EK002432_0068-0072

Dopis pro Ivana Vyskočila.

S Ivanem Vyskočilem mě poutá nerozlučné přátelství. Seznámil nás spolu Miroslav Macháček, který, když se vrátil z Ruska, kde byli tehdy s nějakým divadlem na zájezdě, ke mně rozčileně přistoupil – jinak to u něj ani nebylo možné – a vychrlil ze sebe zprávu: - Potkal jsem tam jednoho chlapa jmenuje se Ivan Vyskočil a ty se s ním musíš okamžitě!!! seznámit! – A tak jsme se seznámili a od té chvíle jsme proseděli a prochodili několik let předlouhé noci při rozhovorech, které byly článkované jako tasemnice, ale ne tak nepříjemné, naopak, skvělé formující, nikdy nekončily, svítávalo k našemu údivu předčasně brzy a Ivan mi četl svoje povídky – ne, nečetl, on mi je vyprávěl a hrál v nich a já jako postava z bramborového divadla jsem spínala ruce úžasem, jakého mám kamaráda.
Když jsem později dopisovala scénář „O slavnosti a hostech“ s Janem Němcem, věděla jsem najisto – a taky jsem to pro Ivana přímo psala – že musí hrát roli Hostitele a tak jsem vážila každé slovo, aby bylo, jako kdyby mu z voka vypadlo, ale Ivan se tvářil dost přísně jakoby říkal no nevím nevím Estinko – ale přesto se dobrá věc podařila, neboť věrná láska zvítězila a tento pochmurný, leč prorocký film si bez něj nedovedu vůbec představit.
Napsali jsme si mnoho obsáhlých, mnohastránkových dopisů tak zvaných odeslaných, ale tenhle zůstal ležet u mě doma. Když já se totiž dost stydím, bylo mi totiž po střízlivějším uvážení trapné ho zatěžovat takovou dlouhou informací o mém bratrovi, který byl čtyři dny mrtev a vůbec jsem si uvědomovala, že měla pravdu královna Gertruda, když říkala Hamletovi, už je to tak, že lidi umírají a žitím na věčnost se ubírají – no, nevím, jestli jsem si to tehdy říkala právě takhle, ale věděla jsem, že je to přece běžná věc. A taky jsou v tom dopise věci, o kterých jsem s Ivanem nikdy předtím nemluvila a taky jsem se potkala se smrtí a když člověk píše sám v noci, tak to jakž takž jde, ta bolest odeznívá se slovy – ale ráno se lekne, protože ve smrti je taková síla, že ji nelze vypsat ani ničím jako slovy napodobit.

Praha, 28. dubna 1986.

