Dopis Miroslavu Macháčkovi

Machajdo Chachajdo alias malý Máco čili Mácháčku Mirku

už jsem zase schopná psát na stroji, a udržet tužku v ruce, proto že předtím jsem nebyla schopná stisknout ani vypínač světla a když jsem otevřela lednici třeba dejme domu, tak jsem si klekla na podlahu a pak jsem se musela zase chytit tý lednice, abysem se dostala do svislý neboli do vertikální polohy, ale to nešlo tak hladce – to Ti je sranda bejt po smrti živej, to bys nevěřil – a pak jsem vodlezla po čtyřech do postele. No – Ty ses mně několikrát ptal, jak je to s tím umíráním – nemohu přesně sloužit, ale nejni to nejhorší, akorát se připrav v budoucnosti na to, že Ti bude všechno fuk. Hodně se teďka povídá o tom, že je to něco jako tunel, kde je vzadu nějaký zářivý světlo – ale nevím, jestli to tak funguje u všech, to asi záleží na nátuře a na osobním vkladu nějaké víry do smrti. Se mnou to bylo tak, že když jsem se probrala z mrákot – ne, takhle ne, musím to napsat jako scénář. Podívej – zatím nemám dost sil se vyžvanit z podoby, jak je mým zvykem – to bylo takle, že jsem byla v bezvědomí asi od soboty odpoledne až do neděle navečer anebo do rána? To si nepamatuju což je jedno – ale lehce jsem se vznášela v takové jakoby teplé bílé mlze yx a byla jsem tak šťastná, jak jsem nikdy v životě nebyla – já jsem byla tak lehká a tak nádherně svobodná a ta mlha to nebyla jenom mlha, to bylo něco jako objímání, cosi mě k sobě tisklo a hřálo mně to a chlácholilo mě to a já nevím, to se nedá říct. A já jsem se tak vznášela a najednou jsem vykřikla – ten křik slyším, protože slyším svůj nejvnitřnější hlas JÁ SE TAM UŽ NIKDY NECHCI VRÁTIT a pak si pamatuju že jsem křičela MAMI, JÁ JSEM UŽ TADY A VLEVO SI HRAJOU PASTELKA S BAJAJOU A JÁ SI JDU S NIMA HRÁT a byla jsem furt šťastná a najednou se ozvalo něco jako příkaz, ale to nebyly slova, to se nedá popsat, víš, Míro, to nejde, to si možná uvědomíš až budeš umírat dovopravdy, to já jen naoko – a kdosi nebo cosi, ale něco láskyplnýho a přísnýho současně ti říká něco v tom smyslu, že se vrátit musíš a přesto, že to nebyl diktát a nebyla v tom hrozba, já jsem začala strašně plakat a křičela jsem, že nechci – ale ta mlha se už začínala protrhávat a v takové díře v té mlze seděl lékař v bílým a já jsem se na něj okouzleně podívala a řekla jsem – což jsem si myslela, že jsem řekla, protože jsem postrádala hlas a tak jsem mu řekla, vy jste krásnej jako socha z Beninu. To je taková africká velká kultura, víš? No a pak teda ten doktor, ta socha z Beninu, se mě zeptal, jak se jmenuju, to jsem se dlouho rozpomínala a taky, jaký léky jste brala, to vůbec nefungovalo, hlavě jsem byla disorientovaná, nevěděla jsem, proč nejsem ve své posteli – to je myslím, docela běžný, to není důležitý – ale důležitý, Mirku je to, že jsem si za pár dnů uvědomila, že i to moje de facto umírání mělo v sobě nějakou faleš z výchovy, vzdělání a tak podobně. Jsem zatím příliš unavená. Trochu se furt celá třesu, ale už jsem začala trochu malovat a chci mít výstavu mejch ne to nejsou obrazy, co já dělám, to jsou takový hry, to je monolog, Mirečku. Bohem požehnanejch malířů se narodí