EK002432_0096–0105

Dopis Honzovi V.

často jsem se zamilovávala a nebylo to nic lehkého, protože zvýšená teplota, spojená s částečnou ztrátou paměti, chůze a jejího směru, mi strašně znemožňovaly život. Nejhorší to bylo, když jsem se zamilovala STRAŠNĚ.
To se tehdy právě stalo. Byla jsem připravená běžet za ním bosá pouští a dojit kozu, ale on byl bytost křehká natolik, že ho to přestalo jednoho krásného dne bavit. Silně jsem zchřadla a zhubla na kost a zdávaly se mi něžné, ale smutné sny. Myslím si, že mi šlo o život, tak jsem trpěla.
Jednoho večera mě k sobě pozval kamarád Honza, který byl soudce – teda vlastně ještě zajíc s mlékem na bradě ale přesto soudce. Chovala jsem se dost pitomě, nebylo mi do řeči, lomcovala mnou horečka lásky a když mi pouštěl gramofonové desky, při kterých jsme se dřív líbali a smáli, bylo mi, jakoby mě na rande zval hrad Karlštejn.
Hotovila jsem se k odchodu a Honza šel a otevřel okno dokořán.
Byla to taková ta noc na konci zimy a na začátku jara, kdy ještě padá sníh a je najednou teplý vítr, až by člověk plakal. A tam se před oknama houpaly svítilny pouličního osvětlení a trochu sněžilo. Podotkla jsem smutně, že jsou ve vzduchu už cítit fialky.
A ten můj přítel Honza se rozčilil a řekl, že když někdo nechce holku jako jsem já, že je to jeho věc, ale on že si myslí, že nemám stejně co dělat s jedním jediným blbým mužským a že stejně chci lásku a ne manželství a že stejně jako on i já vím, že každá láska skončí a tak tady proč blbnu, když ta láska skončila???? A že už se nemůže dívat na to, jak jsem zhubla. A to že ke všemu ani nevím to, že by mi půjčil nové naprosto fialové pyžamo, kdybych mu slíbila, že mu je nevotahám příliš.
Polilo mě štěstí, že tak nádherně mluví, zůstala jsem tam a ráno jsme spolu šli takovou studenou, větrnou ulicí, nejeli jsme tramvají, ale šli jsme pěšky, málo jsme mluvili a objímali se kolem pasu a on pak řekl, že dneska bude soudit nějakého jistého Schilera pro krádež nebo pro podezření z krádeže, prostě něco s krádeží. Zašli jsme taky na skok do jednoho kostela s mramorovým náhrobkem, co jsem ho měla moc ráda a můj přítel už musel k soudu a jak tak spěchal, sdělil mi hejskovským tónem, že se vynasnaží pro mě ještě něco znamenitého udělat.
Navečer mi přinesl poslíček od soudu do bytu krabičku, ve které byly fialky a u toho lístek: Osvobodil jsem Schilera.
Ulejvácký dopis jsem mu napsala za pár desetiletí, protože jsme se nikdy nepřestali přátelit a nevím, proč jsem ho neodeslala, na ten jsem pravděpodobně zapomněla. Bylo mi dobře, že s ním můžu klábosit jen tak do větru. Nikdy nevezmu na vědomí, že umřel.

