Dopis Ivanu Vyskočilovi

Praha, 17. května, 1994

Ivánku Fivánku,
Jednou tehdáž před několika lety /nebo sty lety?/ jsem Ti napsala dopis s odůvodněním, že se sice často vidíme, ale nicméně, že je dobře sem tam napsat, aby jsme si taky psali.
Teďka, když se vídáme akorát v Rozhlase u našich báječných keců, Ti píšu vlastně poprvé jaksi z veliké potřeby s Tebou taklenc komunikovat. „A z nějakých důvodů si nepodali ruku,“ píše můj bratranec Dostojevský, celkem zapadl, ale talentovanej byl, to zas jo, to víš, rodina je rodina a na rodinu se nesmí dát dopustit, tak teda já ho beru jako vzor, tak jsem si z ničehož nic (z nějakých důvodů) znovu přečetla Tvoje tři knížky, cos mi daroval a dokonce tu první s krásným přebalem od Jaši Davida s tím deštníkem a rozpomněla jsem se na všechny ty krásný prožvaněný a propitý noci, kdy jsme spolu sedávali bok po boku v létě na terase a v zimě v bytě a padla na mě lítost ze samé radosti. Na pohřbu se člověk slzám ubrání / to jsem slyšela, protože na pohřby nechodím/, ale když se rozlítostním nad slávou života, to není k zastavení. /Mimochodem mě napadá, že naše maminka nám, dětem, vyprávěla nějakej vtip o pohřbu, kdy farář říkal: rozlučme se s tím tělem a někdo se ho pak zeptal, kdo to byl ten Tímtělo. Musel to být fór z Rakouska – Uherska, té požehnané říše a naše maminka nás měla kolem čtyřicítky, takže se kochala svou dobou, které my jsme se celkem nesmály./ Ale já na pohřby nechodím /na svůj nepůjdu ani zanic/, právě proto, že nechci se rozloučit s tím tělem, abych se z toho případně nezbláznila. Nějak jsem tam popletla ty závorky, ale při Tvé velkorysosti a psychologickém vzdělání mi to, doufám, promíjíš.
A jak tak čtu, jak se tak raduju, mě popadla chuť Ti napsat – to trvá už několik neděl, takže zbrklost to není, i když je mi jinak vlastní, abych Ti řekla, že je to nejgeniálnější literatura, co v Česku vyšla a mám jen strach, že po Tobě pojmenujou ulici a že Ti udělaj pomník – řekněme – no, za dvě stě let, až budeš moderní. Ale dočkáš se. Až budeš moderní. Nemá to být fórek pórek, je to holé konstatování. Ten úhel náhledu na věci!!!! A pak Tě má mít někdo rád.
Jó – to takovej režisér třeba Jiří Sequens, ten už se vysílá v této době v televizi a je to. To je holt jiná kapacita myšlení, to není žádný sem a hned zas jinam – to je logik a mistr vyprávěného příběhu, jak říkají zelinářky u nás na lišce „to je bez chyby.“ A taky říkají ti, co prodávají auta „to nemá chybu.“ Ne, nemá.
Odbočím k lyrice, mému trendu, abysem byla taky moderní, tak trendu: za oknem je zase měsíc v novu, srpek, jako ustřiženej nehet a ta obloha je taková pěkná a čistá, že si zoufám touhou trochu si ji oblíznout. Musí to chutnat báječně, ta hladká, jemná chuť té tmavé modři.
No a tak sedím u té své zelené lampy a píšu Ti. Ten Jurst.! To Tastapo! Ty jámy čili džémy! Ten Jordáno Brůna!! A tak dále Rozenthále.
