EK002432_0145-0147

SEN

Cesta

Asi listopad 1972

Dneska se mi v noci zdály přímo virtuozně šťastné a krásné sny, takže jsem se probudila s pocitem lehkosti a štěstí a něčeho šťastného ve vzduchu - což je u mne v posledních obzvláště věc vzácně řídká.
Čekám na tramvaj u nábřeží Vltavy v blízkosti vyšehradskéko tunelu a vzduch je jako přítmí, nádherně fialově modrý. Já to zhluboka vdechuju, jsem v té barvě úplně ponořená a ta barva taky ještě něčím voní a já vím, že mě potkalo veliké štěstí to smět hodně vdechovat a mít to pak v sobě.
Dávám se do práce, jsem švadlena a na malém stolečku rozkládám průsvitné zelené hadříčky, chvějou se při každém dotyku jako třeba vodní řasa při pohybu vody. Začínám to sešívat, protože to není stolek, ale šicí stroj a já na něm umím dokonale šít. Uplývá mi to pod prsty a bude to něco dokonalého a lidi, kteří se kolem mne shromáždili, jsou ke mně vlídní, zvláště jakási žena, stojící mi za zády a kterou vůbec nevidím. Se slavnostním pocitem, že dělám něco úžasného a taky se exhibuju na kolejnicích tramvaje, pořád šiju, to zelené se tak neurčitelně třepotá a všichni mě sledují s úctou, protože právě pracuju na mistrovském díle, nikdo se nediví, nikdo na mne nekřičí, cítím sympatie ze všech stran a vím, že i oni jsou okouzlení těmi zelenými hadříčky, ve kterých je něco naivního jako třeba v koťatech, hrají si spolu a pořád tak povlávají.
Pak nevím, ale pamatuju si, že patrně NIKDY NEPŘIJEDE tramvaj a já musím jít domů. Bydlím za VYSOKÝM VRCHEM. A tak kráčím do kopce takovou úzkou krásnou silnicí se světlým pískem - jako třeba venkovská cesta - a podél té silnice jsou nízké domky. Nevím přesně jaké, ale ten, do kterého vejdu, abych se zeptala na cestu a abych tudy trefila domů, není ještě dostavěný, je tam malta a necky na vápno a kbelíky a taky tam asi někde voní čerstvé cihly. Všechno je to dost jako v Itálii kolem Vico Equense. Do domu vedou schůdky a vevnitř je to zase to namodrale fialové přítmí, které zase zhluboka vdechuju, ale taky díky tomu nejsem schopna přesněji rozeznat, kdo všechno v místnosti je - až nakonec vidím, že je tam mnoho mužů a dvě ženy. Vypadají jako cikáni, jsou uzavření a nejsou nijak ochotní mi poradit, kudy mám jít domů. Vyměňují si mlčenlivé, významné pohledy, kterými se o mně dorozumívají a ačkoliv je v tom něco výhružného, nijak mě to nestisňuje, nebojím se jich, protože jsou krásní, tmaví, ty dvě ženy mají veliké černé a lesklé oči, plné nějakého tajemství a jak se na sebe tak pořád vzájemně díváme, je mi jasné, že běží o celý dlouhý proces, který končí jejich sympatií. Takový muž, který z nich vypadá nejmíň hezky, mi začne vysvětlovat, kudy mám jít, ale diví se, že půjdu sama, když je to TAKOVÁ cesta a jiný, velice tlustý muž se na mne tlačí horkým ramenem a já nemám kam uhnout a tako nechci urazit a jsem ráda když poodejde. Ale teď najednou vidím, že jsou to černoši, jeden z mužů je mimořádně vysoký a je podobný někomu, nevím komu, ale je mi velice milý a smějeme se na sebe. A teď už znám cestu domů.
Běžím zasněženou krajinou, plnou voňavého vzduchu, je zářivý den - a už to není zasněžené, to slunko tak oslnivě svítí, že je cesta bílá. Potkávám svoje budoucí sousedy, zřejmě jsme si zde koupili dům - a proti mně jdou dvě babky, ale jsou to prostitutky od Francesca Goyi - nad hlavou slunečníky, krajkové spodánky, jsou celé v černém jako na Goyiových leptech a jsou moc veselé a já se tomu trochu divím, protože vím, že jsou to ve skutečnosti dvě jeptišky.
Já kráčím svižně, cítím, že jsem zdravá a mladá - a za mnou kráčejí dva mladíci. Já jsem ale taky studentka, chodím někam do školy, tady v tom kraji a všelijak se předvádím, protože vím, že se jim líbím. Ti mladíci se ke mně přidají a když se díváme přes nějakou zeď do ponurého a smutného nádvoří nějaké továrny, která zde náhle je jako fata morgana filmů, které budu věčně vidět v televizi, obejme mě nájakoby náhodou jeden ten mladík kolem pasu a se dívám jinam a dělám, že o tom nevím a cítím, že on se stydí stejně jako já a že neví, co má udělat dál.
Utíkám lesem domů za Petrem a z lesa vycházejí lesní dělníci, jsou to známí z Barrandova, volají na mne a přátelsky mě zdraví, tak jako rodácky, že jako jsme z jednoho kraje. Je tam ale ohavná latrina, která hrozně smrdí a to je mi odporné, proč to tady musí být a tak se podívám se strachem ještě jednou a to taková bouda ze dřeva, úplně napěchovaná senem a to seno kvete jako jasmín a voní úplně omamně a škvírami mezi prkny vypadává ven a mne udivuje, že se takhle uskladňuje seno, ale líbí se mi to, považuju to za krajovou zvláštnost a jaksi se v duchu rozhoduju, že tenhle kraj proberu co nejdůkladněji, než se sem nastěhujeme.
Pak utíkám a utíkám, vane teplý vítr a všechno voní a probouzím se s pocitem, že je to prorocký a nadějný sen a že se vyplní.