8. únor 1985

Můj ty milovaný hochu, Honzo Vé,

Víš, proč ti píšu? Protože se chci ulejt z práce. Neber to osobně, to bys mě urazil, že jsem Tě přecenila, ale fakt, já bysem teďka nejrači s Tebou šla lesem a oba bysme kouřili píga a oba bysme se těšili, jak půjdem do hospody a oba bysme si vyprávěli pikantní historky. Ty o tom včerejším vřesu – jak jsi tomu říkal včerejší vřes. To je tak krásný, že tam byl písek a ta teplá voda a ten trochu podzim a ta holka s Tebou – to jsi mě teda dojmul, hochu. Až jsem z toho zkrásněla. Nemyslím duševně, s Tebou žádná ženská nemůže duševně zkrásnět. Myslím fyzicky. Já teda ale, popravdě řečeno, jsem denodenně krásnější, nechci se vidět v rakvi. Mladíci budou šílet žalem jako šílely ženský při smrti Elvise. Ta bledost a vážnost – kromě drobného úsměšku, potměšilého, avšak navždy platného v koutcích úst. Dost se na to těším. Bude to určitě dokonalý, škoda, že se toho nedožiju.
Já jsem si Ti onehdy vyškemrala recept na chleba, který mi dala ochutnat jedna taková Jana (já těch Jan a Janů mám kolem sebe celej život jako much, to se nemůžete jmenovat některý aspoň trochu jinak??) a hned jsem ho upekla, protože měli přijít takoví známí (takzvaní Nejani). Ten chleba chutnal jako špinavý prádlo, co někdo zapomněl uprostřed vyhořelé továrny na smaltový nádobí – taky se není co divit, když hoří ve smaltovně, kdo by se staral vo prádlo – a bylo to vysoký asi dva a půl centimetru a toho půl centimetru to byla ta spodní kůrka toho chleba. Já jsem teda řekla předtím, že sama upeču chleba a teď mi bylo trapný se nějak blbě omlouvat, tak jsem si ukrojila patku – no teda ukrojila není zrovna ten správnej termín, to chtělo elektrickou pilu – prostě se mi podařilo kamuflážní metodou použít nože a ono se to odlomilo, já jsem si to namazala máslem a voni mě sledovali a křičeli, proboha, dyť si vylomíš chrup a takhle nespolečensky povykovali, zatímco já jsem celkem atraktivně jeden kousek polkla. Víš, jak mi bylo? Jak říká jeden můj kamarád se zločinnými sklony. Tak teď musím dát ten zbytek – teda ne zbytek, ale ten chleba bez toho kousku, co jsem odlomila – havranům, já je krmím, aby mě nepoklobali, voklobáci, třeba to ani voni nebudou chtít a pak důvěřuj přírodě, prosím Tě.
Jak se Ti soudí? Máš tam nějakýho novýho Schillera, nebo jak se jmenoval ten chudák kluk? Musíš osvobozovat, výhradně zlodějům musíš přát, nebuď snobskej, víš, jak se krade na celým světě a jakou z toho ty lidi musej mít radost, když jsou nakonec ve vládě, krz to, že si dost nakradli?
Už jsi viděl ten poslední film, co jsme dělaly s Chytilovou, toho Fauna? Už to k Vám došlo? V Praze caput regni, čili v Praze, zničené deštěm, to už jede nevím kolikátej týden. Doufám, že si vydělám alespoň na dvoje briliantový pyžama – promiň, já jsem unavená, Jeníku, takže mám sklon k tomuto žertování.
Co soudíš o Uffo nad Minskem? Aha – to je správně položená otázka, co? Viděl jsi Uffo vůbec kdy? Netvař se na mně, já Tě vidím, jak se říká mým kočkám, když se chtějí odplížit směrem jinam za účelem nesprávného čůrání. Náš Honza sice furt tvrdí, že to byl odpad nějaký družice, ale já na to mám svědka a to byl inženýr chemie – když byl, tak zřejmě ještě stále je – takže je to člověk vědeckej a ne blb a ten to viděl se mnou, dávej pozor: mluvím někdy, nevím kdy, s Květou Fialovou (pamatuješ si na Omice a na ten skvělej flám, to bylo boží dílo, co? A jak pak přišla Blanka nahá a řekla, že se zapomněla z