EK002886_0002_0001-0003

Mosaic I

1972 DreamsThis is what I dreamt last night: three or four men showed up in my apartment, a place I have never lived in, but apparently had just moved into. They look like men from detective novels or films (which I have lately begun devouring, for the first time in my life) and although I can’t describe their nondescript faces, I know they are businesslike, they have agreed on something in advance, they are experts in some field I know nothing about. Like men who, for example, energetically represent some company, most likely a boutique, or something to do with advertising or lighting. They are perfectly irreproachable, but all the same also intimidating, precisely because they exude a sort of stoical expertise – akin to conspirators – strong chins, imperturbable, know-it-alls. Elegant, but unassumingly so, in an inconspicuous way, not fashionable.I am their client.They have cardboard boxes which also have a very serious air, awe-inspiring and professional; there is something written on them. The cardboard (the boxes, that is) are a nice color, and hard, of good quality. The boxes contain something like mosaic tiles. Their colors are not mixed. I remember a jarring shade of blue, something like a manganese cerulean, and a very saturated orange, but beautiful in terms of pictorial value. Or like an orange, shining in an empty space, whether in the unfurnished apartment or space in general I don’t know.For my apartment is not furnished at all, there isn’t a single piece of furniture in it – the walls are white and everything is bare. The only surface which apparently offers itself to the experts with the mosaic stones is a cracked-open ivory-colored door. Somebody has walked through that door recently, perhaps my late mother, or someone else, meaning that I do not live alone in the apartment. The leader of the gang of experts reaches into a box and pulls out a handful of something, I do not yet know what it will be. He throws it at the half-open door. The sound is dry, as if he were throwing rice or lentils – and the blue mosaic tiles fall into shapes on the door. They stick to the door like magnets, irregular in shape, quadrangular, gleaming faintly in the emergency light of some forlorn bare bulb. The experts peer at the door and the stones with interest, I am also looking at them, when it all changes in a flash. Where before the stones were densely together, now they are further apart, but I understand this is an association with paintings by Kandinsky or someone like that, and now the composition continues to change. Again and again, over and over. I gaze at it in awestruck respect, for this is supposed to be some kind of a psychological examination of my persona, which is very gravely ill. Again I discover within myself, as I do in a waking state, the sources of a sanctified fear of knowledge, which I can never master, of which I can never master even a shadow of understanding, and which in that dream I make up for with an obsequious gasp. Like when you pretend to be amazed in order to flatter someone.Then the tiles somehow disappear, and the expert who threw them throws some more – of different hues – at the door, repeating his action as though conducting a test. At one point different color values even appear: yes, I recall something like Bach’s well-tempered clavier, translated into a violet-blue greyish color, the color I love so much in Joan Miró’s paintings. The color appears in all its shades down to the strange rose tint which so few can tackle with impunity, all the way to the darker tones, with echoes of dark-blue, but more of a dark brown – like a cup of cocoa in twilight. And finally, after the wide range of varieties offered to me by these specialists in order to treat the ailment I seem to be suffering from, a handful of orange tiles is thrown at the door, and these again reassemble and reconfigure themselves. I feel a growing sense that it is I who am doing the reconfiguring, that these tiles are in fact some kind of a thermometer, or a cardiograph, that these patterns are some kind of testimony about me, evidence of something that these experts are studying with great attention. They frighten me. I stand there in house clothes, as I had no idea they were going to show up, and am therefore wearing a dress which is torn at the seams, a dress I actually love wearing in reality because it’s a soft, comforting rag, yellow with a snakeskin pattern – and so there I stand, rather awkwardly, uncomfortable in the sense that I should have dressed for the occasion. And all of this is beginning to get to me.I can see that these fellows – and they are not simply specialists in treatment, but also have some higher political function, which I can sense – are drawing some sort of conclusions about me based on these colors and configurations, and are doing so apparently with great ease and facility. Very matter-of-factly, with no concern for my pain, my nervous disorder, which is actually real even outside of the dream, and caused by the likelihood that I will no longer be able to work in film. And so I am dismayed and also somehow ashamed that I submit myself to this kind of examination, without offering resistance, when suddenly the boss among the experts points at one of the orange configurations and asks me coldly, although pleasantly, like a psychologist or a psychiatrist: –So, what is this? And I reply, defensive, all too quickly and stupidly –It’s a kind of bouquet growing out of a city which lies completely abandoned. –And even as I utter these words, I feel that I should quickly retract such downright bullshit, even if only for the reason that it’s full of artsy-fartsy mimicry of some poets, and that I’m blathering like someone in the movies trying to show off. And indeed, I can see the chief expert saying patronizingly: –Oh, indeed, it does rather look like that. – And he eyes me skeptically, and I know that he has already made his diagnosis. And then he asks, when did I see a flower and tiles like this AT OTHER TIMES (WHEN???), and what do I do? I say: –I always feel like getting drunk. – To which he replies drily: –Yes, there’s a lot of boozing going on these days. –And that’s the end of the dream. It’s an anti-alcoholic dream that has taken on a form in both science and color. And in that utterance – there’s a lot of boozing going on – I felt a fear that this is about me, and a fear of scientists who are examining me and see all this as clearly as if written in chalk on a blackboard, and I woke up depressed. Outside, the night was abominable, a night when the moon shines through thin clouds, and the autumnal wind blows up and down the terrace like a crazed minion of death.

