EK002432_0160-0162

Praha, 31. července 1994.

Vážený pane nakladateli,

při přepisování svých dopisů z vetchých a zežloutlých papírů bych pro Vás měla úplně novou nabídku, totiž dopisy všem mrtvým, které mám ráda, protože když to tak sám uvážíte, jsou vyhraněně založení mrtví v převaze nad vyhraněně založenými živými, jelikož na to měli několik tisíc let navíc.
Klidně bych napsala Sokratovi, jacíže to idioti ho to tam odsoudili k smrti, jelikož byl živý a že chápu, jak to muselo být trapné v den, kdy svítilo slunce a bylo horko a on byl úplně sám a kromě několika kamarádů tam nebyla živá duše, která by s ním soucítila a soudci pak šli na oběd a on na smrt, i když, pravda, kdoví, kdo na tom byl líp, přece sám Sokrates řekl, že si tím není jistý, takový zvláštní žertík nežertík.
Taky bych mohla napsat autorům maleb z altamirských jeskyní - takovou jako vernisážní řeč - ale taky nevím, jestli by mně ve zpětné odpovědi nenapsali, že mě okamžitě vykopnou z jeskyně, pakliž se tam míním objevit, člověk by měl být při psaní dopisů opatrný - no ale zase na tu opatrnost já nemám zvláštní talent - ale abych neodbíhala, mohla bych napsat taky Bílé paní perštýnské, co tak věrně hájila svůj rod, že ji viděli i holky z Hitlerjugend, když vyvěšovaly na zámecké věži háknkrojc - to jsem četla, to jsem si nevymyslela - prostě zjišťuju, že bych mohla napsat všem, kterých si vážím a které mám ráda. Byla by to jednak velká legrace, jednak by to nebyla vůbec legrace, psala bych to poctivě a s láskou. Docela by mě zajímalo, kdybych na poštovní pult u přepážky číslo to a to, podala dopis Baruchu Spinozovi, Amsterodam, Holandsko, jestli by se mě ptali, proč tam není napsaná ulice a číslo domu, já bych řekla, že Spinoze je tak známý v matematice jako jiní třeba v politice, že se taky americkému prezidentovi nemusí psát ulice, že stačí napsat Bílý dům, Washington, Amerika - tedy Spojené státy. Třeba by to byli schopní odeslat byť se sebeskeptičtějším výrazem, no a to já bych hnedka napsala taky Rembrandtovi van Rijn a Bludnému Holanďanovi, ano, tomu ze všech Holanďanů nejdříve. Mohlo by se stát, že by mi Bílá paní pernštejnská a Bludný Holanďan odpověděli ze všech nejdřív, najednou by zazvonila listonoška, zvaná také doručovatelka dopisů a řekla by mile - my máme takovou milou pošťačku / to je hodně názvů pro jednu osobu, že /  tady máte nějakej zvláštní dopis, paní Krumbachová, koukám, co je to za známku? A na známce by byl koráb Bludného Holanďana - myslím obrázek, ne pravý a skutečný koráb - a vevnitř zpráva ku příkladu jako dejme tomu, čekám Vás o půlnoci dne toho a toho u břehu v tu a tu hodinu, kdy bude příliv a to tam a tam. Tak něco.

