EK002432_0153-0154

SEN

Taxi

Praha, 6. května 1974.

Je palčivě slunné odpoledne a já stojím v přeplněné ulici města, které nevím, jestli znám, ale nějak tam právě žiju. To slunce je nebezpečné, je strašně prudké a to světlo je téměř bílé a já se bojím, jako se bojívám ve skutečnosti každého odpoledne. Všechno je téměř bílo černé, teda stíny lidí a jejich plasticita je úplně neprůhledně černá jako na špatné fotografii a oni kolem mně utíkají, takový řinoucí se proud a dusají a taky auta jezdí šílenou rychlostí pod chodníkem a já se toho bojím a cítím se ztracená. Najednou vidím, že stojím pod železničním mostem, co je z černého kovu a jeho konstrukce mi visí nad hlavou a nad tou ulicí a přejíždí právě vlak a nesnesitelně to duní a řve a najednou se ty auta na těch silnicích zastavují a stojí, jakože je někde na semaforu červená a strašně páchnou benzinem a naftou, mně se dělá nanic a chci tomu uniknout co nejrychleji a vidím, že odkudsi seshora po takové serpentině přijíždí obrovské auto s nápisem TAXI, mávám, to auto zastavuje a ten proud těch aut se dává v ten okamžik do pohybu a všechny ty smrduté předměty jsou náhle pryč, jsem zde sama a musím se dívat hodně nahoru k chlapovi, který sedí vedle řidiče a ptám se, jestli je volnej, že potřebuju rychle domů. Ten, co se vyklonil z okýnka je stejně šeredný jako řidič, oba jsou svraskalí, mají obličeje spíš jako masky z gumy a domlouvají se pohledy, jestli mě mají vzít a ten za volantem dává nějak souhlas. Ten, kterého jsem nejdříve oslovila se ale obrací k někomu nahoře, vypadá tázavě, jakoby na svolení potřeboval ještě další souhlas a tak já se taky podívám nahoru a tak vidím, že to auto je vzadu ohromná jako reklamní černá rakev a na té sedí obkročmo odporný chlap a ta rakev se tak blyští a leskne v tom slunci, že se nemůžu dost dobře dívat a bolí mě oči ale v okamžik, kdy chci rychle odejít si všimnu, že ten na té rakvi na mně upírá pozorný pohled. Ten pohled ve mně asociuje zahnívání a něco nechutně měkkého, odporně teplého a pak přikývne s takovou potměšilou ochotou, jakoby mě byl otypoval, že jsem ta pravá a ten chlap, co seděl vedle řidiče, přeochotně v ten okamžik vyskakuje a nabízí mi svoje místo. Ale není to jeho sedadlo, kam si sedám, je to takový měkký důlek, ze kterého se nemůže dostat, s měkkou a lepkavou hmotou a je to odporně teplé a já tam sedím vmáčknutá mezi řidičem a tím druhým a nemohu dýchat, jak se na mě jejich těla tisknou.
Tak se pořád snažím zvednou a pod záminkou, že se chci ohlídnout, se trochu vztyčuju a tak najednou vím, že ta rakev vzadu už tam není, že zmizela a mě to rozveseluje, ale zlomyslně, něčemu se pošklebuju, jako že jim to nevyšlo nebo něco v tom smyslu.
Snažím si prohlídnout svoje dva společníky, co nejmíň nápadně, jsou ale tak příšerně oškliví, že se na ně nevydržím dívat, ale jsou ke mně srdeční a milí, jenomže já vím, že je to jinak, že zakrývají nějaké divné nepřátelství, že se spolu s tím na té rakvi dohodli a že mají na mně přichystanou nějakou past. A to auto jede pořád rychleji a já si uvědomuju, že ten nahoře na té rakvi, ten šereda - takže ta rakev tam zase už je, to byla jenom taková klička, aby mi odpoutali pozornost a uklidnili mě - se musí hodně držet, aby nespadl, pak vím, že NA TOHLE MÁ VÝCVIK a probouzím se v depresi, venku už zpívá kos a jezdí sem tam nějaké auto. Je mi strašně úzko.