MOZAIKA 1

Rok 1972 Sny

Tak tohle se mi dneska zdálo: přijdou ke mně do bytu, kde jsem nikdy nebydlela, ale jako jsem se tam akorát nastěhovala, tři nebo čtyři muži. Vypadají jako muži z detektivních románu nebo filmů /čímž se v poslední době poprvé v životě krmím/ a ačkoliv nedovedu popsat jejich anonymní tváře, vím, že jsou rázní, že jsou smluvení, že jsou to odborníci na něco, co neznám. Třeba jako muži, kteří energicky zastupují nějakou firmu, ale nejspíš nějakou boutique nebo něco kolem reklamy a světla. Jsou naprosto bezúhonní, ale jde z nich strach právě pro jakousi klidnou odbornost – jsou něco jako spiklenci – tvrdébrady, klidní, všechno vědí. Jsou elegantní, ale nenuceně, nenápadně, nijak módně.

Já jsem jejich klientka.

Oni mají krabice z papundeklu, které vypadají taky velmi seriózně a až ohromujícně odborně, je na nich něco napsáno. Papundekl (teda lepenka) má pěknou barvu a je tvrdý a kvalitní. Tyto krabice obsahují něco jako mozaikové kamínky. Barvy nejsou pomíchány, pamatuju si na ostře modrou, něco jako mangánová modř a na velmi sytě oranžovou, která je ale krásná ve smyslu malířské hodnoty. Anebo jako pomeranč, který září v holém prostoru /nevím, jestli toho nezařízeného bytu anebo vůbec/.

Ten můj byt totiž není vůbec zařízený, není zde ani kousek nábytku, ale zdi jsou bílé a všechno je holé. A jediná plocha, která se zřejmě odborníkům s mozaikovými kamínky nabízí, jsou pootevřené, slonovinově zbarvené dveře. /Někdo tudy předtím prošel, snad moje zemřelá matka anebo někdo, kdo zpodobňoval, že v tom bytě nebydlím sama/. Vedoucí odborníků sáhne do krabice a vytáhne hrst něčeho, co ještě nevím, co to bude. Hodí to na ty pootevřené dveře. Zní to suše jakoby hodil rýži nebo čočku – a na dveřích se seskupily mozaikové kamínky modré barvy. Drží na dveřích jako magnet, jsou nepravidelně čtverhranné, slabě se lesknou v jakémsi nouzovém světle nějaké osamělé a holé žárovky. Odborníci se dívají se zájmem na ty dveře a ty kamínky a já se taky dívám a vtom se to bleskově změní. Tam, kde byly ty kamínky předtím hustší, tak jsou řidší. Ale to chápu, že to je asociace na obrazy jako třeba Kandinsky a teď se pořád ta jejich kompozice mění. A zas a zas a znova a znova. Zírám na to v hrozné úctě, protože tohle má být nějaký psychický průzkum mé osoby, velmi těžce nemocné. Opět v sobě jako za bdělého stavu odhaluju zdroje posvátného strachu z vědění, které nikdy nezvládnu a nikdy nezvládnu ani stínem pochopení a v tomto snu je nahrazuju servilním užaslým vydechnutím. Jako když se člověk uměle diví, aby někomu polichotil.

