popelnice v přestrojení za gentlemana ve smokingu. …….úcta to je tvorba, to je dřina, vzniká přece ve dlouhým životním procesu za všelijakých obtížných a nepříjemných událostí, se ctí se přece nenarodíš, tu si přece pořád musíš budovat. Mně to připadá příšerný, že se tomu věnuje taková hrstka lidí. Většinou se zaměňuje sebeúcta s nějakým politickým nebo náboženským přesvědčením, které se pak hájí do krve – ale ta obhajoba názorů, ve které vždycky dochází ke křivdám a strašným zhoubným činům nenávisti a každej nenávistnej akt má vzápjetí vazbu na protilehlý nenávistný akt – je dokladem toho jaký je svět sám i historie lidí. Nevím, proč mě to pořád tak mrzí, proč bych o tom chtěla mluvit s lidma, co to nevědí – je to přece pitomost, mohlo by (se) stát, že by z toho vzniklo i stoupenectví, vždycky vošajslich – ale bylo by vlastně radostné, kdyby bylo nějaký hnutí Krumbachové – víš, jako buddhismus tak krumbachismus. Akorát že by to dopadlo stejně špatně. Nevím, jestli je Ti známo, že (jsem se) - je ze mě ÓPÉžetka, to znamená Opuštěná Žena – centrála pro sňatkové podvodníky, možná i vodníky a pro obtěžovatele žen, kterými se svět jen hemží, jenomže se o tom nesmí mluvit, mužský jsou na to dost hákliví, aby se to nějak rozviřovalo. Lámu si hlavu, koho si teďka mám pro změnu vzít, abych opět nabyla společenskou prestyž – slyšela jsem, že u Rotschildovejch je spousta chasníků na ženění, nemoh bys to propátrat – výlohy platím v bulharských leva – kolik by zkásli od rodiny v případě sňatku se mnou, já přece nejsem partie k zahození, nýbrž tonu v penězích až natolik, že kouřím dvě až pět cigaret rozličných značek současně, abych vychutnala rozdílnost aroma té či oné firmy. Třeba by na to skočili, takoví boháči nejsou moc výstřední, proto taky mají prachy – viděla jsem jednoho milionáře, co nosil kšandy přes plandavou košili a každou tenisku jinou, takže by se mu třeba zalíbilo moje uvolněné chování. Výhoda spočívá pro obě strany v tom, že žijeme všichni pohromadě v jednom století – akorát ta Praha je trochu z ruky, ale to by spravil leteckej konvoj s myrtovejma mašličkama na kormidle. Tady jsou teď ty noci moc dlouhý, dlouhý jsou teď ty noci, je to asi tak jak po popravě na Staroměstským náměstí, žoldnéři pracujou dle svého výcviku a ověřené praxe, v noci znásilňujou a upalujou pánům přirození, jak to skutečně bylo, jednak z čisté legrace, jednak proto, aby se dotyčný pán doznal, kde leží majetek a no a pak už ho jen dorazej nebo ho nechají a drancujou a rabujou a statky jsou za babku na prodej, jen musíš mít šikovnou partu kolem sebe, abys káp na ten nejlepší kauf - a potom, když přijde svítání, stojí vyžehlení a vymydlení pře vedoucím důstojníkem a on jim vlídně kyne ze svého oře už proto, že oni se s ním šábnou o kořist a tak nevím a nerozumím tomu, proč se všechno tak absolutně přesně opakuje. No pitomá otázka: vražda a loupež je celkem přirozený průvodce všech civilizací. Když kráčím kolem těch křížů na dlažbě před Staroměstskou radnicí a představím si to popravčí lešení – to tedy byl tyátr pro celou Evropu bez obdoby! - a podívám se nahoru do dvou oken, kde viseli tchán a jeho zeť a jak se tak kymáceli, tak vznikl bouřlivý smích, že se ještě pořád na něčem domlouvají – kdoví, kde vlastně žijou LIDI. Teď zas každej koukal mít rychle stranickou legitimaci v kapse, protože v ní jako voňavá kouzelná bylina byla vložena možnost loupežení, okrádání, zisku a úspěchu – škoda, že si ti občani neuvědomujou, že pouze chtějí přežít a to ke všemu v co nejlepším stavu a vůbec nevědí, že je to potupa a hanba, která vnikne do jejich potomků, takže tohle neřádstvo se bude stále opakovat. Fuj. Já snad i proto tolik píšu a kreslím a maluju, ale jsou to vlastně jenom sny, chci se zaobírat snama a fantaskníma spojeníma, které patří k mému životnímu programu - já jsem si ho taky nevymyslela, taky mi byl dán po předcích - a napsala jsem v rámci toho nějaké skici ke scénářům a rozepsala, ale nedopsala pár scénářů, jsem trochu slabá z toho, že to zatím nemám kam nabídnout, ale třeba se to někdy uskuteční a když ne, tak se naše galaxie nezbortí., takovejch jako já byly tisíce a tisíce, tak proč nad tím lomit rukama. Člověk musí plnit to, co je v něm jako zákon i když ví, že všechno prohraje díky tuposti a nelidskosti lidí. To moje urputný zaměření se na kvalitu člověka samozřejmě potřebuje kontrastního hrdinu – jak to bylo ve SLAVNOSTI A HOSTECH – a já ty hrdiny nosím pořád blízko u těla, aby se mi tak nestýskalo po dobrotě a vlídnosti, ať jsou teda vymyšlený, ale vždyť nejsou neživí jenom nemají tělo, to je celý. A tolik krásných a potěšujících věcí nemá tělo, tělo nemá vůně ranní růže ani křik racků nad Vltavou ani vzpomínka na mrtvý, který člověk miloval. No a taky píšu černý pohádky, protože teď je na to ta správná doba, teď, když se mi chce zvracet ze smutku a zoufalství, tak si nasadím šerednej červenej nos a píšu šeredný pohádky, plný cynismu a posměchu. Psávám někdy do rána, protože se bojím noci – ta tma vůbec okolo a ta tma noční, ono to někdy není k vydržení, já mám klaustrofobii z celého našeho státního zřízení. A byla jsem vždycky spíše doleva než jinam a ani teď nemůžu být jiná, ale je to vyčerpávající a únavný, když to člověk sleduje odkud kam se to dostalo, kudy se to pohybuje, mě to připadá jako tajemnej hmyz, u kterého nikdy nepochopíš, proč jde tudy a ne tamhle a jak to, že se zastaví a vrátí, pak se zase rozejde a Ty máš ze strachu chuť ho zašlápnout, jak Tě znervozňuje – ale tohleto je horší, to vedou geniální a bestiální mozky. Snad ti to radši ani nepošlu, aby se díky tomu nezakalilo věčně zářící kalifornské slunce a nebylo to zas na mně a aby na Tebe nepadla středoevropská, až sebevražedná nostalgie, které by se dalo klidně a od hodiny říkat už dokonce chandra. Ten Chamberlain nám to zavařil, všechna čest a ten geniální Churchil na té Jaltě to vzal jako šachovou hru, kdoví za co nás vyměnil s tím usměvavým strýcem Stalinem – ti chlapi z těch vlád mají ve všem takovej nadhled a takový velký projekty, co se jim zlíhly v palicích, takže něco za něco a ty tohle mně a já zas tobě todle a hotovo. A člověk v tom chcípne buď hrůzou anebo ve válce a to možná taky hrůzou. A ten kdo nechcípne, tak ten zblbne a zkurví se - no a to je pak loyální LID, který je ochotně k službám několika málo vládců, co jsou ambiciozní a chtějí mermomocí necky ze sousedního státu, protože o nich slyšeli, že se v nich koupal někdo slavnej a krz ty necky se vyhlásí stanný právo a pak už to jede. Anebo jsou necky ze zlata vlastně a někdo je ukrást musí, protože drahý věci se vyrábějí jenom proto, aby je někdo chtěl šlohnout a pak se tím pyšnit. Chodím se dívat na oblohu každýho 21. srpna, jaký je tam znamení. Je tam pořád noc drancování – ale nevypadá to navždycky – to stejně vím, to je jasný, že to je jen na chvilku, dejme tomu sto let – ale podle instinktu bych řekla, že to bude daleko dřív a nečekaně. Ne že bych si myslela že velký bratr odejde, přemožen lítostí nad špatným skutkem – spíš bych doufala v další čachry, přece jen zde ten uran, kdoví jestli ho tam zbývá ještě pět deset deka a pak jsou tady přece jen jedinečný výpadovky na všechny strany – což by se mohlo stát předmětem vlídného rozhovoru mezi dvěma velikány. Jak jednou povídal pan Werich, který byl ten den v nejmizernější náladě, tak mi povídal: Jednoho dne si ti dva, Američani a Rusové padnou do náruče, poněvadž jeden z toho má vestu a druhej kabát a nám v tom jen zchrastěj polámaný kosti. Já to tak moc černě nevidím, ale to je proto, že jsem ještě uprostřed života a proto mám tiky naděje, která se vzdaluje teprve v dobách stáří a nemoci. Jeden taxikář mi říkal, že vezl nějakýho velkýho bratra, zcela ožralýho k Hradčanům a ten že máchl velkou rukou přes Malou stranu a řekl suverénně, že tohle je UŽ TEĎ všechno naše a že si ten taxikář zoufal, že má rodinu, protože prej měl chuť to auto vybourat a toho chlapa zabít. Ale běžně je u nás v zákulisním národním rejdění už pevně zafixovaná ochota ke kolaboraci, to jest zaujímá se podřízený postoj aby se pod tou rouškou líp kradlo a bohatlo a s tím souvisí ochota udávat, a chránit si kůži. Ta zlatá česká máma popsala hned člověka na bicyklu, když byl spáchán atentát na Heydrycha – dyť to nemusela dělat proboha. Nějak Ti říkám až příliš, co mě bolí jako vytrvale zkaženej zub, mám z toho v sobě jed a trápí mě to, ale nikdo to nemá rád, nechce to. Nedivím se. ….župajdyjá župajdá šak nás pámbů nezandá – zandá-li nás do křoví pak nás zase vyloví zandá-li nás do bláta šak nás zase vydrápá. Ten Hašek věděl svý stejně jako Ladislav Klíma a Josef Váchal. Ať tak nebo onak – čímž míním, ať Ti ten dopis pošlu po někom anebo nepošlu po někom, posílám Ti telepatickou zprávu tohoto znění: pozdravuj sochu Svobody, Saula Steinberga, Bernsteina, Woodyho Allana a Micky Mouse – ten se má celý desetiletí jak pámbů ve frankrajchu, jak se říkávalo u nás v Čechách za starých dobrých časů, který nikdy nebyly. Jinak mě neber vážně to já jen tak, osoba zhýčkaná, komfortérská, náladová a povýšenecká – a Tobě přeju štěstí a snad se mi tam zamiluješ na věčné časy a obklopen rodinou, šťastně skonáš v náručí nevlastní dcery, po které už dávno pojedeš, ale ona bude mít snoubence Arména a ten Tě bude hlídat s nožem v zubech i na smrtelném loži. Byla by to sranda, kdybysme teďka právě oblékali teplý oděv a svrchníky a kráčeli směrem ke Kulihráškovi na parmskej řízek, celou cestu bysme se hádali a pak pili Fernet a už bysme se nehádali, nýbrž bysme se zase kamarádili a smáli se. Tak Tě líbám – je to mateřský komplex, tak to ber a nijak se v tom neomezuj

——————————————————————————————————————————————————————

Svatební košile

Byla žila jednou jedna dívka, zcela osiřelá. Bydlela v malé chaloupce po rodičích a živila se vyšíváním, zvláště pak svatebních košilí. Protože se kdysi zasnoubila s jinochem, který odešel do nějaké takové menší okrajové války a zmizel jakoby nadobro, propadla postupně alkoholismu, vyplívajícího ze samoty a marné touhy po sňatku. Někdy, v době slabších výdělků – jinak se živila velmi slušně, na pití to stačilo – sáhla i po láhvi s petrolejem a díky silné autosugesci docilovala stejně kladných výsledků jako při požívání lihovin. Starosta obce, který měl dementního syna, přišel dívku několikrát požádat, aby se stala jeho snachou a tak kvalifikovaně zvýšila svou společenskou úroveň, jenže ta nešťastnice nešťastná stále čekala na snoubence a jeho nabídky odmítala, což starostu pokaždé znovu dohřálo, protože se mu dívka od nepaměti líbila, hlavně když byla malá. Dívka se večer co večer modlila, jak ji to rodiče naučili a jak ji k tomu vedli, k obrazu významné světice, aby se její hoch navrátil a aby měli svatební noc. Pod obrazem mrkala petrolejka a její chabý svit umožňoval dívce mylnou iluzi a s ní spojené duševní alibi, že neleží namazaná na podlaze, ale že se modlí k tomu obrazu jak za rodiče, tak za milého, nežli usne. K pocitu čistoty duše jí to plně postačovalo a pořád pilně dál vyšívala. Jednoho večera se stalo, že lampa blikala mimořádně míň a stále slaběji než obvykle. Dívka si totiž dávala přes den do nosu o to opravdový francouzský koňak, který do vsi přinesl jeden truhlářský pomocník při návratu z ciziny své rodině, ale koňak ve vsi nikomu nechutnal – a to dali rodiče okoštovat všem občanům – a tak ho přinesli dívce jako zálohu na honorář. Ale ani jí nápoj nic neříkal a tak si pro osvěžení přihnula několikrát přímo z petrolejky, aby nemusela až do špajzky pro láhev, takže zvečera lampa pomalu zhasla následkem nedostatečného množství paliva. Těsně před posledním zabliknutím se rovněž pohnul obraz na stěně, který se dívce pohyboval dosti často předtím, takže nebylo co řešit – a jak tak jedna běžná všední událost stíhala druhou, stalo se náhle něco opravdu mimořádného. Na okénko se ozvalo ťuk ťuk ťuk a za okénkem umrlec jako malina a celý v měsíčním svitu – byl právě úplněk – a to byl ten nezvěstný snoubenec. Zmámená dívka se svatební nocí pevně uvízlou delší čas v hormonálním podvědomí, ihned vyskočila a hned do truhlice pro dvě svatební košile s pomněnkama a ptáčky, které jen tak soukromě vyšila ve volných chvílích a hned za ním. Ten snoubenec před ní utíkal velkými skoky a výskal, chyť si mě! a volal, že ve svatební noci bude nadbytek masitých potravin při hostině a opět výskal, že ho dívka stále více obdivovala, jak ve válce zmužněl a jak umí tak výskat, jak nikdy nikoho předtím výskat neslyšela. A ty skoky – hned odzemek, hned cifrování, srážení pak a špiček, radost se na něj podívat a až na ty zapadlé oči a jistý druh kvalitní umrlecké bledosti to byl jinoch skutečně k pohledání a dívka si to za ním metelila – trní netrní – jak smyslů zbavená, svatební košile pevně uvázané pod spodničkou, až celá uřícená a zchvácená za ním doběhla do vzdálené vsi ke zdi hřbitova. Nebýt francouzského koňaku stěží by byla tak hladce a bez nejmenších komplikací za ním přeskočila tu zeď – ale jakmile se ocitla na krchově v noci a měsíčním světle, přišla částečně k rozumu a sexuální podvědomí jako když utne. Taky hned přišla myšlenka, jestli se snoubenec ve válce nezkazil – což se vojákům ve válce může přihodit – jestli se nezměnil ke svému morálnímu neprospěchu a kdoví, co od ní bude chtít – a tak zahodila rychle ty dvě pracně vyšité svatební košile, aby ji nestěžovali ústupovou akci a zdrhla do nejbližší budovy, aby si to v klidu rozvážila. Stačila za sebou akorát zamknout a viděla, že je v márnici, kde ležel na prkně nebožtík s celkem příjemným výrazem ve tváři. Ale zato zvenčí se začal ozývat randál jako u nich na vesnici při křtinách v hospodě, snoubenec navíc kopal hulvátsky do dveří a nařizoval nebožtíkovi, jestli mu okamžitě neodemkne, že dveře márnice vyvrátí a pak že uvidí – a ten se už začal zvedat, aby mu vyhověl, ale dívka ho umluvila, aby to nedělal, že dveře jsou z kvalitního dřeva a nebožtík, který býval zaživa výrazně na ženské, podlehl kouzlu jejího mládí, lehl si a už se ani nepohnul. Když teprve při zakokrhání kohouta celý skandál konečně umlkl a bylo zase ticho, vyšla dívka ven a uviděla, že její dvě svatební košile se válejí na cimprcampr po různých náhrobcích, po cestičkách a dokonce i v koších na zvadlé věnce a teprve teď jí to došlo, teprve teď se jí rozbřesklo. Rodiče totiž dívce zakazovali cokoliv číst, aby nepřišla o čistotu duše díky nějakým objektivistickým žvástům, ale ona za jejich zády pročetla všechny kalendáře z širého okolí a často jí jezdíval mráz po těle, když se dočetla o výstřednostech některých mrtvol. Začala jí být zima od nohou, což nemělo s duševním procesem, který právě prodělávala nic společného, protože při tom nočním fofru ztratila oba střevíce, které jí darovala starostova sestra – a když se mrazení dostalo až k hlavě, povstaly dívce starožitně učesané vlasy poněkud stejně neučesané a hlavou jí v tom šoku probleskla myšlenka, že přestane na hrob svých omezených rodičů, kteří by ji byli připravili o život díky své omezenosti a neznalosti faktů o výskajících mrtvolách, kupovat petunie, které se musí denně zalévat a že jim tam nechá jen trávu – prostě šok. Protože se nutně potřebovala poradit s nějakou duchovní, vzdělanou a výše postavenou osobou zamířila přímo k nejbližšímu klášteru – bylo to vyhlášené poutní místo – a požádala o slyšení abatyši. Jenže ta se při nedávném školení pro abatyše dozvěděla o škodlivosti a plíživém nebezpečí ze strany jakékoliv duchařiny – reinkarnace a spiritistických kroužků včetně a tak právě, když přemýšlela při líčení vyprávění nebohé dívky, která mlela páté přes deváté v tom rozčilení, jestli ji má vyhodit nebo pouze vyhnat, a děvče v ten okamžik před ní padlo na kolena s prosbou, jestli není v klášteře aspoň jeden panák, kterým by se osvěžila, bez váhání s ní vyrazila dveře s takovou profesionalitou a rychlostí, že dívce zůstal mezi dveřmi vězet cíp spodničky, který se při pokusu jej vytáhnout celý utrhl. Tak získala dívka důležitou i když deprimující informaci, že kdo chce svět poučit, dopadne pokaždé vždycky znovu špatně a rozhodla se proto o svém nemilém zážitku navždycky pomlčet, což bylo rozumné. Snad by byla zatrpkla a dokonce i snad zanevřela na všechno, nebýt četníka nadpraporčíka, kterého potkala v lese na cestě lesem po cestě domů do rodné vsi. S neobyčejnou ochotou, u četníků nezvyklou, jí nabídl notný doušek lihoviny ze své služební placatice a pak další a jakmile trochu pookřála, bez meškání ji sexuálně zneužil. Dívka si teprve nyní uvědomila, co je pravé a nefalšované štěstí. Jakmile se doma omyla a trochu učesala, šla ke starostovi a oznámila mu, že jeho nabídky vzít si jeho syna odmítala z panenského studu – velmi v průběhu jedné jediné noci duševně vyspěla – a z týchž důvodů že utajovala dávnou lásku k jeho synovi. Když ženich přes svou dementnost ve svatební noci pochopil, že jeho nevěsta není panna, urazil se a šel to žalovat tatínkovi. Ten podrobil snachu křížovému výslechu – syna nade všechno miloval, byl celý po jeho otci – a pak četníka díky sděleným faktům okamžitě sesadil z funkce nadpraporčíka na podpraporčíka. Manželství se tím okamžitě upevnilo, vyjasnilo – ano, ženich se cítil polichocen jak přitažlivou získal choť, když ji znásilní i úřední osoba (jako je četník) a pak spolu žili navždycky v harmonickém svazku. Mladá starostová chodívala často do lesa na houby, kde se potkávala s četníkem a jeho plnou placaticí a nakonec – v celkem krátké lhůtě – mu vymohla u starosty, který byl vdovec a který ji stále tajněji a žhavěji miloval – bez problémů hodnost kapitána.

——————————————————————————————————————————————————————

Dopis Marii J.

S mou přítelkyní Marií nás odevždycky pojilo to nejzákladnější lidské pouto – totiž obava z postihu našich trestných činů, neboť jsme byly v letech studií dvě pěkná kvítka od ulejvání se ze školy počínaje. Naše spojenectví vzbuzovalo v řadě našich rodinných příslušníků i cizinců podezíravost a nelibost – no, ne že by neměli pravdu v řadě věcí, to zas ano – ale nedokázali zlomit naše odhodlání táhnout to spolu světem hlava nehlava. Jednou jsme byly u Mariiny rodiny v Uherském Brodě a já jsem se převlíkla podle místního bontonu do kroje, babička radostně spráskla ruce, jaká že to pěkná venkovanka by ze mně mohla být, kdybych nebyla z města a my jsme využily její dobré nálady a rychle mazaly s rovněž okrojovanou Marií do městečka, kde jsme se oddávaly neřestem, protože jsme pily kafe a vykouřily mnoho přísně a tajně střežených cigaret a to uviděli dva mrňavý chlapečkové a křičeli jako při svatém zjevení TETIČKY KÚŘIJÚ TETIČKY KÚŘIJÚ a to se nám líbilo. To jejich zvolání, to oznámení světu ve mně neustále vyvolává pocit jara, jak se pořád někam utíká, aby se nic nezmeškalo a spadneš z bicyklu, ani se nenadáš. A taky jsme jezdily hříšně načerno vlakem a taky autostopem a jednou, když jsme se pod nějakou důležitou výmluvou vypravily na Slovensko a vracely se opět zpátky, jsem se výrazně před Marií haurovala, abych jí hodně imponovala, takže jsem nestopovala všechny auta, ale jenom vozy dobrých značek, které nám bohužel nezastavily, ale nakonec jsme se díky Štěstěně ocitly v džípu se dvěma jinochy, kteří za nás zaplatili oběd v nejbližším městečku, koupili nám jízdenky na vlak a ještě nám dali peníze na přilepšenou, protože jsme se jim bezostyšně svěřily se svou momentálně napínavou finanční situací. Museli to být strašně hodní kluci, jeden se jmenoval Mikuláš. To se ví, že tetičky kúřijú a dobroděj Mikuláš nemohou obsáhnou všechno, co se mezi námi upeklo - ale ani Marie ani já bychom nikdy v životě nebyly nalezly tak dokonalou partnerku pro absolutní pochopení čehokoliv, v čem některá z nás právě lítala, šly jsme si na tuku bez velkého filozofování a beze snění o uměleckých dílech, která vytvoříme, nýbrž právě naopak s vysokou a reálnou aktivitou , schvalovaly jsme si vzájemně všechna důležitá rozhodnutí a opatření proti případným útokům ze strany veřejnosti, jezdily jsme spolu k moři, probendily jsme dny a noci a v případě nebezpečí jsme jedna druhé poskytovaly asyl. Taky jsme si půjčovaly šaty – ale paráda nebyla nikdy Mariiným koníčkem, ať jsem se namáhala sebevíc, protože všechno dotahovala do konce svým osobním kouzlem s poněkud nevyžehlenou blůzou. Tak to bylo dáno. Málokdy jsme se obtěžovaly těžkými nebo smutnými problémy, ale když se to taky stalo, ta, která držela hlídku a ochraňovala, to vyhotovila mistrovsky až do prvního zakokrhání kohouta za kuropění, kdy příšery mizí a nastává nový den.

DOPIS MARII Praha, květen 1983

Marie, přišla jsem na vzrušující novinku a to Ti hned musím sdělit, že totiž ačkoliv se kamarádíme od Tvých osmnácti, cos mi dala darem knížku Odysea v překladu Tvýho dědečka Otomara Vaňornýho, tak že jsme si přes tak důležitý fakt vůbec NIKDY nenapsaly ani řádky. Nebo jo? Snad nějakej lístek se zříceninami – ale ani tomu moc nevěřím, protože my na zříceniny a na psaní pohlednic moc nejsme a nikdy jsme nebyly. A mně se zdál ze včerejška na dnešek sen, ve kterým jsi v podobném postavení jako je třeba mimoděložné těhotenství a tak Ti ten sen nejdříve řeknu - ne, vlastně ještě musím poslat informaci, že jsem dneska splnila část svého strategického plánu včetně zakoupení a vysázení popínavých pelargonií, což, jak pevně věřím, učiní z exteriéru mé terasy úhledně švýcarskou pohlednici /já když si na to Švýcarsko vzpomenu, tak se mi dělá mdlo/, ale přitom jsem od rána musela pořád myslet na Machajdu a na jeho režii Vévodkyně valdštejnských vojsk, protože o tom se mi právě zdálo a tys tam vystupovala jako asistentka režie, mělas nějakej kroj a pěknej přepychovej kožich a pohrávala sis afektovaně s javanskou dýkou - já jsem věděla, že to je javanská dýka a byla to taková asistentsko - režijní pomůcka, to bylo jasný. Macháček v tom snu byl sice Macháček , ale byl to jeden neznámý herec, on mi říkal, že se mi vůbec nediví, že jsem se s Macháčkem rozešla, protože je vůl, ale já jsem se ohradila, že Macháček není vůl a ten neznámej herec, ten Nemacháček hned obrátil a změnil taktiku, že teda není vůl, ale agresivní sprosťák, ale já jsem stejně věděla, že mě chce nějak přelanařit na svou stranu a vtom jsem byla v Aucklandu na Novým Zélandě, stála jsem na schodech před takovým tím westernovým barákem a kolem běhaly mraky černých koček a já jsem věděla, že je mezi nimi Bajaja a křičela jsem zoufale, Bajdo, Bajdo, pojď rychle ke mně, oni tě tady zabijou a Bajaja přiběhl, strašně se bál a já ho zvedla do náruče, celá ráda, že žije a vtom mi poklepal na rameno Valdštejn v plné polní a řekl mi tiše, ale důrazně: -PROČ JSTE SE V TÉ VĚCI NEPORADILA S KEPLEREM?- Musíš uznat, že to je sen jak macek, akorát nevím, v čem jsem se neporadila v jaké věci. No a teďka je už večer, vlastně skoro noc, a ta javanská dýka způsobila, že Ti musím napsat aspoň jeden dopis v životě. Taky proto, že lidi jako my se teď mimořádně málo scházejí, každej jsme zalezlej, já mám dny, že když se ráno probudím, leknu se i sklenice s vodou, někdy mi připadá, že je cosi jako nezničitelná, stále trvající válka, pořád se ohlížíš – dáváš pozor, kde je past, držíš se při zdi – vzduch je zamořenej výparama strachu, to je celý a já na to kašlu a nebudu už o tom dál mluvit – já jen, že jsem chtěla připodotknout, že psát dopisy je přímo šitý na míru v tuto předlouhou noc drancování. Čert ji vem. Jo – jak mi teda dneska táhl ten Machajda hlavou, tak mi připadá, že se z každého sebelíp, míněného svazku vyklube něco mnohohlavýho, divnýho, netvornýho, nepochopitelnýho – a já, dítko nevinné – jsem si myslela a chtěla jsem mít muže co bysme spolupracovali jeden s druhým a vyhýbali se pečlivě blbostem - no a tak jsme my dva spolupracovali a spolupracovali, až jsme se s úlevou rozešli, protože ono to TAKY nešlo. Pamatuješ, jak jsem si promyslela, jak ho zavraždit, když se nemíní odstěhovat a celej plán jsem Ti vyprávěla a Tys ses děsně smála a pak, když odjel na festival do Mar del Plata a už se měl vrátit a pořád se nevracel, tak jsme spolu přebíraly možnosti a šance: žralok – jedovatý hadi – únos do heroinového doupěte – ale pak Tys mě přece zavolala a křičelas nadšeně. Rychle si chystej černý šaty a závoj, v Mar del Plata bylo zemětřesení a je to v novinách! - ale Machajda se vrátil celej opálenej a veselej, vyprávěl mi, že jsou tam oleandry stejně normální jako u nás švestkový aleje a hned druhý den zrána si zlomil jednu nártní kůstku, při ranním cvičení kopl právě vybafnutou nohou do mýho malířskýho stojanu a bylo to na mně, ale nosil moc krásnou a efektní hůl akdyž má opálenej režisér, co hrál ve slavném filmu na festivalu v Mar del Plata interesantní hůl, kulhá a režíruje, tak má všechno, po čem lze toužit, že jo. Jenomže tak je to se všema Machajdama na světě - což mi připomíná, že tady někde v blízkosti bydlí dost dementní chlap a ten pozdějc, když jsem si vzala Honzu Němce, tak ho hlasitě zdravil pozdravem AHOJ MACHÁČKU! protože zaprvé tak zdravil i Mirka s ležérností k demenci patřící, protože věděl, že je od divadla a tudíž komediant a Honzu tak tupil jako náhražkové zboží, cílem útoku jsem byla já, že jo, monogamista jeden - ale pak mu zdrhla žena s nějakým milencem ani neškyt a to má zato, že se nevhodně choval jak k Jeníkovi tak i k Mírouškovi./ Chápeš již nyní, v jakém společenském světě žiju, to je jedna radost, TI řeknu/ No a tak se taky mohlo stát - je to můj osud holt - že i ten můj poslední muž, co už dávno umřel, tak byl vlastně normální a inteligentní, ale já když si na svoje manželství vzpomenu, dám si okamžitě studenej hadr na čelo a dva panáky navíc, já když si vzpomenu, jak jsem všechno táhla, celou tu domácnost, jak jsem pracovala ve dne v noci a on to tak benevolentně přijímal, že jsem koupila auto a tu loď - a v nejvýše zábavných chvílích - a kouřil u toho dýmku - mi vyprávěl, kolik ker popraskalo letošní zimy v severní části Grónska a to kolik částečně a kolik úplně díky ledoborcům značky té a té a kolik ker naopak ty ledoborce nedolobortily —- a to přitom upřímě věřil, že našel konečně ženu, hodnou jeho ducha, ach bóže, to je srandy na světě, ale kdo má furt platit ty rozvody? No a ty ke všemu víš, že jsem se vdala kvůli mamince – teda poprvé myslím – protože jsem neodpovídala svým zaměřením její společenské normě, takže jsem rači vzala roha – pak jsem si vzala Jendu Němcovic, když mi na Nár. výboru brali byt. Já jsem se onehdy dozvěděla, že mi to brali taky proto, že na mně bylo udání jako na prostitutku z Jalty, což byl tehdá jedinej známej kurevní hotel a to proto, že pro mě denně jezdila Volha na Barrandov a to udání si na tom NV nikdo nepřešetřil a u té komise seděl takovej rakovinovej žlutej skrček jakoby od sv. Inkvizice a tři sadistky s trvalou ondulací, jednu znám tady z ulice a chtěli mě vystěhovat buď na ulici anebo do Nuslí na pavlač, jedna místnost a WC a vodovod na pavlači - to je síla, co? až se mi pak NV omluvilo, ale to je zásluha Honzy N. no tak to bysme měli další svatbu a pak po osumašedesátým mě bylo řečeno jedním kamarádem, že nás všechny, co jsme pilíře kontrarevoluce a poťouchlým způsobem ničíme práci Lidu, plížíce se přitom samozřejmě, jak jinak - tak že nás strčej do kastrolu a udusej na cibuli a abych se rychle vdala, aby mi dotyčný manžel mohl v případě splněného proroctví obstarat advokátíka - no tak jsem se teda zase vdala - takže jako Modrovousku nefunguju -i když bych ráda byla odstrašujícím příkladem pro ženitbychtivé muže, tak sporadicky se vyskytující, takže bych se jim aspoň mohla víc věnovat jako studentům z katedry matematicky pojatého jazyka Ukira - ti jsou taky vzácní hlavně proto, že taková katedra nejní a nebude - jako rum, když nemáš peníze - a tyhle sporadicky bych tak vyděsila, co vobnáší manželství, že by byly kláštery přeplněný - protože klášterů je taky málo, proto by byly přeplněný, vidíš, jakou mám logiku. Copak v tom počátečním fofru a hormonálním rejdění se nepozná nebo se na to nedbá, že co muž, to poradenská síla pro ženy, nezbytná pomůcka pro domácnost i intelekt – ale pak je to strašný! Ta hloubka hlasu, vycházející přímo ze spodní poloviny těla, ta důležitost rovněž odtud vyplývající - já jsem se jednou dívala v době té nejkrutější mladosti na jednoho kohouta a slepice a sledovala s vysokým zájmem, jak si on hned hupsne na jedny zádíčka, hned na druhý zádíčka, hned na třetí zádíčka a ty slépky to tak nevšímavě berou a on je tak všelijak prohání, až se jim třesou lejtka a jsou takový polichocený / ale slepice opravdu nejsou blbý, my jsme jednou měli slepici a ta byla chytrá, věříš? ale to je jiná věc / a bim ho, tu vajíčko, bác ho, zase vajíčko - všichni jsou spokojení, on vítězně huláká, holky zobou - a tehdy jsem si s hrůzou řekla, že vidím obraz manželství a tak jsem vlastně ztracenec ztracená na tomto světě, posetým výhradně manželkama a manželama- nebo když ne výhradně, tak téměř výhradně - někteří spolu můžou žít nadivoko jako hadí oko a vyjde to nastejno, jako já s tím Mírou. No jo, to je právě to, že se úplně vytratí láska, mně to připadá jako poslední světýlko na posledním vagonu vlaku, kterej právě vjíždí do tunelu – ta předešlá láska. Asi se pletu. Asi budou lidi, co si byli celej život věrný /!!!!!?????!!!!!/ a pořád se milovali, až nakonec umřeli. V ten moment co tohle píšu si připadám jako feldkurát Katz v tom kočáru. Tak jo, to je fuk, podobností čistě náhodnejch je na světě každou vteřinu pětmiliardnulasetinyprocentakrátsedumzludofovačíslaa – asi tak by to řekl ten můj ubohý manžel, tak zvaně Grónský. Já mám strach, že budu mít asi zlou, špatnou povahu. Mírnosti ode mne se nedočkáš, laskavé shovívavosti pouze, když se domnívám, že jsem laskavě shovívavá, ale přitom mi ještě nedošlo, co to je na mne za ušitou boudu - no já nevím, bude to založením, když mi matka vytýkala charakterové nedostatky, připomínala mi důrazně / jenže opakováním věci pozbývají význam - pokud neběží o Göbelse /, že jsem už v kočárku sprostě nadávala paním a dívkám, které na mě něžně šišlaly a štípaly mě do tvářiček, dost se jim divím, byla jsem nepříjemné děvčátko s pichlavým pohledem, které nemohla zachránit nějaká ta kamuflážní mašlička, na takový dítě já bych nešáhla ani klacíčkem natožpak je štípat - ale na štěstí pro společenskou úroveň a tedy společnost jako takovou vůbec jsem nadávala tak nesrozumitelně - co bysme chtěli od malé tříleté holčičky? - že tomu rozuměla jenom maminka a jen žasla, kolik sprosťáren může mít tak malý dítě v paměti – a taky když mě všelijak mucínkovali otcovi přátelé, co jim páchly prsty doutníkama a táhl z nich koňak – abych to nepřeháněla, to JEDINÝ se mi na nich líbilo – tak si pamatuju, že jsem byla bez sebe vzteky. A jednou řekl náš tatínek nesouhlasným hlasem, ta Esti se nám těžko provdá, ta bude musit mít doktorát – jak to moh poznat? podle čeho? to by mě zajímalo – no a vidíš, doktorát nemám a vdaná nejsem. Vítězství ducha nad hmotou, řekla bych, stejně jako to řek Libor Fára, když rozdupal na podlaze nějakej drahej magnetofon nebo tak něco. Ale jak si pamatuješ, já jsem byla přece v jednom kuse zamilovaná a Tys jednou přece přišla a řekla jsi, já jsem se strašně zamilovala a já se ptám, do koho a Tys řekla po chvilce úvahy: to právě ještě nevím. Já si myslím, že je takovej typ autosugesce, člověk nechce nudu a povinnosti a chce si rači uhnat angínu při běhu dalekém za milým - ale běda jak se začne usazovat - neboli jakmile začne jít do TUHÉHO - to si vždycky, ne, vždycky ne, ale často, psával Machajda na okraj režijní knihy: JDE DO TUHÉHO!!!! a možná i víc vykřičníků, podle situace a nálady a mně se to líbilo, protože jsem v té tuhosti objevovala záření jako Madame Curie - ono to tak zářilo, protože to řekl Mirek, dále to zářilo, protože to bylo poznání lásky a já jsem podle toho seřizovala kostýmy i scénu —to je náhodou moc dobrej termín JDE DO TUHÉHO! v tom se nikdo moc nevyzná, ale je to zatroubení archandělů sedmého kůru, knížat a panstev - ach jo - já pořád odbíhám, to je Ti dávno jasný, že jo? no a tak teda jakmile se moje různé zamilovanosti ocitly na šedé dlažbě denního kontaktu, tak jsem věděla, že jde do tuhého a už jsem padala směrem jinam, hlavně hodně daleko pryč. To je přece strašný, ty otázky, nač myslíš, proč mlčíš, kam se díváš, proč jseš dneska jinačí atd atd – tolik hovadin se nedá unést, proboha živýho, jsme přece každý den jinak naladěný, jinak se vlníme, máme jiný křivky – tak proč koho krz to omezovat – přece i osoba, která se takhle vyptává, má přece totéž, ta osoba je taky dneska změněná a jinak vyzařuje – tak proč se pořád do někoho srát? Ale hodně jsou si vinny ženský, protože chtějí sloužit svému Pánu – jede v tom samozřejmě rozmnožování a taky princip slepice kohout – ale víš, Marie, co je mi do toho, kolik nešťastnic přišlo a zamokřilo mi slzama celý poprsí a pak přišly zas a zase mlely totéž, takovým nemá cenu cokoliv říkat, jsou to masochistky anebo slabý na hlavičku, když chtějí trpět tak beze všeho. Víš, já vůbec nevím, že právě takovýhle poloopice nemají vůbec potřebu mít sebeúctu, já nevím, proč by měl kdokoliv obětovat hodiny svého života, jenom aby trpěl pro cizí nebo jinak ustavený osobní založení, zkrátka náturu anebo proto, že se někdo o mně přestane zajímat, už mě nechce. To se ví, než to člověku dojde, chvilku to trvá, ono to trápení lásky je hrozný, člověk si přisahá, že už nikdy do ničeho nevlítne – ale nemá šanci, každej z nás touží po zotročení, to je celý, ať ženy ať muži. Proto mužský páchají sebevraždy ne pro umouněnou a uplakanou manželku, ale pro číču, která jim bere sebevědomí a oni by se toho rádi zbavili, ale taky by to rádi přemohli – no, to je na jindy, až budeme spolu povídat. Já jsem si jednou ve Stockholmu vyprávěla celou noc s mým kamarádem, jak by to bylo príma, kdyby nebyly pohlaví jen dvě, ale nejmíň pět, abysme si mohli vybrat - ale on přišel k ránu na ideu, že nejlepší by bylo, kdybysme neměli vůbec žádný a to je vlastně pravda, když se to tak vezme, nějak by to s tím rozmnožováním bylo jináč, nenosily by se snubní prsteny, možná by se dalo žít ve větších celcích, než je manželství - no, tak jsme se strašně smály, jací jsme to chudáci - taky když máš nohy na krbový mřížce a je Ti teplo a piješ správnej nápoj, tak se Ti podobný voloviny jeví jako nejluznější sny - ale jinak to možná mají nejlepší hermafroditi a taky jsem mluvila s jednou bisexuální osobou a osoba pravila, že ať vletí do lásky takové či onaké, vždycky z toho má pěkně nadrobíno. Jo jo, někdo napsal takovou báseň, nevím zaboha, kdo: -Na tebe myslím celý den, od rána do noci – nespím a rukama potichu lomím ze samé lásky. -Byly časy, jak by řekla teta Augusta z Grahama Greena, kdy mě tyto verše celkem dojímaly a připadaly mi jakoby psané mou rukou. Ten vytřeštěnej pohled! ta neustálá nepřítomnost ducha! Ta hypnoza, jak se díval, jakou měl intonaci hlasu, jak vyfoukl kouř z cíga, jak se zasmál – no, hustá chumelenice je proti tomu dětská krupička – a kolem malérů jak much. Já mám dojem, že to manželství je celkem dobrá pojistka na starý koleno, ale toho bohdá nebude, abych se takovýho neštěstí dožila, to radši skočíš do hlubokého jezera - jediná moje nevýhoda je že příliš dobře plavu a že často měním rozhodnutí, takže bych se propracovala až ke břehu, dostala vzápjetí zápal plic, ze zápalu plic tuberkulozu a z tuberkulozy pohřeb- ale to kdoví, jestli - na happy endy já moc nevěřím - jestli by mně z toho lékaři, vědci a badatelé nedostali mazanými technologiemi a já bych se s tichým chrchláním vrátila domů, málo bych vařila, celá zesláblá a vyhládlý manžel by se seznámil s rozvedenou, o hodně mladší, co by měla chlapečka s vrozenou srdeční vadou a tak by s ní začal soucítit - to si všimni, že muži nejčastěji soucítí s někým jiný než se svojí ženou -podle přírodního zákona, tento typ filozofie vyplývá a prýští přímo z hormonálního centra - představ si něco jako tryskající minerálku v Karlovejch Varech a hned je Ti jasný, že takové síle se dá těžko odolat, to by nezmohli ani hasiči jen tak snadno, natožpak manžel co je jen jeden na ten pramen - no a tak by se se mnou rozvedl a přesto, že tuberáci mají největší sexuální ambice, sklony, potřeby, nutkání - vyber si, co chceš, tak by mi nevěnoval ani tu špetku galantní pozornosti a co bych si počala, asi bych si našla instalatéra, co zde onehdy byl, když mi v kuchyni pořád kapala voda z kohoutku do dřezu a už mi to šlo na nervy a jeho opustila žena a povídal taky, že teď už má jen maminku - takovej hodně vysokej holohlavej smutnej člověk s knírkem - a pak dodal: měl jsem teda jenom maminku, ale teďka mám eště vás a já - ještě že nemám tuberu!!! – jsem ho šla frigidně vyprovodit ke dveřím a radostně jsem za ním zamkla na čtyřikrát nebo kolikrát. A to tady byl teprve podruhý, tak se jen bojím, až zase začne něco kapat nebo šumět ve zdi, co si počnu, ale myslím, že se vždycky všechno v dobré obrátí, třeba se mezitím ožení. Ale ten člověk měl chování – mezi dveřma řekl, abych se hezky vyspala, to je pěkný a slušný. Zato ten Jiří, jak jsem Ti o něm vyprávěla, to začíná zas nějaká fuška se ho zbavit, protože on si přijde o hodinu dřív než měl, já si umývám vlasy, teče po mně šampon a štípá mě do očí – už mu nikdy neotevřu!!! přisahám!! -a on, jakožto rytíř v bílém, protože je mladší než já - taky kdo není, prosím Tě já jsem nejmíň třicet let furt ze všech nejstarší, tak nevím, co má bejt, když je mladší, když jsou všichni do jednoho mladší!! to mě teď rozčililo – no a von hejsek mi benevolentně řekne, že jemu to nevadí, svrchovaně se na mě usměje jako zachránce ztroskotané staré panny, co mu padá k nohoum a dokud jí neřekne vstaň, tak se tam válí jak kláda - je to blb, budu ho muset trošku připíchnout na zeď, ješitu vlasatýho. Ten chlap. má sebevědomí – kde to vzal, to by mě zajímalo protože o jeho chytrosti a schopnostech mám svý mínění, ale myslím, že když mu to povolím, nařídí mi, abych psala jinak, česala se jinak, že to říká z čisté lásky a abych se neválela mezi barvama, že mu to vadí a jestli jsem telefonovala do Olomouce na arcibiskupství, jestli vůbec ještě funguje. Pak by přicházelo pozvolna, že musí někam, ale že zavolá atd atd – všechno vím od nešťastníc – jenom málokdy od sebe – a to vždycky pák přišel pěknej pogrom na celou bleděfialovou lásku, že zezelenala. Když mají mužský chování, hned to jde líp kupředu, všechno je to veselejší a lepčí - třeba ten Bulhar, co nás chtěl klofnout, co sedával u sousedního stolu v hotelu a požádal číšníka o nůž, číšník mu nůž přinesl a milej Bulhar si s ním uříz kravatu, kterou si pokecal rajčatama a cibulí, zbytek znechuceně odhodil nikoliv směrem k nám, nýbrž naopak na druhou stranu - uvažovala jsem od té doby často o míře jeho znechucení nad kravatami, ale jelikož chodíval bosý, tak se domnívám, že mu kravata přece jen zůstala vzdálenější zvláště pak a jmenovitě při aktu večeření - ale musí se mu uznat jistá noblesa, že nestrpěl takovou pohanu, mít kolem hrdla posranej začerveněnej hadr, nýbrž že se jej s rázností skutečného muže zbavil a to nožem. Že ten nůž po nás nehodil, když jsme byly svědky jeho jisté neobratnosti při jídle svědčí dále pak taky o tom, že byl navíc gentleman, možná jsme si ho měly vzít, ale vobě, aby jsme na něj stačily prát a sešívat uřezané kravaty – nebylo by to špatný, no řekni – anebo jaký měli chování ti jiní dva, co za náma běželi s kyticema karafiátů a ty kytice pokropili eště ke všemu růžovým olejem – uznej, to je chování, to je snaha zalíbit se dámě, dobýt ji! Jaká škoda, že jsme jim utekly na záchod, vobejdům – třeba měli dobrý srdce a my se to nikdy nedozvíme, ale je spousta jinejch dobrejch srdcí, tak netruchleme, drazí věřící. Tak si představ Marie, co já jsem zač. Zdál se mi sen o javanské dýce a je z toho hotovej filosofickej spis, úvaha střídá úvahu, vážnost nad vážnost a spousta názorů – kdo má tolik názorů, jako já? Snad jen Ty. Zaplať pámbů že si je nevyměňujeme ty názory, to by bylo STRAŠNÁ VĚC. To není správně česky, já vím, ale jsem líná to opravit. Jenom tenhle dopis propána nedávej NIKDY NIKOMU ČÍST, jestli nechceš přijít o životní družku, která při Tobě věrně stála bok po boku v nejlítější vřavě mých manželství a Tvého jediného. Protože jsou stejně hrozný mužský jako ženský – mužský o notnej fous jsou ale horší, protože furt válčej a panujou a dávají si metály a objímají se a líbají se a furt se jeden ke druhýmu lísá – no uznej sama, že dělat to třeba my, řekli by všichni dohromady, že jsme dvě lesbindy, nemám pravdu? A voni protože jsou lesbický tak se můžou ulíbat, prostatici vládnou tvorstvu, ti dědci jsou ti nejhorší, to je teda sorta extra třídy, výběrové zboží. Furt někde zasedají a pořád něco řešejí, to by mně zajímalo, co doteďka vyřešili. To já jsem jednou řekla jedné hrozně nábožné holce, jestli jí nepřipadá podezřelý, že i Pámbu je mužskej a ona chudák holka zbledla a varovala mě před rouhy tohoto typu a chtěla vstoupit do kláštera, ale nějak se jí to nepovedlo, protože otěhotněla a tak se vdala a je od ní pokoj. Tak já jdu spát, ale nevím, nevím, nejrači bych teď dveřma z terasy vešla přímo na mořskej břeh, tam by byl ten Bulhar bez kravaty a vítal by mě zdrávstujte nebo jak se to řekne a rozpřáh by náruč a najmul by lodičku a nakonec by mě hodil do moře, protože takový ženský nemají na světě co dělat. Jednou mi povídal Jiří Mucha zasněně: vy máte ale štěstí, že jste se narodila ve dvacátým století, o dvě tři dříve, vy byste hořela jasným plamenem za upřímného potlesku jak žen tak mužů a já, - dodal zádumčivě, - já bych byl už dávno na galejích a kdoví, jestli bych byl živ. No – diagnostik, vidíš ho. Tak dobrou noc, Maří a snad ať se Ti něco dobrýho zdá, sice mě nic nenapadá, co bych Ti doporučila, ale třeba, až si přečteš tenhle dopis, tak Tě bude inspirovat natolik, že přijdou sny jak fíky. Pamatuješ na ty teplý fíky v Jugoslávii? A na tu tetovanou paní, co nabízela chodcům – turistům, že je na místě otetuje a přiložila k tomu sebe samotnou jako důkaz o kráse tetování????? To byla krásná stará ženská, pamatuješ?

