EK002432_0110-0116

DOPIS JANU KLUSÁKOVI

Praha, 11. července 1986.

Heinrich Heine:
Weisst ihr, warum mein Sarg so
gross und schwer mag sein? /Ich
leg’auch meine Liebe und meinen
Schmerz hinein.

Takže, Honzo, víš proč moje rakev by měla být velká a těžká? Protože do ní položím svou lásku i svou bolest. Česky to někdo přeložil jako Truhláři dobrý truhláři, hej, z ořechu rakev mi udělej a musí velká a těžká být svou lásku chci do ní uložit - ale já jak slyším slovo HEJ hned jsem u Slovanů a už je mi nanic, stejně jako kdybych byla u Germánů, člověk si nevybere, dobrý dej, že to hejování s tím Hej Slované je prostě i pro ucho ňáký padlý na hlavu.
Já nevím, proč se mi ty poslední časy ten Heine pořád tak připomíná, snad že je tak stručný a tak mnohostranně broušený, on se asi dost bez slitování nad sebou neúprosně sledoval, mám ten pocit.
Dneska navečer táhly mraky, osvícený ještě zespod zapadlým sluncem, bylo to dost děsivý jako scénografický doprovod k nějakému pohřbu duše - no, ano, ty mraky se používaly jako průvodní dekorace k dramatům barokem počínaje, jenže baroko už zase nejní a ty mraky jsou furt i když je pravda, že když to ti malíři jednou namalovali, tak zase ty zjišťuješ, že mraky se nemění, což jsem už řekla, ale proč se neopakovat, že jo, aspoň líp ubíhá čas a dělá to kdekdo. Taky ses díval na oblohu, když jsi byl malej? Já pořád a čím víc jsem vyrůstala z dětských plavek s puntíčkama, tím víc mě to přitahovalo a dokonce jsem napsala takovou jednu povídku, co jsem chtěla z ní udělat scénář, kde je jeden chlapík a je před deštěm a na nebi táhnou zrána nejdříve ty lehké cáry, co se okamžitě rozplývají a toho chlapíka najednou napadne, že podívaná na ty mraky mu připadá pevnější než jeho celá životní kariéra, ke které se tak pracně dostával. My jsme byli jednou s bráchou - mně se asi po něm nepřestane stýskat - u takového starého pána, on byl Rakušan a měl jezevčíka Bobiho a kouřil fajfku, takovou tu hodně staromódní a bylo před letní bouřkou a na nebi tak rychle, ale přímo zběsile pádily mraky jako zrychlenou kamerou a vzadu byla ta osudová modročerná hmota, co z ní jde strach a přichází atavistická touha se začít modlit a ten starý pán nám začal vyprávět o jakési staré vojně, kde byl a ukazoval nám na oblohu a říkal, že jsou tam i jezdci na koních a že to pádí v takové vřavě a já jsem to celý viděla a třásla jsem se rozčilením, ale  bavilo mě to a pošimrávalo, strach je příjemnej, když je člověk v bezpečí a do toho duněla obloha - ti jezdci pádili jako bezhlaví a vždycky sjel blesk nebo se to jen tak oslnivě zamodralo a zbělelo - to byla nádhera.
A jako s těma mrakama a s těmi jezdci na koních je to všechno podobně neuchopitelné a naprosto se to vymyká této všednosti rozumu, toho slabšího rozumu, se kterým se nejčastěji žije, protože je to lehčí - protože já třeba nikdy na toho pána s fajfkou nezapomenu a ty mraky budu vidět vždycky a znovu, ale zato nevím, co jsem v té době dělala a nač jsem myslela, tak většinou nevím ani, co jsem mela včera k obědu, to si nepamatuju. Takže ten vzdálený a ten blízký život, to jsou dva horizonty - je to dost noblesní slovo, co? Ani nevím akorát, jestli odpovídá pravdě - a ty dva horizonty se asi vůbec nikdy nesetkají, schizofrenie je celkem průvodkyně každého života, ale přesto, že víš, že to ze sebe nevysoukáš, tak pořád něco píšeš - Ty píšeš noty a já písmena - ale víš co, Honzo? Já se Ti schválně nechci strefovat do cíle, já myslím, že nestrefit se do cíle víc ten cíl vyznačí a zdůrazní a konec konců přesný zásah bych ponechala vojínům na cvičištích obojího druhu - na střelnici u kasáren a poté v terénu. Ti ať si teda mířej dobře - já nemusím. Já můžu střílet úplně vedle ale musí to, čemu říkám vedle, být propojeno s nějakým mým pocitem, s nějakým úmyslem, s nějakým vyzváním se zbavit přemíry pocitu života. A navíc je cíl nebezpečný proto, že TI diktuje a vlastní bezejmenná existence mi připadá jako vzdálený pobřeží v hodně husté mlze. Ale když se už člověk odhodlá mluvit, tak se nesmí bát,  nesmí myslet na dopad toho, co sděluje s předem vykonstruovanou ideou, jestli to je anebo není rozumný a jestli se tomu teda dá rozumět - to chce absolutní bezohlednost, vyplývající ze samoty a potřeby se setkat, proto já všechno, co teď poslední léta píšu, nedávám nikomu číst, zaprvé je to takové nablble nedokonalé a to já bysem se šacovala na větší dokonalost - což je otázka přebujelé ješitnosti - ale hlavně, kdybych psala, co mi tolikrát nabízeli /sice na černo/ tak bych musela jít podle jejich regulí přímo hrrrr na cíl! a to bych se voběsila na tkaničkách od tenisek, ale já bych jich svázala hodně párů dohromady, aby se nepřetrhly.
Víš, co si myslím, že by se dalo napsat? Že by se napsalo MYSLÍM SI a pak bylo stotřicettři prázdnej stránek a sem tam nějakej vykřičník a nebo čárka, dvojtečka a zase vykřičník a eventuelně dva otazníky a několik teček. Vidíš, takle:

, !!! ? : —- ?

. ,, A ????

Aha, jo, mohlo by tam být A anebo DOUFÁM nebo TO NE ale za tím by byly tečky takže by to mohlo být pojímáno i jako negativní předpona před důležitým a všeobjasňujícím slovesem.
Dneska je noc jak mandle, ještě teplý ze stromu, čerstvě utržený.
Jo, taky jsem zvědavá, jak to se mnou dopadne, protože moje uvažování o zvířatech dochází do takových extrémních duševních hnutí, že je mi trapné zabít mola - oni jsou vlastně tak krásní, tak lesklí, tak lehcí - a když ho zabiju, připadám si jako kretén. Kdoví, co by se s tím dalo dělat - asi snad nějakej hodně nadutej psychiatr, ten by mně aspoň rozesmál.
Já jsem onehdy ze zvědavosti zavolala na Linku důvěry, protože někdy prochodím celý noci a nemůžu usnout - to víš, chybí mi činnost a nějaký smysl dnů - a tam se ozval laskavý ženský hlas - víš, já jsem chtěla vědět, jak to tam asi chodí - a já jsem tomu vlídnému hlasu řekla, že mi umřel Bajaja kocour, což ani nevím, jestli jsem Ti řekla, je to dva měsíce a že se ve mně něco polámalo a že je to taky spojený s mým bratrem a že je ve mně nějaká mašina, která se dala do pohybu a rozemílá mě na malý kousky a mačká ve mně aktivitu a sílu a ten hlas povídá, když jsem domluvila: opatřte si ihned novou kočičku. Jednak mě to zdrtilo, s tím jsem ani v nejhorším snu nepočítala, ale hned vzápjetí jsem se začala vyšklebovat a řekla jsem, že si nedokážu opatřit NOVOU kočičku, jako si nedokážu opatřit NOVÝHO bratra a ten hlas řekl, máte doma Belaspony? a já, že jo, tak si vezměte dva přes den a dva než půjdete spát, musíte na to zapomenout, život má i jasnější stránky, zvolte si vhodnou literaturu, začtete se a zapomenete - a mě to klišé najednou rozšouplo, ono tenhle typ připomíná takové dost neumělé bruslení, jak se chvíli drží balanc a pak se střemhlav děcko řítí nosem k ledu - dyť to je infantilita celá ta dospělost, ta Linková - Důvěrová nemá potuchy, nač myslím každá den, kdyby to tam věděli, byla bych problémový PŘÍPAD a to ani neví, jak se mi tady zas tak nijak moc nechce být, připadám si tvrdá jak Corbusierovo betonový prkno a cítím se, jak bych neustále žrala kamení jako ten chudák vlk z Červené Karkulky, která byla tak dementní, že ho považovala za babičku - ale snad je to i tím, že ji takhle porodili ti bráchové Grimmové, pěkně krutý taškáři.
Když to vezmu tak kolem a kolem, nejlepší lék na bolesti duše je bombardování, potlačí to i nejhorší deprese. Moc jsem na Tebe myslela ve Vídni, jižní temněmodrá obloha a vítr od Dunaje, té divoké a milované řeky, turisti, Votivekirche - Freudovo náměstí, ve Votivekirche ženský trojhlas z kůru - nějaký vzácný zpěvačky, bylo to na programu napsáno a ten zpěv jako sen, varhany sem tam a kněz při tichém představení u oltáře - na tom ornátu hodně zelené - nad oltářem obraz v nazarénském stylu, patetický a docela zábavný a vzadu v pobočním areálu jsou položeny věnce za policejní stráže z roku 1943 - čili pocta policii za Nácků, nad nima socha Panna Marie, svíčky, co kapou a dohořívají a jiný, co jsou čerstvý, ale plný počet svíček jako při demonstraci nebo ve válce - desítky a desítky plamínků a smrad z vosku a vadnoucí květiny, u vchodu u malého oltáříčku lilie zhnědlé vedrem a ten zpěv přímo andělská hudba a vyjdeš ven a zeptáš se dvou holek, kudy máš jít a to nejsou Rakušanky ale Švýcarky trochu namazaný, co ztrávily celou noc s nějakýma hošima a teď jdou domů se trochu vyspat a tak jdu dál, vedro, modro, ticho, neděle, vzpomněla jsem si na jednu říkánku z dětství a polohlasně jsem si ji několikrát odříkala a vůbec nevím, jak mě právě mohla tak přepadnout ta říkanka, vidíš, to jsou ty neznámé pevniny daleko v mlze a z té mlhy se vyloupne říkanka u Freudovýho náměstí jako lískovej oříšek a je to a jdeš dál a já jsem Ti byla najednou v tom slunci a v těch trochu pražskejch ulicích tak sama, a najednou si nevím rady se svobodou, bez které nemůžu žít, ale která je stejně ošemetná jako vězení. Ona ta svoboda je fakt trochu vězení, protože se člověk chová pořád tak, aby ji směl podržet, takže se musí podrobovat různejm řeholnickejm kouskům - a někdy, zvláště když je vedro, by bylo lepší, kdybych byla vdaná a měla vztek že v tom vedru uschnou jahody pro rodinu, jenže kdoví, já mám jináč vedro strašně ráda, připomíná mi to nějakou rozbujelou orchidejovou anarchii v nějakém neznámém ostrově nebo světě kde je furt vedro a nikdy neprší, ale protože tam je všude voda, tak vlastně v té vodě skoro bydlíš.
Onehdy jsem tedy šátrala po nějakých spisech / sebrané spisy E.K./ a tam leží Tvoje partitura k Mučedníkům lásky, kterou jsi mi dal jednou k narozeninám a je tam i můj text Přítelkyně má, tys jala duši mou, to je ze Šalomouna. A v jednom Tvým dopise, kde píšeš o hudbě si čítávám - ovšem pokud ho najdu - tak potom ale několikrát.
Ta dnešní noc je tak omamná - já bych tak toužila být někde venku, ale ne na víkend se známýma, to nikdy ne - ale abych byla dlouho do noci venku a ráno bych se podívala na rosu jako tehdy na Šumavě, kde jsem dělala nádenici - to bylo tak krásný. Dneska je to porculán to nebe, ale hvězdy já zde nevidím krz pouliční osvětlení, to je taková škoda - já jsem tehdy plakala hrůzou, že se musím vrátit do Prahy, někdy si myslím, že bych mohla být docela výkonná divoženka - čímž nemyslím vylupování vočí dědečkům - to taky muselo vymyslet nějaký zhůvěřivý infantilo plný sadismu - ukazovala bych cestu poutníkům, kdyby se mi chtělo, tak bych je trochu strašila, kdybych měla náladu, hodila