My jsme jednou s Luborem Dohnalem seděli u Ivana Baladi, co šel rači spát a my jsme měli do rána napsat kus scénáře pro Ivana, ale nějak jsme se stále odváděli od středu myšlenkového procesu a protože jsem v té době založila imaginární klub senilních /KS/, tak jsem Luborovi řekla, jak by takovej klub měl vypadat a jaký by měl zákony. Nadchlo ho to, ihned vstoupil do řad představenstva /hlavní představená zvaná velebná matka jsem byla já a měla jsem mít na úředním papíře KS vytištěno plasticky své poprsí, zajisté ne zanedbatelné!/ a do rána jsme psali zákony Klubu senilních, jeden z hlavních článků zněl: „Hanobení mladých a mladších“ a pak jsme pokračovali. Nočníky měly být společné, tak zvaně kolektivní, aby to bylo v rámci rovnosti, svornosti a bratrství, pouze představenstvo t.j. Lubor a já jsme měli mít nočníky porculánové a s uchem, případně malované. Vydali jsme zákaz nosit sebou třaskaviny a smradlavé kuličky a házet je z oken klubovny KS na chodníky. Bylo zakázáno mluvit dál – lépe řečeno skákat do řeči členu klubu, který se rozpomíná, co chtěl říct. Prodleva však nesměla překročit dvě hodiny, jinak byl rušivý člen vyloučen – žádné důtky a napomenutí, rovnou na věc. Chrupy se odkládaly do společné porcelánové mísy a tato měla mít značku Rosenthal. Aby bylo zdůrazněno, že neběží o nějakou sociálně pomocnou asociaci, nýbrž o KLUB.
Jinak měli členové Klubu hovořit každý, co chce a vůbec se nezajímat o reakce. Reakce byly zakázány. Přijat mohl být každý, bez ohledu na věk, který se prokázal tím, že řekl, chtěl jsem vám říct jednu důležitou věc a pak civěl do prázdna anebo řekl, že potkal tamtoho, jak se jmenuje a zamyslel se. Pokud zamyšlení trvalo déle než 15 min, byl přijat jako adept. K ránu Lubora napadl slogan, který měl být vytištěn jako na pohřebním oznámení v pravém rohu nahoře na úředním papíře KS /vlevo bylo moje poprsí/ a ten slogan zněl:

Na cestě lesem a tak dále
Miluju tě Lósenthále.

To kdyby někdo nemohl vyslovit R. To se může v takovém klubu snadno stát, takže Luborovo myšlení bylo hluboce lidské. Akorát jsme uvažovali zneklidněně o tom, jestli se našimi představenskými nočníky značky Rosenthal nevyvyšujeme, ale pak jsme tuto myšlenku zavrhli s rozumným odůvodněním, že žádný skutečný senil si nebude pamatovat značku našich nočníků. Že tyto jako takové budou spíše reklamní pomůckou pro případné adepty, kterým ta značka stejně nic neřekne.

Pak Lubor uprchl do Mnichova, psal mi dopisy a já jemu se značkou KS. Lubor mi jednou napsal: Drahá Karolko /škrtnuto/, milý Pepíku /škrtnuto/, Ty jeden kluku /škrtnuto/, má nejdražší /škrtnuto/ a pak byl text, který začínal: viděl jsem tě onehdy na koni nebo pod koněm, byla jsi a byl jsi skutečně stará přítelkyně a pršelo včera nebo kdy to bylo, ale skutečně pršelo. Bylo to loni. Nebo co. Předloni jsem byla na výletě se mnou.
A tak jsme radostně blbnuli, divím se, že to policajti neměli za šifru, ale již tomu tak přál osud.
Píšu Ti pitomosti, ale baví mě to, tak co můžu dělat a taky na druhé straně mi řekni jedinýho člověka, kterýmu můžeš psát o zamýšleném KS??? Aha, jo – to jsem spletla, ta mísa na odkládání chrupů jako ty naše nočníky měly cenné právě značkou Rosenthal.
Jednou Ti takle jedu s neohroženým Mikešem, novozélandským intrikánem, švýcarskou krajinou a co nevidím! Nápis, jakože se odbočuje doprava a tam stálo výrazně napsáno návěstí kam jako pojedeš, když tam pojedeš: Neanderthal. To se mi Ti tak ulevilo, že nejsem Švýcarka!
Asi ze mne mluví odvěká česká závist.