Tak ahoj, sem zvědavá, jestli ten dopis dočteš.

——————————————————————————————————————————————————————

O BÍLÉM HADU.

Jedna vzdělaná a vysoce schopná čarodějnice se zničehožnic zamilovala do jednoho prince, ale princ ji zaboha nechtěl, ať se snažila jak chtěla. Zamilovaná čarodějnice nebyla hej počkej, aby se před někým plazila jen tak, z idealismu / a ona se plazila z idealismu / a tak pro jistotu prince začarovala do bílého hada, aby měl čas celou situaci důkladněji rozvážit. A pro jistotu ho nechala samotného v lese, protože jí bylo známo, že myši nerad. A co čert nechtěl! Bílého hada našla za malou chvilku selka, co šla na borůvky, hned ho šoupla do košíku, protože bílí hadové přinášejí štěstí a odnesla ho domů, kde na něm její muž sedlák mohl oči nechat, jelikož měli dluhy. Zamilovaná čarodějnice se mohla z této nešťastné náhody zbláznit a tak se odebrala do nejlepšího čarodějného sanatoria. Uklidňující kůru jí vykomponoval a předepsal sám primář, kterého okouzlila. Byl to čaroděj velmi pohledný, ve věku tak něco přes tisíc let, takže se k sobě po této stránce výborně hodili, ale ona, že ne a zoufala si neustále dále pro bílého hada. Primáře její postoj nepřivedl k defenzivě. Povolal k sobě několik čarodějnic zdravotních sester s nejlepší kvalifikací, dal jim pečlivé instrukce a poslal je k bílému hadovi. Jedna ze zdravotnic se změnila v motýlka, který se snesl k nosu ponuře klimbajícího bílého hada před selským stavením a třepetavými křidélky mu přinesla informaci o nedalekém zámku, kde žije krásná knížecí dcera. V ten okamžik pocítil bílý had žízeň a napil se mléka z misky, kterou mu sedlák se selkou obětavě i vypočítavě denně naplňovali až po okraj, ale to už v mléce byla druhá zdravotnice a jakmile se bílý had napil, oslovil náhle díky kouzlu sedláka a selku lidským hlasem, ať jdou požádat o ruku knížecí dcery, že se s ní míní oženit. Když se po jeho slovech sedlák se selkou opařili úlekem čerstvou zelnou polévkou, kterou si právě nesli v hrnci na zápraží aby poobědvali, zdravotnice neviditelně zasáhly a po opařeninách nezůstalo ani stopy, takže na selku se sedlákem padla ještě větší hrůza a sedláka začalo píchat u srdce. A tak, zatímco se rozradostnělý bílý had válel před zápražím vesele po zádičkách, stál už chvějící se sedlák před knížetem a prosil o ruku jeho dcery pro bílého hada. Kníže, celý zkoprnělý touto nabídkou, prohrál v ten okamžik partii šachu s jedním obchodníkem z Bulharska, ale knížecí dcera, která po celou dobu rozehrané šachové partie s obchodníkem flirtovala pro jeho snědou krásu, se rozesmála a řekla, proč ne, ale že bílý had pro ni musí přijet ve zlatém kočáře, taženém čtyřspřežím démanty zdobených bílých koní a pak že se uvidí, že si ho třeba i vezme. A už zde stál pod okny zlatý kočár – to byla vrchní sestra – čtyři bílí koně zdobení démanty – další čtyři schopné zdravotnice – a krásný mladý kočí – to byla ta, co dělala motýlka. To už knížecí dcera vytušila, že realizuje nevšední kariéru a byla na hada velmi zvědavá, ale toho už neuviděla. Ta sestra totiž, co byla v tom mlíku, ho kouzelným způsobem vložila do nádoby na vyvařování injekčních jehel – na cesty měla vždycky všechno sebou – princ se vyloupl z hadí kůže a to byla, pane, podívaná, na tak zářící a krásný párek snoubenců! Bílou hadovu kůži přinesly zdravotnice hned po skončené akci primáři jako suvenýr a primář každé z nich dal nové létací koště s monogramem. Když se o všem dozvěděla zamilovaná čarodějnice, pochopila nyní primářovy angažované city. Vykašlala se tedy na nemilou epizodu z minulosti a na krajkovém koštěti odletěla přímo k primáři do ordinace – a co nevidí? On se tam z nešťastné lásky k ní líbá s tou zdravotnicí, co byla v mléku! Čarodějnice ji dala ihned výpověď, z bílé hadí kůže měla taštičku na svatbě s primářem a oběma to úžasně slušelo.

——————————————————————————————————————————————————————

O zlé sudbě.

Byla žila jedna princezna a té daly tři velmi špatně naložené sudičky do vínku, že ať se rozhodne jak se rozhodne, vždycky se to nějak zvrtne a dopadne to úplně jinak. A taky jo. Když se jednou zrána princezna po velké veselici u dvora rozhodla, že takhle dál už žít nebude a že vstoupí hned do kláštera, potřebovala toto důležité rozhodnutí někomu svěřit, takže už před polednem byla v jiném stavu. Princezna nechala toho dotyčného vypustit ve vysmoleném a šekovou knížkou pod matrací opatřeném sudu na moře, aby náhodou moc nekecal a něco nevykecal a plul si kam chce – a pak za zády stařičkého, nic netušícího královského otce povila v pohodě chlapečka. Ten rostl jako z vody v tajných podzemních kobkách a komnatách a jak stále více dorůstal a stále více chtěl dovádět, nechala princezna povolat mřížaře a zámečníky, aby zamřížovali okna a dveře důkladně pozamykali a při takto vzniklém pracovním ruchu a úsilí ji ten chlapeček okamžitě utekl. Cestou světem se čirou náhodou potkal se svým otcem, který se z vysmoleného sudu zázrakem osvobodil, slovo dalo slovo, padli si do náruče, dali se dohromady, vynaložili mnoho peněz na osobní vybavení a stali se oba takovými darebáky a lupiči, že se o nich šířila hrozná pověst po celém světě, až se donesla i k princezně. Princeznu to dohřálo natolik, že se rozhodla doznat se a požádat o pomoc svého starého královského otce. Buďto že jí pomůže a s těmi dvěma řádně zatočí, nebo že ona teď hned na místě vypije otrávenou sklenku vína, již nalitou. Otec byl silně nedoslýchavý a princezna, která musela s křikem své doznání s prosbou opakovat, si přisedla k otci i s otrávenou sklenkou vína, kterou otec ihned vypil – ale bylo stejně lépe, že se zprávu o potupném jednání svého vnuka nedozvěděl, taková zpráva by ho byla stejně zabila. Princezna se ihned po pohřbu vydala do světa rozhodnutá ty dva pacholky potrestat nelítostně a spravedlivě. Na cestu vyšla v perfektním přestrojení za selku s ovčím sýrem v krosně na zádech, jenže pod sýrem byly uloženy ty nejstrašnější vražedné nástroje, co jich na světě je. Když konečně po dlouhém putování našla milence i syna s úmyslem sprovodit je ze světa, ihned se do nich zamilovala a oni rovněž tak a když byli teď všichni tři v rodinném kruhu, začali mordovat a loupit tak, že o nich šla ještě horší pověst po celém světě než v předchozích dobách, ale bylo to jistě i tím, že přibyla jedna pracovní síla. Jenomže jim byla nějaká pověst úplně lhostejná, pořád něco plánovali, pořád něco kutili, co si umínili, to provedli, s ničím neměli potíže a byli šťastní a veselí, že jejich rozhodnutí je vždycky správné a že se vždycky povede. Tři špatně naložené sudičky si okusovaly nehty do krve – ale ti tři, jestli nezemřeli, loupí a mordují podnes – zlá sudba byla zlomená, protože zvítězila láska.

——————————————————————————————————————————————————————

PRVNÍ DOPIS BRATRU HRUŠKOVI HONZOVI Praha, 29. 11. 1985

Můj milovaný bratříčku, Hruško jedna uhruškovaná,

píšu Ti jen tak, bezdůvodně, jak se říkává. Četla jsem naše povídky, cos mi je přivezl, hrabě Leon alias Lenin je vskutku parádní dílo, divím se, že nás už tehdy neutratili, a to jsme byli pouhá mládež – a teď, když jsme stářež, tak je to s náma ještě horší, jde to s námi, vážení, jde to s námi s kopce, jak se říkává. Ta naše matka musela být génius, když řekla, že jí naše povídky připomínají dobře vypečenou veku a my jsme se do toho hnedky chopili a podepisovali jsme se dr. V. K. Neboli Veka. Matka měla vůbec fantastický smysl pro humor, dyť se válela smíchy, když jsme jí to četli a Bořek, Geistenvater celé té lumpárny se radostně smál, medik jeden šerednej. Zatímco volové tancovali na prvního máje odzemky juch juch – my jsme psali nejdekadentnější a nejhnusnější povídky na světě a to jsme se ještě nad svou zvrhlostí radovali. Třeba ta věta “a hodil po něm životopisy svatých otců” a ti skřítkové, ty všechny bytosti, které v těch povídkách jsou, nejsou k zaplacení. Já si dneska myslím, že jsme byli ohromně osamocení a ztracení v tomto století, aniž jsme to věděli. Že Bořek spáchal sebevraždu v roce 1968 - nevím, jestli před nebo po příchodu bratrské pomoci z Ruska – tak se Ti vůbec tomu nedivím. Ta všechna krutá legrace, které jsme se dopouštěli, byla přece vyjádřením strašného smutku a chuti se tomu smutku pošklebovat a když si připomenu, že stejně jako Ty tenkrát, když jsi zfackoval policajta a byl jsi v lochu a měls krz to zakázané studium – už ani nevím, na jako dlouho, akorát si pamatuju, že jsi měl pěkný modřiny a žes byl pokousanej od štěnic a žes vynes nějakej moták od nějakýho zloděje, kterej jsme radostně odeslali na. místo určení – tak stejně tak Bořek přece pracoval za trest na jatkách a téměř se zhroutil, ten šlechtic inteligence a srandy dohromady. Vzpomínám, jak jednou rozhořčeně citoval přísloví “nerada koza na trh, ale musí” a označil to jako národní cynismus. No a já, která trpím celý život násilím lidí na zvířatech, se stydím pohladit koně po jeho sametové hubě, neboť i on nakonec jako koza, co nerada na trh, ale musí, je po celoživotní službě člověkovi odvezen vozem s nápisem MASOKOMBINÁAT. Hnusné. Je zajímavé, že bolest která je daná určitému typu člověka, se vzápjetí proměňuje v sílu, dala by se označit jako boj s náchylností k pokoře, nezralé pokoře. Něco jiného je pokora podlézavého prodavače čehokoliv včetně politických ideologií a z nich vyplývajícího bahna. Ale ve skutečné pokoře vždycky znovu jako pták Fénix vstávají ze svých vlastních hrobů lidi, kteří jsou lidi a jsou silnější než předtím. Skličuje mě představa, že mám být nadosmrti silná i to, že podle Zjevení sv. Jana, toho surrealistického sensibila, se praví zřejmě správně, že všechno co je, to bylo a všechno, co bude, že už je. Doprdele hasiči! Ale kdyby měl strach opanovat veškeré inteligentní bytosti včetně zvířat a rostlin a to teda znamená taky nás, tak se raději zavřeme na hajzl a už odsud nevylejzejme – teprve po kremaci. Neustálá bdělost ducha – abysem se vyjádřila vznešeně – trvalá až urputná touha se dozvědět: Co to dělám? Co to vlastně vidím? Čím se vlastně zaobírám? Proč to je tak? Jaké mám důvody? V čem vidím smysl? - Já si Ti trochu myslím, že celý život v sobě nabíjíme nějakou baterii – a pak, snad někdy v hodině smrti nebo po smrti? - se ukáže, kolik té baterie jsi nabil a využil a kolik ne. Nevím, jestli je jiná planeta stejně krutá a strašná jako je ta naše, ale když jsme se už na ní ocitli, tak to berme, abysme se pokoušeli osvobodit z té strašné biologické závislosti na našich ubohých tělech, to jest, abychom seznávali a chápali furt víc a víc, do konce našich dnů, že jsme byli prostě vyvržení na svět z těla matky, nevědouce proč a nač ani kam jdeme. A že na tom makáme ze všech sil, abysme to zjistily, Hruško moje. Jdi a nezastavuj se – tak snad je to v Talmudu. Víš, co ta věta obnáší? Kolik sebeovládání, probděných nocí, pocitu marnosti a strachu, co tady vůbec děláš, co vůbec tady chceš a co vůbec znamenáš, musíš prodělat? A chtěl by ses zastavit a schovat si aspoň hlavu pod křídlo anděla. Blbci jsou odevždycky pánové světa, protože právě postrádají tu důležitou naivitu zeptat se, o co běží. Je to idealismus, to jo – aspoň je to tak označeno. Ale proč ne? Jak by ses v základních věcech obešel bez naivity? Kdyby se nerodili naivní a idealističtí lidi, tak by toho nebylo zas tak moc obzvlášť k vidění – leda politické tribuny nebo perfektní reklamy z neonů. Akorát je zvláštní to, že člověk, který v sobě začíná bořit mýty a pitomosti, je především sám v sobě a do ničeho se nemontuje – ale vždycky se střetne, aniž ví proč, se světskou mocí – to jest samozřejmě s politikou a ta mu okamžitě rozbije dršku – ačkoliv on na ty blby vůbec nemyslel, nic s nima nechtěl mít. Ti pobuřovatelé mívají poté, co zemřou, hnedle za nějaký to století postavenej mramorovej pomník. Ale za života to nemají z mramoru ani se to neleskne a ani ten život nikdo neobdivuje. Zajímavý, moc zajímavý, pořád se staví babylonská věž, pořád je to zamotaný a propletený a nikdy – nebo, tak dobrá, buďme optimističtí – tak třeba za stotisíc let se to upraví. To bude idyla! To je klika, že u toho nebudu! Ale musím Ti říct, že já jsem tak zatvrzele uvnitř té své existence, že s ní komunikuju a že se vůbec nemíním vzdát se svejch práv na to, že jsem sem byla vymrštěná a to musím popravdě říct, že bývám i šťastná z toho pohybu, z té pohyblivé děsně těžké záležitosti, já Ti řeknu neuvěřitelnou věc, že dokážeme být šťastní, ať jsme na tom jak jsme na tom, když to ovšem dokážeme. A já teď právě v tuto pozdní hodinu, co Ti píšu, jsem dobrá, až je to trapný vzhledem k okolnostem mého života – no, je to fakt na stydění ale jak se říká – já jsem momentálně šťastná. Kocour Bajaja postonává a taky ohluchl, vymyslela jsem si to, že mu ukazuju stanoveným gestem, že má připravený jídlo nebo aby se šel projít na terasu a víš, že brzo, za pár dnů, se to naučil? On je chromej, viděls ho sám a už jako kotě mi ho doktor doporučil ihned utratit – no jo, ale to já jsem nemohla, on se na mne už DÍVAL a tak doufal v život jako každej jinej člověk – copak je to taková propast to pochopit, chápat našeho planetárního spoluobčana co se jmenuje kočka? Teď už je starej třináct let, vím, že brzo umře, má problémy s mozkovou mrtvicí, jak mi řekl doktor a já zaplatím nefalšovanej a značně velkej peníz – nevím sice, komu – ale vím, že to bude strašně drahý. Jenomže, prosím Tě, za kterou lásku se neplatí jinou mincí, než je ta nákupní? Láska je přece fenomén, co pořád lítá prostorem a časem, ať je doba, jaká chce, čert ji vem! - je to sice těžké břemeno, to milování, ale táhneš to jako věrný kůň nahoru. A láska Tebe. Já jsem teď už skoro dopsala takovou filmovou povídku, zatím leží nedaleko dveří a já se nesháním vůbec po nikom, kdo by o to mohl mít zájem, protože nejsem na hlavu padlá, to zaprvé a za druhé KOMU? a KAM? bych to měla dávat, myšlenky, na kterých mi záleží jako na vlastním životě, hergot? Má to ale svoje výhody, onehdy jsem šla městysem od hlavní návsi doleva a bylo mi ouzko, on ten listopad je hnusný, pořád samá tma a pořád samá zima a pořád dokola a tak dlouho to každej rok trvá, že to není k vydržení – ale ne, vlastně ne, to by chtělo mít šanci volit mezi popravou a doživotním listopadem a možná by se stalo, že by člověk k tomuto ponurému měsíci změnil mžikem postoj. No a jak jsem šla a bylo mi smutno, tak jsem si představila to jezero, o kterém je v tom scénáři řeč – vlastně celý děj se omotává kolem té vody a jak jsem si to představila, hned mi bylo dobře, těšila jsem se k psacímu stroji, ta voda tak voněla a bylo tak teplo – ale to Ti asi připadá jako hodně velká pitomost, ne? Když Ty jseš technik technická a tak se zase budeš šklebit jako tehdy, když přišel na zahradu Dušánek Veselý v té odporné džokejské čepici a řekl, leden únor březen Buben a ty ses tak příšerně šklebil a dál sis hrál - to jsme něco stavěli, snad nějakej domek nebo co - a dělals, že neslyšíš a on opakoval leden únor březen Buben a čekal, až se začneš válet smíchy a Ty zase nic a on se urazil a odešel a teďka v posledních letech zastupuje silně LID a má patřičné postavení, takže to je vlastně ten jím předpovězený BUBEN. Doufejme v bubnování, ó, bubeníci, bubeníci. Přímo Víťa Nezval, že? Vyrostla nám spousta malin, tož ať žije maršál Stalin – on si ten Nezval omylem myslel, že mu na tyhle jeho fórky někdo skočí, ale to se mýlil, ach, velmi!!! V této současné realizaci jeho snění, až vysnění nového světa se takový hovadiny netrpí a dokonce nesmějí – je to fakt divný jako při té stavbě babylonské věže – to mi pořád ňák leží v hlavě, to známé spletení jazyků, ta nesrozumitelnost a omyly z té nesrozumitelnosti vyplývající. Dyť on ten Nezval tak skvěle překládal a napsal třeba: Ty jenž jsi miloval jak Andrea del Sarto / vrať očím žen svůj šátek z hedvábí/ a víš-li, že je smrt jen okamžik jen salto/neohlížej se už dobrý den jestřábi. -TO je přece jedinečný, já to přímo vidím, i když vůbec nic nevidím. To, co jsi říkal: že Ti čepice sovětských generálů evokují kulatou svatozář z ikon, že jsou dementně kulatý nad lidskou lebkou a že to bude nějaký podvědomí, tak to myslím bude pravda. Ono přece v nich musí dožívat a přežívat a žít to pravoslaví a to znovuvzkříšení - nijak se tomu nedivím, je v tom aspoň naděje- a jak jsi říkal, že Ti to připomíná nějakej oltář, když je vidíš na tribunách, kde se to červená červeným sametem/ zdánlivě, je to dělaný z hadrů nejnižší kvality, ale jako náhražka to plně stačí/ a něco jako zář z těch žlutejch hnusnejch písmen a nápisů - ono samo o sobě si takové spojení červené se žlutou může dovolit jenom Malevič nebo Kandinski - musíš mi prominout, že Ti je připomínám, ale já tomu, pane bratře, krapánek rozumím, velmi se však za tuto politováníhodnou sympatii omlouvám - to víte, bratře, máte sestru nepatřičnou, dyť já neumím násobit o dělení ani nemluvě, to jsou pro mě děsivé katakomby a přitom si ale představ, že mám teoreticky vzato ohromný vztah k matematice a baví mě dívat se na matematické vzorce jako na obrazy s cizí šifrou, jako na dopisy mě neznámého původu - ne! nekácej se, Hruško, čti dál, prosím Tě o to! Já to případně odvolám, to chce nátlak, nesmíš být hodný bratr, ale zlý bratr! Jo a já jsem došla k překvapujícímu zjištění, že když takovou tribunu vidím já, že mi to něco připomíná a pak jsem přišla na to, že mi to připomíná barokní obrazy. Ty horizontálně srovnané figuríny salutujících potentátů, to kulatý nad hlavou, to mě napadlo až po Tvém sdělení, to žlutý oznámení, že zvítězíme a bude navždy pokoj od všech smradů, co nosej brejle a příliš čtou – to je přímo pamlsek. Víš, nač jsem přišla? Že ta červená zastupuje královský nach neboli šarlat a ta žlutá se sovětským svazem na věčné časy, že zastupuje ZLATO. Věř tomu, že to tak je, je to akorát nečitelný tím, jak je to barbarsky a nepoučeně pojmuto, jak je to primitivní – jednou jsem to říkala panu Werichovi ještě když jsem u něj malovala dekorace a taky jsem tam dělala kostýmy pro různý revue – a Werich povídal, že to není špatná idea, že na tom něco může být – jenže my jsme se neznali natolik dobře, abych byla mohla vykřiknout: co??? Samozřejmě, že to není špatná idea, to je PRAVDA!!! Oni totiž v tom Rusku zřejmě přišli na pompu baroka díky socialistickým idejím – to se mi moc líbí, je to prostě velká sranda. A voni to nevěděj!!! Všimla jsem si jedné věci na výstavě ikon na pražském Hradě kdysi dávno. Dívám se jako cvok, ikony nádherný, jedinečná barevnost, ale něco mi nehrálo a pak jsem přišla k jednoduchému výsledku. Podívala jsem se na datování těch obrazů - teda ikon - a jedny byly z patnáctýho století a kdoví, jestli ne z desátýho nebo pátýho, to by mělo ještě větší šmrnc - a ty druhý třeba z devatenáctýho století a to mě ohromilo a podalo bleskovou informaci, protože Evropa prodělala v tom jednom tisíciletí v malířství výbušný vývoj a najednou se mi ty ikony propojily s kupříkladu čínským oblečením, které se vůbec nemění, co se siluety, obrysu, tvaru týká a už jsem byla v Asii, kde panuje jiný pořádek, co nám pomateným Evropanům připadá divný. Na těch ikonách kupříkladu jejich svatý Michal je pokaždý skoro stejnej, ty ikony mají obdobnou kompozici, trochu jiný rukopis nebo změnu v barvě, ale vpodstatě je to udržování tradice a nic jinýho. NENÍ TO MALÍŘSTVÍ. Když seš věřící, tak pro tebe bude svatej Michal vždycky stejnej a ikona je jednou ikona a nic se na ní měnit nebude, kór ne kvůli tobě a tvejm individualistickejm choutkám, holoubku. A tuhle prasárnu myšlenkovou oni přinesou na zlatým tácu a prej, podívej se, to je, co? A žádnej surrealismus a žádnej kubismus se u nás konat nebude, my víme svý. To holky Válovy, jak jsem Ti o nich tolikrát vyprávěla, byly se svazem výtvarných umělců v Moskvě a byly v tom jakýmsi obchoďáku, co je pýcha Moskvy. A tehdy se nosily – jak to už v módě platí – zničehožnic špičaté boty, taková novinka, kdežto staromilci nosili stále boty s širokou kulatou – no co mám dělat – teda špičkou, i když to špička nebyla. A ti naši malíři měli tu útlou špičatou obuv a najednou prej, kde se vzal tu se vzal, stál před nima nějakej Rus a ukazoval posměšně na jejich boty a křičel: - Nechte nám naši širokou vlasteneckou obuv! - Měl takový boty na nohách a nejen že si splet sovětský vlastenectví s módou, ale vytvořil něco geniálního po vzoru dalších, dyť oni takhle zfosilovali kromě svatýho Michala a obuvi i toho Marxe, dyť ten je v sádře a ze sádry, nehejbá se, pouze platí v rámci TRADICE, ŽE ON JEDINEJ MĚL PRAVDU. To jsme teda dopadli. My jsme si stěžovali a hovno jsme si vystěžovali, jak se říká ve Švejkovi. Tak zvané lidové masy – to je polodivoká smečka, to je ďábelský dílo. A přitom je každý jednotlivec povětšinou nevinen, jak taky vypráví Hašek, jak ten pán v tom kriminálu co byl osočen, že urážel císaře pána, furt opakoval: já jsem nevinen, já jsem nevinen. Takovej chlap, to je jeden článek řetězu, ze kterýho je vykovaný každý fašismus a každá totalita, ten udělá všechno, aby se měl pozdějc co nejhůř, protože se chce hned teď mít co nejlíp v rámci daných okolností a skočí do vody, aby prokázal svou bestiální solidaritu s jakýmkoli sebeidiotštějším režimem a pak pláče nad popravenejma a nad válkama, blbec. Jak Tys jednou říkal: několik set kreténů vyhlásí válku a několik milionů kreténů do ní okamžitě jde. No jo. Ach jo. Chytrej člověk – a vůbec teda člověk jakožto homo sapines – sapiens, jak Ty mazaně říkáváš, ten má v sobě stud a místo aby své nepřátele uškrtil na místě a hodil je do vody, pokud možno svázaný a v pytli, jak by to oni udělali s ním, smiřuje se nevědomě s rolí služebníka Páně, který má jakoby to stádo příšer bez rozumu v hlavě na svědomí a na starosti. To je vůbec vysoce ohavná role, která je přisouzená uvažujícímu člověku – nemůže jinak, než se slitovat z pochopení – všimni si, že se nikdy nesešel soudní tribunál s inteligentními lidmi, kteří by řvaním vyhlašovali smrt i tomu nejhrůznějšímu vrahovi – a tady v rodných Čechách stejně jako kdysi v Athénách při soudu se Sokratem – se našlo dost řvounů, kteří jásali nad vynesením rozsudku smrti nad takovou Miladou Horákovou. Inteligence je pokaždé ten nejslabší článek v davové psychóze, která je – ale jak je to možný, hergot??? - pokaždé nejsilnější. Podlehnutí pudům sadismu, lovecká vášeň nad ubohou prchající liškou – to je, pane, páka, ke které nikdy nikdo nemusel lidi nutit. A co to “zmanipulování” lidí? No, to je jednoduchý. Je to vlídné oslovení těch, kdo chtějí přežít anebo jsou úplně blbí anebo oboje dvoje dohromady a řekne se jim měkkým, ale velmi hlasitým hlasem: POJĎ. Jak mohl být ten Einstein tak pitomej, že se ptá Freuda, jak to, že lidi tíhnou okamžitě ke zlým věcem, ale k dobrým že je zapotřebí církví a jiných nápravně psychologických metod? No – Einstein sám má na triku atomovou pumu – nevím, jak se stavěl k Hirošimě, jestli si zacpal uši nebo dělal, že spí, kdoví. Ale stejně se mi to na něm nelíbí, měl vyhlásit otevřeně svoje stanovisko k tak příšerné věci, která tím, že se stala, což byl precedens, tak se samozřejmě bude opakovat. Dyť se Hitlerem otevřely dveře do temnot - a lidi si doteďka myslej, že když padl nacismus, tak že je to vpořádku. Hovno je vpořádku, otevřel pekelný vrata a těma bude proudit pekelnej vzuch ještě moc dlouho a jsem zvědavá, kdo je začne aspoň přivírat. Je to zde odjakživa příšerný – tahle doba je repríza jinejch slavnejch oper v dějinách – lidi holt neuvažujou, že JSOU LIDI, to jim nestačí, oni k tomu potřebujou dodat, že jsou lidi takového a onakého PŘESVĚDČENÍ, NÁBOŽENSTVÍ, NACIONALITY a s tím spojený přesvědčením, že pouze jako LIDI by neobstáli, kdyby touto žluklou čokoládu politou PRAVDU nehájily. Ach Bóže, Bóže. Člověk je věc ničemná, nemocná a hlúpá – jak napsal jednoho pro něj jistě velmi těžkého dne Petr Chelčický. Ale já už jsem dospěla k určité formě šílenství/????/, že mi to jde pořád víc pod kůži, protože nějak vyciťuju, že to všechno, co říkám, jsou celkem rozumný dedukce a z nich vyplývající rozumný zármutek - ale současně vyciťuju, že to není pravda jen takhle, jak se to píše samo, že je to všechno nějaká nesrozumitelná součást lidské hmoty, že se odehrává za našimi zády, za zády nás všech nějaké propojení nějakých molekul a atomů a částic, které nemají zatím označení, že v případě inteligence spojené s čímsi, čemu se říká mravnost, etika a tak - že právě teda v případě inteligentní bytosti se rovněž odehrává něco tak nepochopitelného, jako by to byl třeba miniaturní záznam mini atomové energie. Že ta vřava, plná krve a zoufalství, kterou LIDI VŽDYCKY VYTVÁŘEJÍ VLASTNÍMA RUKAMA, aniž jsou si toho vědomi, je stejně platná a zákonitá jako kladený odpor a oponentní postavení myslícího člověka – že to má v té hmotě, lidem neznámé a přitom v ní žijou a žijeme všichni - že to má nějakej vzorec. Úplně přesně se opakují tytéž situace tisíce let starý modely, přímo dokonalý návody, jak to nedělat, aby nebylo zle, ale ono se to NEVÍ, Hruško, ono se to fakticky neví!!!!!! Takže ten vzorec furt platí, to znamená, že to sebou přináší to tělo s tím divným pojmem ducha – jen chabě působícího na širší zájemce – a přitom to, co se dohaduju, to jsou jen všeobecné formulace. Ku příkladu – na obhajobu své šílenosti – jak je možné, že jeden člověk v sobě nepotlačí přirozený sadismus, který je nám vrozen, dán, a jiný člověk hov sobě zcela bez násilí odhadne a potlačí? A proč je těch, kteří to v sobě potlačí vždycky míň a těch druhých víc? Formule – přesně předepsaná – to si myslím teda já. Vždycky znovu a znovu sklesle uvažuju o humanismu – je to sen, je sice možný, že se někdy uskuteční, jenomže to by se asi musel změnit tvar lidské lebky a asi bysme nesměli mít ochlupení na různých částech těla /začínají mi sem tam růst fousy které pečlivě odstraňuju/ a ty špičáky na trhání masa kořisti a ty řezáky na ukusování a ty drápy na rukou a na nohou. No jo, to je právě to, čeho si v tom těle nikdo nepovšimne, protože je to jeho, nikdo si nevšimne, že má tyhle ZNAKY, že je nositelem těch znaků, že se k nim a skrze ně vyjadřuje, že uskutečňuje svoje tesáky v tlamě, nyní díky technice, napalmem a atomovou pumou – za těma odpornejma rekvizitama se přece tyčí holý trup netvora, který není schopen odhadnout v sobě tu divokost díky znakům, kterými jsme obdařeni!!!!! Hele, brácho, nevíš, co mám dělat, abych si nic o ničem nemyslela? Mně to moje myšlení připadá jako střevní potíže – já utírám v kuchyni skleničku, začnu v jedenáct dopoledne, pak se podívám na hodinky a je třičtvrtě na dvanáct a to já to furt ještě šmudlím, protože jsem měla celý ten čas ty střevní potíže. Je to hrozný, Ti řeknu. Ale celkem si myslím, že to, co jsem Ti napsala o tom vzorci, že je vpodstatě příprava na smrt, já aspoň doufám, že mi to bude jednoho dne ˇúplně fuk. Ale bohužel musím dodat, že těm eSeSákům ze Zbabělců od Škvoreckýho to bylo po mučení jistě taky fuk – takže to už tak asi ve smrti bejvá. A to jsem radši zvolila literární příměr z románu – nepřej si vědět, co mě v takových souvislostech všechno napadá. Mám dojem, že se z toho nikdy sdostatek nevypíšu a nevybleju. A zveřejňovat to. - zaprvé to samozřejmě nejde, ale i kdyby to šlo v jiných časech, ve které doufám, tak bych to stejně neřekla, bála bych se, abych nezpůsobila víc škody než užitku – a já, která na užitečný věci často nebo hodně kašlu, bych neměla odvahu o tomhle tématu vůbec s někým mluvit, kromě s Tebou. Jestli jsi to dočet až sem, tak Tě pasuju na rytíře. Pamatuješ na ten fórek z nějakýho anglickýho časopisu, to jsme se nasmáli, jak je na obrázku král s mečem v rukách a před ním klečí rozpůlenej rytíř, celej vejpůl a nějakej ministr říká tomu králi: Veličenstvo, s prominutím, na rytíře se pasuje běžně mečem naplocho. - A ten král měl takovej blbej a udivenej výraz ve tváři. A rytíř vejpůl. No, obraťme list, Krumbachová, jak říkal pan profesor Ryšánek, který jinak celkem vždy k uspokojení studentů dodával “k čertu”, na to jsme se vždycky těšili jako ti vojáci při kázání feldkuráta Katze, když začal mluvit o trnité cestě hříchu - takže obraťme list, pane inženýr, protože jsem se teďka dívala do tmy do okna nad stolem, ječí tam pěknej vítr a taky mi myslím táhne na nohy, protože nemám opravený takový ty vycpávátka do dveří na terasu - a tak jsem si při tom zevním jekotu vzpomněla na slunný den, kdy jsme spolu seděli na letišti a kolem Tebe šel takovej fešnej pilot a Tys ho pozoroval zvlhlým okem a on ti řekl, tak co, čajíčku? a já jsem Ti záviděla jeho přízeň - ta letecká kombinéza a ten optimisticko výlučně supermoderní výraz v ošlehané tváři - to víš, holky jsou na mužský už od malička, co bysme si povídali. A na hrdiny jsou extra vysazený – viz souvislosti s předešlými úvahami o vzorci – ale pravděpodobně si nebudeš pamatovat, že když jsi mi strkal k nosu svůj kapesník, abych se vysmrkala, vždycky jsi ho pečlivě rozlepil, celej teplej z kapsy a do nějak trochu měkčího místa jsi mi vnořil nos a mě to bolelo, ten nos příšerně bolel, ten nos byl ve šmirglpapíru. A jak jsem tehdy hodila tu dlažební kostku do ksichtu toho maďarskýho kluka, co se na Tebe sápal a jemu tekla krev a utekl s mnoha výhružnými slovy a Tys řekl poté, co událost odezněla díky vržené kostce – no tak vidíš, zase jsme u Tvé milované antiky – kostky jsou vrženy a vykřičík – tak Tys řekl: já to na tebe řeknu! Teda povedenej bratříček, jen co je pravda. Já samá vášeň a touha Tě osvobodit z potupy a Ty – lhostejnej cynik. Zachráněnej navíc.

