EK002432_0163-0166

Praha, 26. července 1994.

/Svatá Anna, chladno z rána - a ono je
vedro jak v Tunisu, ještě štěstí, že
jsme v Praze./

Milý Oto,

před chvilkou, než jsem se rozhodla, že Vám dneska musím napsat, mě napadla nějaká báseň, co začíná: Dávno dávno tomu, co jste do Vsetína / nebo do Budína? to ne, že ne? to by být jedině Vladislav Vančura a tohle je báseň z minulého století, ne??? / takže do Vsetína/ otče drahý otče doprovázel syna a dál to neumím. Ale nedoprovázel ho ten otec do Jičína? To mě teď napadlo - ano, ale hned jak jsem si z nějakých důvodů tu báseň představila, přišel závan, jakoby začátek nového školního roku, trochu stesku po létě, ale hlavně jak jsem se příšerně nudila při výuce takových zapšklých básní - a to ani nevím, kdo je autor. A ke všemu vůbec nevím, proč Vám to píšu, vy nejste můj otec, já nejsem Váš syn a nikdy jste mě nikam nevyprovázel - čehož lituju, mohli jsme se oddávat mluvení. Aha - už vím, možná mě to napadlo proto, že dávno dávno tomu, co jsem u Vás jakožto ředitele Městských divadel pražských pracovala jako scénografka a tak nevím, jestli si vzpomínáte, jak dokonale jsem zvorala scénu ke hře “Ráj v Tichomoří”, to bylo něco proti Američanům a atomové pumě a já jsem tam dělala scénu a Irena Kačírková Tahiťanku. Jak bývalo mým žárlivým zvykem jsem si scénu malovala sama v malírnách a se zatajeným dechem jsem vycházela z barevnosti Gauguina, připadalo mi to takové vznešené a opticky přitažlivé a na osvětlovací zkoušce jsem zjistila, že jsem vytvořila obraz mikulášské veselice na Tahiti, všechno brčálově červený, jen ten Mikuláš chyběl, zastoupen americkými oficíry s neblahými úmysly, já nevím, jestli jste měl tak špatný vkus jako já nebo jestli jste byl tak tolerantní anebo jste měl tolik jiných starostí, že jste mě tam nechal dělat dál, dyť já jsem při té zkoušce plakala, protože takový průšvih jsem od sebe nečekala a v noci jsem se probouzela - nebo kdoví, jestli probouzela, asi jsem spíš vůbec nespala pod tíhou představy, že se celá Evropa dívá směrem k Hybernské ulici s Komorním divadlem, ukazuje prstem na svrchu zmíněný scénický výtvor a křičí Fuj!!!
Často ty nejlepší úmysly dopadnou katastroficky - ale špatný taky - nebo ty dobrý dopadnou dobře a ty špatný taky dobře, to si jeden nevybere, musí počítat s rizikem, protože i život sám je rizikové povolání a riziková jízda - ať tak nebo jakkoliv jinak, od té doby jsem už nikdy nepoužila červenou barvu na jevišti - no a vidíte, pak se zničehožnic přihodilo, že se mi povedla jak scéna tak kostýmy do “Útěku” od Bulgakova a je to dodnes legendární představení, z čehož vyplývá, že někdy se takový anděl ochránce chová jako kobylka luční a kam skočí, tam skočí, tam skočí a vždycky to dopadne jinak.
Jestli si na ten “Ráj v Tichomoří” nevzpomínáte, tak bych byla ráda, kdybyste na celou úvodní část dopisu zapomněl, ale jak byste to mohl zapomenou vlastně, když tenhle dopis bude patřit mezi jediné dva odeslané a navíc zveřejněné dopisy v téhle knížce, to teda nevím, co si s tím počnete. Protože jste mi právě s tou knížkou, jejíž rukopis se prozatím ještě válí rozcapeně na mém psacím stole, vydatně pomohl, často jste mi telefonoval a chodil za mnou a radil jste mi, byl jste ke mně strašně hodnej, Oto, já jsem tomu už celkem odvykla a pak to člověkem zacloumá, když je na něj někdo tak vyjímečně laskav. Já Vám za to napíšu, hned jak ta knížka vyjde a bude ještě z tiskárny taková vypečená a ještě teplá, Otovi Ornestovi z Lásky. Kdybyste to chtěl jinak, tak řekněte, aby to nezpůsobilo nějaké nevhodné dohady, co