EK002340_0012_0001-0009

Román pro služky na téma Kouzelná flétna.

Tamino přežije světovou katastrofu. Uteče od reálného světa a ocitne se v neznámu, kde se znova narodí z chuchvalců par, mlh a ohně. Je z toho zděšený. Hrál v jazzové skupině a má vztah k flétnám vůbec. K ženským jakbysmet. Ještě neví, že se Slunce a Luna spolu rvou celou věčnost jako koně, a tak také neví, že mají spolu ti dva ABSTRAKTNÍ dítě, dceru Paminu.
Když se objeví tři dámy musí se rozpomínat ve mdlobách, kdo to vlastně je, jestli jsou to ženské. Ty tři dámy mu ukáží, aby se rozpomněl, kde a jak žil – mají šaty zpěvaček, ale ne současných. Mají všechno nádobíčko ze šatů od časů charlestonu až doteď a pořád se proměňují.
Kdyby byl Tamino jeden z vědců v Houstonu, Texas nebo jaderný fyzik, tak by ty tři dámy vypadaly zase jinak – také by se přeměňovaly z podoby do podoby, ale všechno úředně a odvázaně úředně, jako jeho kolegyně z laboratoří. Kdyby to tak bylo, Tamino by měl na triku ten výbuch, co zničil galaxii. To také není bez zajímavosti, stejného poklesku se dopustil i Einstein / ale on to zničení galaxie spálil vlastně/. V tomto případě, že běží o fyzika, by bylo zajímavé, že by se měl z čeho kát a poslouchat kecy Sarastra. I v případě, že neběží o fyzika nebo člověka přímo zodpovědného, se bude Tamino kát a poslouchat kecy Sarastra, už jenom proto, že je člověk, protože v jednom jediném člověku je obsažena vina celého lidstva /tudíž motiv je stejný, i kdyby byl Tamino obyčejný hudebníček, kdokoliv/. Modelem je také Feynman. /You are joking, Mr. Faynman/, co byl stejně tak spolupracovník na atomové pumě a jazzový hráč k tomu. Nikoliv špatné spojení.
Píšu to proto, aby nám bylo jasné, KDO to přibližně asi je. Obličej toho protagonisty tomu musí odpovídat; mohl by být mladý, ale celý zešedivělý a utahaný. Mladý člověk s atributy stáří.
Papageno je také vykatapultován na jeviště, stejně jako předtím vichřicí Tamino, jak jsme o tom mluvili. Papageno se zbláznil. Má šok z hrůzy, kterou prožil. Prozpěvuje si nesmysly, vymyslel si. Že je ptáčník, četl o tom knížku v dětství, jak je to krásné a teď si nasugeroval, že je jím skutečně, protože i on zapomněl, že v tehdejším životě oproti své touze být ptáčník byl pingl nebo barman v přepychovém baru. Jsem pro to, aby to byl bývalý barman. Sedí to k situaci. Žádného barmana na světě nepřinutíš, aby se dal na zkoušky mlčení a jiné voloviny, protože chce jenom prachy. Možná, že je to bývalý notorik. Takže teď se pořád dožaduje něčeho k pití, aniž sám ví proč.
Tamino, když ho uvidí, není vůbec nadšený, ačkoliv měl bary rád. Ale vidět takového vola po světové katastrofě, to se mu příčí, chtěl by být sám se sebou anebo s kamarádem na své úrovni, jenže se zde bohužel nevyskytují. Když se s Papagenem konečně seznámí, tak vidí hned, že se Papageno zcvokl a je k němu trochu laskavější, ale drží si od toho hňupa patřičný odstup. Papageno také není moc rád, že potkává někoho, koho vídával na fotografiích v novinách, což mu podvědomě připomíná, kým a čím byl, ale laškuje, protože je přítulný. Hned nabízí něco k pití Taminovi s klasickou zdvořilostí barmana. Papageno hází s šejkrem – pozůstatek bývalého života. Plete si své role. Stává se barmanem i hostem.