A tak bych mohla - jak na sebe a svoje dopisy tak hledím neustále komunikovat, popřípadě si psát odpovědi sama a požádala bych známé, aby mi to odněkud poslali, aby mě to překvapilo, ku příkladu Voltaire z Karlových Varů, Goete z Las Vegas, Franz Kafka z výletu s turistickou kanceláří z Malorky atd atd a samozřejmě bych dostala taky dopis z Pernštejna od Bílé paní, ta drží pořád svůj post, je to charakterní ženská, marná sláva a je úplně jedno, že už umřela a to dávno. Taky bych třeba napsala Boccaciovi, jak mám ráda Dekameron a jak tam krásně popisuje tu krajinu a svítání a večery, kdy se pilo a tančilo, taky Botticelli by byl můj případ i to trdlo megalomanský, ten Benvenuto Cellini - ale on zas hodně uměl, zlatník jeden ukecanej. No - Vy můžete namítnou, že míním korespondovat výhradně se známými lidmi a osobnostmi - ó ne vážený pane nakladateli - to je přímo naopak, oni, kdyby mě znali, byli by celí rádi anebo by nebyli rádi, to je jedno - ale v každém případě bych měla jistotu, že si mezi nimi podržím svou důstojnost, protože mě vždycky potěšili, pomáhali mi a netlačili mě nikdy směrem dolů nýbrž směrem nahoru.
Když mi řeknete o nějakém duševně urostlém člověkovi, který přináší svým celým konáním do života pozitivní energii, nebojí se smrti ani strašidel své doby, ať je nebo není známý, ať je nebo není živ, okamžitě mu píšu, že jste mi o něm vyprávěl a že mu proto píšu a aby byl tak laskav a odpověděl na přiloženou adresu. Možná že by v noci i někdo zavolal - to by byla věc!!! Třeba Marylin Monroe nebo Mme Curie nebo Edith Piaf nebo - atakdál. Schizofrenie, podotknete možná, ale ano, samosebou, že s Vámi v tomto bodě souhlasím, schizofrenie je všeobecně průvodkyní lidských cest - akorát je důležité, jak se s ní naloží, je možno s ní i vlídně zacházet a pak se dějou věci!
Na to všechno jsem přišla, když jsem vybírala z té velké hromady neodeslaných či zapomenutých dopisů ty, které jsem vybrala. Řekla jsem si najednou, že ti moji lidi, se kterými jsem chtěla hodně a přímo tlustě komunikovat, že možná ze strachu, abych je neobtěžovala a aby nebyli pod neustálou hrozbou mé psavosti a temperamentu - tak že možná jsem ty dopisy divným způsobem zapomínala nebo nechtěla odeslat. I když pravda taky je, že jsem se bála, aby ty dopisy někdo nešlohnul a ti chudáci neměli nějaký malér kvůli mě a vůbec. Víte, mně bylo dost smutno. V podstatě můj osud znáte a tak víte, že dvacet let žít jako psanec - ale pravda je, že jsem vůbec nechtěla být vítaným hostem u dveří Velkého Hostitele - víte co, já už to nebudu dál zaplejtat, je to samo o sobě nešikovné téma pro psaní dopisu Vám, vážený pane nakladateli. A tento dopis Vám odesílám s prosbou, abyste ho otisknul v té knížce , co je moje První knížka, moje trápení a taky štěstí je tam bezpečně uloženo jak v kase a ať to bude jak to bude, nepíše se tam nic než pravda pravdoucí. Srdečně Vás pozdravuju a moc se těším, že budete chtít dopisy tomu Holanďanovi a podobně, moc by mi to pomohlo, nebyla jsem nikdy ve straně ani v jiné straně a nemohla jsem ani krást ani šidit, takže jsem zůstala vysoce nemajetná, až bych řekla přímo sociální případ - až galerka. Co naděláte, život se nedá vrátit pozpátku jako filmový kotouč - což je nevýhoda života, ale zase výhoda je, že žijeme s chutí, pokud ovšem tu chuť máme. Miluju petržel, Itálii, Prahu 4 - mně je to fuk, mám ráda stmívání a rozednívání - jenom na odpoledne mě nikdo nenachytá, to se cítím dost nesvá, ale k psychiatrovi mě nedostanete, leda že byste mi slíbil nějakou úžasnou spolupráci, jinak bych se na to vykašlala. Takže odpoledne jsem Vám už řekla a taky o té chuti života - nezapomínejme taky na rybníky a na kopřivy - to je vůní, že to člověk nestačí za jeden život, takž kdyby bylo hlasování, kdo je pro reinkarnaci, já bych se ihned hlásila. - No, vlastně nevím. V každým životě je to těžký, takže se s Vámi loučím a moje tvrzení o těžkosti života nevztahujte, proboha na to, že mi vydáváte první knihu! Těším se nashledanou Vaše

Ester Krumbachová

(ale můžete mi říkat Švestko.)