Tak Hruško moje drahá, pozdravuj Jabko. Líbám Tvá

Švestka

——————————————————————————————————————————————————————

DOPISY BRATROVI

Jedna přítelkyně mého bratra, velmi hezká blondýnka, se po rozloučení s mým bratrem zamilovala do mne. Protože Ester se jí nějak nezdálo, začala mi říkat Estko Švestko. Líbilo se mi to, protože mám švestky ráda. Bratr naopak ještě v dětském věku mi říkal Esterko Ještěrko, což mi nebylo proti mysli, ale vnitřně jsem s tím nesouhlasila. Režisér Jan Němec, můj někdejší manžel, mě oslovoval Esterko Baterko. Vysvětlil mi nechutné příměří k obyčejné baterce tak, že mě označil jako světlo svého života, na což jsem polichoceně přistoupila.` Já sama jsem si začala později říkat Estýš Chřestýš. To proto, že jsem se dopustila mnoha zločinných slovních útoků na nejrůznější členy vyšší – řekla bych – high society ve smyslu marxistického světa – což mi vyneslo spousty nepříjemností. Cítili se zrazeni a opuštěni, chápu je, připlížila jsem se jako had a kousla je do lýtka pod stolem. Což dělají výhradně hadi a hlavně chřestýši bývají prý v tomto ohledu vysoce netaktní. Bohudíky chřestí ocáskem – naivové – takže mohou být zatčeni ještě před útokem. Jelikož jejich okolostojíčnosti nemám, nechřestila jsem a tak se stalo, co se stalo a co se nemůže odestát, jak řekl milenec jedné mé kamarádky v situaci, kdy byl přistižen s jinou milenkou. Líbal ji. Nakonec jsem se začala podepisovat všemi třemi zvolenými jmény jako Estka Švestka, Esterka Baterka a Estýš Chřestýš. Mému bratrovi se dávno zalíbila Švestka, takže mi často říkal pouze, Švestko, buď tak hodná a udělej mi kafe a podobně. Já, která jsem v mládí marně pátrala, jak nazvat Jana, Jeníčka, Jendu Honzu, jsem přišla pouze na dvě nestejnoměrná srovnání, co by se rýmovala: Jendo Bendo a Honzo Bonzo. Nestačilo to, neunesla jsem váhu pouhých slovních hříček. A jelikož jsem se průběhem času stala Švestkou, začala jsem mu říkat Hruško. Aby to tak nějak časově do sebe zapadalo /podzim/. A jeho ženě Ditě mi bylo přímo trapné říkat obyčejným jménem a tak jsem zvolila Jabko. Takže Hruška-Jabko – to jsou ty dvě jména, která se objevují v našich dopisech.

Praha, 10. března 1986.

Drahá Hruško a Jabko, měla jsem velikou radost, že jste se mi ozvali, neboť stále ještě kulhám jako kulhavec kulhavej, ale mě to kór zas tak nijak nevadí. Kdyby nebyl vybouch ten kšeft pro ten Mjůnik, tak bysem asi už teďko tančila v Labutím jezeře sólo špičky a ta bílá balerina, pane, to by byla podívaná. Akorát mě dneska zase volali z Němec, že prej ať napíšu cosi kdesi, tak já teď vyčkám asi šest tejdnů na osobní rozhovor, aby se mnou především udělali smlouvu, což se v případě častém nedělá a každej ten hajzl kalkuluje s tím, že my tady v Čechách nosíme slaměné topánky a vlasy si doteď splétáme do copů. Což by obzvláště v mém případě bylo neobyčejně působivé a pikantní. Jináč dopisuju spoustu věcí, musím Vám taky poslat příští číslo časopisu “Umění a řemesla”, což je velmi kultivovaný časopis a je tam dlouhá řeč o mé práci, bude tam hodně fotek z filmů, takže jako publicita je to dobrý, ale jináč z toho žádný peníze nejsou. I když třeba pan Ondřej Sekora, který tam pracuje jako redaktor, / je synem autora Ferdy Mravence/, je rozkošný a vtipný člověk, plný smyslu pro humor, klobouk dolů. Člověk se stýská snad už jen s blbejma a to je depresivní. Co soudíš, Hruško, o té kometě? Halleyho, myslím. Všichni, se kterými se stýkám, trpí únavou, divnými nevolnostmi atp – ale já si spíš myslím, že je to národní deprese a smutek. Jeden kamarád mi půjčil Kurta Vonneguta “Sirény z Titanu”, nevím, jestli jsi to četl, je to science-fiktion, což je u mně literatura nejvýše neoblíbená, ale tahle knížka dává pěkně zabrat. Půjč si to od někoho, jo? /Vyšlo to v Edici s legračním názvem “KAMARÁD”./ Je to jako o Marťanech, ale je to samozřejmě o nás. Dále jsem četla teďka po té operaci “ Šest bran osudu”, to jsou čínské legendy z roku 1678 - samá mrtvá a živá duše, samá liška jako člověk, je to fascinující a mně se to plete do snů a já pak nevím, čí jsem. Dneska se mi právě zdálo o Tobě, Hruško, jak někam máme spolu odjet a byli jsme v bytě neznámých lidí a pořád jsme nebyli schopní zabalit naše zavazadla /všechno z nich pořád vypadávalo/ jo a bylo to v neznámém městě a.do toho vstoupila duše mrtvé Li, Tys ji poznal první, že je richtyk ta Li z těch legend a duše Narudlého sněhu a Vůně nefritu – a já jsem se probudila zblblá jak po třídenním flámu. Což ber jako literární nadsázku. Z toho plyne naučení: nečti čínské legendy, čti Rudý právo, jez mrkev a hlavně na NIC nemysli. To je poučení jak z toho Vonneguta, voni tam Marťani vyoperujou lidem paměť a zavedou jim do hlavy antény a ty jsou k dispozici pro jednání dotyčných nešťastníků. A kdykoliv někdo z nich myslí na něco, co se nemohlo vyoperovat, pocítí tak příšernou bolest, že hned přestanou radši myslet. Účinnej fór, že? A my ho známe od Nemarťanů. že? Dneska Ti píšu jenom dopis, ale zítra strkám do velké obálky některé mé Černé pohádky, které jsem psala ve zlých nocích, kdy se mi nechtělo spát z hrůzy, že budu už zase spát a jak jsme vždycky říkávali: v hrobě se vyspíme až moc dlouho – tak mě to spaní vůbec nebavilo. Protože to nebylo spaní, to bylo napůl bdění a ten mozek jeden pitomej stále pracující, odvíjel v polosnách z obyčejných asociací prožitého dne tak hrůzné motanice, že jsem se rozhodla psát radši do rána. Za svítání je už člověku trochu líp, i když pravda, svítání má divnou příchuť – ale je to přece jen světlo slunce a dne. No – a pak zase přijde večer ani se nenadáš. Nevím, jak Tobě, Hruško, se míchají do snů letadla – pardon! Honzo! promiň!!! LETOUNY, ano samozřejmě, máš blbou sestru, ne letadla, letouny!!! Abys na mě zase neřval, že když jsem Tvá sestra, že musím říkat letoun a ne létadlo. Mně se do snů vždycky přimíchá film a filmování, protože film byla moje největší posedlost, kterou znám, já jsem myslela, že umřu, když mě tehdá zakázali práci, když jsem věděla, že už nebudu nikdy slyšet, jak praskají vypnutý světla na zhasnutejch reflektorech, jak to tak zvláštně smrdí, ten filmovej atelier. Je to vůně, jakou mají třeba hluchavky za deště nebo kopřivy, taková pohlavní, omamná vůně života. Bylo to velice hrozné, ale jak říká Friedrich Nietzche: co mě nezničí, to mě posílí. Ale radši na to nevzpomínám. Mrtví ať pochovávají mrtvé a protože život je tak podivně ustaven, že nikdy nevíš předem, co budeš a co nebudeš smět dodělat, tak je lépe o celé věci nehovořit. Čímž se vytváří to, čemu se v Tichomoří říká TABU – to slovo samo o sobě zní jako gongy a jako Tvůj vlastní výkřik protestu, se kterým se nemá cenu svěřovat, protože tím obtížíš druhého člověka, který trpí zase jinak a jiným způsobem. Chodívá sem teď za mnou takový mladík, patří mezi Svědky Jehovovy, je mu necelých osmnáct, je vážný, brýlatý, červenolící, nevinnou tvář má posetou puberťáckými pupínky. To se může stát jenom mně, je to znak mé výstřednosti, že? Svěřil se mi, že byl nešťastně zamilován – ale já se nesměju jeho naivitě a jeho výkladu života: Vyprávěl mi o soudu božím a spasení světa /!!!!!!/, kdy každý z nás ponese zodpovědnost, zdali chce být vědoucí čili ne. Závidím mu jeho duševní pohnutky, ale při vší jeho duchovní kráse bych ho nejrači skopla se schodů, což neudělám, bylo by mi to líto. Ondyno mi vysvětlil, celý zruměněný po sklence vína – jak to již u mne tak bývá, že ďábel a satan jsou dvě rozličné bytosti, abych si je nepletla a já jsem se při jeho odborném výkladu nudila tak srdečně, že jsem se s ním rychle rozloučila, abych měla pokoj od dalších dogmat a žvástů, které už prostě nejsem schopna analyzovat, na to nemám čas ani sílu. Ale hlavně chuť. Jinoch rozpačitě odchází, obouvá si lacinou a obnošenou obuv, věrný představě, že získal jednoho dalšího svědka a já mám chuť mu říct, aby se na to vysral – ale to by taky nebyla pravda, já ho chápu. Pravda je tak neuvěřitelně křehká a tak balancuje mezi zdáním a nezdáním. Se ví, jsem velmi špatná Jana Amosová - Komenská. Inu, tak nějak se všelijak kříží cesty, setkání s lidmi, které nese jistou zodpovědnost. - jó, já vím, ale jak na to? Já jsem rači sama nezodpovědná, to je moje parketa. /Satan s ďáblem budou stejně ňáký příbuzný a mně je to fuk. Zajímáme se Ty nebo já o naše bratrance???/ Říkám Ti to často a teď se opakuju: při všem svém počínání neumírat zmarněná a pitomá, se pořád musím v určitou chvíli začít smát. Musím se smát, vyjede to ze mně jako průjem. Já za to fakt nemůžu, to není moje zásluha ani hřích, nýbrž je mi to dáno. Když mi řek před několika roky takovej debil, náměstek ministra kultury, co udal v osmačtyřicátém Emila Fillu a žádal na Umprum své kolegy, aby odhlasovali, že Filla se musí okamžitě dát zavřít / a Filla se vrátil ve 45 z koncentráku/ a dále tento skvělý jinoch si nechával dělat kresby od kolegů, že jsou jako od něho - to je dlouhá věta, co? na to já jsem expert, važ si mě zato i když sem tam řeknu letadlo!!!! tak tenhle blb a fašoun, myslím že se jmenuje Janoušek nebo Jančík nebo Jančář nebo Janečka nebo něco tak - aha, tak teď už fakt musím přerušit. Tak podívej: já jsem tehdy dostala ze Svazu výtvarných umělců takovej dopis, abych se jako dostavila na jakousi komisi, že aby jako posoudili, jestli jsem natolik umělecká, abych mohla být i nadála ve Svazu výtvarných umělců. Habaďůra, samozřejmě a tak jsem šla na ministerstvo kultury a zeptala se, jestli můžu mluvit s ministrem. Paní ve vrátnici mi řekla, že nemůžu, ale že mi dá sekretariát ministra. Ten telefon dole z haly / tam byla telefonní budka/ vzala sekretářka a zeptala se mě, co chci. Řekla jsem asi tohle: jsem obětí neslýchaného šikanu a proto žádám, aby se mnou mluvil v zastoupení pana ministra jeho náměstek. No a pak se ozval takovej mastnej hlas, to byl ten chlap z té Umprum, kterýmu prý říkali “Holič”, protože se furt česal, aby byl fešák a ten mi na má první slova, to jest, na mé jméno /jelikož jsem se jako slušný člověk představila/ řekl: - Ahá, vy si jdete ke mně intervenovat krz to, že nemáte co dělat ve Svazu výtvarných umělců? - Řekla jsem, že nejdu intervenovat, ale že chci aby mi ukázal nějaké nařízení ministerstva kultury, kde bych se dočetla, že dopis, který jsem dostala, je vyhotovený přímo ministrem a že to není jen nějaká soukromější akce toho dotyčného svazu. Na telefonu bylo ticho a pak mi ten mastnej hlas řekl: - Pro vás já nemám ani pět minut času. - A zavěsil. A já jsem se začala smát, s jakým hovnem jsem to mluvila a když jsem vycházela těma krásnejma vratama, tak mi tekly slzy smíchem. Skleslost a vědomí, co se mnou bude dál, přišlo až později. Ale v ten okamžik jsem se smála té imbecilitě, té falešné autoritě, tomu nudnému tónu feudálního podkoního a já si Ti myslím, že to byl smích, co vybuchl na správném místě a ve správném okamžiku jako časovaná puma inteligence a dokonce i pochopení. Takže si myslím, že proti inteligenci a toleranci existuje jenom jedna možná a výborná rada: totiž zabíjet ji. Ale jelikož doposud žiju a jelikož jsem od té doby vytvořila spoustu věcí, tak teď, když si čítávám, jak a kdy jsem byla z rozmanitých důvodů vyloučena z řady různých umělecký spolků, tak se směju, až se za břicho popadám, abysem tak řekla. Když to někdy někomu vyprávím, začnu se smát tak, že nemůžu doříct větu, což je pro vtipálka nevýhoda. V tom je, myslím, velká naděje a naděje je poslední, co v člověku umírá, abych se Ti vlichotila do přízně to říkám, neboť to říkali staří Římani, rovněž okupanti a fašisti, ať Ty si o tom říkáš, co chceš. A proto si myslím, že když mě Prozřetelnost obdarovala darem smát se, že to musím vzít s pokorou a díkem současně. Už začíná svítat, skončíme náš flám, bratře. Také “Pýš náhle usnul, už je v snách, koze jde lesem v myšlenkách”. Morgenstern. Christian. Líbám, zdravím, držme si palce a mozky a chytrost a úsilí a vědomí, že zde nejsme nadarmo, byť i jen jako svědkové budoucnosti. Jednou budou prstíčkem hrabat a špendlíčkem kopat / nebo je to navopak???/, ale my zde už nebudem, príma je, že se vždycky znovu najdou poctivý lidi. A ti mrtví stejně neumřeli a vždycky zůstali jako opora chudákům, co už si nevěděj rady co s nadutostí a vítězstvím pitomců.

Estka

——————————————————————————————————————————————————————

O ČERVENÉ KARKULCE.

Byla jednou jedna babička a ta hrála divadlo s ochotníky v nedaleké vesnici. Skladovala v malované truhlici všelijaké převleky, dokonce i vlka, který vyl zapínací a hrála proto samé velké role. Ve skutečnosti byla babička lidožroutka-samotářka, jenže to o sobě tajila. Když se pak někde ztratilo nějaké dítě, přišilo se to nějakému vlkovi a hrálo se o tom divadlo s babičkou v převleku v hlavní roli. Jakmile babička zkonzumovala všechny křehké pečínky zdaleka široka – ty měla nejraději, měla problémy s kousáním – nezůstala pasívní. Spíchla narychlo červenou čepičku, typu „karkulka“ a prostřednictvím známého myslivce ji poslala své vnučce. Ačkoliv čepička padala bez přestání děvčátku přes oči a zabraňovala mu ve výhledu byť i jen do zrcadla, vyslovili dospělí názor, že rodina je rodina a dar od babičky že je dar od babičky a ubohé oběti spěšného šití dali mazlivou přezdívku červená Karkulka. Pak jí podali košíček, naplněný pamlsky a na radu myslivce také láhvemi s alkoholickými nápoji a Karkulka utíkala do lesní vilky, aby vyřídila pozdravy rodiny a aby poděkovala za pěkný dárek. Její běžecký výkon byl značně omezován zrakovými obtížemi s karkulkou spojenými a tak babička, která ji dychtivě vyhlížela, získala časový náskok. Přestrojila se za vlka, lehla si pod duchnu a na Karkulčiny otázky, proč má tak velké uši, nos a hubu, odpovídala babička s notnou dávkou stařeckého cynismu. Karkulka nebyla nějak zvlášť chytré děvčátko, ale ve škole měla celkem slušné známky, takže hloupá taky zas tak úplně nebyla – a právě z tohoto intelektuálního křížení jí v hlavě začala poletovat otázka – něco jako průvan – je to babička nebo vlk? a pak zase, je to vlk nebo babička? Až konečným propojením těchto dvou protichůdných otázek ji napadlo, že se zbláznila jako jeden strýc z matčiny strany, odložila proto košíček a z obav před touto chorobou chtěla utéct, ale baba otevřela hubu dokořán a milou Karkulku spolkla tak jak byla syrová. Pak zalezla pod duchnu a měla ze sebe radost. Ne ale dlouho. Po špičkách vstoupil myslivec a když zjistil, že v košíčku jsou skutečně uložené jím doporučené láhve, beze studu dvě okamžitě vyžahnul. Domníval se totiž, že děvčátko skotačí v lese mezi fialkami a babička že spí, ale šeredně se mýlil. Babička dobře vycvičeným sluchem zaznamenala vytažení jedné a posléze druhé zátky a od té chvíle pečlivě sledovala myslivcovo počínání zpod duchny. Když myslivec dopíjel tu druhou láhev – a byla to žaludeční hořká – rozhodla se babička, že si ho klepne. Nejen ze vzteku – Karkulka bez úpravy ji totiž tlačila v žaludku a žaludeční hořká by byla přišla jak na zavolanou – ale i proto, že si všimla, že myslivec má svěží mladou pleť a že by nemusel být špatný na divoko, kdyby se dal trochu zaležet. K tomuto rozhodnutí se připojilo ještě jedno, neméně významné: okamžitě Karkulku vyvrhnou a později, až bude vhodná chvíle, ji upravit na másle s majoránkou a česnekem, jak to měla babička vždycky ve zvyku a v oblibě. A tak baba vyvrhla Karkulku celou zmuchlanou a zpocenou, směstnala ji vedle sebe pod vlčí převlek, odkryla duchnu a zavyla. Jakmile myslivec uviděl vlka v posteli, propadl opilecké agresivitě – babička doufala, že ho to buď klepne anebo že aspoň omdlí, byl tak mlád – a v této opilecké agresivitě se na vlka vrhl a rozpáral ho tesákem se zručností u opilců neobvyklou. Babička z vlčího převleku vyskočila a sehrála před myslivcem jedinečně věrohodné a vroucí poděkování za osvobození, ale přitom se nenápadně šinula ke kamnům, kde stála pěkně ostrá sekyrka. Myslivec naopak si vytýčil jediný cíl, totiž dosáhnout košíčku v co nejkratším časovém termínu. Mládí zvítězilo, myslivec proletěl do lesních tišin s takovou prudkostí, že ani nezaznamenal svist babiččiny sekyrky, která se zaťala do kmene borovice, neboť tvrdě a odhodlaně bojoval o rovnováhu za ztížených terénních podmínek, puzen živočišným instinktem nerozbít odcizené láhve. Babičku tento neúspěch přímo zdrtil a její rozčilení dosáhlo vrcholu, když jediným pohledem zjistila, že ožralý myslivec usekl tesákem zapínacímu vlkovi tři horní knoflíky a jeden vespod a babička – ač lidožroutka neuměla šít. Její sakrování a hulákání probudilo ze mdlob ubohou Červenou Karkulku, která zde doposud ležela jako pouhá kláda na od myslivcovy obuvi upatlané podlaze, ihned však využila psychického rozpoložení babičky, odložila neblahý čepeček a zdrhla z lesní vilky, jen se za ní zaprášilo. Od té doby stále trpí třesavkou a stále se opakujícím snem: že peče pro manžela dvě husy a stále neví, která z nich je babička a která vlk. Chce se vdát do hodně vzdálené vesnice hned jak jí bude třináct. Chudák děvče!

——————————————————————————————————————————————————————

O princi se zlatou hvězdou na čele.

Byl jednou jeden král a ten měl zlatou hvězdu na čele. Královna ho vřele milovala, ale král při porodu chlapečka bohužel náhle zemřel. Na úmrtím loži požádal královnu, aby, jestli se vůbec ještě někdy vdá - si vzala za manžela výhradně a jedině prince se zlatou hvězdou na čele.
Královna mu to v slzách slíbila a netušila vůbec, do čeho se to řítí. Když jí trochu otrnulo a začala znovu uvažovat o své budoucnosti, vyjela hledat do zahraničí prince se zlatou hvězdou na čele. Ačkoliv byla cestou spojená s řadou dobrých agentur a velkým množstvím sedativ, která prokazovala, že vpodstatě vyhodila zbytečné peníze za nespolehlivé služby, přes pověst, kterou agentury plynulý, vracela se skleslá zpět domů, jak se říká, s nepořízenou, kde ji však čekalo milé překvapení: její syn, mladý princ, jakoby z oka vypadl zesnulému choti i s tou zlatou hvězdou na čele.
Královna ho neprodleně požádala o roku s poukazem na poslední přání otce krále a prince se rychle spakoval a zmizel, než by řekl švec.
Po dlouhém putování přišel k zámku jednoho krále, který měl jedinou dceru. Ta se přímo od jednoho ministra dozvěděla, že nějaká ovdovělá královna podnikla druhou cestu za účelem sňatku s princem se zlatou hvězdou na čele a současně se z jiného spolehlivého pramene dozvěděla, že je vyhlášeno pátrání po princi se zlatou hvězdou na čele, který uprchl z rodinného zámku a že je stále pohřešován a že se vypisuje vysoká odměna osobě nebo osobám, které by ho bezpečně převezly do rodinného zámku.
Princezna si umanula, že se neprovdá za nikoho jiného než za prince se zlatou hvězdou na čele a ne aby ho nakonec dostala nějaká vdova.
Ačkoliv se princ se zlatou hvězdou na čele stal zaměstnancem zámku díky obratnému se přestrojení za kuchtíka, neunikl pozornému oku princezny, která sledovala každého nového zaměstnance, který se zámkem jen mihnul, Správně předpokládala, že uprchlý princ bude inkognito hledat nějaké nepřiměřené zaměstnání.
Princ se dost nerad myl, ale musel, aby splynul s částečně hygienickým okolím dvora.
Princezna si vyvrtala dírku do stěny pánských lázní a vysledovala příchod princův s okem, přiložených k dírce. A tak viděla, že princ odložil hluboce posazenou kuchařskou čepici a smývá si s čela maskování oříškovou nádivkou a jelínkovým prejtem z minulého týdne a že mu na čele září zlatá hvězda.
Než se princ nadál a měl čas se alespoň trochu obléct, už ho princezna objímala, líbala na ústa a už ho vlekla ke králi a hned se slavila svatba, ačkoliv se princ neustále zakoktával. To bylo velké překvapení pro všechny, protože princ kromě té zlaté hvězdy nevypadal jinak nijak zvlášť.
Když se o sňatku dozvěděla královna matka, vypila láhev griotky a pozvala je k sobě. Jela jim v ústrety a oba dva srdečně přivítala - jak to bylo dál, to se neví.

——————————————————————————————————————————————————————

Dopis pro Ivana Vyskočila.

S Ivanem Vyskočilem mě poutá nerozlučné přátelství. Seznámil nás spolu Miroslav Macháček, který, když se vrátil z Ruska, kde byli tehdy s nějakým divadlem na zájezdě, ke mně rozčileně přistoupil – jinak to u něj ani nebylo možné – a vychrlil ze sebe zprávu: - Potkal jsem tam jednoho chlapa jmenuje se Ivan Vyskočil a ty se s ním musíš okamžitě!!! seznámit! – A tak jsme se seznámili a od té chvíle jsme proseděli a prochodili několik let předlouhé noci při rozhovorech, které byly článkované jako tasemnice, ale ne tak nepříjemné, naopak, skvělé formující, nikdy nekončily, svítávalo k našemu údivu předčasně brzy a Ivan mi četl svoje povídky – ne, nečetl, on mi je vyprávěl a hrál v nich a já jako postava z bramborového divadla jsem spínala ruce úžasem, jakého mám kamaráda. Když jsem později dopisovala scénář „O slavnosti a hostech“ s Janem Němcem, věděla jsem najisto – a taky jsem to pro Ivana přímo psala – že musí hrát roli Hostitele a tak jsem vážila každé slovo, aby bylo, jako kdyby mu z voka vypadlo, ale Ivan se tvářil dost přísně jakoby říkal no nevím nevím Estinko – ale přesto se dobrá věc podařila, neboť věrná láska zvítězila a tento pochmurný, leč prorocký film si bez něj nedovedu vůbec představit. Napsali jsme si mnoho obsáhlých, mnohastránkových dopisů tak zvaných odeslaných, ale tenhle zůstal ležet u mě doma. Když já se totiž dost stydím, bylo mi totiž po střízlivějším uvážení trapné ho zatěžovat takovou dlouhou informací o mém bratrovi, který byl čtyři dny mrtev a vůbec jsem si uvědomovala, že měla pravdu královna Gertruda, když říkala Hamletovi, už je to tak, že lidi umírají a žitím na věčnost se ubírají – no, nevím, jestli jsem si to tehdy říkala právě takhle, ale věděla jsem, že je to přece běžná věc. A taky jsou v tom dopise věci, o kterých jsem s Ivanem nikdy předtím nemluvila a taky jsem se potkala se smrtí a když člověk píše sám v noci, tak to jakž takž jde, ta bolest odeznívá se slovy – ale ráno se lekne, protože ve smrti je taková síla, že ji nelze vypsat ani ničím jako slovy napodobit.

Praha, 28. dubna 1986.

Drahý Ivánku Fivánku,

je jedenáct nula šest, jak mi říká můj kompjůtr ze Singaporu, kde jsem si ho koupila na letišti a je tam napsáno 11 PM, to znamená teda po anglicku, že je jedenáct hodin v noci. A šest minut. Chtěla bych Ti říct, žes mi dnešním telefonátem moc pomoh. Protože já jsem pořád v té černé díře – ne, že bych se nevyznala v dírovitejch prostorech toho mýho života, to zas ano, na to já jsem teď kauž fořt a konec konců vzato, ty díry zoufalství mám v sobě odjakživa, co si na sebe pamatuju. Divné je akorát to, že ať děláš co chceš, ať se zabavuješ takzvanou činností anebo ať sem přicházejí přátelé, které, jak jsem s podivením zjistila, pořád ještě mám, stejně je to SRANDA. Přesněji řečeno: je to NIC. Je to hnusné, co jsem napsala, ti lidi přišli z touhy mě potěšit. Je odporný, že o tom uvažuju jako o NIC. Je to pomoc. Přátelská ruka. Ale v určitým okamžiku života je to pro člověka úplné hovno, prach jsi a v prach se obrátíš. A to ke všemu vůbec nevím, jestli je aspoň tohle pravda. Všechno, co jsme jakoby poznali, nás někdo naučil, rodiče nebo literatura a filozofie a tak. A když stojíš zpocenej nahej v trní, nic Ti nepomůže. Nic. Měla by přijít pomoc Tvoje vlastní existence, ta moje je otrhaná a ubohá až hrůza. Ta celá osobnost nebo jak se tomu všemu říká, si elegantně odešla někam jinam a já se tady válím v prachu jako ten had z ráje. Je mi hrozně, Ivánku Fivánku. Já Ti vůbec nevím, jak a co. Já Ti vůbec nevím, co s tím faktem, že jsem držela bráchu kolem ramen, než ho odnesli. Měl lepkavou hmotu na obličeji – ten smrtelný pot, to je něco jinýho než pot. To jsem pochopila. Na druhé straně u mě stojí moje síla, copak ta ano, ale já se bojím, že je Honza mrtvej. Já vím, že je to tak, ale odmítám to. Když ho odnášeli na těch nosítkách a ten ničemnej doktor se tak šklebil, tak se bavil, tak pitomě s Honzou mluvil, ještě když byl při vědomí – a pak když telefon oznámil teda, že je už Honza tentam, tak já jsem si lehla do jeho postele, kde spal tu svou poslední noc a čuchala jsem k polštáři a pokrývce a tam ho bylo cítit, jeho osobní neopakovatelnou vůni nebo pach, asi každá rodina smrdí jinak, jak to vidíš i u zvířat, že se podle toho poznávají. To bylo něco společnýho a já jsem nebyla schopná plakat ani jsem nebyla dojatá, nic, vůbec nic jsem necítila, já jsem primitivně očmuchávala naše stopy. On ten brácha byl takovej blbec technickej a puritán, nenáviděl ku příkladu všechno, co se dá nazvat moderní malířství a protože byl svárlivec stejně jako jsem já svárlivec, tak jsme spolu měli pořád nějaké spory, které se týkaly hned toho, hned onoho, ale hádali jsme se vydatně a ztráceli tím spoustu času. A sil. Takový životní hádání se dvou praštěnejch sourozenců. O tom se vůbec nedá mluvit, nač všechno my jsme byli schopní zareagovat, jen abysme se mohli hádat. On má – teda měl – takový šedivý a strašně lesklý oči, hrál v Mučedníkách lásky toho papundeklovýho kauboje s tím knírkem v tom vlaku a vypadal tak skvěle KÝČOVITĚ, že jsem si mnula ruce, jak výborně vyhlíží a díval se vždycky každýmu tak zostra do očí, tak urputně, tak neuhejbavě, víš a teďka před půl rokem vyletěl s pilotem Svazarmu dvouplošníkem, tou archeologií zavánějící věcí do vzduchu jen aby zjistil, jak je ten motor ustavenej a jak fungoval. A úplně bez sebe a okouzlený a rozčilený mi vyprávěl, jaký jsme měli geniální letecký konstruktéry a že to funguje takhle a takhle – vůbec jsem tomu samozřejmě nerozuměla a on s láskyplností u něj neobvyklou mi kreslil motor a jak to teda jako pracuje / zase jsem nerozuměla, ale dělala jsem, že rozumím, abych ho nenamíchla/ a chodil sem a tam a tak se radoval, že si to ověřil, že s tím letěl s tím, jak on říkal LETOUNEM.Protože před Honzou Bonzou alias Hruškou jsi nesměl vyslovit slovo letadlo. Když jsem to poněkolikátý řekla, bolestně se na mě zadíval, zasmušil se a oznámil mi novinu: - A ty že seš moje sestra? – A jindy zas, když jsme proklábosili půl noci a já jsem na téma čehosi jen tak halabala podotkla, že v celým tom slavným Vesmíru bude asi taky pěknej bordel, tak řekla bych přímo zbledl a řekl mi suchým, bolest potlačujícím hlasem – vlastně neřekl to mě, informoval přímo Nebesa: - A tohle že je moje sestra? – Potrhlík posedlej. On se teďka před časem zúčastnil – vlastně to vyprovokoval – tu akci, jak se vytahují letouny/!!/ z bahnisk na severní Moravě a na jižní, kam spadli všelijací piloti s posádkama za druhé světové války. A taky skákal jako parašutista před mnoha lety, ale byl už na to stejně starej, to skáčou jenom mladý kluci a jemu táhlo na čtyřicítku a pak mu to zakázali, nebyl straník, tak aby snad neskočil někam mimo hranice nebo co a povídal mi – leskly se mu ty jeho oči – povídal, že to dělal proto, aby POCHOPIL ty piloty, co měli urvaný prsty jak marně tahali za tu šňůru, co se jí padák otvírá a když to letadlo teda letoun už hořelo, tak se ty šňůry spekly a ti chudáci to věděli a tak povídal: -Když už se chystáš skočit – pod tebou není nic – je tam buďto tvůj konec nebo tvoje záchrana. A byl natolik dojat, že se odmlčel a já jsem věděla, že právě on ty letadla musí strašně milovat a ty chlapy z nich taky. A když ho najmenovali do Egypta, kde v Kairu přednášel nauku o leteckých motorech, tak se jednoho dne sebral a šel pěšky po Nilu, aby uviděl Zlatou pyramidu, která tehdy ještě nebyla zrestaurovaná a otevřená, protože ač se nemohl ani podívat na Kubištu nebo Fillu – to se mu dělalo špatně – tak tento staromil nad všechno pomyšlení miloval STARÉ KULTURY – pak ses s ním měl domluvit, prosím Tě. No a tam potkal takovou starou archeoložku Irčanku, co se jí od dětství zdálo, že bude žít u Zlaté pyramidy a tak tam jednoduše utekla a tam žila úplně sama vždycky nějakou dobu, než přišli ti druzí a měla prý oslíka, kočku a psa a Hruška u ní bydlel v nějaké barabizně a s petrolejkama nebo s baterkama nebo s čím vlejzali do té pyramidy, kde se to mohlo sesout každou chvíli a tam se spolu radovali.A teprve teďka jsem přišla na to, proč Ti píšu – snad Ti to odešlu, ale jo, určitě, Ty si to jistě přečteš, já myslím, že ano, že jo. Já jsem si totiž teďka k večeru vzpomněla na divnou historku. Naše matka bývala po rozvodu s otcem taková přešlá mrazem a jednou mě v noci vzbudila a řekla s hrozným pláčem, že brzo umře. /Dodnes nechápu tu bezohlednost, ale asi jí muselo být mizerně./ Já jsem začala plakat a objímala jsem ji a tak a ona mi řekla, že Honza je slabší než já, ať jí slíbím, že se o něj postarám až do jeho smrti. A já jsem už uměla přisahat, tak jsem to odpřisáhla, jenom když neumře. A když mě teď před těma pár dnama zavolal Honza, že je mu nějak divně, že je horko nebo co, a že půjde spát k příbuzným jeho ženy, tak jsem ho uškemrala, že to nic není, ať přijde, protože jsem Ditě, jeho ženě, slíbila náhrdelník, jak je dělám. Že si pro něj musí přijít, abych jí nezklamala, když odjíždějí spolu na pár dnů pryč a tak on tak neochotně slíbil, že přijde a přišel a pak ráno umřel. Já jsem si teprve teďka navečer uvědomila – ale vůbec nevím, jak to přišlo tak najednou – že jsem ten slib té matce splnila. Honza by tam byl zůstal ležet bez kohokoliv u sebe a oni ráno odcházejí a vracejí se až večer, tak by tam zkrátka ležel. Pro mě je to hrozný, ale pro něj to bylo takhle lepší – jenom mi nejde z hlavy, jak jsem to mohla slíbit ve dvanácti letech a jak se to mohlo stát, že se to tak stalo.Když jsme byli malí, tak Honza složil před kavárnou s nápisem BRIDGE takovou báseň: - Kdo hraje bridge o všechno pridge. – A tak se smál, to mu bylo asi jedenáct – dvanáct.