Jakmile se objeví tři dámy, Papageno by rád po nich hned vyrazil, ale Tamino má vrch, a tak ho uzemní. Tamino by také neměl hned vyjet po těch dámách, ale spíš zauvažovat, jak na to. On po nich ani tak nevyjíždí ale zkoumá – CO TO JE. Jednu po druhé láká ležérně do své náruče. Ty dámy nu nenesou portrét Paminy, nýbrž, objevuje se rudá hmota, která se přeměňuje a přeměňuje tak dlouho, až je z ní Pamina. Ty tři dámy v tom nemají prsty to se stane samo od sebe jakoby vesmírnou náhodou. Jakmile se obraz ustálí a Pamina má několik tváří, Tamino projeví veliký zájem, neboli: zamiluje se.
Tamino se zamiloval do neznámé krásky Paminy. Je z toho celý popletený a co se ke všemu nestane! Tři dámy mu věnují flétnu a on cítí, že to je kromě té ženské, co nezná, další poklad, co dostává do svého bídného konce života na tamtom světě. Papageno dostává zvonky a je rád, protože je zmatený, hraje si s nimi a pusinkuje je.
Tamino se zamiluje do Paminy a flétny. Papageno vůbec neví, oč jde, ale je také rád.
Královna noci, Luna, sděluje přísně Taminovi, že Pamina je její unesená dcera. A že ji musí zachránit.
To všechno rozvážně sleduje Sarastro – vidí, že mládeneček není hlupák a že ho ta jeho bývalá, a přitom trvající čarodějnice Luna bude opruzovat do konce skončení galaxií. A protože Sarastro je chytřejší, než Luna ví už dávno, že musí získat Tamina na svou stranu. Papageno to sice celé sleduje, ale nerozumí ani Ň. Jemu jde nejvíc o ty tři krásné ženské, tři dámy od královny noci. Když si sním tedy dámy začnou pohrávat, je na vrcholu štěstí a vůbec nevnímá, že ty tři jedou vlastně po Taminovi. Zatímco na jevišti ty tři laškují s Papagenem, na plátně si dávají do nosu s Taminem /nebo obráceně/.
Tamino se docela těší ze světa, ve kterém se octl a není už tak zničený, jak byl po výbuchu na tamtom světě. Přímo si mne ruce, že to zde nemusí být tak špatné.
Papageno je rád, že si ho vůbec někdo všimne. Zaživa na tomto světě měl k dispozici účelové dámy – ani ve snu ho nenapadlo, že by si s ním daly dokonce tři ženské tolik práce, aby si s ním pohazovaly. Zvýší to ovšem jeho živočišnou potřebu mít nějakou jakoukoli ženskou, pokud nebude hrbatá / i to by možná ale přijal jako zajímavost, barmani bývají lidé zkušení/. Takže Tamino a Papageno jsou oba rádi.
Paminu pronásleduje černý muž. Postava, kterou jsme viděli utíkat v ouvertuře. Psychedelický gangster s vyžranou potetovanou tváří místy krytou černou punčochou. Také on chce ženskou. Je to rovněž člověk z tamtoho zničeného světa. Možná tady byl před Taminem a Papagenem, na tom nezáleží. Avšak je zřejmé, že už dříve posloužil Sarastrovi – to jest člověk schopný udělat cokoli.
Monostatos je, nejspíš zešílevší generál, který dal pokyn k zničujícímu výbuchu. Poznáme to proto, že je oblečen v cáry uniformy – možná s vojenskou čepicí a vyznamenáními na nahém těle. A protože hajzlové se vždycky zachrání první, byl by ochoten sloužit zde zase, aby si opět získal nějakou moc. Slouží tomu, kdo tu moc má větší. Jenomže tady se setkává s vesmírem: Slunce je stejně mocné jako Luna, a tak to Monostatos prohrává.
Papageno ve snaze zachránit Paminu před tímto „generálem“ Monostatem, se chvěje hrůzou, jestli to zvládne, jestli mu to vyjde a máme na dlani sympatii vůči němu.
Máme zde k dispozici filmovou projekci, která nám ukáže, co všechno si Papageno může představovat, že se mu stane, jestli mu to kouzlo se zvonky nevyjde. Může jít o hordu znásilňovatelů, kteří se později omluví a budou tvrdit, že „dámy neměly nosit tak koketní kloboučky“.
