EK002432_0142-0144

SEN

Kabát

22. února 1972, to je den před narozeninami zemřelé matky.

Stojím v nějakém ošklivém výčepu, kde piju něco jako teplé pivo. Výčep je mi smyslem i zjevem neznámý. Nikdo zde není kromě mne. Je podobný výčepu z kaubojských filmů, ale niní zas tak romantický. Všude je začouzené a zašlé dřevo bez lesku, podél zdí špinavé a neútulné boxy s nějakými stolky. Celkový pocit je takový, jakoby se smísil nějaký filmově cizí kolorit se špinavým pražským bufetem, probouzí to ve mně hrůzu a ostych. Ve strachu odsud vycházím ven a mám najednou strach o své kočky, jakoby se jim něco mělo stát. Proč a co, to nevím, ale je ve mně úzkost a spěchám, abych byla co nejdříve doma.
Ulice je cizí - trochu připomíná Soho když je likvidovali tu čínskou čtvrť - je tmavá a špatně osvětlená, kaluže pod chodníkem a tam stojí černá, přepychová limuzína starého typu. Já rychle vrtím záporně hlavou, že nepojedu, ačkoliv spěchám za kočkama a jízda autem by to urychlila. Taky nevím přesně, proč to dělám, ale cítím v sobě tíseň a jsem načisto znejistělá.
Ta limuzína, co čeká na mne, má otevřené přední dveře, nějaké syrové a sprosté světlo jako z holé žárovky osvětluje vnitřek vozu, vidím nějak nádherně vybavenou palubní desku, je to všechno oficiální a studeně úřední, ale taky noblesní jako v těch autech, co nás vozily po Londýně.
Do toho auta mě láká nebožka matka, sedící za volantem - já znovu vrtím hlavou, že nepojedu a ukazuju, že mám naspěch. Matka mi s jakousi tklivostí, kterou si pamatuju z jejího života, ukazuje přednosti vozu - nevím jaké, ale vím, že mě láká s nějakou lstivostí na dokonalé auto a dobrou jízdu.
Je velice lehká, když vystupuje, je pohyblivá, křehká, tajuplná a zlomyslná jako zaživa a přitom mě stále prosí, naléha na mě, abych do toho auta za ní vstoupila. Jaksi mi naznačuje - aniž promluví - že běží o něco vysoce důležitého.
Já to odmítám, ne proto, že z toho černého vehiklu jde trochu hrůza, vnímám to, ale nebojím se toho ani toho příšerného osvětlení z té neznámé ulice, ale cítím - jako ve skutečnosti - že jsem roztěkaná a nervozní a že nechci s nikým být a že chci být sama - a abych se matce nějak slušně omluvila, proč s ní nechci jet, zadívám se jinam, abych našla nějakou vhodnou výmluvu a v tom uvidím, proč vlastně SKUTEČNĚ nechci jet - protože na chodníku u auta leží zmuchlaný a zválený pánský kabát. Já ho zvednu a divím se, kde se tady vzal, sahám do náprsní kapsy a nalézám nějaké doklady v poloměkkých deskách - něco jako pas - a ptám se matky, kde se tady ten kabát vzal, jestli ví, čí je, když leží v tak těsné blízkosti auta.
Ale matka je za volantem, je divná, cizí, maličká a nevýrazná - skoro ji najednou není vidět - jakoby ji moje otázka zahnala do úzkých, to vyciťuju a je najednou úplně lhostejná.
Abych si sama zjistila, co je to vůbec za kabát, kladu ho sice zpátky na chodník, ale nakláním se k němu, abych na něj líp viděla v tom chabém osvětlení a tak teprve teď vidím, že se na kabátě třesou rosolovitě sedliny krve.

SEN

Lynč

Stojím na takovém vrchu, je to vlastně větší kopec bláta a písku a červené hlíny a přidržuju skříň mně neznámého tvaru, ale je to moje skříň. Stále se jí pootevírají dvoukřídlé dveře, jsou tam na věšácích moje šaty a ta skříň se pořád sesouvá po tom divně klouzavém a bořivém podkladu dolů, jakoby každou chvíli měla sklouznout a toho já se právě obávám, proto jí ze všech sil pořád ty dveře zavírám a pořád ji popotahuju směrem k sobě, ale cítím, že mě začínají tou tíhou uklouzávat nohy.
Celá situace se odehrává na Kladně, kam jsem přijela za holkama Válovýma, co jsou malířky. Někdo zde se mnou předtím byl, nějaký důvěrný přítel, kterého jsem poslala říct holkám, že za chvilku přijdu. Ale jak se dívám na ulice Kladna, je to jako z vesnice na Ukrajině, cesta je plná kaluží a bláta v kalužích se obráží obloha a mraky, které v těch kalužích mají zrychlený pohyb, nikde ani noha, všude je příšerné ticho a všechny nízké a škaredé domky jsou zavřené.
A pak si všimnu skupiny mužů, kteří právě přicházejí pod ten popec, kde se mi stále sesouvá ta skříň. Všichni mají černé obleky a černé klobouky jako z Mafie a vedou nějakého člověka s hluboko sklopenou hlavou, který má provazem svázané ruce. Ten je taky černě oblečený a bojí se. Vím, že ti muži ho jdou sem lynčovat bez soudu a tak začnu nahoře na tom kopci na ně křičet, že je to protizákonné a že tomu člověkovi se musí nejdříve prokázat vina. Přitom stále zápasím s tou skříní a pořád mi stále víc kloužou nohy. Ti muži se na mne všichni zadívají, jen ten obviněný s těma svázanýmy rukama stjí opodál stále se sklopenou hlavou. Najednou vidím, že ti muži - mají nejasné a bílé obličeje - uznali, že mám pravdu - snad někdo tomu odsouzenému rozvazuje ruce a pak všichni mlčky odcházejí.
Ten odsouzený najednou zvedne hlavu, má bestiální a úchylný obličej a posmívá se mi a pošklebuje, ta skříň se začíná dávat do pohybu, já vím, že jsem s ním tady sama a že mi nikdo nepřijde na pomoc, tak do té skříně strčím, aby ho zabila, ale pořád se sesouvám a probouzím se hrůzou z lidí.