EK001208_0001-0005

Prague, May 26^th, 1984

My dear girls,

A little while ago I spoke to you over the phone and now again I have nothing else to do but write you a letter. I must tell you, I’m so terribly exhausted and I don’t want to make jewellery for fashion shows, nor do I want to write scripts under the table for all those bastards from television who pretend they want to help me but in fact want to use me. They want me to be good and accept any sum and are only offering me shitty topics. All that is frightful, and also the operation on my feet – you know I’ve never cried on anybody’s shoulder to complain about the pain, only my beloved cats laid next to me and screamed in their mute voice, buck up! or we won’t get ourselves together either – and so on – I am sure you understand what it is to have animals. And you certainly understand how, for example, I was writing my black stories full of fun that was more black than anything else – but even that is suddenly difficult for me, to endure my own personality, to understand it, and again I will add ETC.
For God’s sake, why do they treat us like that? All artists born anywhere in this world and not exceptionally, under a lucky star, are always treated in such a mean and disgusting manner! As if they were IMBECILES.
When a friend from Sweden told me that over there they write about me with respect and understanding which I’d long since weaned myself off, I sort of collapsed on the floor, my girls. Like a sack of grain. I have in me such a potential for films, so many themes, so much strength, so much joy and laughter and such pleasure knowing that what I write and what I do is the right MESSAGE to this fucking world, in which the wheat of idiots prospers, that it has made me feel hurt and pretty bad today. As you know, self-pity isn’t worth shit, as Květa says, but what can you do when it seizes you? And that friend from Sweden told me: For God’s sake, what are you still doing HERE – that is, in the country where I was born – and what are you going to do here? And he continued with all the job offers I had abroad and as he went on in this reproachful tone, I was looking at my desk, at the peeling varnish, my scratch paper and my two sleeping cats, brothers Crayon and Bajaja, and at Aranka (who tried to climb into my lap just now when I started writing this letter to you, gazing at me with those yearning eyes of Petinka, who is buried in your garden) and I realized how much I love that terrace of mine with all those plants. How much I love that desk and the green lamp and the budgie Růženka Nováková who is just now reciting her evening prayers in her cage, jabbering so quietly and so intimately, you know. And also how much I like the view of the dirty roofs opposite and the sun setting behind the prefab blocks and since I must share this with someone, I’m writing to you.
There are clever people who live in Prague’s Lesser Town surrounded all the time by the same eternal culture. While I’ve gotten to know various people here in the local pubs. For example, the other day I met the Fatty Josef. He’s a rowdy and a ruffian, all the time on the inside. He put his arm round my shoulders and said in tone of a Chanel costume designer: How are you, Madam Ester? And I replied, okay and said: Josef, dear boy, how are you not behind bars again? And he, with his cunning expression of an orphan from orphanage – which he is particularly good at, says: Well, the cops came to my place and said: Joey, you’re such a good, kind, and educated guy that we can’t lock you up. And with sincere laughter, he shook my whole body, that is, he gently tapped my shoulder, and went on. I turned to see him, he turned as well and in his face there was this resignation. Looking at these people I always realize that I remember that it could be me, that they are in fact close to me, even though they’re not.
I know it’s nothing important, just – this desk with the peeling varnish and this neighborhood and this dirty street and, my girls, in it there’s a piece of my heart, a piece of my personality, my knowledge, my training, my destiny or how do you call it. What do I know?
For where would I go? This is the very sea-mark of my utmost sail,¹ as Othello says in Saudek’s translation when he should be fleeing really fast, since he’s killed Desdemona. By mistake. That must have been a mess! Poor guy.
So you don’t know why I’m so sentimental when I am AT HOME? You know, the two of you know how much I longed to make film, the biggest love of my life, but they cut me off and since then I’ve just gone on existing. I don’t say it’s been in vain, nothing is in vain, but once it gets you, you’re screwed. And I do know how to defend myself, I’m full of energy and will, but then suddenly I fall apart like an empty sack.
I had to stop for a while, Ivan Vyskočil called me and I said I was just writing a letter to you. He sends love from all the hearts he has, he loves you and admires you so much!!! My dear dear girls! We talked a little and I told him, just by the way, how sentimental and stupid I was today and Ivan comforted me: Esti, get used to it.
Beautiful, isn’t it. What a cynic he is! The author of authors and his work is pure poetry. Yes, such a chap understands a lot of things, especially if the other day he was choking a boss of his with his own hands, right at his neck. Otherwise choking makes no sense, remember that, maids. It was a real embarrassment but it sort of belongs to Ivan – something like a bow tie under the chin. Ivan sometimes calls me at night and says in a light voice: Esti, today I tried to choke an idiot again. Which tells you that Divin’ Ivan, as I call him, really deserves his PhD in psychology which earned him a job of working with juvenile offenders among whom he in a way also belongs. For who else but Fatty Josef and Ivan is able to respond to evil deeds with evil deeds, no?