Teďka jsem, Ivánku Fivánku, prožila takovou divnou dobu, částečně díky bronchitidě /pak ať mi někdo nadává na choroby, prohlubovače našich duševních kvalit!!/, táhlo se to se mnou jako pach syrečků skoro čtyři měsíce a pak skoro jako zápal plic a ten můj doktor, co dělá furt ramena a napomíná mě krz játra a já dělám, že jo, ano, ano, mám chápavý a výrazně inteligentní výraz /aspoň v to doufám/, tak mě napomínal, že kašlat nesmím, že kouřit nesmím, že pít nesmím, že kafe nesmím, že smím akorát zemřít s relativně těžce nemocným játrem, tak ten právě mě nabádal k opatrnosti, jelikož pravil při odposlechu dýchání, že je to slabší zápal plic, opil se, vykouřil asi sto cigaret a pokojně odešel. /Teď mluvím jako pruďas pan Cibulka, ale krev je krev, krev není voda/. No a v této zvláštně požehnané době jsem si přečetla Náš člověk v Havaně, Cesty s tetičkou /proč ty Češi dělají ty zdrobněliny, to je pořád samý šišlání, tetička, jaká tetička, teta, ne???/ a pak Tebe a radovala jsem se jak děcko. Kromě radosti přistoupily vážné obavy, co si mám na světě vůbec počít, já, děvče v rozpuku? Filmy se nedělají. Nejsou. Vymizely. Nebudou. Ten můj scénář podle Zdeny Salivarové, ta „Honzlová“, je teda sice jen první verze, na které jsem psala rok a loni v létě jsem měla chuť tu knížku roztrhat, vzdát se letního sezení u psacího stolu, nevymejšlet si nic, co by tomu pomohlo na nohy a oddat se zpětně a s konečnou platností výhradně alkoholismu. Prostě žít neřestně. To je nejpřesnější. Ano, ano, až tak daleko může dojít duše zatracence, kterej je dvacet let zakázanej a domnívá se mylně, že „až nás osvobodí od Narcistů,“ že přiběhne horda producentů, bude klečet za dveřmi a prosit se sepjatejma rukama, napište, prosím vás, nějakej scénář! Dělejte nám výtvarníka! Vy jedinečná Ženo! Nezatracujte nás ubohé producenty! Slitujte se nad českým filmem a obnovte jeho slávu!
Stalo se naopak, že jeden z posledních ředitelů někdejšího Filmstudia Burandovice, mi zaslal scénář, kterej byl tak hnusnej, jako ti dva autoři co ho napsali. Byl to příběh o zjevující se gotické dívce v budějovickým pivováru /ta se pak proměnila v současnou emancipovanou a slušnou, k PRAVDĚ se přiklánějící mladici/ a byly tam výsměšný poznámky o Leninovi. To byl nějakej z hospody a nějací dva si libovali, že když přijela ruská delegace, že on uměl dělat Lénina tak skvěle, že ti Rusi se mu klaněli a pili budějovické pívo --- no a tak podobně.
Tak jsem tomu chasníkovi řekla, že takovou sračku v životě nebudu dělat, na drátě bylo hrobový ticho, pravila jsem též, že mě osobně Lenin jakožto Fantóm tehdejší opery škrtil rezavým drátem, ale že já osobně bych o něm něco takovýho nemohla napsat a že ty dva hoši, co to napsali, se tím Léninem živili a to značně vydatně a bez problémů.
Tím jsem si uřízla větev, jak se říkává, ten chlap mě jako chtěl vyzvat k současnému tanci a vida mou tvrdošíjnou pitomost, se na mě vysral, což je přirozené a já proti tomu nic nemám. Několik jiných nabídek bylo ne tak hrozného, ale podobně vyznívajícího tónu a to já holt nemůžu dělat, Ivane. To bych bejvala měla vilu a tykala si s Milerem nebo Mülerem, nebo jak se ten chlap jmenoval, ten z toho ÚVÉKÁESČÉ, kterému se říkalo Mirečku, jako se říkalo Tomanovi z Barrandova Ludvíčku /Jireš/. No dobře, to není zajímavý.
Ale já, prohlubujíc svůj vnitřní život, zápal plic a lékař, co mi kouří u postele, jsem si to prohloubila až tak daleko, že bych Ti asi možná měla asi na tři – čtyři knížky nebo knížečky /zdrobnělina, tak proklínaná, už je tady, tady vidíš vrtkavost lidské povahy/ a vůbec nevím, na koho bych se měla obrátit. V devadesátým roce mě vyzvalo nakladatelství MF, abych jim něco dala, že mají zájem. Já jsem tam přinesla ty svoje krátký apokryfy a ten redaktor mi řekl, že by chtěli beletrii a ne nějaký cancy o nějakejch takovejch. Descartes, Napolijón, Spinoza a tak dále Lózenthále / a tak jsem si řekla, že se na to vyto.
