Dopis Honzovi

Můj drahý,
obdivovaný,
vzpomínaný příteli Honzo,

je to nadpis jako kopule svatýho Mikuláše, ale co se dá dělat, je to tak. Před chvilkou jsem zalepila dopis panu Hartlovi, kterému jsem pro nedostatek času neměla čas odeslat texty, které chtěl, ten naivní, úctyhodně naivní pán, což mělo za následek, že to evokovalo moje časté myšlení na Tebe a na naše setkáni v tom biografu. Byl jsi tak neobyčejně krásnej hoch, jakoby sis z voka vypad - a to se ví, mě krásní hoši pokaždé padnou zas do mého voka - to je zákon přírody nebo čeho nebo koho. Co bysme si povídali, my dva, nemáme se nač vymlouvat. Taky Tvůj lahodný hlas v telefonu mi vnukl tu jedinečnou představu, že se někdy setkáme a že si budeme povídat jakoby seděl Boccacio s Boccaciem - a tak Ti radši píšu, abych nebyla tak kách, že bych Tě zavolala a řekle, hele, máš čas? To my dámy neděláme, my nejdřív oťukáme půdu – povětšinou horkou – ale někdo to rád horké – abychom zjistily, jak to s pánem vypadá a kdy by měl pán náhodou čas věnovat několik nemravných pohledů dámě.
Takže, až budeš mít chuť a čas, tak mi zavolej anebo víš co? Napiš, víš třeba něco jako, náhodou jsem si na Tebe vzpomněl a co takhle vypít sklenku šampusu v hospůdce na Vltavě nebo někde a mám pro Tebe zajímavé nové známky a sbírku motýlů /Sedmikrásky/, tak zavolej, kdy by se Ti to hodilo. A pak už se nemusíš namáhat, já Ti zavolám a řeknu co takhle zítra v sedm v osm v devět v deset v jedenáct až dvanáct? Začínám být vtipná, to je tím, že leje a já horníčkovatím.
Ne, že by se mi stýskalo po lidech, doslova je nesnáším, ale po některých jo, stýská se mi. Bylo by fajn s Tebou posedět a povídat si o našich tajnostech pařížských, já jich mám velkou zásobu, sama se tomu srdečně směju, ale nikomu to nemůžu povídat, abych neměla špatnou pověst, která se mnou stále kráčí, věk nevěk. Ale Tobě bych s ohromným gustem vyprávěla svůj osobní Dekameron, bylo by to potěšení a jak jsem Tě jen tak na okamžik zahlédla, myslím si, že ani Ty nemáš bratra přítelíčka, komu bys udělal větší potěšení než mně.
Vždycky jsem myslela, že mě to konečně přejde,ale vono mě to nepřešlo. Kromě toho silně pracuju – i když to slovo pracovat mě už začíná upřímně srát. Jakápak práce! Rozkoš, potěšení, příjemná mučírna – všechno na dobrovolné bázi. Pěstování kaktusů je proti tomu penzionovaný sex.
Napsala jsem panu Hartlovi svou myšlenku ve dvojím vydání: V řece Léthé se ještě nikdo neutopil. Anebo: Řeka Léthé vhodná i pro neplavce. Hihihi.
Když člověk potkává ty svoje ročníky, tak by se šel picnout, co ze sebe vyrobili. To mají za to, že byli uvědomělí a morální. Že dycky předem věděli, co se smí a co ne, že se vždycky drželi prťáckejch zákonů, aby náhodou neměli špatnou pověst, aby se to náhodou nedozvěděla maminka, byť i nebožka, aby se to nedozvěděli všichni, co jim do toho nic není. Prostě udělali chybu. Kdežto my ne, my nejsme zodpovědní za to, co si kdo o nás myslí.
No, oplývám mudroslovími, pan Hartl by z toho možná /?/ měl radost. Oslovil mě milostivá pani, já že aby mi říkal jménem a ten starý šlechtic vykoktal novinu, že dámy od Národního divadla si zaslouží toto oslovení. Tak jsem mu zdvořile a ne těmito slovy řekla, že na Národní divadlo seru. Tak mi píše: vzácná paní. Tak jo. Aspoň někdo si mě váží. Jako on. Jinak se svět přímo hemží nevychovanci jako já a sprosťáky taky jako já. Jak říká ovšem a to pozor! Ostap Bender: sprosťáky nepotřebujeme, sami jsme sprosťáci.
A jenom abychom pak neplýtvali časem – Ty jsi určitě stejného mínění jako já: nevešla jsem se do totality a nevejdu se do stávající demokracie, ať mi celý český národ vleze na záda. Svatý Václav ne – já si legend vážím, ti blbouni si takové vznešené legendy ani nezaslouží. Ale jinak, fantom střídá fantom. Dovol, abych se zasmála. /Směju se./
S rozpolceným a naivistickým erotomanem Jeníkem Němcovic vycházím stále líp, vedeme spolu cynické rozhovory – pokud tedy nějaké vedeme. To Ti taky radši píšu, abychom pak o něm nemuseli mluvit a mohli se věnovat našemu nitru. Mimochodem se mi slovo nitro a slovo vnitro nějak propojilo, deformace totality, řekl by Mudr. Pondělíček moudře a měl by pravdu, i když je to vůl.