Papageno chce děti – diktuje mu je pud primitiva. Řekněme, že kdykoliv se nám to bude hodit, budou se objevovat na jevišti nebo na filmu miminka, klasicky zabalená do těch mašlí atp. Řekněme, že mluví s Paminou a jí se nad hlavou vznáší zabalené novorozeně. Ona hned po prvním polibku si strčí ruce pod šaty a udělá velké břicho a vzápětí drží v náručí to děcko, a tak při každém polibku dostane nové dítě, oba jsou zavalení dětma v povijanech. Scéna se bude přímo hemžit samými povijanovými kreténky, budou ve vzduchu na podlaze, na projekci. Papageno tak dostane zesměšněný, ale přece jenom smysl.
Vsuvka: Monostatos netuší, že se nelze vzbouřit proti Slunci, je to normálně lampasák. Neví, že Slunce diriguje celou naši galaxii a neví, že se nemůže spojit proti Slunci s Lunou, která je pouhým satelitem. Prodírá se k nové moci, hlupák. Je schopen jakékoliv surovosti nebo bestiality, která mu způsobuje erekci – což je princip války. To by tam mělo být naznačené, že je to pohlavní pud, ulovit ženskou z pozice síly a lézt po kolenou před panstvem a uchovávat si moc právě díky brutalitě – ta brutalita musí být choreograficky znázorněná.
Dál: Taminovi není nijak pochuti, že ho Sarastro Slunce láká do jakéhosi chrámu, o kterým tvrdí, že je to jediná pravda. Tamino prošel tvrdou školou pokusných výbuchů, ve stejně velebných budovách vymyšlených ďábelských plánů, jak všechno zničit jediným hmatem – a tak mu zbývá jediná věc. Jako Faynman pochopí, že Slunce nezničila katastrofa a rozhodne se, že se prostě podřídí zbytku zákona z bývalé doby. Neznamená to, že tomu věří. Znamená to, že riskuje, že dělá hokus pokus, protože nemá co ztratit. Samozřejmě že to není žádná legrace nechat si zavazovat voči a nechat si vzít flétnu, pozůstatek kultury, která je jeho drahou hračkou. Proto je zde šance, jak zkoumavě si měří Slunce a také že to Slunce není právě žádný Einstein, ale něco daleko hroznějšího. Sarastro není pro nás psychologická postava, je to Slunce, jak ho vnímáme, co o něm víme, co o něm tušíme, co se o něm říká.
To znamená, že čím víc bude chrám Slunce modernější, oholená, funkcionální stavba – anebo, čím víc se bude proměňovat z jedné podoby do jiné podoby tím líp. Protože Slunce nestaví architekturu. Dům Slunce může být vysoce účelová budova pro delegáty z jiných galaxií.
Kdo jsou to kněží a kněžky před chrámem Sarastra? Co kdyby to byli delegáti? Co kdyby to byli mrtví z tehdejšího světa? Mohli by to být něco jako vojáci boží. Možná že je to parlament vlády Slunce. Mohou vypadat stejně šedivě jako kterýkoliv jiný parlament, důstojnost jim přidá už to, že slouží slunci.
Tamino dodržuje slib Sarastrovi, že nepromluví na Paminu. Proč? Protože je chlap, co zaživa na světě musel držet pusu a tajemství v oblasti zkoušek atomové pumy. Přistoupí na to, že jeho nový šéf už není americký ministr obrany, ale Slunce. A navíc to vypadá tak, že zase není tak tuze žhavý se zítra oženit. A navíc se mu líbí hrát na flétnu, ženské u takové samomluvy nemají zaclánět.
Nemusíme a nikdo nás nemůže přinutit brát Tamina jako lyrika všech lyriků. Naopak. Je to velice smutný člověk, ten náš Tamino, ví daleko víc, než Pamina – jenže Pamina je panenská abstrakce, a to je samo o sobě něco, co stojí za hřích. I pro nás jako pro autory, já bych Paminu adorovala, já bych ji pomohla na nohy všemi jejími podobami, protože zrození dospělé ženy, zrození Venuše z mořské pěny, přece jen vnuká dojetí, úctu, člověk se přece uklání té neskonalé parádě Mládí, které je stejně neuchopitelné a stejně pomíjivé jako okamžik lásky. Vztah Tamino – Pamina v souhrnu: on ji začne teprve milovat, až skončí opera. Ona ho smí milovat hned, protože neví, co to obnáší, může po něm toužit a dávat to neomaleně najevo, to všechno vidíme, cítíme a také víme, že ten Tamino si dává moc záležet na tom, nenamíchnout předčasně svoje nové šéfy, Slunce a Lunu, a tak si dává na čas, zahání od sebe Paminu, protože ví, že ji stejně dostane, až bude chtít. To považuji za rozumný návrh. Nemá to ty epileptické křeče romantiky. Prostě Tamino je frajer, Pamina je mládí, mládí a mládí….. Tak to chodí, tak to je – hotovo.