roztržitosti oblíct – to jsme byli pěkně vypečení, že jo/ – no tak zpátky k Uffo, já Ti tak chápu, proč nemůžu bejt vdaná, dyť já bych se krz toho manžela utrápila, kdybych viděla, jak je ze mně umučenej! To se pozná ženský jemný srdce, když ta ženská se už vůbec nedere do manželství, ale plaše okolkuje mezi nějakým tím flértíkem a hlubokým uvažováním o podstatě zrození. Ale ta první varianta je mi podstatně bližší. Jo – kde jsem přestala – Ty máš kliku, že jseš šťastně ženatej a ne šťastně rozvedenej jako já, protože Tebe čeká segedýn a mně nečeká, pokud ho sama neuvařím, jenomže já vařím ráda, je v tom kus erotiky, marná sláva, pánové, tomu vy nerozumíte ani za mák a teďka k Těm Uffo.
Tak já Ti volám k té Květě Fialové a dívám se na oblohu tady u mýho psacího stolu koukám přitom do okna a najednou se mi zdá, jestli jsem se nezbláznila, protože na podvečerní obloze řekněme srpen, začátek září vidím na úplně čisté obloze něco jako srpek měsíce, ale on vypadal jako ze zlata. Víš, někdy takhle vychází měsíc v létě, když je v Novu, je tenounkej a je ale skoro průsvitnej, pokud ještě svítí slunko. A tohle bylo při nejprudším západu, úplně oranžovým a takový ty opalizující barvy pozdně letního západu slunce a ten jako srpek svítil jako ze zlata a já povídám Květě, aby se šla podívat z okna, jestli to taky vidí a vona se vrátila k telefonu, že nic nevidí. Tak jsem se rozloučila a teď nastalo kivi dělá divy, protože ten srpek se pohnul a zůstal ležet vodorovně tím kulatým vespod. A z jednoho toho konce to mělo – jako malou černou nebo jako kouř nebo tmavej mráček – takovou skvrnu. A přišel ten můj přítel, co je vzdělanec a před naším společným zrakem se to dalo do pohybu, ne moc rychle, a zmizelo to v té vodorovné poloze v tom západu slunce, my jsme stáli na terase až se to ztratilo. – Co tomu říkáš? Náš Honza, takzvaný Letounista – se suše ušklíbá a kušní a tvrdí, že to byl odpad nějaké družice. Ale copak se nějakej odpad může zastavit, všelijak se jednoduše hejbat a pak se dát do pohybu? Nebo jo? Četl jsi o tom něco? Není to třeba navigovaný z nějaké kosmické lodi? Myslím, jakože je to manipulovatelný.
Já bysem si přála, aby jednoho dne lozili po terase drobné bytosti ve stříbrných oděvech, byli by to oni, kluci zlatý a bylo by po nudě. Četla jsem o tom tolik zpráv z Brazílie a Argentiny, já jenom nechápu, co na těch krajích viděj ti Mimozemšťani tak extra? Proč nepřiletěj na Prahu 4, Zelená liška? Akorát, kdybych jim dala kořalku, aby se nerozpustili ve smrad a čpavý dým, jako když jsem pekla ten chleba. Co pak s nima, roztejkali by se třeba pod futra a k sousedům, ti by zavolali policajty – vidíš, jak je nutný v dnešní době všechno předem zvážit: přeješ si nebo si to jen namlouváš bez porady s nadřízenými, setkat se s Mimozemšťany? Dyť nejsou, a jestli jsou, tak kdoví jací jsou. To chce číst Obzory techniky a Flammariona na střídačku, ale ani to by nestačilo, dyť kdo se v tomto století prosím Tě uschopil k nějaké velké vlakové loupeži. K loupeži století. Vidíš, jak ta romantika zachází, je to škoda, takovýho zločince kdyby jsi soudil, tak bych tam přijela, ačkoliv nevím. Spíš bysme šli do nějaké hospody anebo ne, vlastně bysme šli do kostela.
Víš co, už jsem tak provinilá, že jdu zase pracovat. Musím. Nechce se mi, ale holka musí. A už v takovém věku je vydírané děvče. Tak to vidíš. Musím něco dopsat. Ach jo, tak jsem se s tebou ulejvala a tak Ty mi taky napiš v ulejvárně, jo?

