EK002432_0127-0131

Praha, 5. července 1985

Kočky, kočky, kočky moje!

Viděla jsem Vás narodit se a viděla jsem Vás umírat. Viděla jsem Vás, vy druhové mého života, po celé vaše životy. Viděla jsem vaše tlapky, které se učily chodit a viděla jsem je, když pozvolna kameněly ve smrti.. Viděla jsem Vaše nádherné a divoké oči, jak se rozsvítily při prvním prohlédnutí a viděla jsem je, jak zhasínaly. Viděla jsem vás zdravé a veselé a mladé a viděla jsem Vás stárnoucí a nemocné, slabé a zubožené. Vaše oči zářily do posledního okamžiku a byl v nich pohled, upírající se jinam, mimo život, který jsme spolu prožili. Hladila jsem Vaši srst koťat a hladila jsem Vaši srst, než jsem vás řádně pochovala do země.
Viděla jsem, kolik máte smyslu pro něžný humor a legraci, kolik plaché touhy vkládáte do mne.
Když jsem měla moc práce, odháněla jsem Vás, když jste toužily po dotyku mé ruky, která byla vždycky něžná jako Vy.
Naučily jste mě, kočky moje, mnoho a mnoho nesdělitelných věcí. Viděla jsem, jak jste toužily po divokém lovu a lapené kořisti, po vraždě, určené přírodou. Nebylo vám to u mne dáno, nebyla pro vás u mě šance, abyste prožily život svého zrození, svůj pravý smysl života. Byly jste ochuzeny o zvířecí krásu, o krutost, která je jenom jméno, protože jste se jako šelmy narodily k lovu a já jsem Vás o to připravila. Jak ráda bych Vám to byla nabídla! Ale nemohla jsem.
Opouštěla jsem Vás a Vy jste trpěly, protože jste věrné a poctivé, jako každé zvíře, jako všechna ta nádhera v pralese života. Dávaly jste mi naději v hrozných a bezesných nocích. Kdykoliv jste vytušily svým zázračným vnitřním zařízením, že je mi zle k smrti, přicházely jste se potichu na hedvábných nožičkách zeptat, jak dlouho to bude trvat. Kladly jste mi hlavy do dlaně, když jsem spala a já jsem cítila Vaši něhu i vaši opuštěnost. Lehaly jste si na mě a probouzely mě tichým hláskem, vstaň a jdi! volaly jste. Báli jste se o mě, moji kamarádi, moji drazí přátelé a přítelkyně. Vzbudily jste ve mně zodpovědnou péči o život.
A bylo to naše společné konání, naše společná věc. Moje kočky! Provázely jste mě  celý život. Vaše oči byly tak zářící a tak tázavé, plné něhy, někdy jste odvracely pohled, když mi nebylo natolik dobře, abych byla schopná s Vámi existovat, vracet Vám ten Váš pohled- vždycky jste pochopily a vydržely, kočky, kočky moje. Miluju Vás z celé duše. Miluju Vás víc, než jsem kdy koho milovala. Vám jsem zůstala vždycky věrná, Vás zradit pro mě bylo a zůstane nemožné. Věznila jsem Vás v bytě – ve vězení z lásky. Doufám, že jste nepochopily, že je to vězení. Umíraly jste a do poslední chvíle jste věděly, že jste byly milované kočky — anebo jste alespoň věděly, že ve věznici kočičího života jsem hodná bachařka?
Jednou se to dozvím. Kéž by mě někdo tak hladil mrtvou, jako jsem hladila já Vaše těla. Vlastně ne. Já po tom netoužím, nepotřebuju to. Ale myslím, zvířata moje, že jsem dělala pro naši společnou lásku všechno, co mi nařídilo srdce, které tak toužilo a touží po velkém oddání se jako je vaše a moje.
Kočky! Kočky! Vy nejvěrnější, plaché, stydlivé, uzavřené, láskyplné, uražené, vzdorující, směšné, smutné, zdravé, staré, unavené životem a nemocemi, každá z Vás si vymyslela vlastní svět, každá z Vás měla úžasnou osobnost, každá z vás si vytvořila vlastní způsob, jak ke mně přistoupit, jak se přiblížit, jak si hrát, co udělat pro legraci a pro naši naději, že všechno spolu proděláme a přežijeme.