You see, I’m chatting with you on a sheet of paper and I immediately feel better. It’s the will of THE PEOPLE, says the PARTY.² And the Party is always right. Are we the PEOPLE? Probably not, I think we’re the lower sort. You should paint in a different way. You should consider your activities. Me too. That’s true. And that honor gets pushed aside.
Several young people started visiting me lately, maybe they want to be misled or something like that. They probably are not the PEOPLE either. They take me as a support, they want to spill their guts, but I find it terribly exhausting. I must pretend that I’m all right, I just cannot complain to anyone. And they, poor kids, think I’m strong as God. But I’m not. First, I don’t have that long white beard, and second, HE doesn’t have my bust.
I have never understood why the notion of God is linked with a bearded old fogey. I understand that, in cavemen times, the bearded old fogey represented the clan leader and that scores of such individuals now sit in the UN and elsewhere thinking rather about tennis or their private sexual life – depending on their age – and the wars and occupations merrily go on because they really do NOTHING, but just REPRESENT the POSTS that take most of the credit for good winning over evil. And that God is also REPRESENTED by the sometimes stern and completely unjust old fogey. From here stem the buck-passing pieces of wisdom such as Whomever God loves, he visits him with the cross. I perceive this as hideously masochistic. And also it’s so confused as the bearded old fogey comes from the Old Testament, that he’s a kike and “Jews out!”, as golden Czech hands wrote in the Jewish cemetery near Klatovy, hands that on Sunday were devoutly clasped together in pious prayers chanted in the local church. And they say this God is the father of Jesus Christ and it caused such a mess that it’s lasted for so many centuries and turned thousands of people into corpses who didn’t have to die prematurely, who could have died at a more suitable time, like for example at our age. We’ll be dying almost smiling, for after all, what’s so good about here? And mainly HERE.
Girls, I feel better and better. I don’t do backwards somersaults anymore – not a bad gymnastic phrase, don’t you think? God knows what I really meant, probably it’s a printing error – so I don’t do somersaults out of self-pity that my brilliance has not been recognized, but I quietly chuckle and rub my hands together in my mind. And in my mind I scratch behind my ears rejoicing at my cunningness so much that I started writing this letter to you and I’m happy it’s paid off. And they say don’t use cunning, it’s stupid not to be shrewd! You see, and right away I feel merry and optimistic, and all that must be planned long ahead, as hilarity and optimism are not enough for merely one five-year plan, they are for life, unless of course one dies at the end of the fifth year. Though from the subjective point of view it might not be that bad, if I wanted to be morbid. At five one does not yet cling so much to life. It’s interesting how it’s old people who cling to life the most. The old Romans were right to say that those beloved by the gods die young. In a way it’s an acceptable solution, you don’t suffer from gout, don’t have backaches, you can still hear, and then suddenly bang and you’re gone. Except I have a suspicion – that’s my nasty nature, I’m always suspicious, which is bad for my life as well as for my skin, no wonder the Party doesn’t want me – in fact I suspect it could be similar to those visitations with the cross. After all in Rome they had all these military campaigns and in war-making people die lickety-split, every macho man knows this and proudly rushes to join them so that they’re not seen as chicken, their mothers can weep for them and sometimes even collect their medals. Some women are silly. But the Roman gods, not that I want to praise them too much, were really fine, they had lovely bodies and were handsome and the women had bottoms like they came from Renoir pictures, clearly Italian. They weren’t skinny bitches like e.g. we are nowadays, like the fashion is today. Twiggy, they say. In a few hundred years the guys will have to embrace new Venus figurines and push their breasts against their eyes not to see the skinny ugliness of the past that makes them sick and, yes, perhaps even impotent.
I have met some Vietnamese. I felt sorry for one boy attacked by drunk Czechs. The same as the stag with large antlers from the book of Jirasek’s Old Czech Legends who snarled at a duke, I too snarled at them as they called him names like “yellow trap”, a la “Jews out!” in the past – and then they left him alone. Nearby there must have been several guardian angels who were hanging around the people in danger, which is what they have been instructed to do, and quickly rushed to me to help. The Czechs were really plastered and I’m surprised they did not slap my cheeky mouth. The poor Vietnamese guy wanted to buy me a bottle of beer. Oh dear.
So now I have befriended a few of their people, one of them is called Thong, he’s from Saigon, speaks pretty good Czech and he’s really clever. His parents studied meteorology at Sorbonne. But more about him when we meet.
Well, my dear girls, good night and all the best, and we have to organize something, although I still don’t know what exactly, but we must do something. So that we can like our surroundings. Which I doubt. But never mind.