Děkuju, Ivánku

Tvá Ester

Ta noc je těžká. Je taková tma. Ve mně.

Všimla jsem si, že když o něm mluvím s přáteli, tak začnu plakat. Divná exhibice, že? Když jsem tady sama, tak vůbec nepláču, nejde to. Já VYJU.

——————————————————————————————————————————————————————

O sedmi koších na prádlo.

Byl žil jednou jeden král a ten byl pyšný natolik, že se rozhodl nevzít si žádnou jinou princeznu než takovou, která by ho pýchou předčila. Potkal spoustu pyšných princezen a experimentálně je testoval rozbíjením jejich drahocenných předmětů, jedné z nejpyšnějších pyšných princezen dokonce zapálil drahocenný koberec s rostlinnými motivy– ale princezny nic, ani jedna z nich nezůstala pyšná a nevyhodila ho ze dveří, naopak se mu kořily, plazily se před ním a škemraly o jeho přízeň. Krále tento neúspěch zničil natolik, že se ho zmocnila trvalá nervová škytavka a takto společensky diskvalifikován začal chodit do putyky posledního řádu, která se jmenovala „U sedmi košů na prádlo.“ Když král díky svému špatnému mentálnímu stavu a zteplalému pivu vylil pivo číšníkovi na hlavu, vrazila mu barmanka, která tomuto podniku vládla, takovou facku, že začal krvácet z nosu a nervová škytavka okamžitě zmizela. Král se do barmanky zamiloval na život a na smrt. Po jejich sňatku začala barmanka královna státu vládnout stejně tvrdou rukou, jako když stávala za barovým pultem a jediným hmatem dokázala vyhodit zákazníka na ulici a to dokonce i když to byl penzista. Království začalo vzkvétat v nebývalé míře, každý pracoval, až se z něj kouřilo, všechno šlo jak na drátkách, a kromě toho bila královna krále šeredným klacíčkem, který našla v lese – bylo to ve Francii – na svatební cestě. Král získal naprosto ztracené sebevědomí. Královna mu porodila sedm košů na prádlo. Jeden byl na špinavé prádlo, ty ostatní na odkládání láhví z vypitých lihovin. Král, šílející štěstím, zemřel záhy na cirhozu jater s vnitřním vědomím, že dobrou volbou nepromarnil život. Sedm košů na prádlo stojí dodnes vystaveno v dobře restaurovaném zámku, kde je v přízemí útulný bar na památku královny. S faktem košů na prádlo si dodnes láme hlavu řada předních gynekologů světového jména. Naopak děti, které sem jezdí před ukončením školního roku na výlety, se nudí při pohledu na sedm košů na prádlo, zevlují a lelkují, nesledují ani v nejmenším výklad zasvěceného kastelána a chtějí pouze co nejrychleji dolů do přízemí, kde je útulný bar.

——————————————————————————————————————————————————————

O jedné víle.

Jeden král se odebral do boje a zanechal svou plačící choť doma. Za dva roky, co král odjel do boje, porodila královna pěkného chlapečka a pořád jí vrtalo hlavou, co řekne králi, až se vrátí. Když se vrátil – velmi opálený a veselý – řekla mu, že se jí zjevila nazelenalá a úplně průhledná víla a že jí poradila, aby snědla jablko z jabloně na jejich královské zahradě, že z toho bude chlapeček. A tak že se ten chlapeček narodil. Král jí nevěřil ani slovo a křičel na ni – když se vtom zjevila v komnatě, kde se hádali nazelenalá a úplně průhledná víla a oznámila králi, že královna nelže, že je to všechno přesně jak říká - a zmizela. Král padl na kolena a prosil královnu za odpuštění, ale královna měla ze zjevení víly takový šok, že už nikdy nepřišla k rozumu a musel o ni pečovat jak mladý princ tak manžel král až do smrti.

——————————————————————————————————————————————————————

Holky Válovy jsou dvě malířky, jednobuněčná dvojčata. Nikdy jim nikdo neřekl jinak než „holky Válovy“ a protože si byly v mladém věku k nerozeznání podobné, stala se taková pohádka: jedna z nich – namouduši, že nevím, která z nich – se zamilovala při jízdě vlakem z Kladna do Prahy – holky jsou totiž z Kladna – do nějakého inženýra. Protože se styděla za svou lásku, netušil inženýr, jakou past na něj osud nalíčí. Ta jedna sestra se svěřila té druhé sestře o svém rozpoložení vůči cestujícímu inženýrovi, ta druhá nezaváhala, vzala si její oblečení /pardon, že je ta věta tak dlouhá, ale to se musí vyprávět rychle a tím se zdůvodňuje moje poznámka, že měly většinou jen JEDNO oblečení, chudé jak kostelní myši, takže s tím převlíkáním to asi nebyl problém/ a ve vlaku s výrazně zamilovaným pohledem inženýrovi oznámila, že ho zve na koncert. Zkoprnělý inženýr nabídku přijal, na schůzku se dostavila zamilovaná, k nepoznání podobná nezamilované, jenže na koncertě při jakémsi tichém sólu hudebního nástroje, pravděpodobně housle, začalo zamilované dívce kručet hlady v břiše tak nestoudně, že se po ní všichni ohlídli. Neztratila duchapřítomnost a taky se ohlídla, jenže, bohužel na citový nátlak vůči inženýrovi to nestačilo. Později – velmi záhy po tomto podivném rozchodu, který neměl předtím ani schod – se trpící dívka rozhodla vytvořit grafický list, který inženýrovi mlčky a bezprogramově zaslala. Byl to don Quijot u takové zdi, po které lezla ještěrka, velmi krásná a don Quijot byl zamyšlený. Moc se mi to líbilo. Holky Válovy jakoby z oka vypadly Candidovi. Voltaire je proti nim hotový snob. Kdyby byl jel prezident Spojených států se sovětským premiérem v čele kolem jejich chudičkého domu na Kladně, byly by se hádaly, která z nich se na to půjde podívat, aby se neztrácel čas. Nemrvily se nikdy s ničím. V dobách téměř katastrofických se snažily upravit si kopřivy ze zahrady k jídlu, protože neuměly nic, než malovat a to s takovou uzavřeností, jaká se málokdy vidí. Jelikož se nikdy s ničím nemrvily, používaly hojně slov, pro dámy nevhodných a slovo jako „prdel“ nebo „hovno“ bylo to nejmenší, to přímo zářilo elegantním šarmem. Ale protože žily v podstatě uzavřeným a téměř řeholnickým způsobem života, vytvořily slova ze sexuálního slovníku tak vynalézavá, že se i odborník zarděl. Jeden filmový režisér z Kladna, kterého jsem požádala, aby o nich natočil film, prohlásil znechuceně, že s osobami s tak „vulgárním slovníkem“ nemůže komunikovat /. Později se stal významným členem KSČ./ Když byly „holky Válovy“ v temných časech vyzvány, aby se dostavily na jakýsi divný mejdán v podobě hornické schůze, kterou někdo inscenoval, aby se zodpovídaly za své prohřešky vůči socialistickému realismu, dostavily se tam, musely předložit svoje obrazy. Malovaly ku příkladu jejich psa, který byl dejme tomu zelený a štěňata byla dejme Tomu oranžová. To už dávno vzbudilo nelibost a při této jakési popravčí schůzi se přihlásil nějaký tvrdý stalinistický mladík a nařkl je téměř z velezrady. Na tomto hornickém shromáždění, kde seděla spousta nevinných a nic nechápajících lidí a taky jeden stařík, se stařík ozval a ptal se jich, jestli vystudovaly Akademii, myslí se, malířskou. Obě odvětily že ne, že jsou žačkami Emila Filly z Umprum v Praze. Stařík ve snaze je obhájit, se opět zeptal, jaké je vyšší vzdělání, zdali Akademie malířství anebo UMPRUM. Myslím, že to byla Květa, hrdinka dne /jmenují se Jitka a Květa/, která mu užasle odpověděla, že vyšší školení je právě Akademie. Hodný stařec v dalším pokusu o obhajobu (vlastně ex offo) proto pravil, že když mají pouze to Umprum, nemohou tak dobře malovat, jako kdyby byly studovaly na Akademii. To rozhořčilo stalinistu, obořil se na staříka a znovu se dal do spílání, svolávaje hněv Allahův čili Stalinův na hlavu nebohých dívek Válových. Tu se Květa neudržela a ve slovníku ji vlastním vykřikla: - Ty jdi do prdele, ty blbče! – A stalinista se rozhlédl po ztichlém okolí a zeptal se hlasem panny: - Slyšeli jste to soudruzi? Vona řekla: Jdi do prdele! Dnes visí jejich obrazy nejen v Národní galerii, ale po celé Evropě. Prdel – neprdel. Jim jsem psávala a říkávala věci, který by nikdo jiný nepochopil. Nepřijmul. Ony nikdy neměly co ztratit. Nikdy s ničím a s nikým nekolaborovaly. Stačilo jim malovat, což byl někdy problém, protože si postupem času byly nuceny obstarat brýle, jedny. Pak si je půjčovaly. Někdy. Při velmi těžkých zápasech s malováním. Neznám jediného společného známého nebo přítele, který by se při vyslovení jejich jména „Holky Válovy“ nezačal usmívat. Jejich drsnost, temperament, pravdivost výpovědi, naprostá neschopnost se bát a neříct, co si myslí, z nich vytvořil pravdivou legendu. Upřímně řečeno, pořád bych o nich chtěla napsat filmový scénář, jmenoval by se „Moje dvě tety.“ To proto, že když jsem jednou za toho strašného údobí k nim přijela, abych u nich strávila tři dny, nalezla jsem tam vyděšeného chlapečka. Byl to jejich synovec. Holky Válovy se mu, pravda, věnovaly, ale po svém. V té době měly psa, který pokousal dost lidí, holky ho hájily a říkaly, že má neurozu. Měl a proto kousal. Nikdo je zato nikdy neudal, nikdo jim neublížil pro to potrhlé, vlastně skutečně bázlivé zvíře, které vám chňaplo po ruce, když jste si chtěli vzít cigaretu a byl to vlčák – jen co je pravda !!! Komu čest, tomu čest. Tento Baskervilík, jak jsem mu říkala, byl tedy společně s tím malým chlapečkem, kterému sice neublížil, ale už sám pohled na jeho tesáky a jeho velmi velkou postavu naháněl hrůzu i otrlíkům. Poslední den, kdy jsem ráno s nimi odjížděla do Prahy, přišel nebohý chlapeček do atelieru, kde jsme spaly ve smradu z terpentýnu /vlastně krásné vůni/ a v cigaretovém kouři a pravil: - Teto, venku prší, co si mám vzít na hlavu? – Zjevně se těšil, že z těchto prázdnin navždycky odjede. Jedna z holek mu odpověděla stručně: - Posranej nočník. – Chlapec utekl a já jsem jí vyčetla, že to dítě naučí mluvit sprostě a tak že bude mluvit sprostě. Řekla překvapeně: Co? Že bude mluvit sprostě? Proč by měl mluvit sprostě? Dostane přes hubu a bude to. – Z toho vyplývá, jak jsou nevinné tak jako i moje dopisy, který jsem jim pravděpodobně neodeslala, aby jim nebylo hůř, než jim tehdy bylo.

Praha, 26.května 1986.

Holky moje milovaný,

Já jsem vám před chvilkou telefonovala a teď už zase nemám nic jinýho na práci, než vám ještě napsat. Já jsem vám tak příšerně unavená, že se mi nechce dělat tu výrobkyni šperků na módní přehlídky, ani se mi nechce psát načerno scénáře, nabídky od různejch hajzlů z televize, co se tváří, že mi chtějí pomoct, ale jenom mě chtějí vydírat, abych byla hodná a abych přijala jakékoliv peníze a nabízejí mi jenom sračkovitý témata. Je to všechno dohromady tak děsný, taky ta operace těch nohou – to víte, že jsem nikdy necedila někomu na vestu, jak to někdy bolívalo, jenom ty moje kočky milovaný ležely vedle mě a křičely tím neslyšitelným hlasem, vzchop se! Nebo my se taky nevzchopíme – atakdál – vy to jistě chápete, co to je, mít zvířata. A jistě chápete, jak jsem třeba dopisovala ty svoje černý pohádky, plný srandy, která má spíše černou než jinou barvu – ale i to je mi najednou obtížný, snášet vlastní osobnost, vyznat se v ní a zase dodám ATD. Ježišmarjá, jak se to s náma zachází? Se všema umělcema, co se kdy na světě narodili a nebyli výjimečně právě pod šťastnou hvězdou, se zachází vždycky tak sprostě a hnusně! Jako s KRETÉNAMA. Když mi ten kamarád ze Švédska řekl, jak se o mně píše s respektem a pochopením, kterýmu jsem dávno odvykla, tak jsem se vám, holky moje, nějak sesypala na podlahu. Jak to zrní. Mám v sobě takovej potenciál pro film, tolik námětů, tolik síly, tolik radosti a srandy v sobě a potěšení z vědomí, že to, co píšu a dělám, že je ta správná ZPRÁVA tomuhle zasranýmu světu, kde kvete pšenice blbům, že jsem se tím dneska rozcitlivěla a dost se cítím špatně. To víte, sebelítost stojí za kulový hovno, jak říká Květa, ale co má člověk dělat, když ho to přepadne? A ten kamarád mi povídal: proboha tě prosím, co TADY – to jest, zde, v zemi, kde jsem se narodila – co tady vůbec ještě trčíš? Co tady budeš dál dělat? – A pokračoval, jaký jsem měla nabídky pracovat venku atd a jak pokračoval v tomto vyčítavým tónu, tak já jsem se vlastně dívala na svůj pracovní stůl, jak je na něm odloupanej lak a na takový ty papírky s poznámkama a na moje dvě spící kočky, bratry Pastelku a Bajaju a na Aranku /která mi právě teď, když jsem Vám začala psát, chtěla vylézt na klín a měla ty toužebný oči Petinky, co je pohřbenej u vás na zahradě /a uvědomila jsem si, jak je mi drahá moje terasa s těma rostlinama, jak ji miluju. Jak je mi drahej ten psací stůl a ta zelená lampa a ta andulka Růženka Nováková, co právě teď ve své kleci vede jako obvykle svoje večerní modlení, mele pantem tak potichu a tak důvěrně, víte? No a jak je mi drahej i ten výhled na ty špinavý střechy naproti a západ slunce za panelákama a protože to s někým musím sdílet, tak vám ještě píšu. Jsou chytří lidi, co bydlejí na Malé Straně a vůkol se rozléhá imrvére samá kultura. A já jsem se trochu sblížila s různejma lidma tady z těch hospod. Třeba ondyno jsem potkala Tlustýho Jozefa. Je to rváč a násilník, je věčně v base. A objal mě kolem ramen a tónem navrhovatele kostýmů od firmy Chanel mi řek: jak se máte, paní ESTER? A já, že dobře a povídám: Jozefe, vy kluku zlatá, jak to, že zase nesedíte? A on nato s podšitým výrazem cynického sirotka ze sirotčince povídá – a to on umí zahrát s velkým humorem, povídá: ále, byli u mě policajti a povídají, Pepo, ty seš tak hodnej a vlídnej a vzdělanej, že tebe zavřít nemůžem. A se srdečným smíchem mi potřásl celým tělem, to znamená, že mně něžně poklepal na ramenní a šel dál. Otočila jsem se za ním a on se taky otočil, měl v obličeji takovou tu rezignaci, já si vždycky při pohledu na tento typ lidí uvědomuju, že se rozpomínám, že i to bych mohla být já sama, že jsou mi vlastně blízcí, i když nejsou. Já vím, že to není nic důležitýho, to jsou jenom – to je ten stůl s tím odprýskaným lakem a to je čtvrť a ta špinavá ulice a je v tom holky, kus mýho srdce, kus mý osobnosti, mých znalostí, mého učení, mého osudu, nebo jak se to menuje. Copak já vím? Vždyť kam bych šel? Zde je přenejzazší bój mé plavby, jak povídá Othelo v překladu Saudka, když by vlastně měl rychle zdrhat, když zabil Desdemonu. Omylem. To musel být průser! Chudák. Tak nevíte, proč jsem tak lítostivá, když jsem teda DOMA? Vy to víte, vy dvě jo, jak jsem toužila dělat film, největší lásku mého života, uřízli mě od toho a já od té doby nějak existuju – neříkám, že marně, nic není marný, ale jak to na jednoho padne, je v prdeli. A přitom já se tomu dokážu bránit, mám spoustu vůle ale najednou se tak nějak rozpadnu jak prázdnej pytel. Teď jsem udělala pauzu, volal mě Ivánek Vyskočil, řekla jsem mu, že vám právě píšu. Pozdravuje vás prej ze všech srdcí, kolik jich prej má, on vás má tak rád a tak vás obdivuje!!!! Holky moje drahý! Hodili jsme trochu řeč, a já jen jakoby tak, abych moc nežvanila, jsem mu řekla, jaká jsem dneska lítostivá a pitomá a Ivan povídal chlácholivě: na to si, Estinko, už zvykni. Není to krásný? Ten cynik jeden! Autor nad autory a to, co dělá, to je báseň. Jó, takovej chasník lecčemu rozumí, hlavně když ondyno škrtil nějakýho svýho šéfa přímo na krku. Jinde to totiž nemá cenu, škrtit, to si zapamatujte, panny. A byla z toho vostuda, ale to je už Ivanova taková – přímo něco jako motýlek pod krkem – taková ozdoba. Ivan mě třeba zavolá v noci a řekne lehkým hlasem: tak jsem se Estinko, dneska zas pokusil uškrtit jednoho kreténa. Z toho je vidět, že Ivánek Fivánek, jak já mu říkám, je skutečně hoden svého doktorátu z psychologie, hlavně toho léčení kriminální mládeže, mezi kterou vlastně taky patří, když se to tak vezme. Protože kdo jinej než Tlustej Jozef a Ivan jsou schopní odplácet zlé skutky jinými zlými skutky, ne? Tak to vidíte, kecám s váma na papíře a už je mi líp. To chce LID, jak říká STRANA. A ta má dycky pravdu. Ale jsme my LID? Asi ne, my budem ta horší sorta. Měly byste malovat jináč. Měly byste se nad sebou zamyslit. Já taky. Jen co je pravda. To všechna čest stranou. Chodívá ke mně poslední dobou několik mladých lidí, asi se touží zkazit nebo co. Asi taky nebudou LID. Vidí ve mně nějakou oporu, chtějí se vypovídat, jenže mě to děsně vyčerpává. Musím se chovat jakoby nic, já prostě nemám na to, abych si někomu stěžovala. A oni, chudáci, myslí, že mám sílu jako Pámbu. Jenomže to ne. Zaprvé nemám tak dlouhý bílý fousy a za druhé ON zas nemá moje poprsí. Já jsem nikdy nepochopila, proč je pojem Bůh svázán s nějakým fousatým dědkem. Chápu, že fousatej dědek zastupoval v době jeskynní šéfa kmene a že těch zase takovejch sedí v OSN a bůhvíkde jak naseto a beztak přemejšlejí v duchu spíš o tennise či svém sexuálním soukromí – podle věku – a války a okupace se vedou vesele dál, protože oni fakt určitě NIC nedělaj, ale přece jen ZASTUPUJOU POST, že dobro zvítězí jejich zásluhou především. A tak ten Bůh je taky ZASTOUPENEJ dědkem, někdy dost přísným a naprosto nespravedlivým. Odtud ta alibistická moudra jako je třeba, že koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje. Mně to připadá odporně masochistický. A navíc je to tak popletený, že ten vousáč pochází ze Starýho zákona, čili je to židák a „židi ven!“ jak psaly zlaté české ruce na židovském hřbitově blízko Klatov, v neděli sepjaté ke zbožné modlitbě v místním kostelíku. A ten samej je jako otec Pána Ježíše a je z toho takovej maglajz že trvá tolik století a má na triku tisíce mrtvol, co nemusely být mrtvolama předčasně, ale až ve vhodnější dobu, ku příkladu naším osobním věkem počínaje. Nám už se to bude umírat přímo s úsměvem na rtech, dyť co furt tady, ne? A hlavně TADY. Holky, je mi líp a líp. Už nemetám kozelce přemetem nazad – to se mi povedl zvlášní slovně tělocvičný útvar, co? Kdo ví, co jsem tím mínila, spíš to bude chyba tisku – takže nemetám kozelce ze samé lítosti nad svou neuznanou genialitou, už se zase tiše pochechtávám a mnu si duševní ruce. A škrábu se duševně za uchem z radosti, že jsem chytračila, až jsem Vám začala psát dopis a že se mi to vyplatilo. Pak nechytračte, to je blbost, nebejt mazanej! Vidíte, hnedka se dívám vesele a optimisticky a to všechno se musí naplánovat, protože veselí a optimismus, to není na žádnou pouhou pětiletku, to je na celej život, pokud ovšem člověk neumře v těch pěti. No, subjektivně nazíráno, nemusí to být nejhorší, abysem se morbidně vyjádřila. V těch pěti ještě jeden na tom životě tak moc nelpí. To je zajímavý, že nejvíc lpí na životě starci. Oni ti Římani měli pravdu, že koho bohové milují, ten umírá mlád. Je to vlastně přijatelný řešení, nemáš podágru, nepíchá tě v zádech a docela ještě slyšíš a v tom bim ho a je po Tobě. Akorát mám podezření – jsem už tak ošklivě založená, že furt něco z něčeho podezírám, čímž si kazím život i pleť a pak se divte, že mě nastraně nechtěj – mám teda podezření, jestli to není podobný jako s tím křížkemanavštěvováním. Tam v Římě měli přece furt nějaký válečný tažení a při válčení se umře ajncvaj, to každej chlapák ví a hrdě se k tomu dere, aby se neřeklo, že je srab a pak ho eště vopláče maminka a dostane za něj někdy i metál. Některý ženský jsou blbý. Ale ty římský bohové, ne že bych je zas tak nějak moc vynášela, ale stejně to bylo fajn, že měli hezký těla a byli fešáci a ženský, pane, ty prdýlky takový jako z Renoira, takový talijánský. To nebyly vychrtlý potvory jako třeba my. A vůbec jak je třeba teď právě móda. Prej: twiggy. Za pár set let budou mužský objímat nový věstonický Venuše a tisknout si jejich poprsí k očím, aby neviděli hubenou šerednost minulosti, při které na ně přijde nevolnost, ano, možná i impotence. Setkala jsem se s nějakejma Vietnámcema. Bylo mi líto jednoho kluka, co se na něj sápali opilí český chasníci. Nejinak než se obořil v Jiráskových pověstech českých jelen dvanácterák na knížete, stejně tak jsem se obořila já na ně, když mu nadávali hnusně, a la „židi ven!“ tak tentokrát zase „žlutej rypáku“ – no, zkrátka odešli od toho kluka. U mě muselo stát několik andělů strážnejch, kteří se právě poflakovali u osob v bezpečí a rychle, jak to mají v nařízeních, přispěchali ku mně na pomoc. Protože ti Češi byli moc ožralí a divím se, že mi nedali přes drzá ústa. Ten kluk vietnámskej, chudák, mi chtěl dát flašku desítky. Ach jo. Tak teď jsem se zkamarádila s několika jejich lidma, jeden se jmenuje Thong, je ze Saigonu a umí velmi pěkně česky a vůbec je chytrej. Jeho rodiče vystudovali na Sorbonně meterologii. Ale o tom až se setkáme. Tak holky moje drahý, dobrou noc a vůbec všechno dobrý a my to musíme zase dát dohromady, sice nevím přesně co, ale něco udělat musíme. Aby se nám líbilo naše okolí. O čemž pochybuju. Ale to nic. Mějte mě rády, dyť já si to fakt zasloužím

Švestka Estka

——————————————————————————————————————————————————————

DOPIS

Holky Válovy
Praha 1983 – Měsíc si nepamatuju, ale zjistím
únor

Drahý moje holky,

pořád jsem nějak u Vašich obrazů a ten Cheb mi dal taky pěkně zabrat, jen co je pravda – ale nějak mi připadá, že se Vy dvě s tím Chebem k sobě hodíte protože to město na mě působí jak nepříliš dobře zahalená UDÁLOST jakoby se tam pohybovalo a žilo něco mezi smrtí a osudem tak jako je to ve Vašich obrazech, ono se to celkem vůbec nedá říct, pokouším se to jen nějak zachytit a ta smrt toho Valdštejna v jednom století tam patří stejně jako přítomnost toho nacistickýho pacholka toho Henleina v jiným století, jakoby to byla křižovatka osudných cest, které se týkaly našeho národa – to město je podivný, je tam nějaká droga, ze které čoudí pořád věštecký dým – takže ta Vaše výstava je jeden článek v jeho historii. SVĚDKOVÉ od Květy a od Jitky to KALNÉ RÁNO – je to memento na jednadvacátý srpen šedesátosum – to jsou dvě rány do vazu jednou sekerou a dvěma výtvarnýma formama, já jsem tam furt brečela a ze všeho nejvíc jsem chtěla být sama, já se nedokážu ovládat takže radši nechodím na opery jako je Madame Butterfly – abysem obrátila tak krapánek nějak list, jak říkával pan profesor Ryšánek, co vyučoval matematiku a kdykoliv mě uviděl, téměř chudák zbledl. Když ta Butterfly začne zpívat o bílé lodi, tak já řvu jak posedlá – aha jo, vy určitě nevíte oč jde. Ona si myslí že její americkej fešák – ona je japonská gejša a má s ním díťátko – že si pro ni jede, ale to je na omylu, protože fešnej Američan je právě čerstvě ženatej a jede jí odvízt to dítě do Ameriky a vona, chudák, se krz to propíchne – z čehož vyplývá, že takovou operu moh napsat jedině Ital to zaprvé a zadruhý pak se divte, že jsou Američani nesympatický vod Hitlera až po dnešek kdekomu, když dělaj takovýhle pakárny. Akorát jednou jsem se smála na opeře Othelo a to znamená při mém citovém založení mimořádnou věc a to bylo proto, že zde ve Smetanovým divadle hostovali Němci – asi to režíroval Felsenstein – já jsem vklouzla do režisérské lóže jen tak na skok, aby mě tam někdo nenachytal na jabkách, abych se podívala na generální zkoušku a ta Desdemona měla poprsí, ze kterýho jsem oka nespustila, to nebylo poprsí, to byly normální Hradčana a ona tam padne na kolena a prosí Othela o život a jednu jedinou modlitbičku, teda ty ženský maj na světě postavení, radost se na to dívat – a jak na tu zpěvačku šly ty kontralichty, jak říkáme my odborníci, tak měla hubu jak černej ovál – jako takový oválný písmeno O a já jsem propukla v osvobozující smích, který jsem se snažila ututlat tichým kašlem, ale nešlo to, takže jsem tajně opět vyklouzla, protože to bylo místo v té lóži pro režiséra a ne pro vápeníka, jako já. Já se vlastně při umění dost napláču – což v civilu nedělám, já čtu dopisy, jako je třeba Božena Němcová, Karel Havlíček Borovský, Paul Cezanne, Bohumil Kubišta, dívám se na obrazy od Rembranta a mám zničenou pleť na čtrnáct dnů a jiné takové věci, takže se divím, že jsem neoslepla – ale se vlastně ani zas tak moc nedivím, protože ty dopisy nečtu tak často a ty obrazy taky zas hnedka tak nevídám, což je pro mě vyložený štěstí a tu Madame Butterfly jsem vlastně viděla mockrát jenom proto, že když jsem pracovala v divadle v Českých Budějovicích jako malířka dekorací /do Butterfly jsem namalovala zadní transparent, co představoval japonskou krajinu s mlhou a horou Fudží / a taky jako už tehdy návrhářka kostýmů, tak jsem je s pílí vymalovala ty kostýmy jabloňovejma a třešňovejma květama /ty jabloňový byly větší, proto si to pamatuju/, který z jednoduchého důvodu, že jsem byla nezkušená co se divadelního a zvláště pak českobudějovickýho divadelního prostoru týče, vypadaly z hlediště jako posetý většíma mušincema anebo jako trochu flekatý – něco jako maskáče, poněkud nezřetelně pojednaný ale já nevylučuju, že ve mně pracoval správný instinkt, že totiž Američani jsou okupanté, což je určitě pravda, ale výhoda pro jimi okupované země spočívá v tom, že jim neserou do gramofonů, pokud se ovšem v Američanech okupovaných zemích gramofony vyskytujou. Já jsem ale tehdá strašně řvala, proč se přestaly nosit do divadla divadelní kukátka, aby si fajnšmekři přišli na svý třeba rekvizity, co jsem tam taky dělala, to byly vázy z drakama, v malírně z pěti metrů byly odborně zpracovaný zato však z hlediště vypadaly jako větší hromada něčeho nadzemsky nesrozumitelnýho – takže jsem se tam při představení chodila uzoufaně dívat, jestli se to nezlepšilo, ale vono se to nezlepšilo a přitom jsem plakala při arii od Madame Butterfly o té bílé lodi. Je z toho zřejmý, že jsem nezištná, já jinak do divadla moc nechodím, většinou znám nazpaměť jen ty kusy, na kterejch jsem něco dělala. Je to se mnou asi špatný po kulturní stránce a to já pláču téměř stejně nahlas jako když se směju, já dělám všechno citové vždycky nahlas – pak se divte, že na mě byl vyhlášen antitoleranční patent!!! Divte se! Já vím, že Vy dvě se téměř ničemu nedivíte, ale se stoickým úšklebkem pozorujete ty čachry vokolo – a já Vás obdivuju, panny! Teď jsem si přečetla to, co jsem už napsala a získávám intuitivní pocit, že moje intelektuální struktura se podobá pokožce plesinosaura /nevíte, co to je?/ taková jako bradavičnatá, sem tam se to leskne jako ryba a sem to páchne krokodýlím břichem – no, co nadělám, genetické vlohy vůlí nezrušíte. Jo a tak ke mně přistoupil básnický duch a napadlo mě, jak vy dvě, co jste ještě mrňavější než já, můžete páchat tak obrovský plátna, jak na ty plátna nahoře vůbec došáhnete – to stojíte na štokrleti? anebo – pardon, abych Vás společensky nesnižovala, na nějaké židli, která se nerozpadne a má všechny čtyři nohy v pořádku – to říkám proto, že je o Vás známo, že máte osobní předčitatelku v hodinách, nežli usnete, která Vám čte Malýho Bobeše do ochraptění, zatímco Vy furt chlastáte a bavíte se volně mezi sebou a Váš osobní kuchař si může hlavu ulámat, jestli byste radši kaviár nebo rýži a la beri – beri nebo teplou vodu, lehce okořeněnou čerstvejma žížalama, takže na co to ksakru vylezete, abyste mohly malovat ten vršek toho obrazu????? Dyť je to pomalovaný celý, od vršku až dólu! Já si to představuju asi tak, že když náhodou malujete nahoře na té židli, přichází v ten moment závratná emfaze uměleckýho cítění a talentu, vy se začnete řítit dolů, tak že dopadnete dopředu na ten vobraz, dobře napjaté plátno Vás zpětně odrazí, Vy tím získáte opět rovnováhu a mydlíte to dál – anebo v případě, že rovnováhu neudržíte a nastává pád směrem nazad je už připraven bývalý námořní strojní inženýr s knírkem, který je momentálně bez pracovního poměru – je to syn kulaka – a tento Vás zachytí do mužné náruče a s něžným šišláním Vás opět vysadí zpátky na židli a raduje se, že už nemusí furt čumět na moře nebo na lodní strojovnu, nýbrž že smí sledovat proces umělecké činnosti, což ho baví ale taky rozjitřuje, protože ve věku třinácti let nakreslil jako syn sedláka chudýho chlapečka ze vsi pastelkama a od té doby se trápí – a zvláště ve Vaší přítomnosti – jestli neměl bejt rači malíř. Chudák chlap, to Vám teda řeknu, ten kdyby existoval, tak by si hodil mašli – takže vidíte, jaký máte štěstí, že ho tam u Vás nemáte a že jste nepřivodily úmrtí nevinného strojního lodního inženýra, nýbrž že jste způsobily pouze křeče jisté Marii Majerové, co o Vás napsala nebo někde důležitě řekla, že Vy dvě jste skvrny na Kladně, což je – když to tak vezmeme – lepší než skvrny na Slunci, to musíte uznat, že objektivně jsou pro svět lepší skvrny na Kladně. To ale musela být kráva. Dyť jako přední členka té strany musela vědět, jakej dopad má každý blbý slovo a já jsem o ní četla v novinách – asi to napsal Pavel Kohout, mám ten dojem – že prej přišla naše paní hraběnka, něžně ťukající kramflíčkama nebo podpatkama – člověk si každou hovadinu nemůže pamatovat, že jo – možná že to necituju správně, aby se neurazil a nežaloval mě, kdybyste to náhodou daly někomu přečíst – ale on naopak emigroval – já jinak vím, jak bolí urážka autora, v tom bysme si byli zajedno – ale protože Vy nejste ani hraběnky ani nejste ve straně, tak se pak divte, že i námořní strojní inženýr je z vás na mrtvici. Ale já vím, čím to je že takhle malujete! Vy jste byly od mládí talentovaný!!! Tím to je! Já to mám – aniž Vám mohu políbit lem Vašeho roucha – napsáno v jednom z mých rozvodových rozsudků neboli listin, ten soudce se mě ptal, jestli jsem znala Annu Letenskou, popravdě jsem přiznala, že ne. – on snil a zasníval se a protože ten můj tehdejší manžel se nedostavil ke stání tak se ten soudce, který se zajímal o ženy – umělkyně – tak se rozhodl, že moji celkem nevhodně formulovanou žalobu o rozvod, kde se nemluvilo ani vo fackách ani vo majetku, jak bývá v kraji zvykem – nějak zkrášlí, vysvětlí, objasní a tak napsal tvrdým hlasem: byla již od mládí talentovaná a k manželství se nehodí, Vy se taky nehodíte pro manželskej život, to se o Vás dávno ví a to všechno je proto, že jste od mládí taky umělecky talentovaný. A je to. Já bych nějaký ty rozvodový listiny někdy chtěla sem tam poslat jako novoročenky, ale nikdy je nemůžu najít a když je najdu, tak je uložím na spolehlivé místo a pak je nenajdu už nikdy – což se teď právě děje. Poznámka na okraj listu: mně se nikomu nechce psát dopisy, ale když se mi chce, tak běda adresátovi. To je chrlírna – úplně nový český slovo, copyright je můj, takže vidíte, jak válím anglicky, pak na mě nemá být vydán příkaz: bacha na ni!!! říká copyright, kdoví co tím nesleduje! Tak uznejte, jak mám v této době zbohatnout – a všecí bohatnou a stavějí si baráky a jsou takový hodný, o tom by byla řada legend přímo!! no a Vy jste taky chudý jak kostelní myši – ještě že tehdy koupil ten Zápotocký od Vás obrazy, nepřeskočilo mu??? – a Vy jste si tehdá koupily nový kamna. Já si pamatuju, Květo, jak jsi mi volala rozčileným hlasem, že se Ti zdál sen, abys kopala, že ve zdi nad kamnama je zazděnej nějakej komín, o kterým netušíš a že by se tím pádem daly Vaše věčně čoudící kamna upravit natolik, aby tak nečoudily. A tak Tys začala fakt kopat sekerou do zdi nebo čím a já jsem z toho vyvodila uzávěr, který je podoben zpěvu dávných bardů, ano, minnesängrů a zní následujícně: Květa usíná, již spí, náhle vidí ve snu běloskvoucího se anděla, kolem nějž se rozlévá nepopsatelná záře, kterou vídávaj jenom mrtví a praví: - Požehnána buď, ó, Květo, mezi všemi kominicemi. Vlevo nad kamnama to nejni světlík, ale jeden z nejkrásnějších komínů, o kterém ucho lidské neslyšelo, tam kopej, vezmi motyku, neváhej, též kladivo může být vhodné, srp vynechej, aby ses neřízla, leč kopej, ó, kopej! – A zmizí ta světelná bytost do záhady věčnosti a Květa se probouzí, vypráví svůj sen Jitce, která ale cynicky odmítá podobnou nabídku a mluví pouze o neblahém vlivu alkoholu na mozkové buňky. Ale i druhou i třetí noc se opět ve snách objevuje anděl a stále zmámenou dívku nabádá k aktivitě – a tu se Květa rozhodne a vezme rýč, lopatu, kladivo a vše, co je nutné a rozrazí zeď, s třeskem a spoustou prachu se zeď řítí, otvor je otevřen – a tam je kulový hovno, fouká odsud pouze vichřice a oběma umělkyním je víc zima než kdy předtím, nehledíc ani na hádky, které vypukají mezi dvěmi sestrami, tak něžně se milujícími! ---Jestli teď řekneš, Květo, že moje báj je smyšlená, vyzývám Tě na boží soud do roka a do dne a hín sa hukáže! – No ale, co se nestane? V ten okamžik se zjevil Zápotockýmu ten samej anděl a řekl mu: Ó, Zápotocký, Zápotocký, ty jeden Toníku! Koupíš hnedle od sester Válových z Kladna, Bendlova sedum, vobrazy, jinak nejseš marxista a my ti to na nebesích spočítáme! – Vyděšenej préza se radí s ministrama, s Vnitrem, trochu tutlá, že se mu zdál sen vo andělovi, ale nakonec ho Vnitro propojí s nějakým jasnovidcem, co je u Vnitra a ten po chvíli váhání pravdivě řekne, že by ty obrazy měl koupit, že vidí slávu velkou, jehož zápotockost se nebes dotýká a tak von jde a koupí od Vás obrazy, ačkoliv jste nominovaný na skvrny na Kladně. A vy si za ty prachy koupíte fungl nový kamna, za prezidentský prachy!!!! Ti andělé bývají často vypečený, ať mi nikdo neříká, že ne, já vím svý a nedám si do toho mluvit, já jsem přes tajné magické síly, víme? A už bylo teplo a od té doby se Květě už nikdy nezdál sen o andělovi, taky proč? Ne? No ale tenhle Váš příběh se musel opakovat v jiný rovině, ale podobně. Barrandov nechal vyhlásit v novinách, že se hledají – já už nevím, co to bylo za film – prostě starožitnosti za dostupnou cenu a tak se ozvala nějaká stará dáma a poněvadž ten inzerát byl dán na moje přání do těch novin, tak jsem šla do Dejvic do malinké garsoniéry, kde bydlela taková fešná vosumdesátnice s platinovejma vlasama, ukázala mi deku z kajčího peří, že pouze pod takovou a ne jinou dekou se jí dobře spí a taky japonský svatební kimono, co nosívala v Paříži při návštěvě oper /mně jsou dneska v noci ty opery nějak až osudný/, protože její manžel byl nějakej velvyslanec nebo kulturní atašé nebo tak něco v Paříži a měla v té garsonce jednu z nejhezčích sbírek porculánu, co jsem kdy viděla a ona, když viděla mou příchylnost k těm krásným věcičkám ve vitríně, tak se osmělila a vyprávěla mi, že ji stěhovali z vily – ten manžel umřel – a že dostala zprávu, že kdyby prodala levně jídelní kompletní porculánovou soupravu pro dejme tomu tisícpětset osob – tím myslím asi něco přes dvacet – tak že jí pan prezident Zápotocký obstará pěkný byteček sám a vosobně a ona teda hned, že jistě, že jo, a tak přišli nějací chlapíci balit tu soupravu na to žrádlo a že je hlídal jeden jinej pán a ona ta paní že řekla, že ti chlapci jsou neobratní, ať proboha při tom balení něco nerozbijou, že je to pravej Sevres a ten pán se pousmál a řekl, že kdyby někdo něco rozbil, tak že ví, že bude zastřelenej. Ta dáma mi to vyprávěla celkem objektivně, jenom jí nešlo do hlavy to zastřelení, povídala, že jednou vyhodila služku, když rozbila v Paříži nějakej vzácnej kus porculánu, ale že by ji ani nenapadlo ji zastřelit, ta stará kráva. Jí nedošlo, že to zabalovali muklové a ten šéfík že byl jeden z těch archandělů surovielů. Říkala, co tomu říkáte, to je přeci nehumánní a to já jsem už řvala smíchem a z toho nejlíp vidíte, že je všude jenom labyrint života a pouze ráj srdce. Čert aby to vzal člověk se natrápí až hrůza – ale radši Obraťme list, Krumbachová, profesor Ryšánek. Mně pořád napadá po té výstavě v tom Chebu, že v těch Vašich obrovských plátnech je ukrytá – ne, ukrytá – naopak vyartikulovaná křehkost, jakoby rozpomínání se na své narození, taková rozlehlost člověka. A na té velké ploše obrazu se to jako rozpadá – něco jako padající sníh – na atomové částice, co září v těch obrazech – nějaký dlouhý hlas jako modlitba nebo rozfázovaný výkřik, který se už z výkřiku změnil v určité ticho, něco jako prosba, ale taky zběsilá touha to říct co nejpřesněji – mně to připadá jako transformace života v nejhlubší štěstí o kterém se nedá vypovídat, to chce lidi, jako jste Vy. Jestli Vám to lichotí, tak mi něco kupte. Potřebuju nutně nový boty. Do Chebu se budu muset časem zase podívat, už tam nebudou Vaše obrazy a přesto tam byly, takže tam beztak budou jako ten Valdštejn – Henleina schválně vynechávám, nelíbil se mi nikdy jeho ksicht – a zas tam bude setrvávat nová záhada UDÁLOSTI, která se tam odehrála, kterou nelze smazat takže končím, vono je taky půl třetí zrána. Pozdravujte Vaše psíky a kočky a sestry a sebe a moc Vás miluju až za hrob hroboucí – aha, jo, to jsme se kamarádili s jedním sochařem a rozhodli jsme se jako nezralí studentíci, plní až po okraj, že přeložíme vlastní rukou Apollinaira – to bylo v Brně a ten Jánuš mi přišel oznámit, že už přeložil Apollinairův název básně Chapeau – Tombeau / což je Klobouk – Hrob / takto: Klobók – Hrobók.