a jak, jako se mi to stalo s Vojtěchem Jasným, který mi přislíbil pomoc při výměně mého minibytu a zavedl za nějakým pánem na Mariánské náměstí, který buďto byl sám primátor nebo naopak ne, ale měl něco s primátorem společného - já se ve vyšších postaveních nejsem schopna zorientovat - a ten pán říkal hm hm hm a pak se mi nikdy neozval a tím to ale neskončilo, protože druhý nebo třetí den se po Barrandově vyprávělo, že si paní Jasná pustila plyn - přisahám!!! - a to proto, že Vojtěch Jasný ji opustil a hledá pro nás dva roztomilý byteček. Přísahám, že si to nevymejšlím. Nikdy člověk neví, co všechno zpracuje lidská fantazie, připusťme, že by bez ní byl život šedivější, ale taky, připusťme - slušnější - podle toho, o jaký typ fantazie běží, ale co můžete dělat, nic. A ještě musíte být rád, že Vám někdo nedal v rámci fantazírování pár facek - skutečně příjemně - no ale taky nepříjemně - mě udivuje fakt, že nic nového pod sluncem a to je pěkně staré přísloví. Což mi připomíná, že se známe bratru dlouho.
Teď v té poslední době, co jsme se náhodou potkali u fotografa Karla Meistera mi připadá, že jsem k Vám a spolupráci s Vámi přišla jak slepej k houslím, z čehož, jak vidíte, vyplývá, že mám dneska den Přísloví, asi to zavinila a podnítila ta sv. Anna chladno z rána, vypadá jak bůhvíjak svatá a vidíte ji. Máj jen strach, aby mě teď nenapadlo zas nějaký přísloví, možné je všechno, dyť Vám povídám, že nic nového pod sluncem. Ještě že jsou ty dopisy a pohádky a ty sny v téhle knížce tak staré a skutečně nepříslovné, začít je psát dneska zbláznila bych se, bylo by to pořád o tom slunci a chladno z rána a nic nového - to je jako když si ráno v koupelně pohvizdujete nějakou písničku a pak se toho celý den nemůžete zbavit a hvízdáte ji pořád dál a stáváte se důvodnou příčinou zvýšené neurozy Vašeho Okolí - protože neurozou dneska trpí kdekdo, je to moderní choroba. A ještě stres a ještě relaxace od stresu - ty jsou taky moderní. Zajímalo by mě, jak svoje psychické stavy označovali kdysi lidi, kteří měli totéž co my, ale nevěděli, že se to tak jmenuje a co to obnáší - chyběla jim výrazně TV, to my máme vyhráno a jsme k tomu moderní.
Já bych alegoricky viděla relaxaci jako tlustší blondýnu v šortkách co se opaluje spíš do červena, stres jako vyžilého mladíka, oděného v pouhé kšandy a neurozu jako jejich tetu, takovou ne moc silnou, spíš malou co má tiky v jednom lícním svalu, takže se zdá, že potměšile pomrkává, což stresuje obě předchozí alegorické postavy, nicméně spolu pijou čaj - nebo co kdyby pili tequilu? Nebo ne, nejlepší by bylo, kdyby vůbec nic nepili, jen mlčeli a podezíravě měřili jeden druhého, jakože kdo z nich je silnější.
Doufám, že Vás mnou vytvořený alegorický obraz nepřivedl do stresu, v tom případě byste musel relaxovat, ale nepřehánět to, přílišná relaxace může mít za následek celou škálu neuroz /to jsou tetiny vnoučátka/.
Chtěla jsem Vám napsat velké díkuvzdání, ale já to neumím, to se se mnou táhne už od dětství, když jsem se jednou šíleně zamilovala, to mi bylo asi devět, do jednoho kluka, co chodil s bratrem do školy, tak jsme si posílali v takovém vláčku psaníčka a já jsem napsala zapýřené vyznání: Vláďo, ty seš vůl. A on mi poslal taky psaníčko, kde stálo: A ty korunovanej. Já jsem zbledla a odkradla se od vláčku a od svých nepochopených citů - tak prosím Vás, Oto, čtěte mezi řádky, to se tak říká číst mezi řádky, ještě že to není další přísloví, zaplať pámbů že jsem snad pro dnešek z toho venku! Všechno mi odpusťte, to ze samé lásky, Vláďo.

Moc Vás pozdravuju a děkuju

Vaše Ester