Letter to Honza V.

8. únor 1985

Můj ty milovaný hochu, Honzo Vé,

Víš, proč ti píšu? Protože se chci ulejt z práce. Neber to osobně, to bys mě urazil, že jsem Tě přecenila, ale fakt, já bysem teďka nejrači s Tebou šla lesem a oba bysme kouřili píga a oba bysme se těšili, jak půjdem do hospody a oba bysme si vyprávěli pikantní historky. Ty o tom včerejším vřesu – jak jsi tomu říkal včerejší vřes. To je tak krásný, že tam byl písek a ta teplá voda a ten trochu podzim a ta holka s Tebou – to jsi mě teda dojmul, hochu. Až jsem z toho zkrásněla. Nemyslím duševně, s Tebou žádná ženská nemůže duševně zkrásnět. Myslím fyzicky. Já teda ale, popravdě řečeno, jsem denodenně krásnější, nechci se vidět v rakvi. Mladíci budou šílet žalem jako šílely ženský při smrti Elvise. Ta bledost a vážnost – kromě drobného úsměšku, potměšilého, avšak navždy platného v koutcích úst. Dost se na to těším. Bude to určitě dokonalý, škoda, že se toho nedožiju.
Já jsem si Ti onehdy vyškemrala recept na chleba, který mi dala ochutnat jedna taková Jana (já těch Jan a Janů mám kolem sebe celej život jako much, to se nemůžete jmenovat některý aspoň trochu jinak??) a hned jsem ho upekla, protože měli přijít takoví známí (takzvaní Nejani). Ten chleba chutnal jako špinavý prádlo, co někdo zapomněl uprostřed vyhořelé továrny na smaltový nádobí – taky se není co divit, když hoří ve smaltovně, kdo by se staral vo prádlo – a bylo to vysoký asi dva a půl centimetru a toho půl centimetru to byla ta spodní kůrka toho chleba. Já jsem teda řekla předtím, že sama upeču chleba a teď mi bylo trapný se nějak blbě omlouvat, tak jsem si ukrojila patku – no teda ukrojila není zrovna ten správnej termín, to chtělo elektrickou pilu – prostě se mi podařilo kamuflážní metodou použít nože a ono se to odlomilo, já jsem si to namazala máslem a voni mě sledovali a křičeli, proboha, dyť si vylomíš chrup a takhle nespolečensky povykovali, zatímco já jsem celkem atraktivně jeden kousek polkla. Víš, jak mi bylo? Jak říká jeden můj kamarád se zločinnými sklony. Tak teď musím dát ten zbytek – teda ne zbytek, ale ten chleba bez toho kousku, co jsem odlomila – havranům, já je krmím, aby mě nepoklobali, voklobáci, třeba to ani voni nebudou chtít a pak důvěřuj přírodě, prosím Tě.
Jak se Ti soudí? Máš tam nějakýho novýho Schillera, nebo jak se jmenoval ten chudák kluk? Musíš osvobozovat, výhradně zlodějům musíš přát, nebuď snobskej, víš, jak se krade na celým světě a jakou z toho ty lidi musej mít radost, když jsou nakonec ve vládě, krz to, že si dost nakradli?
Už jsi viděl ten poslední film, co jsme dělaly s Chytilovou, toho Fauna? Už to k Vám došlo? V Praze caput regni, čili v Praze, zničené deštěm, to už jede nevím kolikátej týden. Doufám, že si vydělám alespoň na dvoje briliantový pyžama – promiň, já jsem unavená, Jeníku, takže mám sklon k tomuto žertování.
Co soudíš o Uffo nad Minskem? Aha – to je správně položená otázka, co? Viděl jsi Uffo vůbec kdy? Netvař se na mně, já Tě vidím, jak se říká mým kočkám, když se chtějí odplížit směrem jinam za účelem nesprávného čůrání. Náš Honza sice furt tvrdí, že to byl odpad nějaký družice, ale já na to mám svědka a to byl inženýr chemie – když byl, tak zřejmě ještě stále je – takže je to člověk vědeckej a ne blb a ten to viděl se mnou, dávej pozor: mluvím někdy, nevím kdy, s Květou Fialovou (pamatuješ si na Omice a na ten skvělej flám, to bylo boží dílo, co? A jak pak přišla Blanka nahá a řekla, že se zapomněla z roztržitosti oblíct – to jsme byli pěkně vypečení, že jo/ – no tak zpátky k Uffo, já Ti tak chápu, proč nemůžu bejt vdaná, dyť já bych se krz toho manžela utrápila, kdybych viděla, jak je ze mně umučenej! To se pozná ženský jemný srdce, když ta ženská se už vůbec nedere do manželství, ale plaše okolkuje mezi nějakým tím flértíkem a hlubokým uvažováním o podstatě zrození. Ale ta první varianta je mi podstatně bližší. Jo – kde jsem přestala – Ty máš kliku, že jseš šťastně ženatej a ne šťastně rozvedenej jako já, protože Tebe čeká segedýn a mně nečeká, pokud ho sama neuvařím, jenomže já vařím ráda, je v tom kus erotiky, marná sláva, pánové, tomu vy nerozumíte ani za mák a teďka k Těm Uffo.