bych s nima žoviální řeč, ale byla bych pořád venku a chodila bosá, to člověku ztvrdnou chodidla ani neví jak a někomu bych dala dárek a někoho bych poslala opačným směrem a pak mu nadběhla jináč učesaná a třeba namalovaná, aby mě jako nepoznal a poradila mu správně - takže, jak tak na to koukám, bych byla lepší jako Krakonoš, ten se takhle chová, jak píše ten Praetorius, tak von Krakonoš třeba vypadá jako dva jezdci na koních a to dokonce je to dáma s pánem a naviguje pocestnýho přímo k propasti a jindy zase obdaruje někoho zlatem a jindy ho postraší, že ten chlap do smrti koktá a taky hraje kuželky, sem tam hodí nějakou erotiku, přestrojen za elegána - mě celá ta figura toho Krakonoše připomíná souhrn vlastností klasického lidu a taky ještě permoníčků, to jsou svině hrozný, náladoví, hned podpalujou barák, hned uvařej oběd, jak se jim zachce. Víš, že mě ty legendy dost děsí i když mě taky přitahujou? Je v nich něco smrdutě hmotnýho jako třeba špinavý nohy, ale zase to letí hlava nehlava, logika nelogika a je to. Tak vidíš a tohle všechno píšu z touhy sedět teďka na břehu nějakýho jezera / namalovala jsem teďka onehdy obraz Jezerní dům a on je skleněnej ale vůbec ho skoro není vidět nahoře na břehu, ale v tom jezeře je vidět vzhůru nohama / a byla bysem nahá a znova a znova bych se brouzdala a jak jsou někde kameny takový vlhce kluzký, tak bych dycky uklouzla a spadla do vody a ta voda by byla teplá a někdo by tam se mnou byl a smáli bysme se tomu.
No - tak jsem si pro Tebe uvařila kašičku na zeleným rendlíčku a teď si pustím ještě nějakou hudbu a budu sedět na terase a dám si víno a budu jen tak bloumat. To počasí to už ani není počasí do města, to je počasí fakt někam, kde je to lepší - což mi připomíná - tato moje stížnost - jak jsem se potkala s jedním doopravdickým milionářem panem Fremersdorfem v Luzernu ve Švýcarsku, my jsme z něj jeli vyrazit peníze na film, on ten chlap byl něco jako u nás Baťa, vyráběl a prodával boty značka FRENO a sbíral starý hodiny a astronomický přístroje a to jsem právě spolupracovala na tom scénáři o tom hodináři, co vymyslel první sekundovou ručičku, ten Joste Buergi, Švýcar ze St. Gallen a tak my jsme si mysleli, že ten Fremersdorf se dá trochu ždímnout a bylo to na jaře a venku pršelo a blejskalo se a hustě padal sníh a já jsem řekla, že to je ale počasí a pan Fremersdorf na nás upřel kamenný pohled, ve kterém se odrážel výrazný odpor k naší přítomnosti a s methusalemskou převahou, ano s nepokrytou jízlivostí - vono mu bylo tehdy osmdesátpět let - řekl pevně: Lepší takovýhle počasí než vůbec žádný. A nepučil.

Tak ahoj, Honzíčku, ať se Ti daří v práci
a krásnou dobrou noc - vlastně už skoro krásný dobrý den
a moc na Tebe myslívám

Tvá