Krásnou noc, Vy už jistě spíte, ale přesto

Vaše Ester

——————————————————————————————————————————————————————

O VODNÍKOVI.

Jeden vodník bydlel v jezeře nedaleko jedné vesnice v jižních Čechách a náhle dostal vodní poštou od bratrance ze severního Labe fešný klobouček. Jakmile si vodník klobouček nasadil a pohlédl na sebe do zrcadla, vycítil, že zkrásněl a ušil si botky rudé s úmyslem neprodleně se oženit. Už dávno měl v merku jednu vesnickou dívku, která bydlela na okraji vesnice nedaleko jezera a jakmile si přišla přeprat kalhotky, stáhl ji bez meškání do vody. Dívka nevěděla čí je, když zjistila, že není utopená nýbrž že stojí v poněkud zanedbané vodníkově kuchyni, neváhala tedy a umyla zapatlané hrnéčky, ze kterých vytřeštěně vyrazily duše utopenců, ale vodník to nevnímal, protože se v něm právě zrodila myšlenka nechat si narůst knírek. Dívka tajně sledovala jeho citové reakce. Byla totiž vůbec hodně přemýšlivá, potajmu v nočních hodinách ku příkladu prostudovala celou abecedu a to při pouhé svíčce. Jenže jakmile se to o ní nějak rozkřiklo, žádný venkovský jinoch ji nechtěl, protože se mezi všemi jinochy rozšířilo podezření, jestli tím dívka něco nesleduje. A raději se jí stranili, aby je nepřivedla ještě do nějakého maléru. Není se tedy co divit, že jí matka studia zakazovala, schovávala před ní svíčky, i ty nejmenší oharky a mydlila ji koštětem. Když dívka nakonec přišila vodníkovi chybějící knoflík na saku, pokusily se o vodníka milostné mrákoty a požádal ji o ruku. Na jejich svatbu se sjelo velké množství vodníků z celé Evropy – i jižní – a jeden z nich daroval nevěstě zdomácnělou chobotnici, která už přivykla sladkovodním poměrům a měla u novomanželů stát ve službě komorné. Chobotnice nosila jídelní chody u svatební hostiny s tak milým výrazem, že jí nevěsta nabídla tykání a všem vodníkům v návalu duchaplnosti napsala na dveře od kuchyně slovo VODNÍK, tiskacími písmeny. Vodníci oněměli, protože se s tak vzdělanou vodníkovou doposud nikdy nesetkali, všichni si nápis VODNÍK opsali a tak zvýšili svoje vzdělání. Vida to šťastný ženich, daroval v záchvatu obdivu před očima celé společnosti nevěstě hrnéček po dědečkovi, pod kterým bývala duše jednoho eSeSmana, který neuměl plavat. Dojatá nevěsta požádala své nové příbuzné, aby jí poradili, co s její matkou, která se vodníků štítí. Je prý velmi lstivá, mohla by manžela snadno chytit do lýkových tenat za pomoci buranů a z nevěsty by byla vdova. Její sdělení vyvolalo ve všech silné duševní vypětí, dlouho se debatovalo, ten radil to, ten ono, ale nevedlo to k ničemu – než utopit. Náhle poradila chobotnice. Svatba totiž a její přípravy byly pochopitelně značně dlouhé a dívka s vodníkem měli už děťátko a právě to poradila chobotnice, aby dívka, až oznámí matce, že se vdala za vodníka, neopomenula podotknout, že jestli ji matka bude držet doma a nebude ji chtít pustit, že bude mít polízanou: že bude mít na prahu dětskou hlavu bez tělíčka a tělíčko bez hlavy a pak, že uvidí, co dokážou četníci. Ale všechno dopadlo jinak. Jakmile přestoupila nevěsta zápraží, silně zmáčená a s žabincem ve vlasech a oznámila slušně a omluvně novinu, že se vdala za vodníka, matka omdlela jako špalek. Vodníci, kteří celou akci tajně sledovali z jezera, se mylně domnívali že je po ní, nepřítelkyni vodníků, radovali se a začalo teprve to pravé svatební veselí. Ale ke svítání poradila škytající chobotnice mladým manželům, aby zde nezůstávali, že má divné tušení, že škytá vždy jen tehdy, když se má něco nemilého stát – a oni uposlechli její radu a dobře udělali. Jakmile se totiž tchýně probrala ze mdlob, podala ihned na vodníky udání a břeh jezera se hemžil krvelačnými chytači vodníků – ale kde ti už byl! Ti byli dávno vtahu! Vodník s vodníkovou mají stále víc dětí. Vodník chová duše utopenců v hygienicky umytých hrnéčcích. Vodníkové jsou dodávány vodní poštou už celé slabikáře, protože se stále a jde výš. Chobotnice je u dětí jako chůva a často ze samé sympatie vodníkovou obejme a pokaždé ji poněkud přiškrtí. Ale koho může potkat tak veliké štěstí než vodníka, chobotnici a vodníkovou ?????

——————————————————————————————————————————————————————

O jedné velké lásce.

Byli jednou jeden princ a princezna, kteří se od dětství milovali, jak je k tomu nabádali král a královna, jejich rodiče a když oba náhle zemřeli, byli princ a princezna tak popletení, že neměli daleko k incestu. Protože ale oba věděli, že se to nesmí, oženil se princ s jednou pasačkou husí – je o tom napsána dokumentární pohádka – a princezna si vzala pasáčka sviní – o čemž existuje v pohádkách rovněž výrazná zmínka. A pak byli princ a princezna dosmrti šťastní – hlavně spolu.

——————————————————————————————————————————————————————

Dopis Honzovi V.

často jsem se zamilovávala a nebylo to nic lehkého, protože zvýšená teplota, spojená s částečnou ztrátou paměti, chůze a jejího směru, mi strašně znemožňovaly život. Nejhorší to bylo, když jsem se zamilovala STRAŠNĚ. To se tehdy právě stalo. Byla jsem připravená běžet za ním bosá pouští a dojit kozu, ale on byl bytost křehká natolik, že ho to přestalo jednoho krásného dne bavit. Silně jsem zchřadla a zhubla na kost a zdávaly se mi něžné, ale smutné sny. Myslím si, že mi šlo o život, tak jsem trpěla. Jednoho večera mě k sobě pozval kamarád Honza, který byl soudce – teda vlastně ještě zajíc s mlékem na bradě ale přesto soudce. Chovala jsem se dost pitomě, nebylo mi do řeči, lomcovala mnou horečka lásky a když mi pouštěl gramofonové desky, při kterých jsme se dřív líbali a smáli, bylo mi, jakoby mě na rande zval hrad Karlštejn. Hotovila jsem se k odchodu a Honza šel a otevřel okno dokořán. Byla to taková ta noc na konci zimy a na začátku jara, kdy ještě padá sníh a je najednou teplý vítr, až by člověk plakal. A tam se před oknama houpaly svítilny pouličního osvětlení a trochu sněžilo. Podotkla jsem smutně, že jsou ve vzduchu už cítit fialky. A ten můj přítel Honza se rozčilil a řekl, že když někdo nechce holku jako jsem já, že je to jeho věc, ale on že si myslí, že nemám stejně co dělat s jedním jediným blbým mužským a že stejně chci lásku a ne manželství a že stejně jako on i já vím, že každá láska skončí a tak tady proč blbnu, když ta láska skončila???? A že už se nemůže dívat na to, jak jsem zhubla. A to že ke všemu ani nevím to, že by mi půjčil nové naprosto fialové pyžamo, kdybych mu slíbila, že mu je nevotahám příliš. Polilo mě štěstí, že tak nádherně mluví, zůstala jsem tam a ráno jsme spolu šli takovou studenou, větrnou ulicí, nejeli jsme tramvají, ale šli jsme pěšky, málo jsme mluvili a objímali se kolem pasu a on pak řekl, že dneska bude soudit nějakého jistého Schilera pro krádež nebo pro podezření z krádeže, prostě něco s krádeží. Zašli jsme taky na skok do jednoho kostela s mramorovým náhrobkem, co jsem ho měla moc ráda a můj přítel už musel k soudu a jak tak spěchal, sdělil mi hejskovským tónem, že se vynasnaží pro mě ještě něco znamenitého udělat. Navečer mi přinesl poslíček od soudu do bytu krabičku, ve které byly fialky a u toho lístek: Osvobodil jsem Schilera. Ulejvácký dopis jsem mu napsala za pár desetiletí, protože jsme se nikdy nepřestali přátelit a nevím, proč jsem ho neodeslala, na ten jsem pravděpodobně zapomněla. Bylo mi dobře, že s ním můžu klábosit jen tak do větru. Nikdy nevezmu na vědomí, že umřel.

8. únor 1985

Můj ty milovaný hochu, Honzo Vé,

Víš, proč ti píšu? Protože se chci ulejt z práce. Neber to osobně, to bys mě urazil, že jsem Tě přecenila, ale fakt, já bysem teďka nejrači s Tebou šla lesem a oba bysme kouřili píga a oba bysme se těšili, jak půjdem do hospody a oba bysme si vyprávěli pikantní historky. Ty o tom včerejším vřesu – jak jsi tomu říkal včerejší vřes. To je tak krásný, že tam byl písek a ta teplá voda a ten trochu podzim a ta holka s Tebou – to jsi mě teda dojmul, hochu. Až jsem z toho zkrásněla. Nemyslím duševně, s Tebou žádná ženská nemůže duševně zkrásnět. Myslím fyzicky. Já teda ale, popravdě řečeno, jsem denodenně krásnější, nechci se vidět v rakvi. Mladíci budou šílet žalem jako šílely ženský při smrti Elvise. Ta bledost a vážnost – kromě drobného úsměšku, potměšilého, avšak navždy platného v koutcích úst. Dost se na to těším. Bude to určitě dokonalý, škoda, že se toho nedožiju. Já jsem si Ti onehdy vyškemrala recept na chleba, který mi dala ochutnat jedna taková Jana (já těch Jan a Janů mám kolem sebe celej život jako much, to se nemůžete jmenovat některý aspoň trochu jinak??) a hned jsem ho upekla, protože měli přijít takoví známí (takzvaní Nejani). Ten chleba chutnal jako špinavý prádlo, co někdo zapomněl uprostřed vyhořelé továrny na smaltový nádobí – taky se není co divit, když hoří ve smaltovně, kdo by se staral vo prádlo – a bylo to vysoký asi dva a půl centimetru a toho půl centimetru to byla ta spodní kůrka toho chleba. Já jsem teda řekla předtím, že sama upeču chleba a teď mi bylo trapný se nějak blbě omlouvat, tak jsem si ukrojila patku – no teda ukrojila není zrovna ten správnej termín, to chtělo elektrickou pilu – prostě se mi podařilo kamuflážní metodou použít nože a ono se to odlomilo, já jsem si to namazala máslem a voni mě sledovali a křičeli, proboha, dyť si vylomíš chrup a takhle nespolečensky povykovali, zatímco já jsem celkem atraktivně jeden kousek polkla. Víš, jak mi bylo? Jak říká jeden můj kamarád se zločinnými sklony. Tak teď musím dát ten zbytek – teda ne zbytek, ale ten chleba bez toho kousku, co jsem odlomila – havranům, já je krmím, aby mě nepoklobali, voklobáci, třeba to ani voni nebudou chtít a pak důvěřuj přírodě, prosím Tě. Jak se Ti soudí? Máš tam nějakýho novýho Schillera, nebo jak se jmenoval ten chudák kluk? Musíš osvobozovat, výhradně zlodějům musíš přát, nebuď snobskej, víš, jak se krade na celým světě a jakou z toho ty lidi musej mít radost, když jsou nakonec ve vládě, krz to, že si dost nakradli? Už jsi viděl ten poslední film, co jsme dělaly s Chytilovou, toho Fauna? Už to k Vám došlo? V Praze caput regni, čili v Praze, zničené deštěm, to už jede nevím kolikátej týden. Doufám, že si vydělám alespoň na dvoje briliantový pyžama – promiň, já jsem unavená, Jeníku, takže mám sklon k tomuto žertování. Co soudíš o Uffo nad Minskem? Aha – to je správně položená otázka, co? Viděl jsi Uffo vůbec kdy? Netvař se na mně, já Tě vidím, jak se říká mým kočkám, když se chtějí odplížit směrem jinam za účelem nesprávného čůrání. Náš Honza sice furt tvrdí, že to byl odpad nějaký družice, ale já na to mám svědka a to byl inženýr chemie – když byl, tak zřejmě ještě stále je – takže je to člověk vědeckej a ne blb a ten to viděl se mnou, dávej pozor: mluvím někdy, nevím kdy, s Květou Fialovou (pamatuješ si na Omice a na ten skvělej flám, to bylo boží dílo, co? A jak pak přišla Blanka nahá a řekla, že se zapomněla z roztržitosti oblíct – to jsme byli pěkně vypečení, že jo/ – no tak zpátky k Uffo, já Ti tak chápu, proč nemůžu bejt vdaná, dyť já bych se krz toho manžela utrápila, kdybych viděla, jak je ze mně umučenej! To se pozná ženský jemný srdce, když ta ženská se už vůbec nedere do manželství, ale plaše okolkuje mezi nějakým tím flértíkem a hlubokým uvažováním o podstatě zrození. Ale ta první varianta je mi podstatně bližší. Jo – kde jsem přestala – Ty máš kliku, že jseš šťastně ženatej a ne šťastně rozvedenej jako já, protože Tebe čeká segedýn a mně nečeká, pokud ho sama neuvařím, jenomže já vařím ráda, je v tom kus erotiky, marná sláva, pánové, tomu vy nerozumíte ani za mák a teďka k Těm Uffo. Tak já Ti volám k té Květě Fialové a dívám se na oblohu tady u mýho psacího stolu koukám přitom do okna a najednou se mi zdá, jestli jsem se nezbláznila, protože na podvečerní obloze řekněme srpen, začátek září vidím na úplně čisté obloze něco jako srpek měsíce, ale on vypadal jako ze zlata. Víš, někdy takhle vychází měsíc v létě, když je v Novu, je tenounkej a je ale skoro průsvitnej, pokud ještě svítí slunko. A tohle bylo při nejprudším západu, úplně oranžovým a takový ty opalizující barvy pozdně letního západu slunce a ten jako srpek svítil jako ze zlata a já povídám Květě, aby se šla podívat z okna, jestli to taky vidí a vona se vrátila k telefonu, že nic nevidí. Tak jsem se rozloučila a teď nastalo kivi dělá divy, protože ten srpek se pohnul a zůstal ležet vodorovně tím kulatým vespod. A z jednoho toho konce to mělo – jako malou černou nebo jako kouř nebo tmavej mráček – takovou skvrnu. A přišel ten můj přítel, co je vzdělanec a před naším společným zrakem se to dalo do pohybu, ne moc rychle, a zmizelo to v té vodorovné poloze v tom západu slunce, my jsme stáli na terase až se to ztratilo. – Co tomu říkáš? Náš Honza, takzvaný Letounista – se suše ušklíbá a kušní a tvrdí, že to byl odpad nějaké družice. Ale copak se nějakej odpad může zastavit, všelijak se jednoduše hejbat a pak se dát do pohybu? Nebo jo? Četl jsi o tom něco? Není to třeba navigovaný z nějaké kosmické lodi? Myslím, jakože je to manipulovatelný. Já bysem si přála, aby jednoho dne lozili po terase drobné bytosti ve stříbrných oděvech, byli by to oni, kluci zlatý a bylo by po nudě. Četla jsem o tom tolik zpráv z Brazílie a Argentiny, já jenom nechápu, co na těch krajích viděj ti Mimozemšťani tak extra? Proč nepřiletěj na Prahu 4, Zelená liška? Akorát, kdybych jim dala kořalku, aby se nerozpustili ve smrad a čpavý dým, jako když jsem pekla ten chleba. Co pak s nima, roztejkali by se třeba pod futra a k sousedům, ti by zavolali policajty – vidíš, jak je nutný v dnešní době všechno předem zvážit: přeješ si nebo si to jen namlouváš bez porady s nadřízenými, setkat se s Mimozemšťany? Dyť nejsou, a jestli jsou, tak kdoví jací jsou. To chce číst Obzory techniky a Flammariona na střídačku, ale ani to by nestačilo, dyť kdo se v tomto století prosím Tě uschopil k nějaké velké vlakové loupeži. K loupeži století. Vidíš, jak ta romantika zachází, je to škoda, takovýho zločince kdyby jsi soudil, tak bych tam přijela, ačkoliv nevím. Spíš bysme šli do nějaké hospody anebo ne, vlastně bysme šli do kostela. Víš co, už jsem tak provinilá, že jdu zase pracovat. Musím. Nechce se mi, ale holka musí. A už v takovém věku je vydírané děvče. Tak to vidíš. Musím něco dopsat. Ach jo, tak jsem se s tebou ulejvala a tak Ty mi taky napiš v ulejvárně, jo?

Čau Ester

Napiš, ale obsažně a věcně. Nežvaň nesmysly. Jsi muž, a jako takový máš povinnosti. Piš stejně vážně jako já. Už ti ta tvoje kočička počůrala úřední spisy na Tvém úředním stole? Kdyby ne, tak ji nepozdravuj. Každá slušná kočka se musí rázně a energicky postavit k životu.

Jo – vidíš, jak jsem neschopná, až přímo blbá: místo těch počmáraných stránek ode mne jsem Ti mohla tentýž počet stránek poslat s opisem knihy „Kapitál“, je to teďka hit, to bys měl číst. Tak ahoj.

Honza V

Dopis byl psán rukou a zůstal bez data. Rok asi 1972

Honzo, musím Ti ihned jakožto kriminalistovy něco prásknout. Ten dopis budeš bez dechu číst nejmíň pětkrát, tak moc nekuř, aby Ti nezčernaly zuby a neuvadla pleť. Neručím za to, že se nebudu uchylovat od předem vytyčeného záměru a od tématu vůbec, ale Ty sis na to už dávno zvykl, tak jakýpak s Tebou cavyky. Nebo Ty jako soudce nejseš kriminalista? Tak co seš vlastně zač? Soudit – to se mu, holoubkovi, zachtělo, co? Tak podívej: v hospodě od vedle umřela hospodská Božena. U nás, v tom něžném českém Bronxu, kvetoucím špinavýma papírama na dlažbě a plnejma popelnicema, plnýma snů S. K. Neumanna / nebo se píše s jedním eN, že? /, v této chudé a alkoholem vždy znovu zúrodňované půdě vedla rozverný podnik s honosným nápisem RESTAURACE právě dotyčná Božka. Byla velice elegantní a taková nalíčená – taková trochu namrzlá Greta Garbo – tak asi něco přes šedesát a ta hrála falešně karty. Já jsem se pořád divila, co to dělá, když jsem sedávala v takové chodbičce, spojující výčep s restaurací /teoretický název/ jako extra host – já tam chodívám někdy na oběd – a ona pořád ty karty míchala a míchala, sem tam zvedla nepřítomný pohled vzhůru, jakoby zkoumala míru božího milosrdenství a vyzývala prozřetelnost k souboji a pak se se mnou zase dál bavila. A protože já teď používám koláže z karet do různejch neřádů jako jsou šperky a vyznamenání a medaile pro film, abysem se přiživila, tak ona mi často dala balíček karet a to ne, že bych na ně neměla, na karty já jsem kofr a můžu si jich koupit hnedle plnou vanu – ale vzala jsem si je a nebyly ani nijak moc ošmataný a mně to bylo divný, dyť karbaníci hrajou s takovýma kartama že by od nich pes kůrku nežral a ta Božena ke všemu byla plná zlatejch prstenů, jeden s ametystem, velice velkým a na krku medailonek se sixtinskou madonou – ten Raffael aby se snad z toho na té Věčnosti zbláznil, ale co může dělat, když stará karbanice nosí jeho slavnej obraz na medailonku? Jak do toho může zasáhnout? Na tantiémy jako dávno zemřelej už nárok nemá a taky kdoví, jestli to TAM není proti předpisům – no a tak ta Božena jednou takhle kolem poledne, když se ve výčepu strhl trochu větší sluchový vjem, tak odložila balíček s kartama, vletěla do toho výčepu a hned tam bylo ticho přímo hrobový, vrátila se se zakrváceným pláštěm – ona nosila bílej plášť jako chirurg, víš? – a řekla momentíček šla se převlíct a já jsem se jí teda zeptala, o co šlo a ona řekla stručně, to víš výčep je výčep tónem výzkumného jaderného fyzika, který si už svou teorii ověřil v praxi a sedla si a zase dál míchala ty karty. Ale s tím výčepem měla pravdu, zvláště s tímto, protože když sem jednou zavítal CIZINEC až z Budějovic, tak se chlapci domluvili a číšnice Drahunka mu s nejroztomilejším výrazem donesla ke guláši rohlík, ve kterým byl hřebík zvaný laťák a ten cizí host si zlomil zub a honil celou posádku kolem hospody a oni se pak váleli smíchy, protože cizinci zde nejsou vítáni. A neměli to lehký, protože ten hřebík hledali po celým dvoře za hospodou, aby odpovídal jejich představě o vyštvání cizáků z rodného kraje. Celý to organizoval Mirek, on je šofér náklaďáku a ten mi jednou řek, že budu mít na tom místě, kde sedávám v té chodbičce, že budu mít pamětní desku a já povídám, no jo, to je všechno hezký, jenže já bych ji chtěla z bronzu a on se na mně povýšenecky pousmál a řekl, nic se nebojte, to my ukradnem. To já jen, abys věděl, že vím totéž, co ubohá Božka. Ona mi párkrát vyprávěla takový pěkný historky o oficírech z první republiky, takže – sakryš – teď si nejsem jistá, jestli jí teda nebylo víc. Ale ona měla velkej půvab a šarm a tady teda hrála ty karty a to bylo tak, že se večer zatáhly záclony v té restauraci a tam se mastily karty – teda hazard jak jsem pochopila, když jí jednou přišel říct o pár tisíc jeden takovej hráč s velkým knírem, že jí to za chvilku vrátí. A pak mi říkal Lojza, to je hodinář, co bydlí v domě, ale taky dělal u uhlířů a jinak pije a taky hraje – tak ten mi říkal, že Božena je PARLAMENTÁŘKA – znáš ten termín? Už jsi někdy soudil parlamentáře nebo ne? To by mě zajímalo, kolik se jim dá napařit. Oni totiž ti parlamentáři mají karty nějak označený na hraně listu a taky snad poznají tloušťku papíru nebo co, to by mě zajímalo, jaký je v tom systém, jestli si označí esa nebo jiný karty taky, aby věděli, co je nižší a co je vyšší karta – třeba při voko jednadvacet ten, kdo má bank a rozdává, tak předtím může hmatem ten slovosled těch karet rozpoznat, že jo? a to mi připadá skvělý, takový člověk nemůže výt bledolící moralista s pudingem v hlavě, to musí být rychlost, úvaha, a ten cit v těch konečcích prstů, tam k těm parlamentářům by snad měli chodit na povinnou výuku houslisti a všelijací umělci – to je zvláštní, že místo, aby se ukazovali na veřejnosti hulvátům, co mají prsty jenom na šťourání se v nose nebo v cizích věcech, že jsou často v lochu, ten svět je divnej a jestli se mnou nesouhlasíš, tak je to Tvoje věc, ale uznej, že bys takovýmu nebo takové, jako byla Božena měl dát nějakej dárek – třeba karty do věznice. Ten jeden mi říkal – snad Lojza – že jeden jeho příbuzný nebo známý si z toho parlamentismu zařídil moc pěknej byt a koupil prej si lednici i televizi současně – ach jo, Jeníku, že já nejsem Balzac, já bych napsala o hospodách dílo, že by to vydalo na víc, než na souhrnné vydání Balzaca, jakejpak Balzac, to by byly přímo dějiny lidstva!! – ne pámbů nejní spravedlivý, kterej blbec si to vymyslel. A tak se teda právě včera stalo, že Božka usedla v bílým plášti a s prstenama a s tou sixtinskou madonou ke stolu mezi své kumpány, kde byl i soused Lojza a začali hrát a hráli a pořád hráli a Božena byla v nejlepším rozmaru, jak kdybych ji viděla – aha? zapomněla jsem Ti říct, že ona ty karty pořád měnila za nový, protože ji podezírali, ž moc často vyhrává, to víš, podezíraví, neochotní a závistiví – jenže ona to stejně pokaždý s novejma kartama taky stihla – no a pak prý povídal plačící Lojza, řekla, pánové a teďka POZOR! a ve vítězné ruce držela rozevřený svoje karty, zvrátila hlavu dozadu a odmlčela se a všichni čekali, že je teďka pěkně převeze – na stole hromada peněz – a najednou uviděli, že je mrtvá. Tak rychle přetentovali ty karty na něco jako třeba na Černýho Petra kvůli policajtům, sundali jí ty prsteny a tu sixtinskou madonu, protože, jak povídal Lojza, by to policajti stejně ukradli a pak je teprve zavolali. Lojza u mě v noci zazvonil a brečel a říkal, že tam sedí u toho stolu úplně sama, slzy mu tekly proudem, že s ní nikdo nehejbal, snad kvůli pitvě nebo čemu, tomu Ty rozumíš, a jako její první nekrologista mi oznámil, že to byla skvělá ženská, která se najde jednou za sto let, že žádná ženská kartám nerozumí, ale Boženka ta že jo, ne že by nebyla hajzl, ale že ji obdivovali, jak to umí a co my budeme dělat, povídal a pořád opakoval, jak se zadívala do stropu a řekla, pánové a teďka pozor! – a pořád plakal. Teď je právě velikánský měsíc a mně to přišlo taky líto, že tam svítí nahoře taková krása a Božena že je sama v tom zhaslým lokále a tak jsem ji napsala krátkou modlitbičku, za ni, aby se jako měla fajn a aby se za mě přimluvila, jestli bych náhodou taky neutrefila tak krásnou smrt, to byl komfort, umřít v moment, když držela vítězný karty v ruce, ne? Myslíš, že je to trestný čin cítit sympatie k osobám jako byla Božka anebo je to každýmu volný? Ale řekni sám – komu se něco takovýho povede. No, už je noc, půjdu spát, ale stejně Ti na tu holku zrzavou myslím. A jestli něco víš o parlamentářích, tak stačí napsat VÍM nebo NEVÍM. Abys neobtěžoval svou prokurátorskou ruku nějakým takovým uhnípaným problémem. Svítí u Vás v kraji také měsíc? Máte tam také řeku, že bys napsal nějakej román? O řece a měsíci. A v té řece by plavaly karty. A král David by nehrál na harfu ve stříbřité luně, nýbrž by hrál na karty v té řece, kde by se odrážela, neznámo jak, sixtinská madona, a ty karty by už nebyly karty, ale vojště andělů karbanu a četlo by se to v blázincích pro málo choré pacienty nebo pro simulanty, kdo by se divil, ten by byl podroben novému psychiatrickému výzkumu. Tak teda aspoň bych to pojednala já a tak Tě trochu líbám, ale fakt, jen trochu. Napiš

Estýš Chřestýš

——————————————————————————————————————————————————————

O lstivém kuchaři

Byl jednou jeden kuchař a ten byl lstivý a ctižádostivý natolik, že se propracoval až ke královskému dvoru jako vrchní kuchař. O králi se vědělo, že je ve všem vysoce náročný, také co se pokrmů týče. Kromě toho měl dvaadvacet dcer, jednu ošklivější a starší než druhou, takže i vedle té nejmladší vypadal sám král jako její mladší bratr. Král, jinak důmyslný v rozmanitých diplomatických jednáních a různých úskocích, nedokázal ani jednu z nich provdat, ale nevzdával se naděje a fintil je, jak mohl. Skříně princezen byly přeplněny exkluzivními oděvy a mimořádně elegantními doplňky. Lstivý kuchař celou situaci rychle občíhl a rozhodl se stát královým zetěm stůj co stůj. Začal králi připravovat nevídané pamlsky, mezi kterými vévodila polévka z žížal, příjemné vůně i chuti. Král si polévku oblíbil natolik, že se jí denně dožadoval jako předkrmu a netrvalo dlouho a nabídl kuchaři jednu ze svých dcer za manželku. Lstivý kuchař bez váhání požádal o ruku nejstarší princezny a král z této neobyčejné nabídky dostal silný srdeční záchvat. Kuchař, na všechno připravený, mu vlil do úst kapku likéru vlastní výroby. Hlavní složkou likéru byla předestilovaná kočičí moč a jako pudr jemně mletá seškrábaná rez ze starého potrubí. Ve větším množství byl destilát silně jedovatý– ale po jedné kapce se král ze záchvatu vzchopil a byl zdráv jako nikdy předtím. Kuchař začal po svatbě hýčkat svou choť polévkou z žížal a jelikož po jediné lžičce pravidelně omdlévala, vléval do ní s vytrvalostí sobě vlastní stále větší dávky uzdravujícího  likéru. Nepřežila to a lstivý kuchař se stal postupně manželem zbylých jednadvaceti princezen, a to za stejných, neměnných podmínek. Král mu při posledním pohřbu udělil titul STÁTNÍ VDOVEC a vysokou roční rentu. Ve dvaadvaceti přeplněných skříních zesnulých princezen se začaly poflakovat mraky cynicky přetloustlých molů. Kuchař na ně nalíčil důmyslnou past, počal je lovit a vyrobil z nich molí paštiku s názvem DCERA TATIHO. Měla zvláštní vůni, něco jako jedlé hedvábí. Král se zármutku nad odchodem dcer stále jedl a natolik podlehl svodům paštiky DCERA TATIHO, zvláště, že byla z molů oděvů princezen, že nechtěl požívat prakticky žádný jiný pokrm, než volí paštiku a žížalovitou polévku.
Nechtěl také stolovat s nikým jiným než se svým zetěm lstivým kuchařem, výborným společníkem. A tak jedli a jedli, až se jednoho dne tak přejedli, že oba zemřeli současně u nádherné tabule, prostřené pro dva. Byli pochování ve společné hrobce s princeznami, jak to sám král ve své poslední vůli nařídil. Po jejich skonu se žížaly opět rozmnožily a moli rovněž.

——————————————————————————————————————————————————————

Dopis Janu Klusákovi.

Jan Klusák prostoupil v mnoha směrech moje živobytí. Nemůže se nám nikdy stát - a trvá to tak už několik desetiletí - že by, když se náhodou potkáme, se změnilo moře v hodně hustý jogurt, loď v něm trčí a ne a ne se hnout z místa a ti dva, co se potkali se potí, o čem mají mluvit, čeho se mají chytit, aby to vypadalo hodně srdečně - ne, to není náš problém, to my se rozzáříme jako dva lampiony, slibujeme si hory doly, nahlas se těšíme, kdy se setkáme a pak se na to vykašleme a příště se to zase s neúprosnou přesností opakuje. Ovšem jiné je - a to pozor - když věží o něco důležitého, to jsou pak oba telefony žhavé do běla, oznamujeme si noviny různých hodnot, domlouváme se, zveme se, svěřujeme se.
My dva se nikdy nepřeme. Kdyby Honza ku příkladu prohlásil - a my oba jsme myslím na spory dosti slušně vybavení - že je slunce černé, tak bych se zaradovala, možná bych se zeptala, jestli není umístěno v zeleném čtverci a už bysme si s tím hráli a za chvíli docela jednoduše přešli k jiné tématice. Teď, když to píšu, mi připadá, že mi vlají vlasy ve větru - a to je paráda, vždycky, když vane vítr je to nade všechno krásné, pokud to ovšem není tajfůn.
Je to bezvadné mít přátele, které nemůže nic rozloučit.
Jan Klusák napsal do film MUČEDNÍCI LÁSKY hudbu na můj text k písni Přítelkyně má, tys jala duši mou - to je ze Šalomounovy Písně písní a taky v tom filmu hrál roli mysteriozního důstojníka, který chce dát zastřelit chudý kufřík služky. O pauze při natáčení jsme seděli v restauraci U Loretty. Honza oblečený v kostýmu, na jehož důsledně bizarním zjevu jsem si dala hodně záležet - hosté se polévali ze samého překvapení, hraničícího s hrůzou, pivem - až k našemu stolu přistoupil zmužilý občan německé národnosti s fotoaparátem v ruce, uctivě požádal o svolení zhotovit snímek a současně šeptem, aby se neblamoval, se zeptal, jakému státu patří tato skvělá uniforma - myslím, že vyslovil slovo MAJOR.
Jeník se na něj povýšeně pousmál a arogantně mlčel. Já jsem řekla pravdu, že se zde filmuje a občan, byť statečný, zklamaně povzdychl.

A tak svět odplácí.
A pak ještě hrál fašistu Rudolfa ve filmu O SLAVNOSTI A HOSTECH, moc jsme se nasmáli.
Teď, v posledním roce sedáváme v Rozhlase s jinými přáteli a mluvíme řeči. Je to pořád moc krásné a voní to kořením z dalekých nebes.

DOPIS JANU KLUSÁKOVI

Praha, 11. července 1986.

Heinrich Heine:
Weisst ihr, warum mein Sarg so
gross und schwer mag sein? /ICH
leg’auch meine Liebe und meinen
Schmerz hinein.