And do love me, for I really deserve it.

Ester

¹The Czech passage quoted is Zde je přenejzazší bóje mé plavby.

²That is, the ruling Communist Party.

Praha, 26.května 1986.

Holky moje milovaný,

Já jsem vám před chvilkou telefonovala a teď už zase nemám nic jinýho na práci, než vám ještě napsat. Já jsem vám tak příšerně unavená, že se mi nechce dělat tu výrobkyni šperků na módní přehlídky, ani se mi nechce psát načerno scénáře, nabídky od různejch hajzlů z televize, co se tváří, že mi chtějí pomoct, ale jenom mě chtějí vydírat, abych byla hodná a abych přijala jakékoliv peníze a nabízejí mi jenom sračkovitý témata. Je to všechno dohromady tak děsný, taky ta operace těch nohou – to víte, že jsem nikdy necedila někomu na vestu, jak to někdy bolívalo, jenom ty moje kočky milovaný ležely vedle mě a křičely tím neslyšitelným hlasem, vzchop se!
Nebo my se taky nevzchopíme – atakdál – vy to jistě chápete, co to je, mít zvířata. A jistě chápete, jak jsem třeba dopisovala ty svoje černý pohádky, plný srandy, která má spíše černou než jinou barvu – ale i to je mi najednou obtížný, snášet vlastní osobnost, vyznat se v ní a zase dodám ATD.
Ježišmarjá, jak se to s náma zachází? Se všema umělcema, co se kdy na světě narodili a nebyli výjimečně právě pod šťastnou hvězdou, se zachází vždycky tak sprostě a hnusně! Jako s KRETÉNAMA.
Když mi ten kamarád ze Švédska řekl, jak se o mně píše s respektem a pochopením, kterýmu jsem dávno odvykla, tak jsem se vám, holky moje, nějak sesypala na podlahu. Jak to zrní. Mám v sobě takovej potenciál pro film, tolik námětů, tolik síly, tolik radosti a srandy v sobě a potěšení z vědomí, že to, co píšu a dělám, že je ta správná ZPRÁVA tomuhle zasranýmu světu, kde kvete pšenice blbům, že jsem se tím dneska rozcitlivěla a dost se cítím špatně.
To víte, sebelítost stojí za kulový hovno, jak říká Květa, ale co má člověk dělat, když ho to přepadne? A ten kamarád mi povídal: proboha tě prosím, co TADY – to jest, zde, v zemi, kde jsem se narodila – co tady vůbec ještě trčíš? Co tady budeš dál dělat? – A pokračoval, jaký jsem měla nabídky pracovat venku atd a jak pokračoval v tomto vyčítavým tónu, tak já jsem se vlastně dívala na svůj pracovní stůl, jak je na něm odloupanej lak a na takový ty papírky s poznámkama a na moje dvě spící kočky, bratry Pastelku a Bajaju a na Aranku /která mi právě teď, když jsem Vám začala psát, chtěla vylézt na klín a měla ty toužebný oči Petinky, co je pohřbenej u vás na zahradě /a uvědomila jsem si, jak je mi drahá moje terase s těma rostlinama, jak ji miluju. Jak je mi drahej ten psací stůl a ta zelená lampa a ta andulka Růženka Nováková, co právě teď ve své kleci vede jako obvykle svoje večerní modlení, mele pantem tak potichu a tak důvěrně, víte? No a jak je mi drahej i ten výhled na ty špinavý střechy naproti a západ slunce za panelákama a protože to s někým musím sdílet, tak vám ještě píšu.
Jsou chytří lidi, co bydlejí na Malé Straně a vůkol se rozléhá imrvére samá kultura. A já jsem se trochu sblížila s různejma lidma tady z těch hospod. Třeba ondyno jsem potkala Tlustýho Jozefa. Je to rváč a násilník, je věčně v base. A objal mě kolem ramen a tónem navrhovatele kostýmů od firmy Chanel mi řek: jak se máte, paní ESTER?
A já, že dobře a povídám: Jozefe, vy kluku zlatá, jak to, že zase nesedíte? A on nato s podšitým výrazem cynického sirotka ze sirotčince povídá – a to on umí zahrát s velkým humorem, povídá: ále, byli u mě policajti a povídají, Pepo, ty seš tak hodnej a vlídnej a vzdělanej, že tebe zavřít nemůžem. A se srdečným smíchem mi potřásl celým tělem, to znamená, že mně něžně poklepal na ramenní a šel dál. Otočila jsem se za ním a on se taky otočil, měl v obličeji takovou tu rezignaci, já si vždycky při pohledu na tento typ lidí uvědomuju, že se rozpomínám, že i to bych mohla být já sama, že jsou mi vlastně blízcí, i když nejsou.
