EK002432_0148-0149

SEN

Cela

Jsem v nemocničním pokoji. Lůžka jsou umístěná vždy dvě nad sebou jako palandy a všechno je bílé. Je nás tady víc, jsou tu dvě prostitutky, které jakobych odněkud znala, hovoří spolu tlumeně, obě jsou nápadně oblečené a nalíčené, pak několik mladších mužů, kteří stojí v hloučku u zdi a dva staří manželé, kteří se objímají - mají tlusté zimníky - a potichu si něco šeptají a oba pláčou. Vím, že jsou zde kvůli jejich synovi.
Máme být za chvíli všichni popraveni, buďto jsme se dopustili nějakého protistátního činu - jako ilegální skupina - anebo nás pochytali na ulici, jak se to dělá při vojenských převratech. Já k nikomu z těch lidí nepatřím, nejsou mi ani sympatičtí, stojím sama u jedné postele a vidím, že okno je až u stropu a sklo že je zabílené. Vím ale, že svítá a že za svítání nás popraví. Taky vím, že toto je bývalé sanatorium, ale že to vystěhovali a že jsou zde jenom zatčení.
Dveře odemyká velkým svazkem klíčů zřízenec v bílém plášti, vypadá jako ti muži, co tlačívají vozíky s pacienty po nemocničních chodbách, muž má tentýž neutrální, úřední výraz a nese nám POSLEDNÍ SNÍDANI. Klade na matrace té spodní postele talíře s vlhkým a bledým řízkem jako z bufetu Koruna na Václaváku a u toho je bramborový salát a šťáva z něj se roztéká po celém talíři a v tom mokru leží ty bledé řízky. Ty dvě prostitutky, co stojí na opačné straně postele naproti mně, začínají hltavě jíst. Nechci na sebe ničím upozorňovat, tak se pokouším jíst taky, ale na matraci pod tím bílým prostěradlem - talíře jsou bílé a lesknou se - se talíř pohupuje, jídlo klouže sem a tam a šťáva ze salátu se rozlejvá a vsakuje se do prostěradla a navíc se ten talíř propadá a zase se vynořuje a mně začíná být špatně od žaludku.
Ten zřízenec odnáší talíře a dává nám každému kousek tužky a dopisní obálku, ve které je malý papír na znamení, že můžeme napsat POSLEDNÍ DOPIS.
Všichni píšou jenom já ne, protože nevím, komu bych měla napsat, co se se mnou za chvíli stane. Ten člověk v tom bílém dopisy od lidí lhostejně vezme, vezme i mou prázdnou obálku a zase odejde a zamkne za sebou.
Přemýšlím o tom, jestli už začali popravovat a pořád se soustřeďuju na to, jestli uslyším první výstřely, neslyším nic, zneklidňuje mě to a bojím se, že nás nechají dlouho čekat.
Pak zase vchází ten muž v bílém plášti a pokynem nás vyzve, abychom šli za ním, mně se trochu uleví, že to budu mít za sebou a on nás vede dlouhou bílou prázdnou chodbou, kde jsou na obou stranách prosklené francouzské dveře, ale všechna skla jsou i zde zatřená bílou barvou.
Muž přistoupí k jedněm z těch dveří, vstrčí do zámku klíč a čeká na pokyn, aby odemknul a vyvedl nás k popravě.
Ale protože neslyším žádné výstřely a vím, že to už začalo, najednou se zděsím, že nás asi budou věšet. A představuju si, že se budu nucená dívat v těsné blízkosti do brutálního obličeje nějakého vojáka, který se třeba pobaveně zasměje a já uvidím zblízka jeho zuby a ucítím jeho dech a pot, když mi bude házet smyčku kolem krku a k tomu se přopojuje, jak se ty talíře houpají na těch matracích a jak se rozlévá ta šťáva a vsakuje do prostěradla a ve snu začínám zvracet a probouzím se a musím se jít okamžitě vyzvracet.