Úmyslně neodeslané dopisy anebo dopisy neúmyslně zapomenuté

Úmyslně neodeslané dopisy anebo dopisy neúmyslně zapomenuté.

Jsou zlé a dobré časy, které se člověka dotýkají intimním tykadlem, aniž se tím cokoliv na celé jeho situaci změní.
Tyto dopisy byly psány v dost špatných časech, myslím si ale, že v nich byla spousta touhy pohovořit si s někým. Telefonní rozhovory nebývají někdy nejhorší, ale psané slovo, monolog, dialog dohromady dává někdy šanci vymluvit se z podoby, padnout do postele a usnout. Před spaním se člověk někdy ještě pousměje nad tím, nač si v dopise vzpomněl, ale co v tom dopisu nebylo. Nebylo to ani napsáno, tedy ani sděleno, ale kdesi mezi řádky se zelenají zelení hájové – a když ne hájové, tak alespoň lístečky z těch hájů – protože komunikace sama o sobě je už krokem k pojmu: zítra to bude lepší, zítra. Zítra je proto jedno z nejnebezpečnějších slov, pokud se to týká věřitele a dlužníka, ale jinak je to skvělá podpora pro věřitele v život.
Bez humoru a utahování se nedá přežít nic, ani ráno po flámu nebo rýma. Natožpak život sám.
Dopis, kde se leccos utají před tím svědkem, nepřítomným v tu chvíli, ale existujícím, je velký komfort. Takové dlouhé dopisy se píší hlavně, když jeden není ve své kůži a přitom se snaží, aby se do té kůže zase vešel, aby pod vlastní kůži zase vstoupil a ztotožnil se s ní. Není to legrace – člověk píše a píše a píše, vlastně i proto, že by chtěl křičet a vysvětlit tomu druhému, proč křičí.
Zlehčování je úžasná věc, člověk čučí nad svým dopisem, už už začíná vzlykat, ale přichází k němu mocnost jeho osobní prestyže, rychle pochopí, že nemá smysl se odkopávat až po vyrudlé spodky své obnošené únavy, kterou nosí vespod kvůli teplu a ledvinám. Že musí věci umět obkroužit prstem, aby nestrměly k nebesům jako holé zadnice problémů, ale že je musí aspoň pomalovat, potetovat, přiobléct, aby byly aspoň trochu k smíchu. Že i tak podá informaci o sobě a své touze ti napsat, mluvit s Tebou.
Že nechce a nemíní obtěžovat toho, koho má rád. A tak se stane v těch horších etapách života, že člověk, místo, aby zdravě spal, si s někým povídá. Roztržitě skáče z jednoho téma na druhé, ale je to paráda se slovem ZÍTRA!!! ZÍTRA!!!
To už mi bude líp, říká si při psaní, to už nebudu muset otravovat. Jenomže ani to se někdy ani ZÍTRA nestane. Člověk vstane, přečte si svůj celonoční dopis a chytí se za hlavu, kdože by takové úzkostné kecy vůbec vydržel dočíst až do konce. Humor zalezl pod kamna, inspirace sdělení a důvěrného smíchu je pryč, je pouhé ráno. A další den před Tebou. Kamarádíčkové.
Ať už tak nebo jinak – některé dopisy ihned roztrháš na malé kousky a zahodíš a jiné, o kterých stále uvažuješ, že by mohly být poslány dejme tomu za týden, až se Ti to rozleží, zůstanou ležet v šupleti a Ty na ně naházíš ponožky a vysypeš na ně popelník – ale jaksi nemáš sílu je zničit, chceš je pouze nevidět.
A pak – v určitém jiném čase – je náhodou najdeš, když hledáš ponožky a řekneš si: tohle je vlastně docela srandovní dopis, proč jsi ho neodeslala? Je už pozdě odesílat několik roků starý dopis adresátovi, který mezitím už umřel. Anebo - celý ruměný a živý – by se divil, proč mu posíláš dopis s takovým zpožděním, protože v tomto případě by se musel napsat další dopis, který by vysvětlil, proč TENTO dopis nebyl odeslán.
Opravdu, psaní dopisů je komfort osobní ztracenosti a touhy s někým tu noc být – aspoň tyto dopisy jsou toho druhu.
Nevím, co z toho vyplývá. Se vší pravděpodobností nic. Ale na tom nezáleží. Nic nemusí pořád z ničeho vyplývat.
Neexistují dopisy bez naděje v komunikaci, ale ta komunikace je někdy tak divně upravena v rourách a potrubích a trubkovodech (divný název, že? Kdo ví, co může znamenat) podzemního bytí až, řekněme, podzemního hnutí duše, že ta komunikace, může být jednostranná. Hrál v ní roli pouze ten, kdo psal. Komunikoval s ní, s přeludem, s fantómem svých lásek a sympatií, pouze ten, kdo psal.