Teďka, dloubajíc se v ještě zaneseném nose, prohlížím všelijaký ty věci, co jsem udělala a vidím, že jediná spása by mi kynula, kdybych udělala třeba neodeslané dopisy v tom a v tom roce, do toho sem tam strčila nějakou krátkou věc, ale hlavně bych chtěla odvyprávět a odcitovat dialogy ze čtyřech napsaných scénářů a dob čtyřicetileté války, co je momentálně tak trochu pryč, ale jak je vidět, ne tak úplně. A doplnila bych to falešnými fotografiemi, kde třeba fotografie prince Charlese by byla významná figura pro figuru šéfa Tábora pro cizince, který jsem napsala pro ty kretény ze Zélandu /víc než rok jsem na tom dělala/ a je to, myslím, dost solidní práce, něco jako O slavnosti a hostech. A jiný slavný i neslavný lidi bych tam umístila jako prototypy, dokonce PROTILEHLÉ typy představovaných figur, protože vedle Charlese by tam měl být třeba Ustinov nebo Lojza Mottl z našeho baráku. Na těchto fotografiích bych mohla prokazovat a uvažovat nahlas, co která ta tvář obnáší, jak by se film jako takový vyvíjel díky té či oné osobnosti, mohla bych vysvětlit pravidla filmový hry, kterou přece jenom dost ovládám /se žehlením je to horší/ a mohla bych udělat, myslím, docela dobře. Plán je to na první pohled výstřední, ale já si nemyslím, že je to tak. Byla by to taková poučující věc, že s čím kdo zachází, tím taky schází, že role se dá obsadit hnedle tak a jindy jinak a že konečné vyznění bude v případě A) takový a v případě B) jinačí a makový. Mě by to úžasně zajímalo, mohla bych se tam díky svému marnému hladu po filmu trochu dát do řeči. Byly by tam samozřejmě i osobní rozpaky a tak, to jistě chápeš, že nemíním založit Akademii filmového umění paní Krumbachové, ale že by to bylo fakt zajímavý.
Mám fotografku, která dokáže nakamuflovat situaci podle mého záměru /to je ta, jak Tě fotila do Josta Buergiho/, udělala bych ty kamuflážní scény s gustem, umím ukradnout výrazy a kompozice slavnýho filmu, byla by to teda i sranda. I by se tam dalo kolážovat.
Ale jinak už dávno chci napsat kuchařku, pro smutný, když venku leje, když je člověk veselej a chudej a když je smutnej a chudej anebo je při penězích a chce uctít hosty, prostě něco jako filosofický průvodce hoštěním a přátelstvím. To bych taky chtěla. A už dlouho.
Savarinova knížka „Fyziologie chuti“ byla kdysi dávno podnětem proto, že jsem chtěla napsat Kuchařku. Je to kniha s příjemnou filosofií epikurejce – nu dobrá, ta doba je tatam, ale dalo mi to ten nápad, rozumíš, Ivánku: třeba jseš celej den nasranej a je Ti nevlídno a jdeš k někomu a ten Ti dá bramborák, ale tak vlídně a tak láskyplně, že Ti to ohřeje zastydlí ledví a začneš se radovat, že to je přece jen krásnej večer. A do vázičky na stůl postaví jedno stéblo trávy, která zastupuje slavnostní kytici. Protože jsem tak v době hladu sama žila, rozumím tomu, není to předstírání pro blbce, aby vypadaly zajímavě, ale jde to, to se tak dá nějaká ta pitomá doba přežít. A u toho by byly recepty typu: Když nemáme peníze a pak zase: Když máme peníze. Aby to nebylo jenom JÍDLO, ale zprostředkovaná komunikace pro obě strany. No a pak tady mám Černý pohádky. To jsem psala v době, kdy mi tady umřel náš Letounista a já jsem furt byla zakázaná a furt jsem byla čím dál víc nemocná. A tak jsem napsala velký počet pohádek, jedny jsou úplně smyšlené a cynické, druhé jsou podle slavných předloh jako je Červená Karkulka a jsou obrácený hlavou dolů a jsou taky cynické. Ale myslím, že je tam kromě té strašné bezohlednosti dost skutečné srandy, která mě tehdy držela při životě.
No a ještě pár povídek, co jednou četla Irena Zítková, za kterou Tys mě tak láskyplně poslal a ta chtěla hned další povídky a že ano, že všechno vydají, ale já jsem se zachroptěním tygřice, tisknoucí k ňadrům milované dítě, odběhla, protože jsem nechtěla na sebe upozornit filmový tehdejší vedení. V domnění, že z toho budou scénáře. Nebyly, jak si jistě všímáš. Ale ty povídky jsou tady taky, jenomže, upřímně řečeno, když umřu a požádám v poslední vůli, abys držel nade mnou řeč, jak bys mě označil? Mám pocit, že bych se měla zamyslet nad světlou budoucností a označit konečně sama sebe jako zástupkyni nějaké profese. Zahajovals mi výstavu obrazů. Copak to jsou obrazy? Jsou, jistě. Ale bez normy, abych se nazvala „malířka.“ Dyť dělám jenom podivný kotrmelce celej život. Mohla bych od zejtřka zpívat šanzóny, co bych si je napsala. Ale nejsem šanzoniérka. Jsem Esterka z třetí A.