Čau Ester

Napiš, ale obsažně a věcně. Nežvaň nesmysly. Jsi muž, a jako takový máš povinnosti. Piš stejně vážně jako já. Už ti ta tvoje kočička počůrala úřední spisy na Tvém úředním stole? Kdyby ne, tak ji nepozdravuj. Každá slušná kočka se musí rázně a energicky postavit k životu.

Jo – vidíš, jak jsem neschopná, až přímo blbá: místo těch počmáraných stránek ode mne jsem Ti mohla tentýž počet stránek poslat s opisem knihy „Kapitál“, je to teďka hit, to bys měl číst. Tak ahoj.

Honza V

Dopis byl psán rukou a zůstal bez data. Rok asi 1972

Honzo, musím Ti ihned jakožto kriminalistovy něco prásknout. Ten dopis budeš bez dechu číst nejmíň pětkrát, tak moc nekuř, aby Ti nezčernaly zuby a neuvadla pleť. Neručím za to, že se nebudu uchylovat od předem vytyčeného záměru a od tématu vůbec, ale Ty sis na to už dávno zvykl, tak jakýpak s Tebou cavyky. Nebo Ty jako soudce nejseš kriminalista? Tak co seš vlastně zač? Soudit – to se mu, holoubkovi, zachtělo, co?
Tak podívej: v hospodě od vedle umřela hospodská Božena. U nás, v tom něžném českém Bronxu, kvetoucím špinavýma papírama na dlažbě a plnejma popelnicema, plnýma snů S. K. Neumanna / nebo se píše s jedním eN, že? /, v této chudé a alkoholem vždy znovu zúrodňované půdě vedla rozverný podnik s honosným nápisem RESTAURACE právě dotyčná Božka. Byla velice elegantní a taková nalíčená – taková trochu namrzlá Greta Garbo – tak asi něco přes šedesát a ta hrála falešně karty. Já jsem se pořád divila, co to dělá, když jsem sedávala v takové chodbičce, spojující výčep s restaurací /teoretický název/ jako extra host – já tam chodívám někdy na oběd – a ona pořád ty karty míchala a míchala, sem tam zvedla nepřítomný pohled vzhůru, jakoby zkoumala míru božího milosrdenství a vyzývala prozřetelnost k souboji a pak se se mnou zase dál bavila. A protože já teď používám koláže z karet do různejch neřádů jako jsou šperky a vyznamenání a medaile pro film, abysem se přiživila, tak ona mi často dala balíček karet a to ne, že bych na ně neměla, na karty já jsem kofr a můžu si jich koupit hnedle plnou vanu – ale vzala jsem si je a nebyly ani nijak moc ošmataný a mně to bylo divný, dyť karbaníci hrajou s takovýma kartama že by od nich pes kůrku nežral a ta Božena ke všemu byla plná zlatejch prstenů, jeden s ametystem, velice velkým a na krku medailonek se sixtinskou madonou – ten Raffael aby se snad z toho na té Věčnosti zbláznil, ale co může dělat, když stará karbanice nosí jeho slavnej obraz na medailonku?
Jak do toho může zasáhnout? Na tantiémy jako dávno zemřelej už nárok nemá a taky kdoví, jestli to TAM není proti předpisům – no a tak ta Božena jednou takhle kolem poledne, když se ve výčepu strhl trochu větší sluchový vjem, tak odložila balíček s kartama, vletěla do toho výčepu a hned tam bylo ticho přímo hrobový, vrátila se se zakrváceným pláštěm – ona nosila bílej plášť jako chirurg, víš? – a řekla momentíček šla se převlíct a já jsem se jí teda zeptala, o co šlo a ona řekla stručně, to víš výčep je výčep tónem výzkumného jaderného fyzika, který si už svou teorii ověřil v praxi a sedla si a zase dál míchala ty karty. Ale s tím výčepem měla pravdu, zvláště s tímto, protože když sem jednou zavítal CIZINEC až z Budějovic, tak se chlapci domluvili a číšnice Drahunka mu s nejroztomilejším výrazem donesla ke guláši rohlík, ve kterým byl hřebík zvaný laťák a ten cizí host si zlomil zub a honil celou posádku kolem hospody a oni se pak váleli smíchy, protože cizinci zde nejsou vítáni. A neměli to lehký, protože ten hřebík hledali po celým dvoře za hospodou, aby odpovídal jejich představě o vyštvání cizáků z rodného kraje. Celý to organizoval Mirek, on je šofér náklaďáku a ten mi jednou řek, že budu mít na tom místě, kde sedávám v té chodbičce, že budu mít pamětní desku a já povídám, no jo, to je všechno hezký, jenže já bych ji chtěla z bronzu a on se na mně povýšenecky pousmál a řekl, nic se nebojte, to my ukradnem. To já jen, abys věděl, že vím totéž, co ubohá Božka. Ona mi párkrát vyprávěla takový pěkný historky o oficírech z první republiky, takže – sakryš – teď si nejsem jistá, jestli jí teda nebylo víc. Ale ona měla velkej půvab a šarm a tady teda hrála ty karty a to bylo tak, že se večer zatáhly záclony v té restauraci a tam se mastily karty – teda hazard jak jsem pochopila, když jí jednou přišel říct o pár tisíc jeden takovej hráč s velkým