Takže, Honzo, víš proč moje rakev by měla být velká a těžká? protože do ní položím svou lásku i svou bolest. Česky to někdo přeložil jako Truhláři dobrý truhláři, hej, z ořechu rakev mi udělej a musí velká a těžká být svou lásku chci do ní uložit - ale já jak slyším slovo HEJ hned jsem u Slovanů a už je mi nanic, stejně jako kdybych byla u Germánů, člověk si nevybere, dobrý dej, že to hejování s tím Hej Slované je prostě i pro ucho ňáký padlý na hlavu.
Já nevím, proč se mi ty poslední časy ten Heine pořád tak připomíná, snad že je tak stručný a tak mnohostranně broušený, on se asi dost bez slitování nad sebou neúprosně sledoval, mám ten pocit.
Dneska navečer táhly mraky, osvícený ještě zespod zapadlým sluncem, bylo to dost děsivý jako scénografický doprovod k nějakému pohřbu duše - no, ano, ty mraky se používaly jako průvodní dekorace k dramatům barokem počínaje, jenže baroko už zase nejní a ty mraky jsou furt i když je pravda, že když to ti malíři jednou namalovali, tak zase ty zjišťuješ, že mraky se nemění, což jsem už řekla, ale proč se neopakovat, že jo, aspoň líp ubíhá čas a dělá to kdekdo. Taky ses díval na oblohu, když jsi byl malej? Já pořád a čím víc jsem vyrůstala z dětských plavek s puntíčkama, tím víc mě to přitahovalo a dokonce jsem napsala takovou jednu povídku, co jsem chtěla z ní udělat scénář, kde je jeden chlapík a je před deštěm a na nebi táhnou zrána nejdříve ty lehké cáry, co se okamžitě rozplývají a toho chlapíka najednou napadne, že podívaná na ty mraky mu připadá pevnější než jeho celá životní kariéra, ke které se tak pracně dostával. My jsme byli jednou s bráchou - mně se asi po něm nepřestane stýskat - u takového starého pána, on byl Rakušan a měl jezevčíka Bobiho a kouřil fajfku, takovou tu hodně staromódní a bylo před letní bouřkou a na nebi tak rychle, ale přímo zběsile pádily mraky jako zrychlenou kamerou a vzadu byla ta osudová modročerná hmota, co z ní jde strach a přichází atavistická touha se začít modlit a ten starý pán nám začal vyprávět o jakési staré vojně, kde byl a ukazoval nám na oblohu a říkal, že jsou tam i jezdci na koních a že to pádí v takové vřavě a já jsem to celý viděla a třásla jsem se rozčilením, ale  bavilo mě to a pošimrávalo, strach je příjemnej, když je člověk v bezpečí a do toho duněla obloha - ti jezdci pádili jako bezhlaví a vždycky sjel blesk nebo se to jen tak oslnivě zamodralo a zbělelo - to byla nádhera.
A jako s těma mrakama a s těmi jezdci na koních je to všechno podobně neuchopitelné a naprosto se to vymyká této všednosti rozumu, toho slabšího rozumu, se kterým se nejčastěji žije, protože je to lehčí - protože já třeba nikdy na toho pána s fajfkou nezapomenu a ty mraky budu vidět vždycky a znovu, ale zato nevím, co jsem v té době dělala a nač jsem myslela, tak většinou nevím ani, co jsem mela včera k obědu, to si nepamatuju. Takže ten vzdálený a ten blízký život, to jsou dva horizonty - je to dost noblesní slovo, co? Ani nevím akorát, jestli odpovídá pravdě - a ty dva horizonty se asi vůbec nikdy nesetkají, schizofrenie je celkem průvodkyně každého života, ale přesto, že víš, že to ze sebe nevysoukáš, tak pořád něco píšeš - Ty píšeš noty a já písmena - ale víš co, Honzo? Já se Ti schválně nechci strefovat do cíle, já myslím, že nestrefit se do cíle víc ten cíl vyznačí a zdůrazní a konec konců přesný zásah bych ponechala vojínům na cvičištích obojího druhu - na střelnici u kasáren a poté v terénu. Ti ať si teda mířej dobře - já nemusím. Já můžu střílet úplně vedle ale musí to, čemu říkám vedle, být propojeno s nějakým mým pocitem, s nějakým úmyslem, s nějakým vyzváním se zbavit přemíry pocitu života. A navíc je cíl nebezpečný proto, že TI diktuje a vlastní bezejmenná existence mi připadá jako vzdálený pobřeží v hodně husté mlze. Ale když se už člověk odhodlá mluvit, tak se nesmí bát,  nesmí myslet na dopad toho, co sděluje s předem vykonstruovanou ideou, jestli to je anebo není rozumný a jestli se tomu teda dá rozumět - to chce absolutní bezohlednost, vyplývající ze samoty a potřeby se setkat, proto já všechno, co teď poslední léta píšu, nedávám nikomu číst, zaprvé je to takové nablble nedokonalé a to já bysem se šacovala na větší dokonalost - což je otázka přebujelé ješitnosti - ale hlavně, kdybych psala, co mi tolikrát nabízeli /sice na černo/ tak bych musela jít podle jejich regulí přímo hrrrr na cíl! a to bych se voběsila na tkaničkách od tenisek, ale já bych jich svázala hodně párů dohromady, aby se nepřetrhly.
Víš, co si myslím, že by se dalo napsat? Že by se napsalo MYSLÍM SI a pak bylo stotřicettři prázdnej stránek a sem tam nějakej vykřičník a nebo čárka, dvojtečka a zase vykřičník a eventuelně dva otazníky a několik teček. Vidíš, takle:

, ! ! ! ? :— -?

. , , A. ?? ? ?

Aha, jo, mohlo by tam být A anebo DOUFÁM nebo TO NE ale za tím by byly tečky takže by to mohlo být pojímáno i jako negativní předpona před důležitým a všeobjasňujícím slovesem.
Dneska je noc jak mandle, ještě teplý ze stromu, čerstvě utržený.
Jo, taky jsem zvědavá, jak to se mnou dopadne, protože moje uvažování o zvířatech dochází do takových extrémních duševních hnutí, že je mi trapné zabít mola - oni jsou vlastně tak krásní, tak lesklí, tak lehcí - a když ho zabiju, připadám si jako kretén. Kdoví, co by se s tím dalo dělat - asi snad nějakej hodně nadutej psychiatr, ten by mně aspoň rozesmál.
Já jsem onehdy ze zvědavosti zavolala na Linku důvěry, protože někdy prochodím celý noci a nemůžu usnout - to víš, chybí mi činnost a nějaký smysl dnů - a tam se ozval laskavý ženský hlas - víš, já jsem chtěla vědět, jak to tam asi chodí - a já jsem tomu vlídnému hlasu řekla, že mi umřel Bajaja kocour, což ani nevím, jestli jsem Ti řekla, je to dva měsíce a že se ve mně něco polámalo a že je to taky spojený s mým bratrem a že je ve mně nějaká mašina, která se dala do pohybu a rozemílá mě na malý kousky a mačká ve mně aktivitu a sílu a ten hlas povídá, když jsem domluvila: opatřte si ihned novou kočičku. Jednak mě to zdrtilo, s tím jsem ani v nejhorším snu nepočítala, ale hned vzápjetí jsem se začala vyšklebovat a řekla jsem, že si nedokážu opatřit NOVOU kočičku, jako si nedokážu opatřit NOVÝHO bratra a ten hlas řekl, máte doma Belaspony? a já, že jo, tak si vezměte dva přes den a dva než půjdete spát, musíte na to zapomenout, život má i jasnější stránky, zvolte si vhodnou literaturu, začtete se a zapomenete - a mě to klišé najednou rozšouplo, ono tenhle typ připomíná takové dost neumělé bruslení, jak se chvíli drží balanc a pak se střemhlav děcko řítí nosem k ledu - dyť to je infantilita celá ta dospělost, ta Linková - Důvěrová nemá potuchy, nač myslím každá den, kdyby to tam věděli, byla bych problémový PŘÍPAD a to ani neví, jak se mi tady zas tak nijak moc nechce být, připadám si tvrdá jak Corbusierovo betonový prkno a cítím se, jak bych neustále žrala kamení jako ten chudák vlk z Červené Karkulky, která byla tak dementní, že ho považovala za babičku - ale snad je to i tím, že ji takhle porodili ti bráchové Grimmové, pěkně krutý taškáři.
Když to vezmu tak kolem a kolem, nejlepší lék na bolesti duše je bombardování, potlačí to i nejhorší deprese. Moc jsem na Tebe myslela ve Vídni, jižní temněmodrá obloha a vítr od Dunaje, té divoké a milované řeky, turisti, Votivekirche - Freudovo náměstí, ve Votivekirche ženský trojhlas z kůru - nějaký vzácný zpěvačky, bylo to na programu napsáno a ten zpěv jako sen, varhany sem tam a kněz při tichém představení u oltáře - na tom ornátu hodně zelené - nad oltářem obraz v nazarénském stylu, patetický a docela zábavný a vzadu v pobočním areálu jsou položeny věnce za policejní stráže z roku 1943 - čili pocta policii za Nácků, nad nima socha Panna Marie, svíčky, co kapou a dohořívají a jiný, co jsou čerstvý, ale plný počet svíček jako při demonstraci nebo ve válce - desítky a desítky plamínků a smrad z vosku a vadnoucí květiny, u vchodu u malého oltáříčku lilie zhnědlé vedrem a ten zpěv přímo andělská hudba a vyjdeš ven a zeptáš se dvou holek, kudy máš jít a to nejsou Rakušanky ale Švýcarky trochu namazaný, co ztrávily celou noc s nějakýma hošima a teď jdou domů se trochu vyspat a tak jdu dál, vedro, modro, ticho, neděle, vzpomněla jsem si na jednu říkánku z dětství a polohlasně jsem si ji několikrát odříkala a vůbec nevím, jak mě právě mohla tak přepadnout ta říkanka, vidíš, to jsou ty neznámé pevniny daleko v mlze a z té mlhy se vyloupne říkanka u Freudovýho náměstí jako lískovej oříšek a je to a jdeš dál a já jsem Ti byla najednou v tom slunci a v těch trochu pražskejch ulicích tak sama, a najednou si nevím rady se svobodou, bez které nemůžu žít, ale která je stejně ošemetná jako vězení. Ona ta svoboda je fakt trochu vězení, protože se člověk chová pořád tak, aby ji směl podržet, takže se musí podrobovat různejm řeholnickejm kouskům - a někdy, zvláště když je vedro, by bylo lepší, kdybych byla vdaná a měla vztek že v tom vedru uschnou jahody pro rodinu, jenže kdoví, já mám jináč vedro strašně ráda, připomíná mi to nějakou rozbujelou orchidejovou anarchii v nějakém neznámém ostrově nebo světě kde je furt vedro a nikdy neprší, ale protože tam je všude voda, tak vlastně v té vodě skoro bydlíš.
Onehdy jsem tedy šátrala po nějakých spisech / sebrané spisy E.K./ a tam leží Tvoje partitura k Mučedníkům lásky, kterou jsi mi dal jednou k narozeninám a je tam i můj text Přítelkyně má, tys jala duši mou, to je ze Šalomouna. A v jednom Tvým dopise, kde píšeš o hudbě si čítávám - ovšem pokud ho najdu - tak potom ale několikrát.
Ta dnešní noc je tak omamná - já bych tak toužila být někde venku, ale ne na víkend se známýma, to nikdy ne - ale abych byla dlouho do noci venku a ráno bych se podívala na rosu jako tehdy na Šumavě, kde jsem dělala nádenici - to bylo tak krásný. Dneska je to porculán to nebe, ale hvězdy já zde nevidím krz pouliční osvětlení, to je taková škoda - já jsem tehdy plakala hrůzou, že se musím vrátit do Prahy, někdy si myslím, že bych mohla být docela výkonná divoženka - čímž nemyslím vylupování vočí dědečkům - to taky muselo vymyslet nějaký zhůvěřivý infantilo plný sadismu - ukazovala bych cestu poutníkům, kdyby se mi chtělo, tak bych je trochu strašila, kdybych měla náladu, hodila bych s nima žoviální řeč, ale byla bych pořád venku a chodila bosá, to člověku ztvrdnou chodidla ani neví jak a někomu bych dala dárek a někoho bych poslala opačným směrem a pak mu nadběhla jináč učesaná a třeba namalovaná, aby mě jako nepoznal a poradila mu správně - takže, jak tak na to koukám, bych byla lepší jako Krakonoš, ten se takhle chová, jak píše ten Praetorius, tak von Krakonoš třeba vypadá jako dva jezdci na koních a to dokonce je to dáma s pánem a naviguje pocestnýho přímo k propasti a jindy zase obdaruje někoho zlatem a jindy ho postraší, že ten chlap do smrti koktá a taky hraje kuželky, sem tam hodí nějakou erotiku, přestrojen za elegána - mě celá ta figura toho Krakonoše připomíná souhrn vlastností klasického lidu a taky ještě permoníčků, to jsou svině hrozný, náladoví, hned podpalujou barák, hned uvařej oběd, jak se jim zachce. Víš, že mě ty legendy dost děsí i když mě taky přitahujou? Je v nich něco smrdutě hmotnýho jako třeba špinavý nohy, ale zase to letí hlava nehlava, logika nelogika a je to. Tak vidíš a tohle všechno píšu z touhy sedět teďka na břehu nějakýho jezera / namalovala jsem teďka onehdy obraz Jezerní dům a on je skleněnej ale vůbec ho skoro není vidět nahoře na břehu, ale v tom jezeře je vidět vzhůru nohama / a byla bysem nahá a znova a znova bych se brouzdala a jak jsou někde kameny takový vlhce kluzký, tak bych dycky uklouzla a spadla do vody a ta voda by byla teplá a někdo by tam se mnou byl a smáli bysme se tomu.
No - tak jsem si pro Tebe uvařila kašičku na zeleným rendlíčku a teď si pustím ještě nějakou hudbu a budu sedět na terase a dám si víno a budu jen tak bloumat. To počasí to už ani není počasí do města, to je počasí fakt někam, kde je to lepší - což mi připomíná - tato moje stížnost - jak jsem se potkala s jedním doopravdickým milionářem panem Fremersdorfem v Luzernu ve Švýcarsku, my jsme z něj jeli vyrazit peníze na film, on ten chlap byl něco jako u nás Baťa, vyráběl a prodával boty značka FRENO a sbíral starý hodiny a astronomický přístroje a to jsem právě spolupracovala na tom scénáři o tom hodináři, co vymyslel první sekundovou ručičku, ten Joste Buergi, Švýcar ze St. Gallen a tak my jsme si mysleli, že ten Fremersdorf se dá trochu ždímnout a bylo to na jaře a venku pršelo a blejskalo se a hustě padal sníh a já jsem řekla, že to je ale počasí a pan Fremersdorf na nás upřel kamenný pohled, ve kterém se odrážel výrazný odpor k naší přítomnosti a s methusalemskou převahou, ano s nepokrytou jízlivostí - vono mu bylo tehdy osmdesátpět let - řekl pevně: Lepší takovýhle počasí než vůbec žádný. A nepučil.

Tak ahoj, Honzíčku, ať se Ti daří v práci
a krásnou dobrou noc - vlastně už skoro krásný dobrý den
a moc na Tebe myslívám

Tvá

——————————————————————————————————————————————————————

O perníkové chaloupce.

V jednom hustém lese žili dva manželé, kteří z nedostatku jiné zábavy - biografy ani televize tehdy neexistovaly - pod společnou duchnou udělali dvě děti, Jeníčka a Mařenku, ačkoliv neměli korunu v kapse. Byla jim prostě pořád zima a každý, komu bylo někdy zima, ví, že nějak se člověk zahřát musí - což je omlouvá.
Ty děti rostly a čím víc rostly, tím víc jedly, ale na to manžel uhlíř ani manželka uhlířka předtím nijak obzvlášť nemysleli a teprve teď, v krizové situaci, poznali, že na to nemají. A tak se po krátké domluvě usnesli, že děti zavedou do lesa a protože v té době bylo kolem hodně nemajetných vlků, že budou mít vystaráno.
Jeníček při výletě vesele skotačil, sbíral jahody a borůvky, ale pojedl rovněž nějaké červené bobule, které měly za následek silné střevní potíže, takže za sebou zanechával nejdříve výrazné stopy, později pak jednu nepřetržitou, čehož oba rodiče využili k útěku, protože Mařenka Jeníčkovi neustále svlékala a oblékala kalhotky a když to vzdala a kalhotky vložila do cestovního ranečku - byli s bratrem v lese sami. Děti zpočátku podlehly panice, která záhy zmizela, když zjistily, že se po Jeníčkových bobulových stopách mohou bez problémů navrátit domů k velkému zděšení obou rodičů. Když snědli všechno, co chtěli sníst oni sami, odebraly se ke spánku a ti dva okamžitě ukuli nové pikle.
Znovu vzali Jeníčka s Mařenkou do lesa, Jeníčkovi pak přísně nařídili, aby nejedl neznámé lesní plody, on uposlechl a rodiče opět zmizeli, což přivedlo obě děti do mimořádně špatného duševního rozpoložení. Vlci vyli sice ještě značně daleko, ale Jeníček raději vyšplhal do větví borovice s úmyslem tam do rána setrvat a ponechat Mařenku jejímu osudu, ale jeho záměr zvrátilo světélko, blikající v nevelké vzdálenosti, hodil tedy tím směrem šištičku, slezl a za malou chvíli celkem v klidu a bez nějaké nervozity doběhl i s Mařenkou k perníkové chaloupce. Když snědli část střechy, otevřely se dveře a z nich vystoupila ježibaba s ježibabákem, majitelé domku a ačkoliv jejich zjev nebyl obzvláště přitažlivý, přemluvili obě děti různými pseudohumánními argumenty, ku příkladu, že mají být dávno v posteli a nejíst perník na noc natolik, že děti podlehly jejich svodům a jakmile vstoupily, ti dva je okamžitě zavřeli do chlívku, který zamkli patentním zámkem, v té době neznámým.
Mařenka s Jeníčkem zpočátku nechápali, proč mají sedět v omezeném prostoru - ježibaba jim sice vysvětlila, že je to pro jejich dobro, aby nabyli kýženou váhu jejich věku odpovídající- ale čím víc jedli a čím víc sílili po rozmanitých pamlscích, tím víc sílilo i jejich podezření, že ti dva na ně šijí boudu. Tvářili se sice jakoby nic, ale duševně předběhli svůj věk.
A tak v okamžik, kdy je oba vyzvala ježibaba, aby se šli ohřát k peci, věděli hned, kolik uhodilo a než se rozradostnělá ježibaba nadála, seděla na lopatě, kam mínila posadit Jeníčka - manželovi dávala přednost při servírování večeře - a vjela do pece sama a Mařenka, vyhlížející jako nevinnost sama, praštila ježibabáka násadou lopaty do hlavy tak obratně, že se skácel za manželkou do plamenů.
Veselé děti snědly ráno všechno, nač přišly a v tom uslyšely hlasy dovádějících rodičů, vyběhly jim v ústrety a nalezly je ve frapantní situaci v trávě, předstíraly však, že nic neviděli a při líčení krásného penzionu, kde je všechno zdarma, zavedly ty dva staré cyniky hluboko do lesa a pak jim utekly.
Ani Jeníček ani Mařenka neztráceli čas úvahami vrátit se do rodné chýšky, nýbrž si to namířili přímo k blízkému městu. Mařenka se před očima prvních chodců rozplakala a oznámila, že  Jeníček a ona jsou unesené děti rodičů, kteří z politických důvodů museli zatajit jejich existenci, že byli uneseni lupiči, žádajícími výkupné, že jim utekly a že by rádi zlíbali rodičovské tváře.
Měli velké štěstí - taky si je zasloužili - že ve městě žila dvojice manželů, pěkných darebáků, kteří měli stále nějaké techtle mechtle se všelijakými válkami, na kterých vydělávali značné jmění. Chyběl jim pouze šlechtický titul, aby to šlo hladce kupředu a tak se prohlásili za rodiče obou dítek, byli za to povýšení do šlechtického stavu a odstěhovali se do velkého města. Jeníček a Mařenka byli k nezaplacení, rozuměli všemu, co adoptivní rodičové prováděli, šli jim na ruku, jedna radost a měli se skvěle. Mařenka si později vzala osobního tajemníka svého šlechtického otce a po jeho smrti jeho bratrance, který byl šéfem bývalého manžela a Jeníček si vzal dceru náčelníka otcovy kontrarozvědky a po její smrti se oženil s vnučkou zesnulé manželky, agentky strýce osobního tajemníka otce, což byla partie neobyčejně výhodná, protože od té doby se v kraji válčilo a válčilo a pokud to tam všechno nevymřelo, válčí se tam podnes.

——————————————————————————————————————————————————————

Dopis Mirkovi Macháčkovi.

Mirek Macháček se mnou vlastně byl celý život, i když jsme se rozešli a i když jsme se léta neviděli. Něco nás prostě spojovalo a přesto, že jakmile jsme se uviděli, jsme se buďto rozplakali nebo se kopli do lýtek, plní spravedlivého odporu, nešlo to od sebe odtrhnout, nešlo to rozlepit, protože to lepidlo nebylo z tohoto světa, které nás spojovalo.
Vytvořili jsme spolu hodně zajímavých inscenací v různých divadlech. Mirek byl první, kdo s fanatickou důvěrou vsadil na mé nadání a já jsem to v té době potřebovala jako vzduch - a to jsem mu nikdy v životě ani v těch nejpitomějších osobních situacích nezapomněla a nejen nezapomněla, mě to vždycky přikovalo a zmrazilo, že mu chci nějak stát v cestě, když můžu klidně s té cesty odejít, aby si mohl jít kam chce.
Ale ani to nebylo lehké, protože on se vlastně se mnou nemohl tak lehce rozcházet, potřeboval mě, ani on nezapomněl, kolik nocí jsem věrně stála při své práci, ze které zase pro něj vyplývaly důležité a zajímavé podněty.
Když umřel, zdál se mi sen, jak jsme na jevišti v nějakém divadle a v hledišti se otáčí takový veliký disk, měl tři barvy, černou, modrou a červenou, ale hodně sytou, rumělku červenou a ta točna - ten disk - se roztočila a točila se tak rychle, až vypadala celá bílá jako kalné slunce a Mirek se na to s takovým radostným úšklebkem díval, uznale pokyvoval hlavou a já jsem si v duchu řekla, že přesto že je hubený a bledý, že jistě svou nemoc přemůže. A pak jsme stáli na rampě u Musea na Václaváku a na nebi plul takový jako čínský drak v podobě krabice a krabic, do sebe napojených, všelijak krásně komponovaných a zas tam byly ty tři barvy černá, červená a modrá a já jsem se na to dívala a byla jsem dojatá, jaký je jedinečný režisér a podívala jsem se na něj a řekla jsem: -Ach Mirku, to bude nádherný představení! - A on se tak něžně, přeněžně usmál, jak to v životě nikdy neudělal a já jsem se probudila s pocitem, že mi poslal tento vzkaz.

DOPIS

17.září 1988, Praha.

Machajdo Chachajdo alias malý Mácho neboli Mácháčku Mirku,

už jsem dávno schopná udržet tužku v ruce, ale neměla jsem čas nebo síť vůbec někomu psát nebo oboje - a to jsem předtím nedokázala ani stisknout vypínač anebo natáhnou hodiny, co mi visej nad postelí, no, je Ti to bejt po smrti živej, to bys nevěřil. Ty ses mně několikrát ptal, jak to bylo s tím jakoby umíráním – nemohu přesně sloužit - ale není to nejhorší, akorát se připrav v budoucnosti na to, že Ti bude všechno úplně a načisto fuk. Hodně se teďka povídá o tom, že je to něco jako tunel, kde je vzadu nějaký zářivý světlo, ale nevím, jestli to funguje u všech, to asi záleží na nátuře a na osobním vkladu nějaké představy nebo víry, což je vpodstatě jedno a to samý. Já ještě nemám dost sil, abych byla dostatečně výmluvná, ale se mnou to bylo asi tak - byla jsem v částečným a pak v úplným bezvědomí od soboty odpoledne do neděle myslím navečer a pak ještě nějakou dobu v nemocnici, to nevím, to si nepamatuju - ale lehce jsem se vznášela v takové jakoby teplé bílé mlze a byla jsem tak šťastná, jak jsem v životě nikdy nebyla - já jsem byla tak lehká a tak nádherně svobodná - a ta mlha to nebyla jenom mlha, jak ji známe to bylo něco jako objímání, cosi mě k sobě tisklo a hřálo mě to tak láskyplně a tak důvěrně - něco jako otec, ale to je možná nějaká asociace na to, že jsem otce po rozvodu našich velice postrádala, takže se tam možná objevil ten maskulinní princip, bez erotiky nebo něčeho podobnýho - víš, to se nedá popsat. A já jsem se tak vznášela a pak jsem nějak vykřikla - ten křik si pamatuju přesně, byl to můj nejvnitřnější hlas JÁ SE TAM UŽ NIKDY NECHCI VRÁTIT a pak si pamatuju že jsem vesele volala  MAMI, JÁ JSEM UŽ TADY A VLEVO JE PASTELKA S BAJAJOU A JÁ SI JDU S NIMA HRÁT a byla jsem pořád tak šťastná - trvalo to celou nekonečnost ale najednou jakoby mi ten let vázl a ozvalo se něco jako příkaz, nebyly to slova, to se nedá popsat, Mirku, to nejde, to si možná uvědomíš až budeš sám umírat, to mě se to povedlo jen tak naoko - a něco strašně laskavýho, ale i přísného, zákonitého Ti říká něco v tom smyslu, že musíš ještě zpátky a přesto, že to nebyl ani diktát ani hrozba, já jsem začala strašně plakat a prosila jsem o slitování, že už nechci nikdy na svět - ale ta mlha se začala protrhrávat a v takové díře v té mlze seděl lékař v bílým plášti a já jsem mu řekla okouzleně - teda já jsem si to jenom myslela, že mu to říkám, protože jsem neměla šanci mluvit, jý jsem šeptala a šlo to těžce, ta artikulace - že vypadá jako socha z Beninu. TO je taková velká africká kultura, víš? No a  ten doktor, ta socha z Beninu, se mě zeptal, jak se jmenuju, nemohla jsem se rozpomenout a taky jaký léky jste brala, to tak vůbec nefungovalo, hlavně jsem byla disorientovaná, proč nejsem ve své posteli - to je asi docela běžný, jak mi pak řekli, při takovým jaterním kolapsu se děje lecos - ale důležitý, Mirku je to, že jsem si pak za pár dnů začala uvědomovat, že i to moje křičení bylo nějak strašně vázaný na nějaký lidský exhibování se, pocítila jsem nějakou faleš, i když, jak jsem Ti už řekla, jsem slyšela moje nejvnitřnější přesvědčení. Ale myslím si, že to bude úplně jinak a víc svolný s tou smrtí - to teďka byla jenom generálka - premiéra se bude konat v zatím neznámým termínu.
No tak asi tak to bylo, jsem ještě dost unavená, trochu se furt třesu, ale jako zmrtvýchvstalá si nepřipadám nijak zvlášť nic jako extra třída, to téměř úmrtí se mě nějak nedotklo, je mi to lhostejný a nemám ani radost ani žalost. To tak bylo dáno, to bylo předurčeno v hodinu mýho narození a jsem moc unavená a nechci vést spory jestli věřím v osud, když tohle říkám, ono je to úplně jinak _ VŠECHNO JE TO JINAK, když nakoukneš do tý škvírky mezi dveřma.
Protože na prvního dubna čili apríla už bylo jasný, že budu žít, tak jsem si řekla, že na příštího apríla budu mít výstavu obrazů - nejsou to teda obrazy, Bohem požehnanejch malířů se narodí jen málo a já mezi ně nepatřím - já jsem byla, myslím, Bohem políbená, co se filmu týče - ale jinak jsem ráda když můžu čmárat svoje osobní nesmysly a neřádstva, baví mě a dost je to hezký, takový lidský, takový povídání si o formě a barvě. Nechtěl bys mi tu výstavu zahájit několika prostými, leč pravdivými slovy? Viď, že jo? Viď, že mi tam zřečníš jako ozdoba společnosti, ale nesmíš hned někomu začít nadávat, to se na vernisážích obvykle nedělá - ale ne, co bych právě Tebe, má lásko, omezovala - dělej si co chceš a podle svého, jen se mi tam objevíš, ano?
Ještě o tělesném stavu, poslední novinky: divně mi dorůstají nehty, takový ty malý půlkruhový bílý měsíčky u kořene nehtu mám teďka uprostřed nehtu - ta hmota toho těla, to je nádherná stavba, to je myšlenka, to tělo, to je pane bože dobrý - všechno tak zajímavý, že by se z toho člověk -však víš, já dneska jako osoba posmrtná nebudu mluvit sprostě ačkoliv nevím, jestli to nenasere mýho anděla strážného, třeba ho to baví, byť mi furt pomáhá kudy chodí nebo lítá, nebo jak je to a těma andělama - to se neví. Na to jsem taky zvědavá, jak to teda vlastně bude, až tam bude mezi nima, jestli oni tam totiž skutečně budou - ale to laškuju, ti andělé, to je nějaký kryptogram našeho podvědomí a já v anděle věřím a nedám na ně dopustit.
Jsem moc unavená, Mirečku a Mácho Chácho - někdo odešle tohleto psaní na poštu, já tam ještě těžko dojdu, muška jenom zlatá, to jsem já ale moc štěstí nikomu nepřináším, tak si nezačni o mně dělat iluze. Konec konců jsme všichni víceméně krátko či dlouhodobě mrtví, jak řek jakýsi vtipné - no, nevím!! - Francouz. Držím Ti palce všechny co mám a ozvi se a měj se dobře a hodně pracuj a nechlastej a nedívej se po ženských a furt se koncentruj na vážně - jo a tenhle dopis nemusíš komentovat, von se komentuje sám, je to zbytečný, neztrácej síly pitomostma, nýbrž stoupej dále a výše po žebříčku nebeským a zavolej, jo?

Těším se na Tebe

——————————————————————————————————————————————————————

O vílákovi.

Jeden mladý a sličný král se zamiloval do jedné víly už proto, že byla někdy průsvitná, jindy zase neprůsvitná, jednou tenká a bezprsá, jindy kyprá a šťavnatá, , mizela a objevovala se pokaždé v jiné podobě - nejčastěji v podobě vyvinuté brunety s harfou, protože věděla, že to má král velmi rád-takže přímo šílel představou o harému, ale neměl na něj dostatek financí  a tak vílu raději požádal o ruku a vzali se.
To bylo radosti nad kolébkou nového následníka trůnu!
Když už chlapeček nabyl rozumu natolik, aby se trochu pobavil, proměňovala se mu maminka víla v plechové ptáčky, co chodí a cvrlikají, v jojo, ve vláček a opět v jojo, aby si princ užil s nezvyklými hračkami, ale on zvláště o jojo projevoval minimální zájem.
Zato však začal létat, mizet a znovu se objevovat už od nejútlejšího dětství- ale co bylo nejhorší, on si k tomu začal světélkovat. To děsilo poddané, kteří nikdy nevěděli, kdy se nad jejich postelemi objeví světélkující princ v kteroukoliv hodinu, čímž se podstatně snížila porodnost.
Na neurologických odděleních všech nemocnicí bylo přeplněno, psychologové a psychiatři se nervově hroutili z takového počtu pacientů, celá aféra narůstala do obludných rozměrů, až se konečně ministerská porada usnesla a obrátila se na samého krále, aby celou situaci zvážil a urovnal.
Král si po přečtení všech stížností a po úvaze, že bude mít ve svém státě pouze psychozami zničené poddané, se neovládl a obořil se na vílu se zpozdilým, vlastně akademickým  dotazem, proč si ji kdy vůbec bral, když nemá syna prince, ale Víláka.
Ve svém zkratovém jednání křičel tak a tak řval, že to slyšel kdekdo a všichni hned označili prince jako Víláka, ačkoliv se jmenoval Batul. Královna víla v záchvatu mateřství podlehla rovněž zkratovému jednání, popadla první láhev, která ji přišla pod ruku - scéna se odehrála v královské kuchyni - ta láhev byla láhev od kečupu a byl tam na dně ještě zbytek - tam vstrčila kouzelným vílím způsobem krále, prince i sebe a všichni s tou lahví zmizeli.
Říká se, že žijí podnes, ale neví se přesně, kde.
Jedna pověst praví, že král i jeho syn jsou stále v láhvi, kde se konají různé večírky, o kterých je lépe nemluvit a nestrkat do toho nos.
Víla prý však neustále létá, mizí a zase se objevuje, ale co je nejhoršího a nejvíc pobuřujícího, ona si prý světélkuje a nic nedbá na tu hanbu, že to občíhla od vlastního syna, kterému by měla být příkladem.

——————————————————————————————————————————————————————

Módní přehlídka pro vegetariány.

Na jedné módní přehlídce pro vegetariány vystoupila mrkev, ozdobená cedníčkem na heřmánkový čaj a zeleninovou směsí.
Vegetariáni nadšeně tleskali.
Tak se šla převlíct do dalšího kostýmku, což byla sklenice s mlékem na kolečkách. Mrkev ji před sebou strkala jako dětský kočárek a a v závěru čísla do mléka vhupla a vegetariáni zase nadšeně tleskali.
Pak přišla vyzdobena ementálským sýrem a jeho dírami s vegetariány koketovala a ti byli z toho pak celí paf, že vstávali a volali sláva  sláva, takže zpychla a šla se převléci do krupicové kaše, sypané čokoládou a cukrem a politou rozblemtaným máslem. Jak se tam tak vrtěla a otáčela a různě pózovala v záři reflektorů, krupicová kaše rychle osychala a několika vegetariánům, zejména těm v prvních řadách, se udělalo špatně, protože se vrátili do svého dětství.
Po odhlasování požádali tedy mrkev, aby se na závěr přestrojila do čisté, zdravé vody a ta pitomá husa, zpitá úspěchem, je poslechla.
Jakmile vyšla do záře světel celá čistě opraná a celá červená, všichni se na ni vrhli. Protože si chtěl každý ukousnout, začali se prát a vznikla panika, při které si mnozí pokousali a dokonce ukousali prsty. Někteří je ve zmatku spolkli a tak přestali být vegetariány a už nikdy nesměli na módní přehlídku pro vegetariány.
Dobře jim tak.

——————————————————————————————————————————————————————

Praha, 5. července 1985

Kočky, kočky, kočky moje!