Proč hájí Sarastro Tamina?
Řekněme, že je to jeho parlament, že jsou to sice jeho podřízení, ale současně Sarastro je na nich vázán jako součást stejné galaxie. Nemůže být jen nicota a jedno jediné slunce pravděpodobně je vázáno něčím s jinými planetami. Jistá věc je, že ačkoliv je řád vesmíru veskrze cynický a nedbá na lidské cítění, má v sobě hroznou přesnost. Ten parlament třeba nesouhlasí s tím, že Tamino, ten skrček z nějaké divné planety, plné stvůr jménem homo sapiens, má mezi nimi zůstat, a navíc se spářit s abstrakcí ženy, která je a není hmotná.
Ale Sarastro je chytrý a když není chytrý, tak je to prostě neomezený vládce, pokud sahá naše paměť. On chce obhájit Tamina, protože on chce, aby byl další život. Ten termín „chce“ není možná přesný. Slunko svítí a najednou se s třeskotem rozestoupí zem a z ní leze ke Slunci hlavička trávy. To je to „chce“. Sarastro je prostě životodárný.
Nevšední obrazové filmové momenty: vyrašení trávy, dozrání ovoce nebo pupen, co se rozvine – nemusí to být jenom rostliny.
Vztah Sarastro – Královna Noci – nic nového pod sluncem. Luna po něm šplhá jako housenka, on ji sice chce, ale je to maskulinní princip, on Sarastro má čas, nespěchá. Ona je závislá na něm, měsíc nezpůsobil nikdy tolik spoušti a bídy a radosti a veselí, jako Slunce.

Závěrem, o čem to je:
Bývalý vědec Tamino je vymrštěn kamsi do prostoru při velké světové katastrofě, kterou zavinili lidi. Jako v Bradburyho Marťanské kronice se ocitne mimo hranice svého původního života. Narodí se jaksi znovu. Setká se se součástkami galaxie, rozvrácené, ale opět se snad upravující a se šéfem Slunce a šéfkou Lunou. Jeho muka jsou probuzené vzpomínky na minulost, je to ŠOK, co je největší hrůza, která ho provází a bude provázet možná až do jeho smrti. Zamiluje se do abstrakce, do mládí a krásy, jménem Pamina. Potká se v mezičase s vojenským presidentem zmizelého světa a ze všech sil ho nenávidí, protože díky jemu ztratil všechno, co měl rád. Ví, že se bez lásky neobejde a poslouchá své nové nadřízené, aby získal Paminu. Jeho poslušnost je současně výrazem hluboké deprese a skepse. Hned se ochotně přidává na stranu Luny, pak zase na stranu Slunce. Jako vědec ví, že by to dopadlo špatně, kdyby se dal jen na tu jednu stranu.
Jeho společníkem je obyčejný a tuctový Papageno. Tamino je příliš unavený, než by ho úplně zahnal. Navíc i Papageno je v ŠOKU.
Řečeno stručně: Je to celé o ŠOKU Z KONCE SVĚTA.
Stačila maličkost jako koncentráky, a lidé dodnes mají strašné sny, deprese, hrůzu z lidí. Natožpak kdyby se skutečně podařilo rozvrátit galaxii. Ti, kteří by to snad přežili, by už nikdy nebyli normální. Tedy ve smyslu, jak to slovo běžně chápeme. Ale možná, že by se i největší blb změnil. To není vyloučeno. Hrůza je ohromný učitel, jako je hlad nejlepší kuchař.
Tedy: ŠOK. To zaprvé.
Ale za druhé: KRÁSA, EXISTENCE? ODVAHA, LÍBEZNOST MILOVÁNÍ.
Ty dvě principiální věci jsou zde spojeny jako SLUNCE A LUNA.
AMEN.