Tiskly jste se ke mně tak, že jsem se probouzela z únavného spánku v časech, kdy mi bylo hodně zle, ale věděla jsem, že Vám je hůř, protože odcházíte a víte to a šly jste si prožít ještě jednou čas důvěry, naděje a lásky. Moji mrtví přátele, kdopak Vás sečte? Nejste mrtví, když odcházíte, odcházím já s Vámi.
Když se mi zdál sen o Tobě, Šnečíčku, jak ke mně běžíš, jak se plaše a stydlivě v tom snu odvracíš, jak se chceš a nechceš dát pohladit, plakala jsem po probuzení štěstím a zavolala jsem, pozdravuj Fazolku, která zemřela zármutkem nad Tvou smrtí, protože život bez Tebe nemohla snášet a umřela jedno ráno na místě, kde ráda lehávala. Cítím, žes jí to vyřídil. Počkejte na mne, až budu donucena taky odejít.

Kočky moje! Že tam počkáte? Budeme si hrát: Šneček bude sedět ve veliké větvi rajského stromu, bude se pohupovat, jak to má rád  a bude dělat, že mě nevidí. Ale z celého jeho naivního obličeje bude vyzařovat zvláštní vnitřní smutek a takový lehký, stydlivý úsměv. Fazolka si bude hrát s vlastním ocáskem a bude tak chystat mejdán. Petinka se na mě podívá očima, co mají barvu ojíněných hroznů začátkem podzimu, přešlápne z nožičky na nožičku a jeho oči, zářící a plné něhy, mě přivítají. Johánek se na mně upřeně zadívá. Hvězdička, co umřela po krutém veterinárním zásahu a nekousla mě do ruky, i když měla potřebu kousat bolestí, se na mne zadívá tím pohledem ztraceného kotěte. Ale Hvězdička ví, že jsem ji držela na klíně, když její bolest byla nesnesitelná k ránu umírala a že jsem ji neopustila.  Uki se bude smát a bude lítat sem a tam, ocásek stočený do legračního otazníku a bude se ostýchat jako pravý Šnečkův syn a bude dělat, že chce utéct, ale bude to jenom předstírat, aby se konečně nechal hladit na bříšku, jak to dělával v předsíni na místě, které jsem označila jako Ukiho Hladidlo - jako Staré Bělidlo/ Mauglinka přikráčí důležitým krokem a okřikne všechny, že ona je první, jak to dělala po celý život. Míša, chudák, přijde plaše a stydlivě. Oni mi ho zabili. Někdo musel střílet, hlavně po kočkách, aby se na světě udržela morálka. Kočky zde nemají co dělat, protože loví. A ten střelec jedl pečenou husu, kachnu, kuře a možná žral při střelbě právě telecí, které se sem taky narodilo. A pak ještě přijde řada koček, mých přátel, kterým jsem dala aspoň kousek naděje anebo se postarala o majitele.
Kočky, kočky, kočky! Vy průvodci mého života! Kvůli Vám jsem se neodvážila odjet na delší dobu, abyste neutrpěly křivdu - a stejně se to stalo, neměla jsem peníze.
Když jste mě při návratu vítaly, byly jste vystrašené, nervózní, ačkoliv se o Vás starala jedna dívka, co zde bydlela, bály jste se, jestli jsem to skutečně já. A já jsem kvůli Vám, kočky moje, telefonovala z Nového Zélandu každý týden a tam jsem krachovala mezi mně neznámými lidmi, jestli žijete, jestli se Vám něco nestalo, jenomže to jste Vy, kočky moje, nemohly vědět.
Věděly jste ale přesně, že se vracím a seděly jste prý tři dny před mým návratem u dveří a napjatě čekaly. Já jsem v letadle říkala velkou modlitbu: kočky, kočky moje, já se k Vám vracím, za tři dny Vás uvidím. Že na mne počkáte? Na terase poroste tráva a bude samá sranda.
