EK002432_0156-0158

SEN
Kolie

24. září 1974.

Odpolední sen, kdy jsem si šla na chvíli lehnout.
Jsem na návštěvě u holek Válových v Kladně. Jejich domek je nízký, úplně jiný, než mají ve skutečnosti a stojí na nějakém pustém místě, vypadá to jako vylidněná náves. Všude je udupaná suchá hlína, nějaké uschlé a zubožené stromky připomínají krajinu, kterou znám blízko tureckých hranic.
Všechno je vyschlé a rozpraskané, nikde ani stínu, stojaté horko a světlo dne matné a zakalené. Ten domek Válových, ve kterém jak vím, právě jsem, vidím seshora z poloptačí perspektivy, ale najednou sedím s holkama Válovýma na nějakém kopci a pozorujeme lodní kotviště, kam vjíždějí lodi. Mají plachty z plechu - jakoby starobyle, historicky tvarované a to kotviště je ohraničeno tlustými rourami, které se pohupují na hladině a jsou natřeny takovou tou nejlacinější zelenou barvou a tam vplouvají ty lodí takovým způsobem, že se v ohybu kotviště prohnou jako ryba do mrštného oblouku a pak znehybní jako fotografie, takový módní trik. My se tomu posmíváme, holky se strašně smějou, jaké blbosti to vidíme a mají k tomu peprné poznámky - ale najednou jsem zde sama, vím ale, že holky odešly s nějakým kamarádem a že mám za nimi přijdu později a ty lodi ty zmizely.
Dostávám najednou strach z té vyschlé země, na které sedím, mám na sobě patrně plavky a jdu se převlíknou do polozbořené budovy, kde strmí vyvrácené dveře, vevnitř je tma a ticho, rychle se převlíknu a utíkám zpátky, abych si uložila věci do skříně, která zde stojí, taková sešlá stará skříň, co má dvoukřídlé dveře. Ty dveře se nedají zavřít, na podlaze se válejí nějaké páchnoucí staré svršky, klopýtám a kloužu v té uschlé hlíně, mám střevíce na podpatcích a teď si všimnu, že ta skříň stojí těsně na okraji příkrého srázu, kde roste jen polouschlá tráva a že bych se neměla čeho zachytit, kdybych uklouzla a spadla, ale vytrvale s tou skříní zápasím, ačkoliv pozbývám sil, stahuje mě to pořád blíž k tomu okraji a najednou je pode mnou hlouček mužů v černých šatech a v jejich středu stojí člověk taky v černém, kterého všichni bijou. Ten muž má sklopenou hlavu, ale má silné dioptrické brýle, to vím a rány na něj prší ze všech stran, dělá se mi mdlo, vidím, že toho člověka, který má provazem svázané ruce, jdou lynčovat a vtom mě osloví jeden z těch mužů v černém, říká, že ví, že jsem tady vyla s Válovýma a jestli nám tenhle chlap něco neukradl, já křičím, že ho vůbec neznám, že zde nebyl a že nic neukradl a že je to proti zákonu někoho obžalovat a bez soudu s ním takhle zacházet a ten muž s tou sklopenou hlavou začíná mluvit, opakuje monotónním hlasem moje slova jako robot, takže prokazuje svou nevinu a snad mu někdo rozvazuje ty svázané ruce a ti muži zmizí nebo odejdou. A teď se ten obviněný na mě zadívá, má hnusnou, úskočnou tvář, je v něm cosi strašně úchylného, dívá se na mě s pomstychtivou a vražednou úsměvností a má úplně ZRZAVÉ oči jako liščí kožich. Vidím, že jsem mu svou výpovědí a snahou pomoct pomohla k něčemu strašnému, co chce udělat a tak do té skříně strčím, aby ho dole zabila a teď jsem ve svém NOVÉM BYTĚ, jenže ten byt je současně skladiště lodí, že všechny dveře jsou tady snad zotviratelné a že tady není nic, co by mohlo být moje skutečné soukromí, ale je to zde nádherně zařízené, nějaký drahocenný barokní sekretář a koberce, o kterých vím, že jsou hedvábné a čínské. Na oknech visí nehnutě neprůsvitné bílé závěsy jako jsou nemocniční plenty u postelí umírajících.
Chci se jít vyčůrat, ale vím, že za dveřmi, kam chci jít a kde je záchod, něco je a ty dveře zamknu velkým černým klíčem, ale pořád se mi chce čůrat, jdu na opačnou stranu místnosti, kde jsou jiné dveře a ty podle mého pocitu vedou do bezpečí. Ale najednou vím, že i tam je něco nebo někdo, ale ty dveře přesto potichu otvírám a teď vím, že jsem je už PŘEDTÍM úplně lehce otevřela, ale cosi těžkého zabraňuje je otevřít aspoň natolik, abych se protáhla, takže přitlačím celou vahou těla a vidím, že za dveře je přistavena velká těžká skříň, která zde dříve nebyla, protože stála vedle dveří. Na skříni nahoře stojí popínavá rostlina v kořenáči, její úponky se živě hýbají, já před nimi z uhýbám, aby se nedotkly mého obličeje a když vstoupím dál, je to předsálí ve veřejných lázních, všude kachlíčky a mnoho dveří s matovým sklem ve výplních, podlaha se leskne párou a vlhce klouže a tak se rychle vracím do té velké místnosti s koberci, snažím se ty dveře zamknout, ale zjišťuju, že zde už není klíč, který tam předtím byl, vyděšená se ohlídnu do toho pokoje a ztrnu hrůzou: uprostřed místnosti visí na nějaké tyči seshora zrzavý pánský oblek na ramínku, oblek abnormální velikosti, pod kterým se hnusně leskne zlatěhnědá kožená vesta. Sbírám sílu, než k těm šatům přistoupím a říkám si, jestli to není kostým Jana Wericha, který si ho zde zapomněl při filmování anebo snad tady bydlel a proto sáhnu - s pocitem, že se musím zbavit strachu a získat jistotu - do kapsy odporné, lepkavé, jakoby živé kůže té vesty, která se mi přisává na prsty a vytáhnu odsud podivné brýle. Jsou rovněž zrzavě hnědé - i skla - a na sklech jsou vyryté obrázky motocyklových závodů a u toho nesrozumitelná číslice 2 5 6 4. To mě uklidní a hlavně přesvědčí, že o nic nejde, že ten oblek patří panu Werichovi a že ty brýle jsou suvenýr na závody v Monte Carlu - ale za mnou se ozve nějaký zvuk.
Rychle se otočím a vidím že vprostřed místnosti stojí veliká, zrzavá kolie, a upřeně se na mě dívá. Její bílá náprsenka a dlouhý čenich i ten pohled mě naplňují tak příšerným strachem, že cítím, jak mi naskakuje husí kůže a když se silou vůle probudím, mám skutečně husí kůži a pocit strachu, ačkoliv je odpoledne a venku svítí slunce.