Pak nějak ty kamínky mizí a ten házející odborník na ty dveře hází kamínky zase jiných barev, opakuje to jakoby průzkumně. Jsou tam jednu chvíli dokonce i barevné valéry, ano, vzpomínám si, něco jako temperovaný klavír od Bacha, převedený do barvy šedavě fialově modré, kterou tak miluju na obrazech Joana Miró. A ta barva má všechny odstíny až do té divné růžové, která se málokomu nemstí a jde až do tmavších odstínů, jsou trochu tmavomodré, ale spíš tmavohnědé – něco jako kakao v šálku, když se stmívá. A nakonec po všech těch proměnách, které jsou mi nabízeny k vyléčení mé jakési nemoci těmi odborníky, tak nakonec se hodí na ty dveře hrst oranžových kamínků a ty se zase přeskupují a překomponovávají. Ale já mám rostoucí dojem, že to přeskupování dělám já, že ty kamínky jsou něco jako teploměr nebo kardiograf, že ty obrazce o mně něco vypovídají, o něčem svědčí a ti odborníci to pečlivě sledují. Já se jich bojím. Stojím podomácku oblečená, protože jsem nevěděla, že přijdou, mám šaty, které jsou popraskané ve švech a které taky skutečně se zalíbením nosím ve skutečnosti, protože jsou to útěšně měkké hadry, jsou žluté se vzorkem hadí kůže – a tak stojím, cítím se ne moc dobře a uctivě vím, že bych měla být líp oblečená. A všechno mě to dost rozčiluje.

Vidím, že ti chlapíci – ale nejsou to jen odborníci na léčbu, mají nějakou vyšší politickou funkci, to vyciťuju – si o mně díky těm barvám a těm skupenstvím dělají nějaké závěry a to zřejmě jednoduše a lehce. Velice věcně, bez vztahu k mé bolesti, k mému nervovému onemocnění, které skutečně mimo sen existuje z důvodu, že asi nebudu moct dělat film. A tak jsem zaražená a nějak lituju, že se nechávám takhle prozkoumávat a že se jim nebráním a vtom ten šéf těch odborníků ukáže na jedno to oranžové skupenství a zeptá se mě chladněji, i když vlídně, něco jako psycholog nebo psychiatr: -Tak – co je tohle? - A já odpovím sebeobranně rychle a blbě, povídám: -To je jako kytice, která vyrůstá z města, které je zcela opuštěné. -

A už jak to říkám, cítím, že bych takovou kategorickou krávovinu měla rychle vzít zpátky už proto, že je v tom uměleckoidní papouškování, nějací básníci a že žvaním jako někdo od filmu, když se předvádí. A skutečně vidím, jak ten šéf odborník velmi shovívavě řekne: -Ano, opravdu, vypadá to tak. - A skepticky se na mne podívá, ale vím, že mi už stanoví diagnózu. A pak se mne zeptá, když takovou kytici a kamínky vidím JINDY /KDY???/, tak prý co dělám? A já povídám: -No, mám vždycky chuť se opít. - A na to on řekne suše: -Ano, teď se chlastá hodně. -

A tím ten sen končí. Je to protialkoholický sen, který na sebe vzal jednak vědeckou, jednak barevnou podobu. A v tom výroku, chlastá se hodně, jsem cítila strach, že se mě to týká a strach z vědců, kteří mě zkoumají a vidí to všechno jako na tabuli křídou a byla jsem skleslá, když jsem se probudila. Venku byla odporná noc, kdy svítí měsíc za tenkými mraky a podzimní vítr lítá jako posedlý lokaj smrti terasou sem a tam.