Letter N: Napoleon

Napoleon

N.

Napoleon Bonaparte stál se svým osobním obuvníkem u velikého záhonu, kde kvetlo sto tisíc tulipánů
jedny oranžové
druhé bílé
všechny vysázené do ornamentů, jak se sluší a patří na císařském dvoře, v císařské residenci,
což působilo velmi lahodně a příjemně.
Čechral je vítr,
svítilo na ně slunce.
A Napoleon náhle řekl:
„Můj obuvníku! podívejte se! Jak se vám líbí ty oranžové tulipány?“
„Líbí se mi velice, sire,“ odpověděl obuvník.
A Napoleon pokračoval: ‚Abyste věděl, abyste mne chápal, co mám na mysli: takové slunce hoří nad Egyptem, který dobudu.‘
A obuvník se díval na oranžové tulipány a myslel na písek, horko a velbloudy, na zlaté sochy a na slávu vlasti, vzedmula se mu hruď, zavřel oči a vdechl tu vůni.
Srdce mu tlouklo,
bylo mu až zle.
A Napoleon řekl: „Můj obuvníku! podívejte se! Jak se vám líbí ty bílé tulipány?“
„Ty se mi také velice líbí, sire,“ řekl obuvník.
A Napoleon povídá: „Abyste věděl, abyste chápal: takový mráz leží na celé Rusi, kam já vpochoduji.“
A obuvník se díval na bílé tulipány a myslel na samovar, na černé oči a na vodku.
A přišla na něj tesknota a připravil si kapesník.
A Napoleon řekl: „Ale nedal jsem si vás předvolat jen proto, abyste pochopil, ano, abyste věděl, že moje nové holinky musí snést žár egyptského slunce i krutost ruského mrazu. Dal jsem si vás předvolat hlavně proto, abyste viděl můj naprosto nový pochodový krok a abyste jako obuvník vyvodil z tohoto pochodu zcela nový způsob zpracování obuvi u vás objednané. Věnujte mi tedy všechnu vaši pozornost, jste mým prvním divákem pochoduji dnes pouze pro vás. Hle!“
A Napoleon šlápl neohroženě přímo do záhonu sto tisíci tulipánů
a obuvník tím byl tak stržen, že úplně zapomněl na své povinnosti
a křičel: „Sláva! Sláva!! Sláva!!!“
A plakal, tleskal, vzlykal a volal: „Opakovat! Opakovat!“
A rychle si utřel oči, aby všechno viděl, aby o nic nepřišel
a tak tedy uviděl, že na udupané černé hlíně leží sto tisíc tulipánů
a ty, které byly před tím bílé, teď byly černé
a ty oranžové byly taky černé.
A to obuvníka zmátlo.
S tím nepočítal.
Na to nebyl připraven.
Teď najednou nevěděl, nač se to doopravdy dívá, jaký to má mít vlastně smysl, takový pán, který kamsi pochoduje
a takové tulipány, které za ním leží.
A obuvník se vylekal a přišlo mu to líto a zavolal: „Sire, prosím, a co teď bude dál? Ku příkladu s těmi tulipány?“
Ale bylo tak úplně zbytečné se na to ptát,
tak úplně zbytečné,
když přece sám viděl, že s těmi tulipány už dál nemůže být nic, ale vůbec nic,
protože když se jednou zemře na takovém udupaném poli,
tak se prostě jenom zemře na udupaném poli.
A dál
se neví nic.

a zbytečné otázky se vylučují