knírem, že jí to za chvilku vrátí. A pak mi říkal Lojza, to je hodinář, co bydlí v domě, ale taky dělal u uhlířů a jinak pije a taky hraje – tak ten mi říkal, že Božena je PARLAMENTÁŘKA – znáš ten termín? Už jsi někdy soudil parlamentáře nebo ne? To by mě zajímalo, kolik se jim dá napařit. Oni totiž ti parlamentáři mají karty nějak označený na hraně listu a taky snad poznají tloušťku papíru nebo co, to by mě zajímalo, jaký je v tom systém, jestli si označí esa nebo jiný karty taky, aby věděli, co je nižší a co je vyšší karta – třeba při voko jednadvacet ten, kdo má bank a rozdává, tak předtím může hmatem ten slovosled těch karet rozpoznat, že jo? a to mi připadá skvělý, takový člověk nemůže výt bledolící moralista s pudingem v hlavě, to musí být rychlost, úvaha, a ten cit v těch konečcích prstů, tam k těm parlamentářům by snad měli chodit na povinnou výuku houslisti a všelijací umělci – to je zvláštní, že místo, aby se ukazovali na veřejnosti hulvátům, co mají prsty jenom na šťourání se v nose nebo v cizích věcech, že jsou často v lochu, ten svět je divnej a jestli se mnou nesouhlasíš, tak je to Tvoje věc, ale uznej, že bys takovýmu nebo takové, jako byla Božena měl dát nějakej dárek – třeba karty do věznice. Ten jeden mi říkal – snad Lojza – že jeden jeho příbuzný nebo známý si z toho parlamentismu zařídil moc pěknej byt a koupil prej si lednici i televizi současně – ach jo, Jeníku, že já nejsem Balzac, já bych napsala o hospodách dílo, že by to vydalo na víc, než na souhrnné vydání Balzaca, jakejpak Balzac, to by byly přímo dějiny lidstva!! – ne pámbů nejní spravedlivý, kterej blbec si to vymyslel.
A tak se teda právě včera stalo, že Božka usedla v bílým plášti a s prstenama a s tou sixtinskou madonou ke stolu mezi své kumpány, kde byl i soused Lojza a začali hrát a hráli a pořád hráli a Božena byla v nejlepším rozmaru, jak kdybych ji viděla – aha? zapomněla jsem Ti říct, že ona ty karty pořád měnila za nový, protože ji podezírali, ž moc často vyhrává, to víš, podezíraví, neochotní a závistiví – jenže ona to stejně pokaždý s novejma kartama taky stihla – no a pak prý povídal plačící Lojza, řekla, pánové a teďka POZOR! a ve vítězné ruce držela rozevřený svoje karty, zvrátila hlavu dozadu a odmlčela se a všichni čekali, že je teďka pěkně převeze – na stole hromada peněz – a najednou uviděli, že je mrtvá. Tak rychle přetentovali ty karty na něco jako třeba na Černýho Petra kvůli policajtům, sundali jí ty prsteny a tu sixtinskou madonu, protože, jak povídal Lojza, by to policajti stejně ukradli a pak je teprve zavolali.
Lojza u mě v noci zazvonil a brečel a říkal, že tam sedí u toho stolu úplně sama, slzy mu tekly proudem, že s ní nikdo nehejbal, snad kvůli pitvě nebo čemu, tomu Ty rozumíš, a jako její první nekrologista mi oznámil, že to byla skvělá ženská, která se najde jednou za sto let, že žádná ženská kartám nerozumí, ale Boženka ta že jo, ne že by nebyla hajzl, ale že ji obdivovali, jak to umí a co my budeme dělat, povídal a pořád opakoval, jak se zadívala do stropu a řekla, pánové a teďka pozor! – a pořád plakal. Teď je právě velikánský měsíc a mně to přišlo taky líto, že tam svítí nahoře taková krása a Božena že je sama v tom zhaslým lokále a tak jsem ji napsala krátkou modlitbičku, za ni, aby se jako měla fajn a aby se za mě přimluvila, jestli bych náhodou taky neutrefila tak krásnou smrt, to byl komfort, umřít v moment, když držela vítězný karty v ruce, ne?
Myslíš, že je to trestný čin cítit sympatie k osobám jako byla Božka anebo je to každýmu volný?
Ale řekni sám – komu se něco takovýho povede. No, už je noc, půjdu spát, ale stejně Ti na tu holku zrzavou myslím.
A jestli něco víš o parlamentářích, tak stačí napsat VÍM nebo NEVÍM. Abys neobtěžoval svou prokurátorskou ruku nějakým takovým uhnípaným problémem. Svítí u Vás v kraji také měsíc? Máte tam také řeku, že bys napsal nějakej román? O řece a měsíci. A v té řece by plavaly karty. A král David by nehrál na harfu ve stříbřité luně, nýbrž by hrál na karty v té řece, kde by se odrážela, neznámo jak, sixtinská madona, a ty karty by už nebyly karty, ale vojště andělů karbanu a četlo by se to v blázincích pro málo choré pacienty nebo pro simulanty, kdo by se divil, ten by byl podroben novému psychiatrickému výzkumu. Tak teda aspoň bych to pojednala já a tak Tě trochu líbám, ale fakt, jen trochu. Napiš

Estýš Chřestýš