Tak já Ti volám k té Květě Fialové a dívám se na oblohu tady u mýho psacího stolu koukám přitom do okna a najednou se mi zdá, jestli jsem se nezbláznila, protože na podvečerní obloze řekněme srpen, začátek září vidím na úplně čisté obloze něco jako srpek měsíce, ale on vypadal jako ze zlata. Víš, někdy takhle vychází měsíc v létě, když je v Novu, je tenounkej a je ale skoro průsvitnej, pokud ještě svítí slunko. A tohle bylo při nejprudším západu, úplně oranžovým a takový ty opalizující barvy pozdně letního západu slunce a ten jako srpek svítil jako ze zlata a já povídám Květě, aby se šla podívat z okna, jestli to taky vidí a vona se vrátila k telefonu, že nic nevidí. Tak jsem se rozloučila a teď nastalo kivi dělá divy, protože ten srpek se pohnul a zůstal ležet vodorovně tím kulatým vespod. A z jednoho toho konce to mělo – jako malou černou nebo jako kouř nebo tmavej mráček – takovou skvrnu. A přišel ten můj přítel, co je vzdělanec a před naším společným zrakem se to dalo do pohybu, ne moc rychle, a zmizelo to v té vodorovné poloze v tom západu slunce, my jsme stáli na terase až se to ztratilo. – Co tomu říkáš? Náš Honza, takzvaný Letounista – se suše ušklíbá a kušní a tvrdí, že to byl odpad nějaké družice. Ale copak se nějakej odpad může zastavit, všelijak se jednoduše hejbat a pak se dát do pohybu? Nebo jo? Četl jsi o tom něco? Není to třeba navigovaný z nějaké kosmické lodi? Myslím, jakože je to manipulovatelný.
Já bysem si přála, aby jednoho dne lozili po terase drobné bytosti ve stříbrných oděvech, byli by to oni, kluci zlatý a bylo by po nudě. Četla jsem o tom tolik zpráv z Brazílie a Argentiny, já jenom nechápu, co na těch krajích viděj ti Mimozemšťani tak extra? Proč nepřiletěj na Prahu 4, Zelená liška? Akorát, kdybych jim dala kořalku, aby se nerozpustili ve smrad a čpavý dým, jako když jsem pekla ten chleba. Co pak s nima, roztejkali by se třeba pod futra a k sousedům, ti by zavolali policajty – vidíš, jak je nutný v dnešní době všechno předem zvážit: přeješ si nebo si to jen namlouváš bez porady s nadřízenými, setkat se s Mimozemšťany? Dyť nejsou, a jestli jsou, tak kdoví jací jsou. To chce číst Obzory techniky a Flammariona na střídačku, ale ani to by nestačilo, dyť kdo se v tomto století prosím Tě uschopil k nějaké velké vlakové loupeži. K loupeži století. Vidíš, jak ta romantika zachází, je to škoda, takovýho zločince kdyby jsi soudil, tak bych tam přijela, ačkoliv nevím. Spíš bysme šli do nějaké hospody anebo ne, vlastně bysme šli do kostela.
Víš co, už jsem tak provinilá, že jdu zase pracovat. Musím. Nechce se mi, ale holka musí. A už v takovém věku je vydírané děvče. Tak to vidíš. Musím něco dopsat. Ach jo, tak jsem se s tebou ulejvala a tak Ty mi taky napiš v ulejvárně, jo?

Čau Ester

Napiš, ale obsažně a věcně. Nežvaň nesmysly. Jsi muž, a jako takový máš povinnosti. Piš stejně vážně jako já. Už ti ta tvoje kočička počůrala úřední spisy na Tvém úředním stole? Kdyby ne, tak ji nepozdravuj. Každá slušná kočka se musí rázně a energicky postavit k životu.
Jo – vidíš, jak jsem neschopná, až přímo blbá: místo těch počmáraných stránek ode mne jsem Ti mohla tentýž počet stránek poslat s opisem knihy „Kapitál“, je to teďka hit, to bys měl číst. Tak ahoj.