Ježišmarjá, já jsem už popsala druhou stránku a to mi vůbec nepřišlo, že píšu tak dlouho a tak moc. Měla bych teď už radši skončit, ale je mi líto prázdnýho papíru jako je Čechům líto knedlíků, co si přinesli ze závodní kuchyně, mají je v lednici a žerou je s koprovou omáčkou, s vejcem anebo jen tak nasucho ke snídani – a kdyby byli Češi schopni výstředností, jakože nejsou, mazali by si je džemem. Ale to je luzný sen o gurmánství. A kyselou vokurku navrch.
Tak dobrá: v rámci knedlíků a prázdnýho papíru Ti dodám ještě několik glos, abysme se zbytečně nezaobírali jinými věcmi, než líčením přepůvabných a líbezných příběhů, jak říká Boccacio- pořád ho cituju, je to nuda, citovat, ale já toho člověka ctím pro jeho epikurejství, pro jeho moudré chápání, že je lepší se smát než plakat a že je lepší žít pět minut dobře a krásně než pět let špatně a nekrásně. Protože jsem oboje zažila, tak mi ten mládenec s chutí nemravnosti patřičně přirostl k srdci. A nejenom proto že jsem to zažila, to kecám. Zažít se může leccos a člověk je stejně blbej jako předtím /vzpomeňme na koncentráčníky a Odbojové hnutí, poukažme na citaci: kdo má uši, slyš a kdo má oči, viz/, ale proto, že smutek, který ve mně od pradávna sídlí a hluboké pudy a vášně, které jsou hned těsně vedle, jsou určitě jedním z popudů, pro které vyznávám právě to,o čem Ti píšu a taky to, jak velice jsem zatoužila se s Tebou setkat.
Tak jako glosu: před necelými čtyřmi lety jsem umírala. Mluvila jsem s matkou, jakoby tak nějak, nechtěla jsem se vrátit na svět. Ale byla tam nějaká přísná ruka a něco jako rozkaz, vrátíš se. No a tak jsem zde.
Bylo to možná s Tebou, kdy jsme mluvili o všem možném, možná, že jsem Ti citovala jednu větu z Upanišád: Bůh je bezdomý dům.
Nejsem ani v nejmenším ani jóginka ani buddhistka ani nic podobnýho – to je všechno náušnice z falešnýho zlata, co je právě v módě, není v tom dopátrání se, risiko, nebezpečí - nic. Ty jsi na tom jinak jako katolík – ale to jsou mentální tajemství, o kterých nemá cenu hovořit a zaobírat se jimi. Pochopila jsem dávno, že v lásce se člověk dopátrává a dozvídá víc než vlastně čekal. Je to bezdomé. Nemá to jméno. Pohybuje se to samo o sobě, ničím nejsouc pohybováno, jak definuje Sokrates lidskou duši.
Asi v šestnácti nebo sedmnácti letech pod vlivem Barucha Spinozy, jsem se puberťácky /ale ne, to tak nebylo, i když věkem ano/ trápila nad podstatou své existence a jednou k ránu jsem se vzbudila a slyšela jsem přesnou formulaci: tělo je stejně svaté jako duše. Neuvěřitelné nebo absurdní? Je to tak nebo je to jinak – to je úplně fuk. Já si myslím, že intenzitou své touhy se něčeho domáknout, na mně promluvila moje podstata. Bez té se neobejde žádný zázrak. Teprve daleko později jsem pochopila, že sebelhostejnější tělo se v oblasti lásky posvětí – jako ta sladká kurva na Pigalle v těch matroských či lyceistických šatičkách, co si nechtěla vyndat mašli z vlasů a ty vlasy si rozpustit - vzpomínáš, jak jsme o tom mluvili?
No a já jsem si bláhově myslela - ale vlastně Ti nevím, Honzo, jestli myslela, spíš jsem možná předpokládala po styku se starci, že na to člověk zapomene, ale určitý člověk na to nezapomene a nejen to, on se bez takového dobrodružství a propátrávání a touze po hříchu, který je sladký, prostě neobejde.
No – knedlíky se použily, prázdný papír je popsaný. Z potřeby s Tebou mluvit, protože když jsem Tě uviděla, jsem okamžitě pochopila, že ta dlouhá doba /i když, pravda, tisíc let je delší doba než dvacet/ nic nezměnila, hlavně že Ty ses nezměnil podle výrazu a Tvých očí myslím, že vůbec ne. A já taky ne. Tak mi napiš, jo? A když ne motýli, tak něco jinýho, já na to ochotně skočím. Budeme tajní jako Svobodní zednáři a budeme dešifrovat naše zprávy, aby to bylo vzrušující a rozkošný, aby to nebyla nuda, ta děvka blbá, co sídlí, kam oko pohlédne. A myslím děvku škaredou, co je najednou zničehožnic pobožná.
To se ví, má blbý ňadra,o břichu ani nemluvím.
Budu se těšit, že mi napíšeš něco, víš co? Co kdybys napsal něco hluboce meditativního, co by to všechno jako popletlo, ale ne, to by Ti zabralo spoustu času. Taky by byl možnej telegram: Souhlasím. Kdy? Tvůj Radek.

Tak čau,Honzo, dobrou noc

Ester
alias
Estýš Chřestýš