EK002432_0108-0109

Dopis Janu Klusákovi.

Jan Klusák prostoupil v mnoha směrech moje živobytí. Nemůže se nám nikdy stát - a trvá to tak už několik desetiletí - že by, když se náhodou potkáme, se změnilo moře v hodně hustý jogurt, loď v něm trčí a ne a ne se hnout z místa a ti dva, co se potkali se potí, o čem mají mluvit, čeho se mají chytit, aby to vypadalo hodně srdečně - ne, to není náš problém, to my se rozzáříme jako dva lampiony, slibujeme si hory doly, nahlas se těšíme, kdy se setkáme a pak se na to vykašleme a příště se to zase s neúprosnou přesností opakuje. Ovšem jiné je - a to pozor - když věží o něco důležitého, to jsou pak oba telefony žhavé do běla, oznamujeme si noviny různých hodnot, domlouváme se, zveme se, svěřujeme se.
My dva se nikdy nepřeme. Kdyby Honza ku příkladu prohlásil - a my oba jsme myslím na spory dosti slušně vybavení - že je slunce černé, tak bych se zaradovala, možná bych se zeptala, jestli není umístěno v zeleném čtverci a už bysme si s tím hráli a za chvíli docela jednoduše přešli k jiné tématice. Teď, když to píšu, mi připadá, že mi vlají vlasy ve větru - a to je paráda, vždycky, když vane vítr je to nade všechno krásné, pokud to ovšem není tajfůn.
Je to bezvadné mít přátele, které nemůže nic rozloučit.
Jan Klusák napsal do film MUČEDNÍCI LÁSKY hudbu na můj text k písni Přítelkyně má, tys jala duši mou - to je ze Šalomounovy Písně písní a taky v tom filmu hrál roli mysteriozního důstojníka, který chce dát zastřelit chudý kufřík služky. O pauze při natáčení jsme seděli v restauraci U Loretty. Honza oblečený v kostýmu, na jehož důsledně bizarním zjevu jsem si dala hodně záležet - hosté se polévali ze samého překvapení, hraničícího s hrůzou, pivem - až k našemu stolu přistoupil zmužilý občan německé národnosti s fotoaparátem v ruce, uctivě požádal o svolení zhotovit snímek a současně šeptem, aby se neblamoval, se zeptal, jakému státu patří tato skvělá uniforma - myslím, že vyslovil slovo MAJOR.
Jeník se na něj povýšeně pousmál a arogantně mlčel. Já jsem řekla pravdu, že se zde filmuje a občan, byť statečný, zklamaně povzdychl.
A tak svět odplácí.
A pak ještě hrál fašistu Rudolfa ve filmu O SLAVNOSTI A HOSTECH, moc jsme se nasmáli.
Teď, v posledním roce sedáváme v Rozhlase s jinými přáteli a mluvíme řeči. Je to pořád moc krásné a voní to kořením z dalekých nebes.