Jsem spisovatelka? Samozřejmě, že ne. Ty věci jsou primitivní, až hrůza, jsou zkrátka něco jako já. Snad – pravděpodobně – rozumím trochu filmu. Loni jsem přednášela na bruselské univerzitě, katedra filmu, nebylo to špatný, ale že bych si plivla pod nohy a domáhala se dalších přednášek, to nemohu sloužit. Je to taková integrita, že umím mluvit, když mám o čem a je to moje a jejich dohromady. Letos jsem byla pozvaná do Salzburgu. Nepojedu tam, je to samý kušnění a nuda. Mě to nebaví. Loni taky jsem měla řeči na Mezinárodním filmovém symposiu v Grazu. Mám tam jet v listopadu. Ale já tam, Ivane, nepojedu. Byla to děsná otrava, ztráta duševních sil, ztráta svého – s prominutím – tajemství. Měla jsem tam jeden z úvodních referátů, naštěstí jsem si v den příjezdu šla sednout do hospody mezi ty účastníky, celkem pro to symposium důležitý lidi a zjistila jsem po návratu do hotelu, že svůj připravený referát nemůžu říct tak, jak jsem se domnívala. Tak jsem z toho, co jsem připravila v Praze, udělala do rána boďák, uvědomila jsem si, že tam seděj blbové od novin, majitelé biografů a několik učených teoretiků, kteří věděj o filmu úplně všechno a spolehla jsem se na Boha, okamžitou inspiraci a atmosféru, která tam bude panovat a mluvila jsem žertovně, omluvila jsem se za špatnou němčinu, požádala jsem o shovívavost a pak jsem začala úplně jednoduše popisovat práci u filmu jako scénáristka a výtvarnice. Voni všichni tleskali a předseda té komise /takovej rakouskej jako plavčík s knírem, blbej/ oznámil publiku, že můj příspěvek, míněn referát, byl: „sehr erfrischend,“ což mi potvrdil jeden přiblblý Bulhar, který souhlasil s tímto označením. Večer pak v hale hotelu jsem dámy a pány bavila legračními historkami a bylo oživení v sále. Oni tam totiž jináč mluvili jak bolševici. Zejména, zajisté by bylo třeba, když zvážíme hodnotu těchto a jiných, velmi potřebné, ano, žádoucí a tak. Přijela jsem zničená, psala dál Honzlovou a proklínala chvíli, kdy jsem svolila, že tam přijedu. Kromě pana Toeplitze, kterej je výsostně chytrej teoretik filmu, tam nebylo živáčka, který by mě inspiroval, zaujal, ke komu bych mohla mluvit. Kdo by mě chtěl poslouchat. Jo, ještě Thomas Rotschild, to je fajn chlap. No a protože vím, co znamená Když cizinou jsme bloudili, tak já vůbec nikam nechci. Já nejsem zase na tom tak zle, abych to dělala jako ti jistí, co furt cestujou, jsou od filmu a neustále se vracejí k Nové vlně. Mně osobně může celá Nová vlna políbit prdel, tam se udělalo tolik polosraček, že nemá cenu o tom mluvit. Ale v té době jsem všemu tomu výtvarně pomáhala na nohy, byla jsem skutečně strůjce obrazů filmu – ale to teďka nejde díky těm, kdož dělají filmy nyní.
