EK002432_0117-0119

O perníkové chaloupce.

V jednom hustém lese žili dva manželé, kteří z nedostatku jiné zábavy - biografy ani televize tehdy neexistovaly - pod společnou duchnou udělali dvě děti, Jeníčka a Mařenku, ačkoliv neměli korunu v kapse. Byla jim prostě pořád zima a každý, komu bylo někdy zima, ví, že nějak se člověk zahřát musí - což je omlouvá.
Ty děti rostly a čím víc rostly, tím víc jedly, ale na to manžel uhlíř ani manželka uhlířka předtím nijak obzvlášť nemysleli a teprve teď, v krizové situaci, poznali, že na to nemají. A tak se po krátké domluvě usnesli, že děti zavedou do lesa a protože v té době bylo kolem hodně nemajetných vlků, že budou mít vystaráno.
Jeníček při výletě vesele skotačil, sbíral jahody a borůvky, ale pojedl rovněž nějaké červené bobule, které měly za následek silné střevní potíže, takže za sebou zanechával nejdříve výrazné stopy, později pak jednu nepřetržitou, čehož oba rodiče využili k útěku, protože Mařenka Jeníčkovi neustále svlékala a oblékala kalhotky a když to vzdala a kalhotky vložila do cestovního ranečku - byli s bratrem v lese sami. Děti zpočátku podlehly panice, která záhy zmizela, když zjistily, že se po Jeníčkových bobulových stopách mohou bez problémů navrátit domů k velkému zděšení obou rodičů. Když snědli všechno, co chtěli sníst oni sami, odebraly se ke spánku a ti dva okamžitě ukuli nové pikle.
Znovu vzali Jeníčka s Mařenkou do lesa, Jeníčkovi pak přísně nařídili, aby nejedl neznámé lesní plody, on uposlechl a rodiče opět zmizeli, což přivedlo obě děti do mimořádně špatného duševního rozpoložení. Vlci vyli sice ještě značně daleko, ale Jeníček raději vyšplhal do větví borovice s úmyslem tam do rána setrvat a ponechat Mařenku jejímu osudu, ale jeho záměr zvrátilo světélko, blikající v nevelké vzdálenosti, hodil tedy tím směrem šištičku, slezl a za malou chvíli celkem v klidu a bez nějaké nervozity doběhl i s Mařenkou k perníkové chaloupce. Když snědli část střechy, otevřely se dveře a z nich vystoupila ježibaba s ježibabákem, majitelé domku a ačkoliv jejich zjev nebyl obzvláště přitažlivý, přemluvili obě děti různými pseudohumánními argumenty, ku příkladu, že mají být dávno v posteli a nejíst perník na noc natolik, že děti podlehly jejich svodům a jakmile vstoupily, ti dva je okamžitě zavřeli do chlívku, který zamkli patentním zámkem, v té době neznámým.
Mařenka s Jeníčkem zpočátku nechápali, proč mají sedět v omezeném prostoru - ježibaba jim sice vysvětlila, že je to pro jejich dobro, aby nabyli kýženou váhu jejich věku odpovídající- ale čím víc jedli a čím víc sílili po rozmanitých pamlscích, tím víc sílilo i jejich podezření, že ti dva na ně šijí boudu. Tvářili se sice jakoby nic, ale duševně předběhli svůj věk.
A tak v okamžik, kdy je oba vyzvala ježibaba, aby se šli ohřát k peci, věděli hned, kolik uhodilo a než se rozradostnělá ježibaba nadála, seděla na lopatě, kam mínila posadit Jeníčka - manželovi dávala přednost při servírování večeře - a vjela do pece sama a Mařenka, vyhlížející jako nevinnost sama, praštila ježibabáka násadou lopaty do hlavy tak obratně, že se skácel za manželkou do plamenů.
Veselé děti snědly ráno všechno, nač přišly a v tom uslyšely hlasy dovádějících rodičů, vyběhly jim v ústrety a nalezly je ve frapantní situaci v trávě, předstíraly však, že nic neviděli a při líčení krásného penzionu, kde je všechno zdarma, zavedly ty dva staré cyniky hluboko do lesa a pak jim utekly.
Ani Jeníček ani Mařenka neztráceli čas úvahami vrátit se do rodné chýšky, nýbrž si to namířili přímo k blízkému městu. Mařenka se před očima prvních chodců rozplakala a oznámila, že  Jeníček a ona jsou unesené děti rodičů, kteří z politických důvodů museli zatajit jejich existenci, že byli uneseni lupiči, žádajícími výkupné, že jim utekly a že by rádi zlíbali rodičovské tváře.
Měli velké štěstí - taky si je zasloužili - že ve městě žila dvojice manželů, pěkných darebáků, kteří měli stále nějaké techtle mechtle se všelijakými válkami, na kterých vydělávali značné jmění. Chyběl jim pouze šlechtický titul, aby to šlo hladce kupředu a tak se prohlásili za rodiče obou dítek, byli za to povýšení do šlechtického stavu a odstěhovali se do velkého města. Jeníček a Mařenka byli k nezaplacení, rozuměli všemu, co adoptivní rodičové prováděli, šli jim na ruku, jedna radost a měli se skvěle. Mařenka si později vzala osobního tajemníka svého šlechtického otce a po jeho smrti jeho bratrance, který byl šéfem bývalého manžela a Jeníček si vzal dceru náčelníka otcovy kontrarozvědky a po její smrti se oženil s vnučkou zesnulé manželky, agentky strýce osobního tajemníka otce, což byla partie neobyčejně výhodná, protože od té doby se v kraji válčilo a válčilo a pokud to tam všechno nevymřelo, válčí se tam podnes.