Viděla jsem Vás narodit se a viděla jsem Vás umírat. Viděla jsem Vás, vy druhové mého života, po celé vaše životy. Viděla jsem vaše tlapky, které se učily chodit a viděla jsem je, když pozvolna kameněly ve smrti.. Viděla jsem Vaše nádherné a divoké oči, jak se rozsvítily při prvním prohlédnutí a viděla jsem je, jak zhasínaly. Viděla jsem vás zdravé a veselé a mladé a viděla jsem Vás stárnoucí a nemocné, slabé a zubožené. Vaše oči zářily do posledního okamžiku a byl v nich pohled, upírající se jinam, mimo život, který jsme spolu prožili. Hladila jsem Vaši srst koťat a hladila jsem Vaši srst, než jsem vás řádně pochovala do země.
Viděla jsem, kolik máte smyslu pro něžný humor a legraci, kolik plaché touhy vkládáte do mne.
Když jsem měla moc práce, odháněla jsem Vás, když jste toužily po dotyku mé ruky, která byla vždycky něžná jako Vy.
Naučily jste mě, kočky moje, mnoho a mnoho nesdělitelných věcí. Viděla jsem, jak jste toužily po divokém lovu a lapené kořisti, po vraždě, určené přírodou. Nebylo vám to u mne dáno, nebyla pro vás u mě šance, abyste prožily život svého zrození, svůj pravý smysl života. Byly jste ochuzeny o zvířecí krásu, o krutost, která je jenom jméno, protože jste se jako šelmy narodily k lovu a já jsem Vás o to připravila. Jak ráda bych Vám to byla nabídla! Ale nemohla jsem.
Opouštěla jsem Vás a Vy jste trpěly, protože jste věrné a poctivé, jako každé zvíře, jako všechna ta nádhera v pralese života. Dávaly jste mi naději v hrozných a bezesných nocích. Kdykoliv jste vytušily svým zázračným vnitřním zařízením, že je mi zle k smrti, přicházely jste se potichu na hedvábných nožičkách zeptat, jak dlouho to bude trvat. Kladly jste mi hlavy do dlaně, když jsem spala a já jsem cítila Vaši něhu i vaši opuštěnost. Lehaly jste si na mě a probouzely mě tichým hláskem, vstaň a jdi! volaly jste. Báli jste se o mě, moji kamarádi, moji drazí přátelé a přítelkyně. Vzbudily jste ve mně zodpovědnou péči o život.
A bylo to naše společné konání, naše společná věc. Moje kočky! Provázely jste mě  celý život. Vaše oči byly tak zářící a tak tázavé, plné něhy, někdy jste odvracely pohled, když mi nebylo natolik dobře, abych byla schopná s Vámi existovat, vracet Vám ten Váš pohled- vždycky jste pochopily a vydržely, kočky, kočky moje. Miluju Vás z celé duše. Miluju Vás víc, než jsem kdy koho milovala. Vám jsem zůstala vždycky věrná, Vás zradit pro mě bylo a zůstane nemožné. Věznila jsem Vás v bytě – ve vězení z lásky. Doufám, že jste nepochopily, že je to vězení. Umíraly jste a do poslední chvíle jste věděly, že jste byly milované kočky — anebo jste alespoň věděly, že ve věznici kočičího života jsem hodná bachařka?
Jednou se to dozvím. Kéž by mě někdo tak hladil mrtvou, jako jsem hladila já Vaše těla. Vlastně ne. Já po tom netoužím, nepotřebuju to. Ale myslím, zvířata moje, že jsem dělala pro naši společnou lásku všechno, co mi nařídilo srdce, které tak toužilo a touží po velkém oddání se jako je vaše a moje.
Kočky! Kočky! Vy nejvěrnější, plaché, stydlivé, uzavřené, láskyplné, uražené, vzdorující, směšné, smutné, zdravé, staré, unavené životem a nemocemi, každá z Vás si vymyslela vlastní svět, každá z Vás měla úžasnou osobnost, každá z vás si vytvořila vlastní způsob, jak ke mně přistoupit, jak se přiblížit, jak si hrát, co udělat pro legraci a pro naši naději, že všechno spolu proděláme a přežijeme.
Tiskly jste se ke mně tak, že jsem se probouzela z únavného spánku v časech, kdy mi bylo hodně zle, ale věděla jsem, že Vám je hůř, protože odcházíte a víte to a šly jste si prožít ještě jednou čas důvěry, naděje a lásky. Moji mrtví přátele, kdopak Vás sečte? Nejste mrtví, když odcházíte, odcházím já s Vámi.
Když se mi zdál sen o Tobě, Šnečíčku, jak ke mně běžíš, jak se plaše a stydlivě v tom snu odvracíš, jak se chceš a nechceš dát pohladit, plakala jsem po probuzení štěstím a zavolala jsem, pozdravuj Fazolku, která zemřela zármutkem nad Tvou smrtí, protože život bez Tebe nemohla snášet a umřela jedno ráno na místě, kde ráda lehávala. Cítím, žes jí to vyřídil. Počkejte na mne, až budu donucena taky odejít.
Kočky moje! Že tam počkáte? Budeme si hrát: Šneček bude sedět ve veliké větvi rajského stromu, bude se pohupovat, jak to má rád  a bude dělat, že mě nevidí. Ale z celého jeho naivního obličeje bude vyzařovat zvláštní vnitřní smutek a takový lehký, stydlivý úsměv. Fazolka si bude hrát s vlastním ocáskem a bude tak chystat mejdán. Petinka se na mě podívá očima, co mají barvu ojíněných hroznů začátkem podzimu, přešlápne z nožičky na nožičku a jeho oči, zářící a plné něhy, mě přivítají. Johánek se na mně upřeně zadívá. Hvězdička, co umřela po krutém veterinárním zásahu a nekousla mě do ruky, i když měla potřebu kousat bolestí, se na mne zadívá tím pohledem ztraceného kotěte. Ale Hvězdička ví, že jsem ji držela na klíně, když její bolest byla nesnesitelná k ránu umírala a že jsem ji neopustila.  Uki se bude smát a bude lítat sem a tam, ocásek stočený do legračního otazníku a bude se ostýchat jako pravý Šnečkův syn a bude dělat, že chce utéct, ale bude to jenom předstírat, aby se konečně nechal hladit na bříšku, jak to dělával v předsíni na místě, které jsem označila jako Ukiho Hladidlo - jako Staré Bělidlo/ Mauglinka přikráčí důležitým krokem a okřikne všechny, že ona je první, jak to dělala po celý život. Míša, chudák, přijde plaše a stydlivě. Oni mi ho zabili. Někdo musel střílet, hlavně po kočkách, aby se na světě udržela morálka. Kočky zde nemají co dělat, protože loví. A ten střelec jedl pečenou husu, kachnu, kuře a možná žral při střelbě právě telecí, které se sem taky narodilo. A pak ještě přijde řada koček, mých přátel, kterým jsem dala aspoň kousek naděje anebo se postarala o majitele.
Kočky, kočky, kočky! Vy průvodci mého života! Kvůli Vám jsem se neodvážila odjet na delší dobu, abyste neutrpěly křivdu - a stejně se to stalo, neměla jsem peníze.
Když jste mě při návratu vítaly, byly jste vystrašené, nervózní, ačkoliv se o Vás starala jedna dívka, co zde bydlela, bály jste se, jestli jsem to skutečně já. A já jsem kvůli Vám, kočky moje, telefonovala z Nového Zélandu každý týden a tam jsem krachovala mezi mně neznámými lidmi, jestli žijete, jestli se Vám něco nestalo, jenomže to jste Vy, kočky moje, nemohly vědět.
Věděly jste ale přesně, že se vracím a seděly jste prý tři dny před mým návratem u dveří a napjatě čekaly. Já jsem v letadle říkala velkou modlitbu: kočky, kočky moje, já se k Vám vracím, za tři dny Vás uvidím. Že na mne počkáte? Na terase poroste tráva a bude samá sranda.
Co říkáš, Johánku, kterého jsem našla na ulici? Co říkáš, Hvězdičko, Uki, Míšo a můj ze všech nejdražší Petinko, říkala jsem ti Van Goghu, jelikož jsi byl tak zvláštní, unikátní, zrzavěbílý a o Tobě, jsem, Peti, napsala knížku, kterou snad někdy někdo vydá? A co Ty, Mauglí, viď, že přijdeš důležitým krokem a budeš vrtět zlomeným ocáskem jako pejsek? A ty Tvoje oči jako mořské laguny budou zase tak zářit? Viď, že ano?? Smrt je přece jen taková tenká blanka. I já přijdu krásná a veselá a vrhnu se k Vám, kočky moje. A budeme dělat ty nejkrásnější kousky, budu tahat špagátek, nebo Zlou Hračku, co Vás pokaždé trochu bouchne do nosu nebo ucha, protože je to gumička. Ach, zapomněla jsem na Prasínka, který zmizel, když jsem kdysi dávno odjela z domova. Prasínek mě přivítal při krátkém příjezdu domů a lehl si do košíčku vedle postele a stále se na mne bolestně, vyčítavě a tázavě díval. Když jsem odjela, odešel navždy. Prasínku, viď, že tam taky budeš, ty statečný chasníčku, co jsi skočil z prvního patra přímo na ulici a hrál si s koštětem metaře? Ty srandisto. ty legrácko, Prasínku. Dyť jsi byl špinavej pouliční chudák. Ale vždycky ses choval jako noblesní kocour. Blechy jsem Ti vychytala osobně – a pak jsem musela odjet, Ty můj chudáku. Doteď mám pro to špatné svědomí, ale já jsem, Prasínku, musela vydělávat peníze, byla sem tehdy studentka.
Víte, kočky moje, moji inspirátoři, moje lásky a Múzy, já jsem musela sem tam pryč, od vás, od těch Vašich očí. Až budeme všichni spolu tam, kde nebudou obtíže s vysvětlováním, že mi to odpustíte? Vzpomínáš si, Petinko, když jsi chtěl, abych se s Tebou mazlila, že jsem Ti často říkala: Esterka, Tvoje kamarádka, musí teď pracovat, Petinko, abysme měli co PAPAT.
A tím jsem myslela hlavně Tebe, Peti, vždyť Tě děti polomrtvého házely na hromadu koksu na dvoře u domu a Ty jsi byl na umření, zrzavěbílé vychrtlé kotě a musel jsi hodně jíst. Když jsi pak seděl u mne, na židli u lednice a se zvednutou pření tlapkou ses mi díval tázavě do očí těma očima, tou šedozelenou krásou, rozhodla jsem se hned, že už nikdy nepoznáš strach a bídu a Tys taky už v životě nechtěl zpátky na svět, viď, že nelžu? A když jsme spolu lehávali u elektrických kamínek a já jsem měla takovou touhu být znovu dítě, tak jsem Ti vyprávěla pohádky a Ty ses tak smál – a uzdravil ses, doktor Ti nedával naději, ale já jsem Tě tak milovala, že jsem Tě uložila vychrtlého a zchromlého do křesílka, dala jsem přes Tebe deku, aby ses cítil dobře jak v doupěti a dávala jsem Ti žloutek a hroznový cukr na špičce prstu a Tys byl nakonec velký a silný macek a kdykoliv jsem pracovala, netrpělivě jsi čekal, až se SEJDEME.
A v posteli jsme se vážně dívali jeden na druhého. Dala jsem Ti původně jméno Petruška, ale pak jsem Ti říkala Péti. Buď tam taky, až tam přijdu za Vámi všemi. A nebuď už žárlivý na Šnečka, to víš, to byl chlapec z lesa, polodivoké kočky syn a Tys na něj býval zlý a on byl Šnek takový nesmělý hoch. Mauglí Tě milovala a po Tvé smrti na místě, kde jsi ležel,  prokvílela tak bolestně celé noci, že mi to rvalo srdce, tak se jí stýskalo a přitom přece měla se Šnekem koťata, tak si sedněte spolu vedle Mauglinky jako kdysi v kuchyni a počkejte, až přijdu, ano? Po Mauglí zde zůstaly dvě děti, bratři Pastelka a Bajaja. Milujou se tak, jak Tebe, Šnečku, milovala Fazolka, co byla Tvoje dítě. A ještě je tady Aran, inteligentní a krásná tříbarevná, kterou jsem našla tady na hřbitově, úplně malou a polozmrzlou. Všichni - aspoň doufám - půjdou přede mnou. Já tu bolest vydržím. Jsou už staří. Já taky.

Kočky moje, udělejte mi čestný doprovod, až budu odcházet. Prosím Vás o to. nemám lepší společnost, nikomu bych takový dopis nenapsala, jenom Vám, moje zvířata, moji přátelé, zachránci před zoufalstvím v nejhorších dobách.
Přijďte mi naproti!
Všechny Vás pozdravuju. My všichni jsme v sobě našli nesdělitelné, našli jsme se a milovali

Vaše Ester.

——————————————————————————————————————————————————————

O D V R Á C E N Á   T V Á Ř   M Ě S Í C E.

/ S N Y /

SENÍK 1

Trpívala jsem od dětství děsivými sny, bůhví, jak to někoho může tak potrefit. Kolem roku 1970, kdy jsem se jako „opora kontrarevoluce“ octla v nezáviděníhodné situaci, že mi byly postupně odebrány všechny papíry, opravňující mě k umělecké činnosti - takže jsem tedy byla ZAKÁZANÁ - se mi zdálo tolik snů, že jsem se rozhodla je zapisovat jako Seník. Jak se říká Deník, tak Seník.
Je zajímavé, že tolik rozličných hypnoticko - spirituálních podnětů může inspirovat takové hovado, jako byl jistý Ludvík Toman, dramaturg v tehdejším Filmovém studiu Barrandov. Ožrala a vyděrač byl inspirátorem i toho, že jsem měla /já a Pavel Juráček, režisér /zakázaný vstup na Barrandov, do Filmového klubu a do Televizního klubu. Tenhle chlap se ožíral s dalším ožralou z ÚV KSČ a ten Toman - jak jsem se dozvěděla - podal o mně tomu Milerovi informace tak dokonalé, že nemohly být, soudíc podle výsledku - ani už dokonalejší. Umřel na rakovinu a zanechal po sobě potomstvo. To je dost škoda, myslím, genetika je genetika. Kdoví, co nás čeká za dvacet let. Těch Tomanů, co se zabijou v lese v honbě za lesní pannou, je strašně málo. Jeden Toman, který se mnou chodil do školy na brněnské VŠUP, byl odkudsi z Ostravska, tak mi taky dal zabrat. Jednou ve figurální malbě jsem šla kolem něj a přenášela si skicář, abych mohla kreslit model z jiného úhlu. Žuchla jsem do něj, jakože náhodou a když se mrzutě ohlídl, kdo ho ruší v umělecké činnosti, řekla jsem mu náhle vnuknutý verš: Oldřichu Oldřichu, máš řeřichu na břichu Ten Toman, co byl Oldřich, se tak urazil, že roznesl vůkol, že jsem ho sváděla nemravnými slovy, z čehož vyplývá, že měl v hlavě jedině sex, hlavně když jsme kreslili nahou ženskou a že se mu moje příjemné dvojverší propojilo nějakým záhadným způsobem s něčím mezi modelkou a mnou. Později mě oslovil „Čest práci a já jsem řekla „Ahoj“, což byl důvod k položení otázky: „Jak to zdravíš?“ Povídám: „Česky“ No a pak mi ubližoval velmi škaredě a dosáhl místa nějakého asistenta na brněnské univerzitě díky svému stranictví. Z čehož je vidět, že na Tomany jsem nikdy štěstí neměla a dokonce mě napadlo, jestli ten Oldřichu s tou řeřichou na břichu neměl nějaké rodinné svazky s tím Ludvíkem Barrandovským, že se třeba domluvili, že mu ten z Brna řekl, jak jsem ho sváděla a ten Ludvík že si dal promítnou třeba „O slavnosti a hostech“, scénář, který jsem napsala, mě stál téměř dvacet let života a snad měl dostat při jeho tehdejším shlédnutí na Barrandově jeden z bratrských pomocníků nějaký záchvat, snad srdce, nevím, ale že prý ho odvezli sanitkou. No nevím. Ale možné je všechno, hlavně myslím, že ten strůjce mého zákazu docela dobře pochopil, oč mi ve filmech, které jsem napsala, šlo. Jistě při jeho chuti vytřískat z náhlé kariéry i tu nejposlednější třístičku byl schopen dojít, zaskočit, svěřit se atd.
Je po něm, zaplať pámbu, ale mě těch skoro dvacet let jeho mrtvola nevrátí.

C’est la vie.

Takže ať se nikdo netěší, že se při četbě těch snů rozšoupne. Jedině bude rád, že on nebo ona není já. A bude se bát, aby se mu tím čtením nepřihodilo ve snách něco podobného. Ale já si jinak myslím, že ty sny, které se sem tam ráda s chutí přečtu jsou takové svědectví o podvědomí a že jsou to vlastně krátké filozofické skicy, takové náčrtky nahého těla smutku. Čili jsou to tak trochu akty. Jen ve skice.

——————————————————————————————————————————————————————

Asi září 1972.

Wertletzer Sen

Vysvětlivky: jméno Wertletzer jsem nikdy neslyšela, ale mohlo by se týkat rodiny Platzerů, mých sousedů z domu.

Sen: Jistý Petr Wertletzer je synem Wertletzera, který byl kdysi s mým mužem Petrem v Indii a tento syn na otcův pokyn jde Petrovi a mně ukázat jak těžké má podmínky voják pohraniční stráže v Kanadě. Do Kanady se jde přes takový úzký železný most, hned za mostem je Kanada. Ovšem nežli se vstoupí na most, jde se po jižně vyhlížející pusté ulici, plné kasáren nebo kolem budov kasárnám podobných. Takové žluté hnusné budovy úředního a anonymního zevnějšku. A když tudy jdeme, vidím najednou, že jde za námi režisér Otakar Vávra s chotí a nějakou menší společností. Vávra má růžovou podšívku v otevřeném saku skoro tropického oděvu, ale ta růžová není růžová jako třeba hedvábí, ta růžová je jako když svítí večer lampion. Paní Vávrová má nějakou chlupatou honosnou kožešinu a za nimi oběma kráčí jejich syn. Ten syn kráčí hodně vzadu, můj muž Petr se ohlídne a povídá nám, to jest oběma Wertletzerovým a mně, že se ten syn Vávry kouká po dvou černoškách. Já to ale přitom vidím taky, i když se neohlížím. Syn zvolá: - Tak co, vy dvě černé víly! – A teď se ohlídnu, černošky nevidím, zato syn je načisto černoch, který kráčí jen tak v bleděmodré košili a s motýlkem pod krkem a s kšandama a vypadá jako hudebník z časů dixie stylu. Vávra s chotí přistupuje k drahému automobilu u chodníku, je to velmi staré, unikátní a krásné auto a my už vykračujeme po mostě do Kanady. Náhle se ozve zvuk jako zvuk zesílený reproduktorem, je to zvuk facky, a můj muž Petr se ohlídne a říká, že to upadl pan režisér a že je mrtev. Nikdo z nás tomu nevěnuje pozornost. Ano, zapomněla jsem říct, že ten Wertletzer starší, ten Petrův kolega z Indie, má na levé čelisti velikou ošklivou podkožní bouli. Jinak je to drobný mužík bezvýrazného zjevu. Wertletzer mladší, ten Petr, držívá jako pohraniční voják hlídku v těžké pozici: musí se vyšplhat po drátěném pletivu z mé dětské americké postýlky a to pletivo při šplhání sebou hází a všelijak se prohýbá, takže ten voják z toho může spadnout. Je to velmi nebezpečné a nahoře je upevněno chatrné prkýnko a na tom kanadští pohraniční vojáci musí držet hlídku. Jak prkýnko tak i ta síť je nalakována na červeno, barva je už vyrudlá a místy oloupaná. Vůbec je tam prý taky všechno ostatní nalakováno na červeno, to proto, že velitel té posádky je podle slov Petra Wertletzera „posedlý komunismem“. Ano – a Wertletzerovi jsou původem Holanďani, ten mladší je v Kanadě u pohraniční stráže. A mě to jméno v tom snu hned připadalo vskutku DOKONALE HOLANDSKÉ.

Poznámka rok 1994, kdy to poprvé přepisuju: Pepík a Zdena Škvoreckých byli v té době už v Torontu v Kanadě.

Ta ulice, po které kráčí režisér Vávra, je asi asociace na četbu Grahama Greena: „Náš člověk v Havaně.“ Ta ulice mi knihu připomněla. Ostatními jedinečnostmi jsem znovu nadšená. Vykazují, jak podivuhodné chodby propojují pocity, barvy atd. v našich hlavách. Zkratovité významy, scény, srozumění se jménem Wertletzer, kdy jsem ráno po probuzení věděla najisto, že se to píše tak, jak to píšu – kolik nádherných věcí to nosíme v našich bohužel často netěhotných mozcích!!! Tohle určitě škrtnu, je to moralita. Spíš jen vysvětlivky, můj muž Petr byl v Indii, setkával se proto často s různými lidmi, ve snu to zastupuje Wertletzer. O Škvoreckých jsem věděla, že je už nikdy neuvidím – odtud Kanada ATP. Ale asi to vůbec nebude nutné.

——————————————————————————————————————————————————————

Asi říjen 1972.

Mexiko SEN

Včera jsem potkala Ilju Prachaře, který má jet nebo byl už – to nevím – v Mexiku a pozdravila jsem ho zvesela: -Ahoj, Mexikáne! - Byla jsem totiž rozradostnělá ze zprávy z Mainzu, že budou chtít ode mne scénář.
SEN: Mexiko se rozkládá na druhé straně Máchova jezera. Máchovo jezero je pokryté žabincem, smrdí, čouhá z něj zavilé husté rákosí. Na druhé straně je chalupa mexická, která patří  mým příbuzným, kteří povídají, že zde je jezero čisté a skutečně mexické. Příbuzní jsou: pan Karel, majitel mlýna v Suchdole, kde jsme natáčeli film „Byli jednou dva písaři“ a tři nebo čtyři ženštiny s různě odstupňovaným věkem. Nejmladší se každou chvíli rozdělí na dvě dvojčata, takže jejich počet se stále mění. Jsme na tržišti HLAVNÍHO NÁMĚSTÍ MEXIKA / ve významu Hlavní nádraží, je to oficiální název /. Všichni lidi se tam pohybují jaksi seřazeně, ti, kteří projíždějí na oslech, projíždějí proti sobě jako na dálnici ve dvou směrech, oslíci klušou. Ta jedna moje nejmladší příbuzná má bleděmodrý svetr, který jsem darovala hospodyni, co se mi stará o domácnost a ve kterém ji proto často vídám, ale k tomu má ta příbuzná černé doplňky a na hlavě černou mantilu. Mantila nemá ozdobný hřeben, čemuž se divím, jako proč jí nespadne z hlavy, ale ona sedí na oslu, kroutí zadkem v rytmu mexické hudby a ruce má zkřížené přes prsa, jakoby tancovala nějaký španělský národní tanec. Já si v duchu libuju, jak dobře to všechno sleduju a mám pocit f o l k l ó r u. Moje příbuzná se dívá divoce a hrdě na diváky okolo, kteří ji sledují. Diváci jsou spořádaně seřazeni, nevím jak, ale vím, že je v tom všem, na celém tržišti, nějaký zavedený pořádek. A že to řídí policie. Je velmi pozoruhodné, že stíny všech jsou hluboce černé na velice světlé, skoro bílé zemi. Ta příbuzná z toho osla mi dala předtím taky mantilu, povídala, že by mě bez mantily na náměstí vůbec nepustili a dala mi dvě veliké a ostré jehlice, abych si ji mohla připevnit. Mám tu věc na hlavě, ale jednak je to na jedné straně delší, jednak mi to pořád padá přes oči, takže nic nevidím a tak si mantilu musím několikrát sundat a několikrát si ji znovu dát na hlavu. Materiál té mantily je něco, co jsem určitě nikdy v životě nedržela v ruce. Je to třpytivé, jakoby utkané z malinkých uzlíčku, ale tak malých, že je to cítit pouze hmatem mezi prsty a současně to žije samo sebou, je to lehké, ale nepoddajné, pod prsty to jako hřeje. Uvědomuju si, jaké znalosti musí mít mexičtí tkalci a jsem spokojená se svým novým poznatkem. Mexikáni všichni do jednoho mají široké klobouky a velké fousy. Pak jsem zpět v té mexické chýši nebo chalupě těch mých příbuzných a pan Karel mi s pláčem oznamuje, že mu zemřela právě žena. To byla jedna z těch starších, leží vedle ne nějak divně vlhké podlaze, že uklouzla, povídá pan Karel. Je zde její sestra a ta se jde podívat, jestli je ta žena skutečně mrtvá a vtom taky uklouzne a taky leží mrtvá a mně to začíná připadat strašně směšné. Ti mrtví mi připadají jako děsní pitomci, kteří sklouzávají a teď tu leží. Pan Karel mě posílá k matce těch dvou ženských, abych jí to běžela oznámit, já povídám, že hned jdu a hned jsem to nejasným způsobem vyřídila a už je zde ta matka těch dvou dcer, jde k nim a uklouzne a spadne a je taky mrtvá. Karel pláče, říká, co budu dělat, co já budu dělat a posílá mě pro doktora. Ten doktor bydlí v domě, kde jsme bydleli, když jsem byla malá, v ponurém, starém domě s ohromným průjezdem a vlhkým vzduchem a ten doktor v ordinaci je Mudr. Milan Morávek, můj kamarád. Sedí, má nohy na stole a na nohách má nápadné, žlutočerně pruhované ponožky. Mluvím na něj, strašně se směju tak, že nemůžu doříct větu – ale on nic, sedí dál. Začnu ho lechtat na chodidle a křičím: - Milane, slyšíš? – A on zase nic, protože i on je mrtvý. Ano a v Mexiku mají na tom náměstí dláždění z velkých kamenů a ty kameny pocházejí z pyramid. Jo a ti mrtví jsou k smíchu přesně jako bramborové divadlo.

——————————————————————————————————————————————————————

MOZAIKA 1

Rok 1972 Sny

Tak tohle se mi dneska zdálo: přijdou ke mně do bytu, kde jsem nikdy nebydlela, ale jako jsem se tam akorát nastěhovala, tři nebo čtyři muži. Vypadají jako muži z detektivních románu nebo filmů /čímž se v poslední době poprvé v životě krmím/ a ačkoliv nedovedu popsat jejich anonymní tváře, vím, že jsou rázní, že jsou smluvení, že jsou to odborníci na něco, co neznám. Třeba jako muži, kteří energicky zastupují nějakou firmu, ale nejspíš nějakou boutique nebo něco kolem reklamy a světla. Jsou naprosto bezúhonní, ale jde z nich strach právě pro jakousi klidnou odbornost – jsou něco jako spiklenci – tvrdébrady, klidní, všechno vědí. Jsou elegantní, ale nenuceně, nenápadně, nijak módně.a
Já jsem jejich klientka.
Oni mají krabice z papundeklu, které vypadají taky velmi seriózně a až ohromujícně odborně, je na nich něco napsáno. Papundekl (teda lepenka) má pěknou barvu a je tvrdý a kvalitní. Tyto krabice obsahují něco jako mozaikové kamínky. Barvy nejsou pomíchány, pamatuju si na ostře modrou, něco jako mangánová modř a na velmi sytě oranžovou, která je ale krásná ve smyslu malířské hodnoty. Anebo jako pomeranč, který září v holém prostoru /nevím, jestli toho nezařízeného bytu anebo vůbec/.
Ten můj byt totiž není vůbec zařízený, není zde ani kousek nábytku, ale zdi jsou bílé a všechno je holé. A jediná plocha, která se zřejmě odborníkům s mozaikovými kamínky nabízí, jsou pootevřené, slonovinově zbarvené dveře. /Někdo tudy předtím prošel, snad moje zemřelá matka anebo někdo, kdo zpodobňoval, že v tom bytě nebydlím sama/. Vedoucí odborníků sáhne do krabice a vytáhne hrst něčeho, co ještě nevím, co to bude. Hodí to na ty pootevřené dveře. Zní to suše jakoby hodil rýži nebo čočku – a na dveřích se seskupily mozaikové kamínky modré barvy. Drží na dveřích jako magnet, jsou nepravidelně čtverhranné, slabě se lesknou v jakémsi nouzovém světle nějaké osamělé a holé žárovky. Odborníci se dívají se zájmem na ty dveře a ty kamínky a já se taky dívám a vtom se to bleskově změní. Tam, kde byly ty kamínky předtím hustší, tak jsou řidší. Ale to chápu, že to je asociace na obrazy jako třeba Kandinsky a teď se pořád ta jejich kompozice mění. A zas a zas a znova a znova. Zírám na to v hrozné úctě, protože tohle má být nějaký psychický průzkum mé osoby, velmi těžce nemocné. Opět v sobě jako za bdělého stavu odhaluju zdroje posvátného strachu z vědění, které nikdy nezvládnu a nikdy nezvládnu ani stínem pochopení a v tomto snu je nahrazuju servilním užaslým vydechnutím. Jako když se člověk uměle diví, aby někomu polichotil.
Pak nějak ty kamínky mizí a ten házející odborník na ty dveře hází kamínky zase jiných barev, opakuje to jakoby průzkumně. Jsou tam jednu chvíli dokonce i barevné valéry, ano, vzpomínám si, něco jako temperovaný klavír od Bacha, převedený do barvy šedavě fialově modré, kterou tak miluju na obrazech Joana Miró. A ta barva má všechny odstíny až do té divné růžové, která se málokomu nemstí a jde až do tmavších odstínů, jsou trochu tmavomodré, ale spíš tmavohnědé – něco jako kakao v šálku, když se stmívá. A nakonec po všech těch proměnách, které jsou mi nabízeny k vyléčení mé jakési nemoci těmi odborníky, tak nakonec se hodí na ty dveře hrst oranžových kamínků a ty se zase přeskupují a překomponovávají. Ale já mám rostoucí dojem, že to přeskupování dělám já, že ty kamínky jsou něco jako teploměr nebo kardiograf, že ty obrazce o mně něco vypovídají, o něčem svědčí a ti odborníci to pečlivě sledují. Já se jich bojím. Stojím podomácku oblečená, protože jsem nevěděla, že přijdou, mám šaty, které jsou popraskané ve švech a které taky skutečně se zalíbením nosím ve skutečnosti, protože jsou to útěšně měkké hadry, jsou žluté se vzorkem hadí kůže – a tak stojím, cítím se ne moc dobře a uctivě vím, že bych měla být líp oblečená. A všechno mě to dost rozčiluje. Vidím, že ti chlapíci – ale nejsou to jen odborníci na léčbu, mají nějakou vyšší politickou funkci, to vyciťuju – si o mně díky těm barvám a těm skupenstvím dělají nějaké závěry a to zřejmě jednoduše a lehce. Velice věcně, bez vztahu k mé bolesti, k mému nervovému onemocnění, které skutečně mimo sen existuje z důvodu, že asi nebudu moct dělat film. A tak jsem zaražená a nějak lituju, že se nechávám takhle prozkoumávat a že se jim nebráním a vtom ten šéf těch odborníků ukáže na jedno to oranžové skupenství a zeptá se mě chladněji, i když vlídně, něco jako psycholog nebo psychiatr: -Tak – co je tohle? - A já odpovím sebeobranně rychle a blbě, povídám: -To je jako kytice, která vyrůstá z města, které je zcela opuštěné. - A už jak to říkám, cítím, že bych takovou kategorickou krávovinu měla rychle vzít zpátky už proto, že je v tom uměleckoidní papouškování, nějací básníci a že žvaním jako někdo od filmu, když se předvádí. A skutečně vidím, jak ten šéf odborník velmi shovívavě řekne: -Ano, opravdu, vypadá to tak. - A skepticky se na mne podívá, ale vím, že mi už stanoví diagnózu. A pak se mne zeptá, když takovou kytici a kamínky vidím JINDY /KDY???/, tak prý co dělám? A já povídám: -No, mám vždycky chuť se opít. - A na to on řekne suše: -Ano, teď se chlastá hodně. - A tím ten sen končí. Je to protialkoholický sen, který na sebe vzal jednak vědeckou, jednak barevnou podobu. A v tom výroku, chlastá se hodně, jsem cítila strach, že se mě to týká a strach z vědců, kteří mě zkoumají a vidí to všechno jako na tabuli křídou a byla jsem skleslá, když jsem se probudila. Venku byla odporná noc, kdy svítí měsíc za tenkými mraky a podzimní vítr lítá jako posedlý lokaj smrti terasou sem a tam.

——————————————————————————————————————————————————————

SEN
Kabát

22. února 1972, to je den před narozeninami zemřelé matky.

Stojím v nějakém ošklivém výčepu, kde piju něco jako teplé pivo. Výčep je mi smyslem i zjevem neznámý. Nikdo zde není kromě mne. Je podobný výčepu z kaubojských filmů, ale niní zas tak romantický. Všude je začouzené a zašlé dřevo bez lesku, podél zdí špinavé a neútulné boxy s nějakými stolky. Celkový pocit je takový, jakoby se smísil nějaký filmově cizí kolorit se špinavým pražským bufetem, probouzí to ve mně hrůzu a ostych. Ve strachu odsud vycházím ven a mám najednou strach o své kočky, jakoby se jim něco mělo stát. Proč a co, to nevím, ale je ve mně úzkost a spěchám, abych byla co nejdříve doma.
Ulice je cizí - trochu připomíná Soho když je likvidovali tu čínskou čtvrť - je tmavá a špatně osvětlená, kaluže pod chodníkem a tam stojí černá, přepychová limuzína starého typu. Já rychle vrtím záporně hlavou, že nepojedu, ačkoliv spěchám za kočkama a jízda autem by to urychlila. Taky nevím přesně, proč to dělám, ale cítím v sobě tíseň a jsem načisto znejistělá.
Ta limuzína, co čeká na mne, má otevřené přední dveře, nějaké syrové a sprosté světlo jako z holé žárovky osvětluje vnitřek vozu, vidím nějak nádherně vybavenou palubní desku, je to všechno oficiální a studeně úřední, ale taky noblesní jako v těch autech, co nás vozily po Londýně.
Do toho auta mě láká nebožka matka, sedící za volantem - já znovu vrtím hlavou, že nepojedu a ukazuju, že mám naspěch. Matka mi s jakousi tklivostí, kterou si pamatuju z jejího života, ukazuje přednosti vozu - nevím jaké, ale vím, že mě láká s nějakou lstivostí na dokonalé auto a dobrou jízdu.
Je velice lehká, když vystupuje, je pohyblivá, křehká, tajuplná a zlomyslná jako zaživa a přitom mě stále prosí, naléha na mě, abych do toho auta za ní vstoupila. Jaksi mi naznačuje - aniž promluví - že běží o něco vysoce důležitého.
Já to odmítám, ne proto, že z toho černého vehiklu jde trochu hrůza, vnímám to, ale nebojím se toho ani toho příšerného osvětlení z té neznámé ulice, ale cítím - jako ve skutečnosti - že jsem roztěkaná a nervozní a že nechci s nikým být a že chci být sama - a abych se matce nějak slušně omluvila, proč s ní nechci jet, zadívám se jinam, abych našla nějakou vhodnou výmluvu a v tom uvidím, proč vlastně SKUTEČNĚ nechci jet - protože na chodníku u auta leží zmuchlaný a zválený pánský kabát. Já ho zvednu a divím se, kde se tady vzal, sahám do náprsní kapsy a nalézám nějaké doklady v poloměkkých deskách - něco jako pas - a ptám se matky, kde se tady ten kabát vzal, jestli ví, čí je, když leží v tak těsné blízkosti auta.
Ale matka je za volantem, je divná, cizí, maličká a nevýrazná - skoro ji najednou není vidět - jakoby ji moje otázka zahnala do úzkých, to vyciťuju a je najednou úplně lhostejná.
Abych si sama zjistila, co je to vůbec za kabát, kladu ho sice zpátky na chodník, ale nakláním se k němu, abych na něj líp viděla v tom chabém osvětlení a tak teprve teď vidím, že se na kabátě třesou rosolovitě sedliny krve.

——————————————————————————————————————————————————————

SEN
Lynč

Stojím na takovém vrchu, je to vlastně větší kopec bláta a písku a červené hlíny a přidržuju skříň mně neznámého tvaru, ale je to moje skříň. Stále se jí pootevírají dvoukřídlé dveře, jsou tam na věšácích moje šaty a ta skříň se pořád sesouvá po tom divně klouzavém a bořivém podkladu dolů, jakoby každou chvíli měla sklouznout a toho já se právě obávám, proto jí ze všech sil pořád ty dveře zavírám a pořád ji popotahuju směrem k sobě, ale cítím, že mě začínají tou tíhou uklouzávat nohy.
Celá situace se odehrává na Kladně, kam jsem přijela za holkama Válovýma, co jsou malířky. Někdo zde se mnou předtím byl, nějaký důvěrný přítel, kterého jsem poslala říct holkám, že za chvilku přijdu. Ale jak se dívám na ulice Kladna, je to jako z vesnice na Ukrajině, cesta je plná kaluží a bláta v kalužích se obráží obloha a mraky, které v těch kalužích mají zrychlený pohyb, nikde ani noha, všude je příšerné ticho a všechny nízké a škaredé domky jsou zavřené.
A pak si všimnu skupiny mužů, kteří právě přicházejí pod ten popec, kde se mi stále sesouvá ta skříň. Všichni mají černé obleky a černé klobouky jako z Mafie a vedou nějakého člověka s hluboko sklopenou hlavou, který má provazem svázané ruce. Ten je taky černě oblečený a bojí se. Vím, že ti muži ho jdou sem lynčovat bez soudu a tak začnu nahoře na tom kopci na ně křičet, že je to protizákonné a že tomu člověkovi se musí nejdříve prokázat vina. Přitom stále zápasím s tou skříní a pořád mi stále víc kloužou nohy. Ti muži se na mne všichni zadívají, jen ten obviněný s těma svázanýmy rukama stjí opodál stále se sklopenou hlavou. Najednou vidím, že ti muži - mají nejasné a bílé obličeje - uznali, že mám pravdu - snad někdo tomu odsouzenému rozvazuje ruce a pak všichni mlčky odcházejí.
Ten odsouzený najednou zvedne hlavu, má bestiální a úchylný obličej a posmívá se mi a pošklebuje, ta skříň se začíná dávat do pohybu, já vím, že jsem s ním tady sama a že mi nikdo nepřijde na pomoc, tak do té skříně strčím, aby ho zabila, ale pořád se sesouvám a probouzím se hrůzou z lidí.

————————————————————————————————————————

SEN
Cesta

Asi listopad 1972

Dneska se mi v noci zdály přímo virtuozně šťastné a krásné sny, takže jsem se probudila s pocitem lehkosti a štěstí a něčeho šťastného ve vzduchu - což je u mne v posledních obzvláště věc vzácně řídká.

Čekám na tramvaj u nábřeží Vltavy v blízkosti vyšehradskéko tunelu a vzduch je jako přítmí, nádherně fialově modrý. Já to zhluboka vdechuju, jsem v té barvě úplně ponořená a ta barva taky ještě něčím voní a já vím, že mě potkalo veliké štěstí to smět hodně vdechovat a mít to pak v sobě.

Dávám se do práce, jsem švadlena a na malém stolečku rozkládám průsvitné zelené hadříčky, chvějou se při každém dotyku jako třeba vodní řasa při pohybu vody. Začínám to sešívat, protože to není stolek, ale šicí stroj a já na něm umím dokonale šít. Uplývá mi to pod prsty a bude to něco dokonalého a lidi, kteří se kolem mne shromáždili, jsou ke mně vlídní, zvláště jakási žena, stojící mi za zády a kterou vůbec nevidím. Se slavnostním pocitem, že dělám něco úžasného a taky se exhibuju na kolejnicích tramvaje, pořád šiju, to zelené se tak neurčitelně třepotá a všichni mě sledují s úctou, protože právě pracuju na mistrovském díle, nikdo se nediví, nikdo na mne nekřičí, cítím sympatie ze všech stran a vím, že i oni jsou okouzlení těmi zelenými hadříčky, ve kterých je něco naivního jako třeba v koťatech, hrají si spolu a pořád tak povlávají.
Pak nevím, ale pamatuju si, že patrně NIKDY NEPŘIJEDE tramvaj a já musím jít domů. Bydlím za VYSOKÝM VRCHEM. A tak kráčím do kopce takovou úzkou krásnou silnicí se světlým pískem - jako třeba venkovská cesta - a podél té silnice jsou nízké domky. Nevím přesně jaké, ale ten, do kterého vejdu, abych se zeptala na cestu a abych tudy trefila domů, není ještě dostavěný, je tam malta a necky na vápno a kbelíky a taky tam asi někde voní čerstvé cihly. Všechno je to dost jako v Itálii kolem Vico Equense. Do domu vedou schůdky a vevnitř je to zase to namodrale fialové přítmí, které zase zhluboka vdechuju, ale taky díky tomu nejsem schopna přesněji rozeznat, kdo všechno v místnosti je - až nakonec vidím, že je tam mnoho mužů a dvě ženy. Vypadají jako cikáni, jsou uzavření a nejsou nijak ochotní mi poradit, kudy mám jít domů. Vyměňují si mlčenlivé, významné pohledy, kterými se o mně dorozumívají a ačkoliv je v tom něco výhružného, nijak mě to nestisňuje, nebojím se jich, protože jsou krásní, tmaví, ty dvě ženy mají veliké černé a lesklé oči, plné nějakého tajemství a jak se na sebe tak pořád vzájemně díváme, je mi jasné, že běží o celý dlouhý proces, který končí jejich sympatií. Takový muž, který z nich vypadá nejmíň hezky, mi začne vysvětlovat, kudy mám jít, ale diví se, že půjdu sama, když je to TAKOVÁ cesta a jiný, velice tlustý muž se na mne tlačí horkým ramenem a já nemám kam uhnout a tako nechci urazit a jsem ráda když poodejde. Ale teď najednou vidím, že jsou to černoši, jeden z mužů je mimořádně vysoký a je podobný někomu, nevím komu, ale je mi velice milý a smějeme se na sebe. A teď už znám cestu domů.
Běžím zasněženou krajinou, plnou voňavého vzduchu, je zářivý den - a už to není zasněžené, to slunko tak oslnivě svítí, že je cesta bílá. Potkávám svoje budoucí sousedy, zřejmě jsme si zde koupili dům - a proti mně jdou dvě babky, ale jsou to prostitutky od Francesca Goyi - nad hlavou slunečníky, krajkové spodánky, jsou celé v černém jako na Goyiových leptech a jsou moc veselé a já se tomu trochu divím, protože vím, že jsou to ve skutečnosti dvě jeptišky.
Já kráčím svižně, cítím, že jsem zdravá a mladá - a za mnou kráčejí dva mladíci. Já jsem ale taky studentka, chodím někam do školy, tady v tom kraji a všelijak se předvádím, protože vím, že se jim líbím. Ti mladíci se ke mně přidají a když se díváme přes nějakou zeď do ponurého a smutného nádvoří nějaké továrny, která zde náhle je jako fata morgana filmů, které budu věčně vidět v televizi, obejme mě nájakoby náhodou jeden ten mladík kolem pasu a se dívám jinam a dělám, že o tom nevím a cítím, že on se stydí stejně jako já a že neví, co má udělat dál.
Utíkám lesem domů za Petrem a z lesa vycházejí lesní dělníci, jsou to známí z Barrandova, volají na mne a přátelsky mě zdraví, tak jako rodácky, že jako jsme z jednoho kraje. Je tam ale ohavná latrina, která hrozně smrdí a to je mi odporné, proč to tady musí být a tak se podívám se strachem ještě jednou a to taková bouda ze dřeva, úplně napěchovaná senem a to seno kvete jako jasmín a voní úplně omamně a škvírami mezi prkny vypadává ven a mne udivuje, že se takhle uskladňuje seno, ale líbí se mi to, považuju to za krajovou zvláštnost a jaksi se v duchu rozhoduju, že tenhle kraj proberu co nejdůkladněji, než se sem nastěhujeme.
Pak utíkám a utíkám, vane teplý vítr a všechno voní a probouzím se s pocitem, že je to prorocký a nadějný sen a že se vyplní.