Považ: ten chlap, zvaný „plavčík,“ mě pozval na podzim znovu do Grazu. A víš jaký mi nabízí téma? Pro Israel jsem napsala téma Golem. Načisto moje. Je to vlastní výpověď o člověku a Bohu. Tam v Grazu jsem se neprozřetelně zmínila, že mám látku na Golema. /Neuskutečnilo se to v Israeli proto, že můj scénář o Franzi Kafkovi podrobili tolika procedůrám, že celej slavnej president isr. filmu Peter Freistadt, který byl režisérem mé Eseje o Franzi Kafkovi, to zkurvil natolik, že jsem s ním prostě odmítla nadále pracovat. Golem ode mě byl už přijat do dramaturgického filmového plánu, to jo, ale já jsem předem věděla, že inter arma silent Musae – no a tak jsem řekla, že to teda neudělám. Jsem blázen, viď? / A ten předseda „plavčík“ mi napsal - před pár dnama jsem to dostala, že pan Toeplitz a já budeme ozdobami další sračky, zvané symposium a že mi dává téma: hovořit o Golemovi!!!!!!!!! Co to je??? O čem tam budu mluvit?? Budu asi zase erfrischend – osvěžující Krumbachová hovořila opravdu s talentem a se zaujetím o tomto slavném tématu. No jo. Je to holt bída. Nejede se nikam.
Ivánku Fivánku: splň mi, zlatá rybko, jenom jedno přání. Nevíš o nějakém trochu slušném nakladateli, redaktorovi, kterej by moje věci neposuzoval z hlediska „spisovatelka“, “beletrie“ atp, ale přijmul prostě mou osobnost mimo film jako takovou??? Dám takovýmu člověkovi ukázky z toho, co by mohlo celkem docela slušně vypadat, já myslím, že Ty by ses mým Černým pohádkám radostně smál, ale kolik je Vyskočilů na světě? A já ti mám tak trochu strach – i když maluju, taky sranda, že maluju, ale já fakt maluju – abych nepodlehla koroze. Jak člověk nemá cíl, když se nemá o co rvát a trápit se a furt za tím jít, tak zeslábne. Já mám docela sílu, to jo, ale nemíním se užírat monologama.

Tak to je nejdelší dopis mého života. Je to hrozný, že Ti to posílám, ale naše odvěké přátelství mi dává pocit, že i když to poprvé s hrůzou přelétneš očima, že mi poradíš. Já jsem v podstatě nesmělá, to brnění, co nosívám na veřejnosti, je z papundeklu. Postříbřený stříbrem na bystu Lénina. Bojím se těch lidí, oni mi nerozumí a já jim taky ne. Tys mi vždycky dobře poradil, když vyšly v Artii ty moje pohádky, to byla taky Tvoje péče o mne. Tak mě tentokrát omluv, že to je tolik slov. Jo. Včera jsem si vyjímečně pustila TV a tam bylo o norimberským soudu a snímky z koncentráků a muž, který přežil varšavské ghetto. A tu mě osvítil Duch Svatý, že jsem byla schopna to zformulovat: všichni ti manekýni a zpěváci toho jedinečně moderního, nosí ZLÉ MASKY a jsou NALÍČENÍ za zlochy. Následek Hitlerismu, filozofický dopad ve druhé polovině století. Před čímž oprávněně varuje spoluautor Bergiéra Pauwels a ví to, co jsem věděla ve věku třiadvaceti let. Tehdy jsem věděla, že když se otevřou brány do temnot, tak se jen tak lehce nezavřou. V Evropě a v Americe si na to hrajou ti pitomci, kteří jsou bezbožní a nevěděj, že jakmile si nasadíš byť i jen masku zla, že mu začínáš sloužit. Ten Göring u toho soudu vypadá jako obchodník s heroinem, kterej udělal bankrot. Ty obličeje těch lidí by si měl vlastně každej zapamatovat, jsou unikátní, mají energii, převahu, dobrý a zdravý rozum, jsou inteligentní a cílevědomí, vysoce věcní. /A taky „o ničem nevěděli,“ to je přece normál./ Já Ti nevím, jestli by se takový film neměl opatřit abecední příručkou pro negramotné. To, co udělal Michail Romm ve filmu „Obyčejný fašismus.“ Hitler jde ke své židli na nějaké olympiádě nebo kde to bylo a Romm to sám komentuje a říká ku př: všimněte si, že všichni stojí, jenom on si sedne. A vrátí zvolna ten obraz, dokument pozpátku a znovu zpomaleně ukazuje tu nadvládu jedince Hitlera, po které zřejmě většina hloupejch touží. Horší bylo, Ivánku, že když jsem v roce 45 chtěla nežít, bylo to taky proto, že lidi stáli zfascinovaně u prvních fotografií nahých a střílených a chtěli to VIDĚT!!!! Ne VĚDĚT!!!!

No jo, je to těžká věc, ten člověk, prej Bohu podobnej.

Líbám Tě a děkuju Ti, žes to dočet.

Poznámka:

Ruční podpis ve znění: „PUSU ….“ ???