Zdá se, že různé obrazy a obrázky, které Ester Krumbachová vyráběla, byly z velké části dělány z touhy porozumět různým tématům skrze obraz, skrze otisk. Je to jakýsi rituál, magie uskutečňující se dotýkáním a transformací myšlenky do podoby obrazu. V archivu se nachází celá série otisků pro Opus II: Otisky prstů, který měl být pokračováním filmu O slavnosti a hostech. Skrze otisky se Krumbachová pokouší vykládat pojem individuality, ale souběžně poukazuje na to, jak se v nich zrcadlí celý vesmír. Tento subjektivně-holistický přístup je jí blízký i v jiných situacích. Například při práci na filmu Kladivo na čarodějnice si vyžádala od Otakara Vávry soudní spisy z losinského panství s krvavými otisky prstů obětí čarodějnických procesů, aby skrze ně pronikla do smyslu, motivací a jednotlivých osudů, pochopila strach té doby a našla způsoby, jak je skrze výtvarné prostředky přenést na diváka. Prostřednictvím filmové řeči tak můžeme prožívat to, co analyticky rozpracovává ve svých knihách například Silvia Federici (Taliban And The Witch a dalších). Skrze otisk se uskutečňuje magie přenosu a komentář moci. Otisky ale nejsou jen fyzické přenosy mezi těly různých entit nebo jakkoliv zajímavá sonda do problematiky identity. Týkají se především toho, jak se propisuje politický a společenský tlak do mentality jednotlivců. Nešlo ale jen o otisky prstů, ale celých dlaní, které mohou mít silný komunikační, rituální a vzdorující výraz. Jiné otisky použila surrealisticky, jako skvrny. Ty pak doplnila kresbou individualizovaných obličejů. Z otisků prstů na nás hledí zkoumavě tváře, jakési klony, které jako by se právě narodily s hotovými výrazy a charaktery. Ty pak zvětšovala a dále kolorovala, zřejmě kávou nebo čajem. Snímání otisků prstů je jako snímání obrazů, zajímaly ji proto technologie jako xerox a tisk a jejich další manipulace kresbou, koláží, kopií, tiskem. Kdyby byla důsledná, mohla by být průkopnicí remediace obrazu, která se objevuje i v jiných souvislostech, například ve filmu Vražda Ing. Čerta, v simulaci přímé komunikace s divákem. Ovšem rozvíjení jedné věci ji nezajímalo. Otisk nemusí být spojen jen s usvědčováním, kontrolou a „detektifkou", jak toto slovo píše Krumbachová, ale také s dotekem jako aktem, který odhaluje já v druhém a druhé v sobě. Otiskování ovšem užívala i zcela prakticky v různých technikách malby, když si vytvářela barevné plochy pro náznaky látek kostýmů – otiskovala na papír kousky molitanu namočené do barvy nebo vyráběla různá razítka, například L'IMMORTE ARCHIVE s kresbou Chaplina. Jako otisk můžeme přeneseně vnímat i působení Krumbachové na své kolegy/ně a mladší autor(k)y. Podle svědectví měla pedagogický talent. Po revoluci krátce působila na FAMU, ale oficiální učení ji nebavilo. Raději učila ve svém bytě ty, co si k ní našli sami cestu (Šárka Hejnová, Petr Václav, Jiří Svoboda, Libuše Jarcovjáková ad.).
– Jeřábková, Edith. „otisky.“ In: Jeřábková, Edith – Svatoňová, Kateřina (eds.). Ester Krumbachová. Praha: UMPRUM a Are, 2021, s. 182–183.