málo a já mezi ně nepatřím – já jsem myslím byla Bohem políbená co se filmu týká – ale jinak jsem uvažující filozof, kterej má schopnost výtvarně se vyjádřit a to samozřejmě není malířství ale tu výstavu stejně chci mít a já ji uskutečním do roka a do dne protože na prvního dubna čili apríl!!! Jsem věděla, že teda musím žít dál. Tak jsem si řekla že je to vypečenej apríl, ale proč ne? Uděláš mi řeč na vernisáží?? Viď že jo. Hamlete, pohleď, piju na tvůj zdar, jak Ti napsala Dagmar Neumannová, Tvoje oblíbená přítelkyně, co hrála Gertrudu v ten čas, kdy jsi odjížděl z Budějovic do Prahy právě díky vítěznému Hmaletovi – jak Tys ho Mirku hrál!!! ach bóže bóže – a Ti napsala do nějaké knížky, kterou Ti dala na cestu TAM, do Prahy.
No – podívej, jako zmrtvýchvstalá si nepřipadám nijak zvlášť nic jako extra třída. To téměř úmrtí se mě jaksi nedotklo. Je mi to naprosto lhostejný. Nemám ani radost ani žalost. Vím, že to tak bylo dáno, že to bylo předurčeno v hodinu mého narození. Jsem moc unavená a nechci vést spory, jestli věřím teda v osud nebo ne. VŠECHNO JE TO JINAK – ale nedá se komunikací sdělit. Byl u mně ondyno jeden astrolog, takovej člověk v této době dělá kotelníka nebo nějakýho strážce kravína – a on je někdě zalitej v Lorettě a tam je jako hlídač – a ten mi řekl, že prej to bylo na smrt, ale že prej tam vstoupilo Slunce. To je jedno, co kdo říká, já jsem ten rozkaz na jakýsi vnitřní uši slyšela. Jsem hrozně unavená, Mirku, ale není to nic špatnýho. Divně mi dorůstají nehty, takový ty malý půlkruhový měsíčky na nehtech mám teďka vprostřed nehtu. Ta hmota je záhadná myslím hmotu těla. No tak teda tady zůstanu, to je tak. Budu se stejně tak namáhat, jak jsem se namáhala celej život. Není mi to moc po chuti, když je člověk po smrti, tak jaksi všechno je jinak a je to jinačí. Už mě nerozčilujou ty kurvy / mohla bych říct svině, krávy, volové, oslové – ale to jsou názvy zvířat, co je buďto sežereme nebo zabijeme až doslouží a to je hanebnost hanebná / jsou mi lhostejnější než před tou mou údajnou smrtí. Vždycky jsem věděla, že mezi ně nepatřím, teď to vím stejně jako předtím.
Ach, Mirku, já jsem unavená na smrt, ale takovou únavou, která spoléhá na to, že už zde nebude tak zase moc dlouho, že už nebudu muset zápasit s blbostí všeho druhu. Víš Ty co? To není pravda, co jsem napsala. Jestli to něco, co označujeme slovem Bůh, vzalo sem zpět se striktním příkazem, tak víš co já se no jo, co mi zbývá. Musím se do toho dát. Přece neumřu jako zhaslej lampion. Já chci svítit. Já si chci sobě svítit na cestu TAM, já budu co nejplodnější, až teda bude premiéra – todleto, to byla generálka.
Takže vidíš, že v mým případě ses o procesu umírání dozvěděl akorát tak úplný hovno – což je případ mnoha set miliard lidí – jsme víceméně mrtví.
Držím Ti palce všechny, co mám, i na zadních a ozvi se.
Tenhle dopis nemusíš komentovat, je to zbytečný, já jenom jsem se trochu snažila, protože ta písemná forma odebere nějaký ty hlasový emoce, víš?

A já ještě pořád tak trochu kníkám a tak bych to nemohla celý barvitě vyprávět.
Tak zatím Tě moc líbám a mysli na mě, ať to namaluju co možná nejlíp.