Co říkáš, Johánku, kterého jsem našla na ulici? Co říkáš, Hvězdičko, Uki, Míšo a můj ze všech nejdražší Petinko, říkala jsem ti Van Goghu, jelikož jsi byl tak zvláštní, unikátní, zrzavěbílý a o Tobě, jsem, Peti, napsala knížku, kterou snad někdy někdo vydá? A co Ty, Mauglí, viď, že přijdeš důležitým krokem a budeš vrtět zlomeným ocáskem jako pejsek? A ty Tvoje oči jako mořské laguny budou zase tak zářit? Viď, že ano?? Smrt je přece jen taková tenká blanka. I já přijdu krásná a veselá a vrhnu se k Vám, kočky moje. A budeme dělat ty nejkrásnější kousky, budu tahat špagátek, nebo Zlou Hračku, co Vás pokaždé trochu bouchne do nosu nebo ucha, protože je to gumička. Ach, zapomněla jsem na Prasínka, který zmizel, když jsem kdysi dávno odjela z domova. Prasínek mě přivítal při krátkém příjezdu domů a lehl si do košíčku vedle postele a stále se na mne bolestně, vyčítavě a tázavě díval. Když jsem odjela, odešel navždy. Prasínku, viď, že tam taky budeš, ty statečný chasníčku, co jsi skočil z prvního patra přímo na ulici a hrál si s koštětem metaře? Ty srandisto. ty legrácko, Prasínku. Dyť jsi byl špinavej pouliční chudák. Ale vždycky ses choval jako noblesní kocour. Blechy jsem Ti vychytala osobně – a pak jsem musela odjet, Ty můj chudáku. Doteď mám pro to špatné svědomí, ale já jsem, Prasínku, musela vydělávat peníze, byla sem tehdy studentka.
Víte, kočky moje, moji inspirátoři, moje lásky a Múzy, já jsem musela sem tam pryč, od vás, od těch Vašich očí. Až budeme všichni spolu tam, kde nebudou obtíže s vysvětlováním, že mi to odpustíte? Vzpomínáš si, Petinko, když jsi chtěl, abych se s Tebou mazlila, že jsem Ti často říkala: Esterka, Tvoje kamarádka, musí teď pracovat, Petinko, abysme měli co PAPAT.
A tím jsem myslela hlavně Tebe, Peti, vždyť Tě děti polomrtvého házely na hromadu koksu na dvoře u domu a Ty jsi byl na umření, zrzavěbílé vychrtlé kotě a musel jsi hodně jíst. Když jsi pak seděl u mne, na židli u lednice a se zvednutou pření tlapkou ses mi díval tázavě do očí těma očima, tou šedozelenou krásou, rozhodla jsem se hned, že už nikdy nepoznáš strach a bídu a Tys taky už v životě nechtěl zpátky na svět, viď, že nelžu? A když jsme spolu lehávali u elektrických kamínek a já jsem měla takovou touhu být znovu dítě, tak jsem Ti vyprávěla pohádky a Ty ses tak smál – a uzdravil ses, doktor Ti nedával naději, ale já jsem Tě tak milovala, že jsem Tě uložila vychrtlého a zchromlého do křesílka, dala jsem přes Tebe deku, aby ses cítil dobře jak v doupěti a dávala jsem Ti žloutek a hroznový cukr na špičce prstu a Tys byl nakonec velký a silný macek a kdykoliv jsem pracovala, netrpělivě jsi čekal, až se SEJDEME.
A v posteli jsme se vážně dívali jeden na druhého. Dala jsem Ti původně jméno Petruška, ale pak jsem Ti říkala Péti. Buď tam taky, až tam přijdu za Vámi všemi. A nebuď už žárlivý na Šnečka, to víš, to byl chlapec z lesa, polodivoké kočky syn a Tys na něj býval zlý a on byl Šnek takový nesmělý hoch. Mauglí Tě milovala a po Tvé smrti na místě, kde jsi ležel,  prokvílela tak bolestně celé noci, že mi to rvalo srdce, tak se jí stýskalo a přitom přece měla se Šnekem koťata, tak si sedněte spolu vedle Mauglinky jako kdysi v kuchyni a počkejte, až přijdu, ano? Po Mauglí zde zůstaly dvě děti, bratři Pastelka a Bajaja. Milujou se tak, jak Tebe, Šnečku, milovala Fazolka, co byla Tvoje dítě. A ještě je tady Aran, inteligentní a krásná tříbarevná, kterou jsem našla tady na hřbitově, úplně malou a polozmrzlou. Všichni - aspoň doufám - půjdou přede mnou. Já tu bolest vydržím. Jsou už staří. Já taky.

Kočky moje, udělejte mi čestný doprovod, až budu odcházet. Prosím Vás o to. nemám lepší společnost, nikomu bych takový dopis nenapsala, jenom Vám, moje zvířata, moji přátelé, zachránci před zoufalstvím v nejhorších dobách.
Přijďte mi naproti!
Všechny Vás pozdravuju. My všichni jsme v sobě našli nesdělitelné, našli jsme se a milovali

Vaše Ester.