——————————————————————————————————————————————————————

SEN Cela

Jsem v nemocničním pokoji. Lůžka jsou umístěná vždy dvě nad sebou jako palandy a všechno je bílé. Je nás tady víc, jsou tu dvě prostitutky, které jakobych odněkud znala, hovoří spolu tlumeně, obě jsou nápadně oblečené a nalíčené, pak několik mladších mužů, kteří stojí v hloučku u zdi a dva staří manželé, kteří se objímají - mají tlusté zimníky - a potichu si něco šeptají a oba pláčou. Vím, že jsou zde kvůli jejich synovi.
Máme být za chvíli všichni popraveni, buďto jsme se dopustili nějakého protistátního činu - jako ilegální skupina - anebo nás pochytali na ulici, jak se to dělá při vojenských převratech. Já k nikomu z těch lidí nepatřím, nejsou mi ani sympatičtí, stojím sama u jedné postele a vidím, že okno je až u stropu a sklo že je zabílené. Vím ale, že svítá a že za svítání nás popraví. Taky vím, že toto je bývalé sanatorium, ale že to vystěhovali a že jsou zde jenom zatčení.
Dveře odemyká velkým svazkem klíčů zřízenec v bílém plášti, vypadá jako ti muži, co tlačívají vozíky s pacienty po nemocničních chodbách, muž má tentýž neutrální, úřední výraz a nese nám POSLEDNÍ SNÍDANI. Klade na matrace té spodní postele talíře s vlhkým a bledým řízkem jako z bufetu Koruna na Václaváku a u toho je bramborový salát a šťáva z něj se roztéká po celém talíři a v tom mokru leží ty bledé řízky. Ty dvě prostitutky, co stojí na opačné straně postele naproti mně, začínají hltavě jíst. Nechci na sebe ničím upozorňovat, tak se pokouším jíst taky, ale na matraci pod tím bílým prostěradlem - talíře jsou bílé a lesknou se - se talíř pohupuje, jídlo klouže sem a tam a šťáva ze salátu se rozlejvá a vsakuje se do prostěradla a navíc se ten talíř propadá a zase se vynořuje a mně začíná být špatně od žaludku.
Ten zřízenec odnáší talíře a dává nám každému kousek tužky a dopisní obálku, ve které je malý papír na znamení, že můžeme napsat POSLEDNÍ DOPIS.
Všichni píšou jenom já ne, protože nevím, komu bych měla napsat, co se se mnou za chvíli stane. Ten člověk v tom bílém dopisy od lidí lhostejně vezme, vezme i mou prázdnou obálku a zase odejde a zamkne za sebou.
Přemýšlím o tom, jestli už začali popravovat a pořád se soustřeďuju na to, jestli uslyším první výstřely, neslyším nic, zneklidňuje mě to a bojím se, že nás nechají dlouho čekat.
Pak zase vchází ten muž v bílém plášti a pokynem nás vyzve, abychom šli za ním, mně se trochu uleví, že to budu mít za sebou a on nás vede dlouhou bílou prázdnou chodbou, kde jsou na obou stranách prosklené francouzské dveře, ale všechna skla jsou i zde zatřená bílou barvou.
Muž přistoupí k jedněm z těch dveří, vstrčí do zámku klíč a čeká na pokyn, aby odemknul a vyvedl nás k popravě.
Ale protože neslyším žádné výstřely a vím, že to už začalo, najednou se zděsím, že nás asi budou věšet. A představuju si, že se budu nucená dívat v těsné blízkosti do brutálního obličeje nějakého vojáka, který se třeba pobaveně zasměje a já uvidím zblízka jeho zuby a ucítím jeho dech a pot, když mi bude házet smyčku kolem krku a k tomu se přopojuje, jak se ty talíře houpají na těch matracích a jak se rozlévá ta šťáva a vsakuje do prostěradla a ve snu začínám zvracet a probouzím se a musím se jít okamžitě vyzvracet.

——————————————————————————————————————————————————————

SEN
Hausbót

asi leden 1973

Jeli jsme hausbotem do Londýna. Bylo nás víc, taky Lojza M., můj soused z domu a jeho žena Jarka, ale to se pořád měnilo, jednu chvíli to byla barrandovská kostýmérka Slávinka. Ta loď tak nějak plula vzduchem v hustém dešti, ten déšť ale to byly nějaké pomocné provazy, kterými se to celé posouvalo k Londýnu.
Já jsem seděla na bočním ochozu a držela jsem se nějakého lana, které bylo zachyceno na ohnutém starém hřebíku a jak to s námi házelo, měla jsem obavy, že sletím dolů.
No ale všechno to dobře dopadlo, náhle jsme byli nad CANTERBURSKÝM JEZEREM /I!!!!!!/, které je úplně zelené a úplně kulaté a my jsme to viděli z velké výšky. Vtom však nad jezero vlétla spousta anglických letadel, které dělaly takové proměny a formace jako žižkovské ženy na Spartakiádě a tak vytvořily portrét anglické královny, jaký bývá na poštovních známkách. My jsme se tomu pošklebovali a říkali jsme, že Angličani jsou taky pěkně blbí.
Pak jsme byli v Kensingtonu v hotelu, všechno to bylo takové špinavé a žlutohnědě natřené olejovou barvou, všude samý vajgl a špína, třeba jako u nás u domovního vchodu a teďka Lojza se začal opíjet a byl nějaký dotěrný - nevím jak - ale nelíbilo se mi, jak se takhle chová.
Já jsem vyšla do ulic, protože jsem to jako tady dobře znala a mohla jsem sice jít ke CANTERBURSKÉMU JEZU, ale já jsem šla do obchodního domu, abych se podívala, jestli mají plédy na náš hausbót, co máme ve skutečnosti.
Ve výloze byla kosmetika, všechna značně zaprášená a velice drahá. Ve středu těch většinou francouzských výrobků pak byla lahvička s odličovacím maskérským mlékem z Barrandova a u toho anglicky napsaná informace: CESKI - jakože to je české zboží. Už jsem odcházela, protože plédy za výlohou neměli a ostatní zboží bylo na mě příliš drahé a já jsem měla jen padesát liber, které byly z hedvábného papíru a neustále mi chrastily v kapse - ale vtom se objevil Lojza a naléhal na mě, ať se jdu podívat, že ho maluje pouliční malíř - portretista a já jsem tam s nevolí teda šla, protože Lojza rozjařeně křičel a všichni Angličani se po něm ohlíželi. Ten malíř měl plochý natěračský štětec a mačkal jeho držátko a z těch chloupků stříkaly barvy jako ze stříkací pistole. Takový vynález. A ty barvy byly velice ostré a ošklivé a byla jich celá velká škála. Ale já jsem šla pryč a Lojzovi jsem řekla potichu, že to bude hrozně drahé.
Big Ben mě zklamal, byl daleko menší, natřen zase na žlutohnědo a věž měl tutéž, jakou je vidět na obrázcích kostela Panny Marie Hostýnské.
Jedna žena z naší společnosti se právě vrátila od CANTERBURSKÉHO JEZU a říkala, že to tam není hezké, že je to tam stísňující a ponuré.
Já jsem ale všechno o tom věděla, na canterburský jez jsem si velmi dobře pamatovala a tak jsem ji vysvětlila, že tam totiž sedávala za  jeptišku převlečená jedna z anglických královen nebo skotských, to jsem si nepamatovala a tu že dali ti canterburští nějak zamordovat. Ta naše známá povídala, že už chápe, proč na ni padla taková tíseň a já jsem jí ještě důvěrně sdělila, že tam straší, věděla jsem to.
Byli jsme ve veliké hrobce anglických králů - to byla taková věž jako pro myslivce na čekanou, ale obrovská, zbitá nahrubo z kmenů stromů, to jsme všichni říkali, že Angličani jsou v tomhle naprosto nepřekonatelní. Z oken bez okenic čouhaly na sebe naskládané, opadalé a uschlé vánoční stromečky, my jsme se jich chytali a lezli jsme po nich k hlavnímu vchodu ve výšce asi prvního patra.
Pod těmi vánočními stromky totiž byli ti angličtí králové pochováni, to je taková anglická finta zasypat je něčím, co by pak nikdo nehádal, že je tam hrobka. Ale když jsme se dostali dovnitř, tak tam seděla v plyšovém salonku slečna jako průvodkyně, jmenovala se Annie a byla to moje známá. A ta jako moje známá byla arogantní jako prodavačka z Tuzexu a hleděla si svého a o nás turisty se nestarala. Kolem ní, nad a vůbec všude po stěnách byly všelijaké hrůzostrašné kostry a umělí umrlci, ale to zase bylo od Angličanů nad naschvál tak narafičeno, aby to zblblo návštěvníky. Jenomže mě se tam udělalo špatně, protože jsme měli k obědu něco mastného, asi halušky s uzeným - a taky tam byl špatný vzduch. A už jsem chtěla odejít, protože jsem se urazila, že mě někdo chce na takové umrlce z plsti a pitomostí z rajčích per nachytat a vtom vběhl můj muž Petr a řekl té slečně Annie, že je to hnusné takhle děsit návštěvníky a že to škodí zdraví. Já jsem byla v rozpacích, že Petr tak křičí a chtěla jsem ho uklidnit, abychom radši odešli, ale Annie už seděla na klíně nějakému urostlému černovlasému mladíkovi, který byl lékařem. Ukazoval Petrovi, že jako lékař s ním nesouhlasí, že tento panoptikální kabinet NENÍ zdraví škodlivý a to mu ukazoval na LÉKAŘSKÝCH kleštičkách, které byly vlastně železniční kleštičky na procviknutí jízdenky. Tak těma kleštičkama cvikal a taky ty kleštičky rozložil na dvě půlky a zase složil a zase s nimi cvikl na důkaz, že by necvikaly, kdyby to bylo zdraví škodlivé.
Ještě tam byla nějaká Polka s namalovanými rty, celá v černém.
Lojza potom křičel v tom kostele, kde jsou pochováni námořníci z “MAY FLOWER” - ale to už bylo v Americe a v tom kostele byli emigrovaní Čeští bratři a modlili se česky Otčenáš.

——————————————————————————————————————————————————————

SEN
Taxi

Praha, 6. května 1974.

Je palčivě slunné odpoledne a já stojím v přeplněné ulici města, které nevím, jestli znám, ale nějak tam právě žiju. To slunce je nebezpečné, je strašně prudké a to světlo je téměř bílé a já se bojím, jako se bojívám ve skutečnosti každého odpoledne. Všechno je téměř bílo černé, teda stíny lidí a jejich plasticita je úplně neprůhledně černá jako na špatné fotografii a oni kolem mně utíkají, takový řinoucí se proud a dusají a taky auta jezdí šílenou rychlostí pod chodníkem a já se toho bojím a cítím se ztracená. Najednou vidím, že stojím pod železničním mostem, co je z černého kovu a jeho konstrukce mi visí nad hlavou a nad tou ulicí a přejíždí právě vlak a nesnesitelně to duní a řve a najednou se ty auta na těch silnicích zastavují a stojí, jakože je někde na semaforu červená a strašně páchnou benzinem a naftou, mně se dělá nanic a chci tomu uniknout co nejrychleji a vidím, že odkudsi seshora po takové serpentině přijíždí obrovské auto s nápisem TAXI, mávám, to auto zastavuje a ten proud těch aut se dává v ten okamžik do pohybu a všechny ty smrduté předměty jsou náhle pryč, jsem zde sama a musím se dívat hodně nahoru k chlapovi, který sedí vedle řidiče a ptám se, jestli je volnej, že potřebuju rychle domů. Ten, co se vyklonil z okýnka je stejně šeredný jako řidič, oba jsou svraskalí, mají obličeje spíš jako masky z gumy a domlouvají se pohledy, jestli mě mají vzít a ten za volantem dává nějak souhlas. Ten, kterého jsem nejdříve oslovila se ale obrací k někomu nahoře, vypadá tázavě, jakoby na svolení potřeboval ještě další souhlas a tak já se taky podívám nahoru a tak vidím, že to auto je vzadu ohromná jako reklamní černá rakev a na té sedí obkročmo odporný chlap a ta rakev se tak blyští a leskne v tom slunci, že se nemůžu dost dobře dívat a bolí mě oči ale v okamžik, kdy chci rychle odejít si všimnu, že ten na té rakvi na mně upírá pozorný pohled. Ten pohled ve mně asociuje zahnívání a něco nechutně měkkého, odporně teplého a pak přikývne s takovou potměšilou ochotou, jakoby mě byl otypoval, že jsem ta pravá a ten chlap, co seděl vedle řidiče, přeochotně v ten okamžik vyskakuje a nabízí mi svoje místo. Ale není to jeho sedadlo, kam si sedám, je to takový měkký důlek, ze kterého se nemůže dostat, s měkkou a lepkavou hmotou a je to odporně teplé a já tam sedím vmáčknutá mezi řidičem a tím druhým a nemohu dýchat, jak se na mě jejich těla tisknou.
Tak se pořád snažím zvednou a pod záminkou, že se chci ohlídnout, se trochu vztyčuju a tak najednou vím, že ta rakev vzadu už tam není, že zmizela a mě to rozveseluje, ale zlomyslně, něčemu se pošklebuju, jako že jim to nevyšlo nebo něco v tom smyslu.
Snažím si prohlídnout svoje dva společníky, co nejmíň nápadně, jsou ale tak příšerně oškliví, že se na ně nevydržím dívat, ale jsou ke mně srdeční a milí, jenomže já vím, že je to jinak, že zakrývají nějaké divné nepřátelství, že se spolu s tím na té rakvi dohodli a že mají na mně přichystanou nějakou past. A to auto jede pořád rychleji a já si uvědomuju, že ten nahoře na té rakvi, ten šereda - takže ta rakev tam zase už je, to byla jenom taková klička, aby mi odpoutali pozornost a uklidnili mě - se musí hodně držet, aby nespadl, pak vím, že NA TOHLE MÁ VÝCVIK a probouzím se v depresi, venku už zpívá kos a jezdí sem tam nějaké auto. Je mi strašně úzko.

——————————————————————————————————————————————————————

SEN
Klaun

Jsem v  nějakém zatuchlém divadelním zákulisí u jeviště. Se mnou jsou zde nějací známí, nevím, kdo to je, kteří mě sem přivedli, abych se podívala na něco výjimečného. Dívám se na nějakého klauna, žvaní, uklání se publiku, je to jako konferencier a současně v tom představení, nevím jakém, hraje. Scéna je plná nějakých olezlých a špinavých hadrů - odtud to dusno. Jo - to zákulisí je v místech, kde bývá na jevišti horní osvětlovací rampa a tak toho klauna vidím vlastně seshora. Má husté, kudrnaté, černé vlasy a na nich má divnou a ohavnou čepici, posazenou na temeni a ta čepice mu pořád padá klaunsky vzadu na krk.
Něco lascívního vypráví, směje se, je to celé takové šantánové a v ruce má hůlku, se kterou stále gestikuluje a na jejímž konci je něco jako chomáč černých vlasů nebo chomáč koňských žíní - tak něco.
Pak se najednou podívá k nám nahoru, má pichlavé, černé a mrňavé oči jako dvě krátké čárky, tlusté černé obočí a je tvarohově bledý, celý takový oteklý a pod těma jakoby očima má ohromné pytle jako mívají alkoholici. Nemá skoro žádný nos, jsou to jen dvě černé dírky v obličeji a malinkou, skoro nezřetelnou pusinku - takovou hnusnou černou čárku. Když mě uvidí, poznávám, že mě odněkud zná a udělá cosi - co znamená, že se ke mně lísá a je mi o to odpornější.
Přitom stále něco žvaní do publika, které sice nevidím, ale vím, že sál je přeplněný a že běží o SLAVNÉ a úspěšné představení. Chtěla bych odejít, ale nějak to nejde. S významným gestem, které neumím popsat, se klaun obrací k nám nahoře zády a sundá si tu čepici. Zadní polovinu hlavy má vyholenou, kůže je úplně bílá, ale z jeho vlasů jsou tam vystříhané jako na dětské kresbě jeho oči, obočí, nosní dírky a ta odporná hubinka. Ležérně pokládá hůlku za záda, ten chomáč na konci té hůlky si přiloží na ústa a je z toho divný Lenin, ale nějak asijský s bradkou a teď najednou vidím, že jeho klaunský kostým je vlastně kimono.
A ta bizarní nelidská tvář na zadní části hlavy na mně upírá chlupaté oči, významně na mně mrkají. Vím, že to udělal, aby mi dokázal jaký je mistr a jsem z toho zhnusená.

————————————————————————————————————————————————————————

SEN
Kolie

24. září 1974.

Odpolední sen, kdy jsem si šla na chvíli lehnout.

Jsem na návštěvě u holek Válových v Kladně. Jejich domek je nízký, úplně jiný, než mají ve skutečnosti a stojí na nějakém pustém místě, vypadá to jako vylidněná náves. Všude je udupaná suchá hlína, nějaké uschlé a zubožené stromky připomínají krajinu, kterou znám blízko tureckých hranic.
Všechno je vyschlé a rozpraskané, nikde ani stínu, stojaté horko a světlo dne matné a zakalené. Ten domek Válových, ve kterém jak vím, právě jsem, vidím seshora z poloptačí perspektivy, ale najednou sedím s holkama Válovýma na nějakém kopci a pozorujeme lodní kotviště, kam vjíždějí lodi. Mají plachty z plechu - jakoby starobyle, historicky tvarované a to kotviště je ohraničeno tlustými rourami, které se pohupují na hladině a jsou natřeny takovou tou nejlacinější zelenou barvou a tam vplouvají ty lodí takovým způsobem, že se v ohybu kotviště prohnou jako ryba do mrštného oblouku a pak znehybní jako fotografie, takový módní trik. My se tomu posmíváme, holky se strašně smějou, jaké blbosti to vidíme a mají k tomu peprné poznámky - ale najednou jsem zde sama, vím ale, že holky odešly s nějakým kamarádem a že mám za nimi přijdu později a ty lodi ty zmizely.
Dostávám najednou strach z té vyschlé země, na které sedím, mám na sobě patrně plavky a jdu se převlíknou do polozbořené budovy, kde strmí vyvrácené dveře, vevnitř je tma a ticho, rychle se převlíknu a utíkám zpátky, abych si uložila věci do skříně, která zde stojí, taková sešlá stará skříň, co má dvoukřídlé dveře. Ty dveře se nedají zavřít, na podlaze se válejí nějaké páchnoucí staré svršky, klopýtám a kloužu v té uschlé hlíně, mám střevíce na podpatcích a teď si všimnu, že ta skříň stojí těsně na okraji příkrého srázu, kde roste jen polouschlá tráva a že bych se neměla čeho zachytit, kdybych uklouzla a spadla, ale vytrvale s tou skříní zápasím, ačkoliv pozbývám sil, stahuje mě to pořád blíž k tomu okraji a najednou je pode mnou hlouček mužů v černých šatech a v jejich středu stojí člověk taky v černém, kterého všichni bijou. Ten muž má sklopenou hlavu, ale má silné dioptrické brýle, to vím a rány na něj prší ze všech stran, dělá se mi mdlo, vidím, že toho člověka, který má provazem svázané ruce, jdou lynčovat a vtom mě osloví jeden z těch mužů v černém, říká, že ví, že jsem tady vyla s Válovýma a jestli nám tenhle chlap něco neukradl, já křičím, že ho vůbec neznám, že zde nebyl a že nic neukradl a že je to proti zákonu někoho obžalovat a bez soudu s ním takhle zacházet a ten muž s tou sklopenou hlavou začíná mluvit, opakuje monotónním hlasem moje slova jako robot, takže prokazuje svou nevinu a snad mu někdo rozvazuje ty svázané ruce a ti muži zmizí nebo odejdou. A teď se ten obviněný na mě zadívá, má hnusnou, úskočnou tvář, je v něm cosi strašně úchylného, dívá se na mě s pomstychtivou a vražednou úsměvností a má úplně ZRZAVÉ oči jako liščí kožich. Vidím, že jsem mu svou výpovědí a snahou pomoct pomohla k něčemu strašnému, co chce udělat a tak do té skříně strčím, aby ho dole zabila a teď jsem ve svém NOVÉM BYTĚ, jenže ten byt je současně skladiště lodí, že všechny dveře jsou tady snad zotviratelné a že tady není nic, co by mohlo být moje skutečné soukromí, ale je to zde nádherně zařízené, nějaký drahocenný barokní sekretář a koberce, o kterých vím, že jsou hedvábné a čínské. Na oknech visí nehnutě neprůsvitné bílé závěsy jako jsou nemocniční plenty u postelí umírajících.
Chci se jít vyčůrat, ale vím, že za dveřmi, kam chci jít a kde je záchod, něco je a ty dveře zamknu velkým černým klíčem, ale pořád se mi chce čůrat, jdu na opačnou stranu místnosti, kde jsou jiné dveře a ty podle mého pocitu vedou do bezpečí. Ale najednou vím, že i tam je něco nebo někdo, ale ty dveře přesto potichu otvírám a teď vím, že jsem je už PŘEDTÍM úplně lehce otevřela, ale cosi těžkého zabraňuje je otevřít aspoň natolik, abych se protáhla, takže přitlačím celou vahou těla a vidím, že za dveře je přistavena velká těžká skříň, která zde dříve nebyla, protože stála vedle dveří. Na skříni nahoře stojí popínavá rostlina v kořenáči, její úponky se živě hýbají, já před nimi z uhýbám, aby se nedotkly mého obličeje a když vstoupím dál, je to předsálí ve veřejných lázních, všude kachlíčky a mnoho dveří s matovým sklem ve výplních, podlaha se leskne párou a vlhce klouže a tak se rychle vracím do té velké místnosti s koberci, snažím se ty dveře zamknout, ale zjišťuju, že zde už není klíč, který tam předtím byl, vyděšená se ohlídnu do toho pokoje a ztrnu hrůzou: uprostřed místnosti visí na nějaké tyči seshora zrzavý pánský oblek na ramínku, oblek abnormální velikosti, pod kterým se hnusně leskne zlatěhnědá kožená vesta. Sbírám sílu, než k těm šatům přistoupím a říkám si, jestli to není kostým Jana Wericha, který si ho zde zapomněl při filmování anebo snad tady bydlel a proto sáhnu - s pocitem, že se musím zbavit strachu a získat jistotu - do kapsy odporné, lepkavé, jakoby živé kůže té vesty, která se mi přisává na prsty a vytáhnu odsud podivné brýle. Jsou rovněž zrzavě hnědé - i skla - a na sklech jsou vyryté obrázky motocyklových závodů a u toho nesrozumitelná číslice 2 5 6 4. To mě uklidní a hlavně přesvědčí, že o nic nejde, že ten oblek patří panu Werichovi a že ty brýle jsou suvenýr na závody v Monte Carlu - ale za mnou se ozve nějaký zvuk.
Rychle se otočím a vidím že vprostřed místnosti stojí veliká, zrzavá kolie, a upřeně se na mě dívá. Její bílá náprsenka a dlouhý čenich i ten pohled mě naplňují tak příšerným strachem, že cítím, jak mi naskakuje husí kůže a když se silou vůle probudím, mám skutečně husí kůži a pocit strachu, ačkoliv je odpoledne a venku svítí slunce.

——————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————————

D V A   Ú M Y S L N Ě.  Z A S L A N É.  D O P I S Y

J A K O

E D I Č N Í.  P O Z N Á M K A.

Praha, 31. července 1994.

Vážený pane nakladateli,

při přepisování svých dopisů z vetchých a zežloutlých papírů bych pro Vás měla úplně novou nabídku, totiž dopisy všem mrtvým, které mám ráda, protože když to tak sám uvážíte, jsou vyhraněně založení mrtví v převaze nad vyhraněně založenými živými, jelikož na to měli několik tisíc let navíc.
Klidně bych napsala Sokratovi, jacíže to idioti ho to tam odsoudili k smrti, jelikož byl živý a že chápu, jak to muselo být trapné v den, kdy svítilo slunce a bylo horko a on byl úplně sám a kromě několika kamarádů tam nebyla živá duše, která by s ním soucítila a soudci pak šli na oběd a on na smrt, i když, pravda, kdoví, kdo na tom byl líp, přece sám Sokrates řekl, že si tím není jistý, takový zvláštní žertík nežertík.
Taky bych mohla napsat autorům maleb z altamirských jeskyní - takovou jako vernisážní řeč - ale taky nevím, jestli by mně ve zpětné odpovědi nenapsali, že mě okamžitě vykopnou z jeskyně, pakliž se tam míním objevit, člověk by měl být při psaní dopisů opatrný - no ale zase na tu opatrnost já nemám zvláštní talent - ale abych neodbíhala, mohla bych napsat taky Bílé paní perštýnské, co tak věrně hájila svůj rod, že ji viděli i holky z Hitlerjugend, když vyvěšovaly na zámecké věži háknkrojc - to jsem četla, to jsem si nevymyslela - prostě zjišťuju, že bych mohla napsat všem, kterých si vážím a které mám ráda. Byla by to jednak velká legrace, jednak by to nebyla vůbec legrace, psala bych to poctivě a s láskou. Docela by mě zajímalo, kdybych na poštovní pult u přepážky číslo to a to, podala dopis Baruchu Spinozovi, Amsterodam, Holandsko, jestli by se mě ptali, proč tam není napsaná ulice a číslo domu, já bych řekla, že Spinoze je tak známý v matematice jako jiní třeba v politice, že se taky americkému prezidentovi nemusí psát ulice, že stačí napsat Bílý dům, Washington, Amerika - tedy Spojené státy. Třeba by to byli schopní odeslat byť se sebeskeptičtějším výrazem, no a to já bych hnedka napsala taky Rembrandtovi van Rijn a Bludnému Holanďanovi, ano, tomu ze všech Holanďanů nejdříve. Mohlo by se stát, že by mi Bílá paní pernštejnská a Bludný Holanďan odpověděli ze všech nejdřív, najednou by zazvonila listonoška, zvaná také doručovatelka dopisů a řekla by mile - my máme takovou milou pošťačku / to je hodně názvů pro jednu osobu, že /  tady máte nějakej zvláštní dopis, paní Krumbachová, koukám, co je to za známku? A na známce by byl koráb Bludného Holanďana - myslím obrázek, ne pravý a skutečný koráb - a vevnitř zpráva ku příkladu jako dejme tomu, čekám Vás o půlnoci dne toho a toho u břehu v tu a tu hodinu, kdy bude příliv a to tam a tam. Tak něco.
A tak bych mohla - jak na sebe a svoje dopisy tak hledím neustále komunikovat, popřípadě si psát odpovědi sama a požádala bych známé, aby mi to odněkud poslali, aby mě to překvapilo, ku příkladu Voltaire z Karlových Varů, Goete z Las Vegas, Franz Kafka z výletu s turistickou kanceláří z Malorky atd atd a samozřejmě bych dostala taky dopis z Pernštejna od Bílé paní, ta drží pořád svůj post, je to charakterní ženská, marná sláva a je úplně jedno, že už umřela a to dávno. Taky bych třeba napsala Boccaciovi, jak mám ráda Dekameron a jak tam krásně popisuje tu krajinu a svítání a večery, kdy se pilo a tančilo, taky Botticelli by byl můj případ i to trdlo megalomanský, ten Benvenuto Cellini - ale on zas hodně uměl, zlatník jeden ukecanej. No - Vy můžete namítnou, že míním korespondovat výhradně se známými lidmi a osobnostmi - ó ne vážený pane nakladateli - to je přímo naopak, oni, kdyby mě znali, byli by celí rádi anebo by nebyli rádi, to je jedno - ale v každém případě bych měla jistotu, že si mezi nimi podržím svou důstojnost, protože mě vždycky potěšili, pomáhali mi a netlačili mě nikdy směrem dolů nýbrž směrem nahoru.
Když mi řeknete o nějakém duševně urostlém člověkovi, který přináší svým celým konáním do života pozitivní energii, nebojí se smrti ani strašidel své doby, ať je nebo není známý, ať je nebo není živ, okamžitě mu píšu, že jste mi o něm vyprávěl a že mu proto píšu a aby byl tak laskav a odpověděl na přiloženou adresu. Možná že by v noci i někdo zavolal - to by byla věc!!! Třeba Marylin Monroe nebo Mme Curie nebo Edith Piaf nebo - atakdál. Schizofrenie, podotknete možná, ale ano, samosebou, že s Vámi v tomto bodě souhlasím, schizofrenie je všeobecně průvodkyní lidských cest - akorát je důležité, jak se s ní naloží, je možno s ní i vlídně zacházet a pak se dějou věci!
Na to všechno jsem přišla, když jsem vybírala z té velké hromady neodeslaných či zapomenutých dopisů ty, které jsem vybrala. Řekla jsem si najednou, že ti moji lidi, se kterými jsem chtěla hodně a přímo tlustě komunikovat, že možná ze strachu, abych je neobtěžovala a aby nebyli pod neustálou hrozbou mé psavosti a temperamentu - tak že možná jsem ty dopisy divným způsobem zapomínala nebo nechtěla odeslat. I když pravda taky je, že jsem se bála, aby ty dopisy někdo nešlohnul a ti chudáci neměli nějaký malér kvůli mě a vůbec. Víte, mně bylo dost smutno. V podstatě můj osud znáte a tak víte, že dvacet let žít jako psanec - ale pravda je, že jsem vůbec nechtěla být vítaným hostem u dveří Velkého Hostitele - víte co, já už to nebudu dál zaplejtat, je to samo o sobě nešikovné téma pro psaní dopisu Vám, vážený pane nakladateli. A tento dopis Vám odesílám s prosbou, abyste ho otisknul v té knížce , co je moje První knížka, moje trápení a taky štěstí je tam bezpečně uloženo jak v kase a ať to bude jak to bude, nepíše se tam nic než pravda pravdoucí. Srdečně Vás pozdravuju a moc se těším, že budete chtít dopisy tomu Holanďanovi a podobně, moc by mi to pomohlo, nebyla jsem nikdy ve straně ani v jiné straně a nemohla jsem ani krást ani šidit, takže jsem zůstala vysoce nemajetná, až bych řekla přímo sociální případ - až galerka. Co naděláte, život se nedá vrátit pozpátku jako filmový kotouč - což je nevýhoda života, ale zase výhoda je, že žijeme s chutí, pokud ovšem tu chuť máme. Miluju petržel, Itálii, Prahu 4 - mně je to fuk, mám ráda stmívání a rozednívání - jenom na odpoledne mě nikdo nenachytá, to se cítím dost nesvá, ale k psychiatrovi mě nedostanete, leda že byste mi slíbil nějakou úžasnou spolupráci, jinak bych se na to vykašlala. Takže odpoledne jsem Vám už řekla a taky o té chuti života - nezapomínejme taky na rybníky a na kopřivy - to je vůní, že to člověk nestačí za jeden život, takž kdyby bylo hlasování, kdo je pro reinkarnaci, já bych se ihned hlásila. - No, vlastně nevím. V každým životě je to těžký, takže se s Vámi loučím a moje tvrzení o těžkosti života nevztahujte, proboha na to, že mi vydáváte první knihu! Těším se nashledanou Vaše

Ester Krumbachová
(ale můžete mi říkat Švestko.)

——————————————————————————————————————————————————————

Praha, 26. července 1994.

/Svatá Anna, chladno z rána - a ono je
vedro jak v Tunisu, ještě štěstí, že
jsme v Praze./

Milý Oto,

před chvilkou, než jsem se rozhodla, že Vám dneska musím napsat, mě napadla nějaká báseň, co začíná: Dávno dávno tomu, co jste do Vsetína / nebo do Budína? to ne, že ne? to by být jedině Vladislav Vančura a tohle je báseň z minulého století, ne??? / takže do Vsetína/ otče drahý otče doprovázel syna a dál to neumím. Ale nedoprovázel ho ten otec do Jičína? To mě teď napadlo - ano, ale hned jak jsem si z nějakých důvodů tu báseň představila, přišel závan, jakoby začátek nového školního roku, trochu stesku po létě, ale hlavně jak jsem se příšerně nudila při výuce takových zapšklých básní - a to ani nevím, kdo je autor. A ke všemu vůbec nevím, proč Vám to píšu, vy nejste můj otec, já nejsem Váš syn a nikdy jste mě nikam nevyprovázel - čehož lituju, mohli jsme se oddávat mluvení. Aha - už vím, možná mě to napadlo proto, že dávno dávno tomu, co jsem u Vás jakožto ředitele Městských divadel pražských pracovala jako scénografka a tak nevím, jestli si vzpomínáte, jak dokonale jsem zvorala scénu ke hře “Ráj v Tichomoří”, to bylo něco proti Američanům a atomové pumě a já jsem tam dělala scénu a Irena Kačírková Tahiťanku. Jak bývalo mým žárlivým zvykem jsem si scénu malovala sama v malírnách a se zatajeným dechem jsem vycházela z barevnosti Gauguina, připadalo mi to takové vznešené a opticky přitažlivé a na osvětlovací zkoušce jsem zjistila, že jsem vytvořila obraz mikulášské veselice na Tahiti, všechno brčálově červený, jen ten Mikuláš chyběl, zastoupen americkými oficíry s neblahými úmysly, já nevím, jestli jste měl tak špatný vkus jako já nebo jestli jste byl tak tolerantní anebo jste měl tolik jiných starostí, že jste mě tam nechal dělat dál, dyť já jsem při té zkoušce plakala, protože takový průšvih jsem od sebe nečekala a v noci jsem se probouzela - nebo kdoví, jestli probouzela, asi jsem spíš vůbec nespala pod tíhou představy, že se celá Evropa dívá směrem k Hybernské ulici s Komorním divadlem, ukazuje prstem na svrchu zmíněný scénický výtvor a křičí Fuj!!!
Často ty nejlepší úmysly dopadnou katastroficky - ale špatný taky - nebo ty dobrý dopadnou dobře a ty špatný taky dobře, to si jeden nevybere, musí počítat s rizikem, protože i život sám je rizikové povolání a riziková jízda - ať tak nebo jakkoliv jinak, od té doby jsem už nikdy nepoužila červenou barvu na jevišti - no a vidíte, pak se zničehožnic přihodilo, že se mi povedla jak scéna tak kostýmy do “Útěku” od Bulgakova a je to dodnes legendární představení, z čehož vyplývá, že někdy se takový anděl ochránce chová jako kobylka luční a kam skočí, tam skočí, tam skočí a vždycky to dopadne jinak.
Jestli si na ten “Ráj v Tichomoří” nevzpomínáte, tak bych byla ráda, kdybyste na celou úvodní část dopisu zapomněl, ale jak byste to mohl zapomenou vlastně, když tenhle dopis bude patřit mezi jediné dva odeslané a navíc zveřejněné dopisy v téhle knížce, to teda nevím, co si s tím počnete. Protože jste mi právě s tou knížkou, jejíž rukopis se prozatím ještě válí rozcapeně na mém psacím stole, vydatně pomohl, často jste mi telefonoval a chodil za mnou a radil jste mi, byl jste ke mně strašně hodnej, Oto, já jsem tomu už celkem odvykla a pak to člověkem zacloumá, když je na něj někdo tak vyjímečně laskav. Já Vám za to napíšu, hned jak ta knížka vyjde a bude ještě z tiskárny taková vypečená a ještě teplá, Otovi Ornestovi z Lásky. Kdybyste to chtěl jinak, tak řekněte, aby to nezpůsobilo nějaké nevhodné dohady, co a jak, jako se mi to stalo s Vojtěchem Jasným, který mi přislíbil pomoc při výměně mého minibytu a zavedl za nějakým pánem na Mariánské náměstí, který buďto byl sám primátor nebo naopak ne, ale měl něco s primátorem společného - já se ve vyšších postaveních nejsem schopna zorientovat - a ten pán říkal hm hm hm a pak se mi nikdy neozval a tím to ale neskončilo, protože druhý nebo třetí den se po Barrandově vyprávělo, že si paní Jasná pustila plyn - přisahám!!! - a to proto, že Vojtěch Jasný ji opustil a hledá pro nás dva roztomilý byteček. Přísahám, že si to nevymejšlím. Nikdy člověk neví, co všechno zpracuje lidská fantazie, připusťme, že by bez ní byl život šedivější, ale taky, připusťme - slušnější - podle toho, o jaký typ fantazie běží, ale co můžete dělat, nic. A ještě musíte být rád, že Vám někdo nedal v rámci fantazírování pár facek - skutečně příjemně - no ale taky nepříjemně - mě udivuje fakt, že nic nového pod sluncem a to je pěkně staré přísloví. Což mi připomíná, že se známe bratru dlouho.
Teď v té poslední době, co jsme se náhodou potkali u fotografa Karla Meistera mi připadá, že jsem k Vám a spolupráci s Vámi přišla jak slepej k houslím, z čehož, jak vidíte, vyplývá, že mám dneska den Přísloví, asi to zavinila a podnítila ta sv. Anna chladno z rána, vypadá jak bůhvíjak svatá a vidíte ji. Máj jen strach, aby mě teď nenapadlo zas nějaký přísloví, možné je všechno, dyť Vám povídám, že nic nového pod sluncem. Ještě že jsou ty dopisy a pohádky a ty sny v téhle knížce tak staré a skutečně nepříslovné, začít je psát dneska zbláznila bych se, bylo by to pořád o tom slunci a chladno z rána a nic nového - to je jako když si ráno v koupelně pohvizdujete nějakou písničku a pak se toho celý den nemůžete zbavit a hvízdáte ji pořád dál a stáváte se důvodnou příčinou zvýšené neurozy Vašeho Okolí - protože neurozou dneska trpí kdekdo, je to moderní choroba. A ještě stres a ještě relaxace od stresu - ty jsou taky moderní. Zajímalo by mě, jak svoje psychické stavy označovali kdysi lidi, kteří měli totéž co my, ale nevěděli, že se to tak jmenuje a co to obnáší - chyběla jim výrazně TV, to my máme vyhráno a jsme k tomu moderní.
Já bych alegoricky viděla relaxaci jako tlustší blondýnu v šortkách co se opaluje spíš do červena, stres jako vyžilého mladíka, oděného v pouhé kšandy a neurozu jako jejich tetu, takovou ne moc silnou, spíš malou co má tiky v jednom lícním svalu, takže se zdá, že potměšile pomrkává, což stresuje obě předchozí alegorické postavy, nicméně spolu pijou čaj - nebo co kdyby pili tequilu? Nebo ne, nejlepší by bylo, kdyby vůbec nic nepili, jen mlčeli a podezíravě měřili jeden druhého, jakože kdo z nich je silnější.
Doufám, že Vás mnou vytvořený alegorický obraz nepřivedl do stresu, v tom případě byste musel relaxovat, ale nepřehánět to, přílišná relaxace může mít za následek celou škálu neuroz /to jsou tetiny vnoučátka/.
Chtěla jsem Vám napsat velké díkuvzdání, ale já to neumím, to se se mnou táhne už od dětství, když jsem se jednou šíleně zamilovala, to mi bylo asi devět, do jednoho kluka, co chodil s bratrem do školy, tak jsme si posílali v takovém vláčku psaníčka a já jsem napsala zapýřené vyznání: Vláďo, ty seš vůl. A on mi poslal taky psaníčko, kde stálo: A ty korunovanej. Já jsem zbledla a odkradla se od vláčku a od svých nepochopených citů - tak prosím Vás, Oto, čtěte mezi řádky, to se tak říká číst mezi řádky, ještě že to není další přísloví, zaplať pámbů že jsem snad pro dnešek z toho venku! Všechno mi odpusťte, to ze samé lásky, Vláďo.

Moc Vás pozdravuju a děkuju

Vaše Ester