Já vím, že to není nic důležitýho, to jsou jenom – to je ten stůl s tím odprýskaným lakem a to je čtvrť a ta špinavá ulice a je v tom holky, kus mýho srdce, kus mý osobnosti, mých znalostí, mého učení, mého osudu, nebo jak se to menuje. Copak já vím?
Vždyť kam bych šel? Zde je přenejzazší bój mé plavby, jak povídá Othelo v překladu Saudka, když by vlastně měl rychle zdrhat, když zabil Desdemonu. Omylem. To musel být průser! Chudák.
Tak nevíte, proč jsem tak lítostivá, když jsem teda DOMA? Vy to víte, vy dvě jo, jak jsem toužila dělat film, největší lásku mého života, uřízli mě od toho a já od té doby nějak existuju – neříkám, že marně, nic není marný, ale jak to na jednoho padne, je v prdeli. A přitom já se tomu dokážu bránit, mám spoustu vůle ale najednou se tak nějak rozpadnu jak prázdnej pytel.
Teď jsem udělala pauzu, volal mě Ivánek Vyskočil, řekla jsem mu, že vám právě píšu. Pozdravuje vás prej ze všech srdcí, kolik jich prej má, on vás má tak rád a tak vás obdivuje!!!!
Holky moje drahý! Hodili jsme trochu řeč, a já jen jakoby tak, abych moc nežvanila, jsem mu řekla, jaká jsem dneska lítostivá a pitomá a Ivan povídal chlácholivě: na to si, Estinko, už zvykni.
Není to krásný? Ten cynik jeden! Autor nad autory a to, co dělá, to je báseň. Jó, takovej chasník lecčemu rozumí, hlavně když ondyno škrtil nějakýho svýho šéfa přímo na krku. Jinde to totiž nemá cenu, škrtit, to si zapamatujte, panny. A byla z toho vostuda, ale to je už Ivanova taková – přímo něco jako motýlek pod krkem – taková ozdoba. Ivan mě třeba zavolá v noci a řekne lehkým hlasem: tak jsem se Estinko, dneska zas pokusil uškrtit jednoho kreténa. Z toho je vidět, že Ivánek Fivánek, jak já mu říkám, je skutečně hoden svého doktorátu z psychologie, hlavně toho léčení kriminální mládeže, mezi kterou vlastně taky patří, když se to tak vezme. Protože kdo jinej než Tlustej Jozef a Ivan jsou schopní odplácet zlé skutky jinými zlými skutky, ne?
Tak to vidíte, kecám s váma na papíře a už je mi líp. To chce LID, jak říká STRANA. A ta má dycky pravdu. Ale jsme my LID? Asi ne, my budem ta horší sorta. Měly byste malovat jináč. Měly byste se nad sebou zamyslit. Já taky. Jen co je pravda. To všechna čest stranou.
Chodívá ke mně poslední dobou několik mladých lidí, asi se touží zkazit nebo co. Asi taky nebudou LID. Vidí ve mně nějakou oporu, chtějí se vypovídat, jenže mě to děsně vyčerpává. Musím se chovat jakoby nic, já prostě nemám na to, abych si někomu stěžovala. A oni, chudáci, myslí, že mám sílu jako Pámbu. Jenomže to ne. Zaprvé nemám tak dlouhý bílý fousy a za druhé ON zas nemá moje poprsí.
Já jsem nikdy nepochopila, proč je pojem Bůh svázán s nějakým fousatým dědkem. Chápu, že fousatej dědek zastupoval v době jeskynní šéfa kmene a že těch zase takovejch sedí v OSN a bůhvíkde jako naseto a beztak přemejšlejí v duchu spíš o tennise či svém sexuálním soukromí – podle věku – a války a okupace se vedou vesele dál, protože oni fakt určitě NIC nedělaj, ale přece jen ZASTUPUJOU POST, že dobro zvítězí jejich zásluhou především. A tak ten Bůh je taky ZASTOUPENEJ dědkem, někdy dost přísným a naprosto nespravedlivým. Odtud ta alibistická moudra jako je třeba, že koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje. Mně to připadá odporně masochistický. A navíc je to tak popletený, že ten vousáč pochází ze Starýho zákona, čili je to židák a „židi ven!“ jak psaly zlaté české ruce na židovském hřbitově blízko Klatov, v neděli sepjaté ke zbožné modlitbě v místním kostelíku. A ten samej je jako otec Pána Ježíše a je z toho takovej maglajz že trvá tolik století a má na triku tisíce mrtvol, co nemusely být mrtvolama předčasně, ale až ve vhodnější dobu, ku příkladu naším osobním věkem počínaje. Nám už se to bude umírat přímo s úsměvem na rtech, dyť co furt tady, ne? A hlavně TADY.
Holky, je mi líp a líp. Už nemetám kozelce přemetem nazad – to se mi povedl zvlášní slovně tělocvičný útvar, co? Kdo ví, co jsem tím mínila, spíš to bude chyba tisku – takže nemetám kozelce ze samé lítosti nad svou neuznanou genialitou, už se zase tiše pochechtávám a mnu si duševní ruce. A škrábu se duševně za uchem z radosti, že jsem chytračila, až jsem Vám začala psát dopis a že se mi to vyplatilo. Pak nechytračte, to je blbost, nebejt mazanej! Vidíte, hnedka se dívám vesele a optimisticky a to všechno se musí naplánovat, protože veselí a optimismus, to není na žádnou pouhou pětiletku, to je na celej život, pokud ovšem člověk neumře v těch pěti. No, subjektivně nazíráno, nemusí to být nejhorší, abysem se morbidně vyjádřila. V těch pěti ještě jeden na tom životě tak moc nelpí. To je zajímavý, že nejvíc lpí na životě starci. Oni ti Římani měli pravdu, že koho bohové milují, ten umírá mlád. Je to vlastně přijatelný řešení, nemáš podágru, nepíchá tě v zádech a docela ještě slyšíš a v tom bim ho a je po Tobě. Akorát mám podezření – jsem už tak ošklivě založená, že furt něco z něčeho podezírám, čímž si kazím život i pleť a pak se divte, že mě nastraně nechtěj – mám teda podezření, jestli to není podobný jako s tím křížkemanavštěvováním. Tam v Římě měli přece furt nějaký válečný tažení a při válčení se umře ajncvaj, to každej chlapák ví a hrdě se k tomu dere, aby se neřeklo, že je srab a pak ho eště vopláče maminka a dostane za něj někdy i metál. Některý ženský jsou blbý. Ale ty římský bohové, ne že bych je zas tak nějak moc vynášela, ale stejně to bylo fajn, že měli hezký těla a byli fešáci a ženský, pane, ty prdýlky takový jako z Renoira, takový talijánský. To nebyly vychrtlý potvory jako třeba my. A vůbec jak je třeba teď právě móda. Prej: twiggy. Za pár set let budou mužský objímat nový věstonický Venuše a tisknout si jejich poprsí k očím, aby neviděli hubenou šerednost minulosti, při které na ně přijde nevolnost, ano, možná i impotence.
Setkala jsem se s nějakejma Vietnámcema. Bylo mi líto jednoho kluka, co se na něj sápali opilí český chasníci. Nejinak než se obořil v Jiráskových pověstech českých jelen dvanácterák na knížete, stejně tak jsem se obořila já na ně, když mu nadávali hnusně, a la „židi ven!“ tak tentokrát zase „žlutej rypáku“ – no, zkrátka odešli od toho kluka. U mě muselo stát několik andělů strážnejch, kteří se právě poflakovali u osob v bezpečí a rychle, jak to mají v nařízeních, přispěchali ku mně na pomoc. Protože ti Češi byli moc ožralí a divím se, že mi nedali přes drzá ústa. Ten kluk vietnámskej, chudák, mi chtěl dát flašku desítky. Ach jo.
Tak teď jsem se zkamarádila s několika jejich lidma, jeden se jmenuje Thong, je ze Saigonu a umí velmi pěkně česky a vůbec je chytrej. Jeho rodiče vystudovali na Sorbonně meterologii. Ale o tom až se setkáme.
Tak holky moje drahý, dobrou noc a vůbec všechno dobrý a my to musíme zase dát dohromady, sice nevím přesně co, ale něco udělat musíme.
Aby se nám líbilo naše okolí. O čemž pochybuju. Ale to nic.
Mějte mě rády, dyť já si to fakt zasloužím