Drahý Ivánku Fivánku,

je jedenáct nula šest, jak mi říká můj kompjůtr ze Singaporu, kde jsem si ho koupila na letišti a je tam napsáno 11 PM, to znamená teda po anglicku, že je jedenáct hodin v noci. A šest minut.
Chtěla bych Ti říct, žes mi dnešním telefonátem moc pomoh. Protože já jsem pořád v té černé díře – ne, že bych se nevyznala v dírovitejch prostorech toho mýho života, to zas ano, na to já jsem teď kauž fořt a konec konců vzato, ty díry zoufalství mám v sobě odjakživa, co si na sebe pamatuju. Divné je akorát to, že ať děláš co chceš, ať se zabavuješ takzvanou činností anebo ať sem přicházejí přátelé, které, jak jsem s podivením zjistila, pořád ještě mám, stejně je to SRANDA. Přesněji řečeno: je to NIC.
Je to hnusné, co jsem napsala, ti lidi přišli z touhy mě potěšit. Je odporný, že o tom uvažuju jako o NIC. Je to pomoc. Přátelská ruka. Ale v určitým okamžiku života je to pro člověka úplné hovno, prach jsi a v prach se obrátíš. A to ke všemu vůbec nevím, jestli je aspoň tohle pravda. Všechno, co jsme jakoby poznali, nás někdo naučil, rodiče nebo literatura a filozofie a tak. A když stojíš zpocenej nahej v trní, nic Ti nepomůže. Nic. Měla by přijít pomoc Tvoje vlastní existence, ta moje je otrhaná a ubohá až hrůza. Ta celá osobnost nebo jak se tomu všemu říká, si elegantně odešla někam jinam a já se tady válím v prachu jako ten had z ráje. Je mi hrozně, Ivánku Fivánku.
Já Ti vůbec nevím, jak a co. Já Ti vůbec nevím, co s tím faktem, že jsem držela bráchu kolem ramen, než ho odnesli. Měl lepkavou hmotu na obličeji – ten smrtelný pot, to je něco jinýho než pot. To jsem pochopila. Na druhé straně u mě stojí moje síla, copak ta ano, ale já se bojím, že je Honza mrtvej. Já vím, že je to tak, ale odmítám to. Když ho odnášeli na těch nosítkách a ten ničemnej doktor se tak šklebil, tak se bavil, tak pitomě s Honzou mluvil, ještě když byl při vědomí – a pak když telefon oznámil teda, že je už Honza tentam, tak já jsem si lehla do jeho postele, kde spal tu svou poslední noc a čuchala jsem k polštáři a pokrývce a tam ho bylo cítit, jeho osobní neopakovatelnou vůni nebo pach, asi každá rodina smrdí jinak, jak to vidíš i u zvířat, že se podle toho poznávají. To bylo něco společnýho a já jsem nebyla schopná plakat ani jsem nebyla dojatá, nic, vůbec nic jsem necítila, já jsem primitivně očmuchávala naše stopy.
On ten brácha byl takovej blbec technickej a puritán, nenáviděl ku příkladu všechno, co se dá nazvat moderní malířství a protože byl svárlivec stejně jako jsem já svárlivec, tak jsme spolu měli pořád nějaké spory, které se týkaly hned toho, hned onoho, ale hádali jsme se vydatně a ztráceli tím spoustu času. A sil. Takový životní hádání se dvou praštěnejch sourozenců. O tom se vůbec nedá mluvit, nač všechno my jsme byli schopní zareagovat, jen abysme se mohli hádat. On má – teda měl – takový šedivý a strašně lesklý oči, hrál v Mučedníkách lásky toho papundeklovýho kauboje s tím knírkem v tom vlaku a vypadal tak skvěle KÝČOVITĚ, že jsem si mnula ruce, jak výborně vyhlíží a díval se vždycky každýmu tak zostra do očí, tak urputně, tak neuhejbavě, víš a teďka před půl rokem vyletěl s pilotem Svazarmu dvouplošníkem, tou archeologií zavánějící věcí do vzduchu jen aby zjistil, jak je ten motor ustavenej a jak fungoval.
A úplně bez sebe a okouzlený a rozčilený mi vyprávěl, jaký jsme měli geniální letecký konstruktéry a že to funguje takhle a takhle – vůbec jsem tomu samozřejmě nerozuměla a on s láskyplností u něj neobvyklou mi kreslil motor a jak to teda jako pracuje / zase jsem nerozuměla, ale dělala jsem, že rozumím, abych ho nenamíchla/ a chodil sem a tam a tak se radoval, že si to ověřil, že s tím letěl s tím, jak on říkal LETOUNEM.Protože před Honzou Bonzou alias Hruškou jsi nesměl vyslovit slovo letadlo. Když jsem to poněkolikátý řekla, bolestně se na mě zadíval, zasmušil se a oznámil mi novinu: - A ty že seš moje sestra? – A jindy zas, když jsme proklábosili půl noci a já jsem na téma čehosi jen tak halabala podotkla, že v celým tom slavným Vesmíru bude asi taky pěknej bordel, tak řekla bych přímo zbledl a řekl mi suchým, bolest potlačujícím hlasem – vlastně neřekl to mě, informoval přímo Nebesa: - A tohle že je moje sestra? – Potrhlík posedlej. On se teďka před časem zúčastnil – vlastně to vyprovokoval – tu akci, jak se vytahují letouny/!!/ z bahnisk na severní Moravě a na jižní, kam spadli všelijací piloti s posádkama za druhé světové války. A taky skákal jako parašutista před mnoha lety, ale byl už na to stejně starej, to skáčou jenom mladý kluci a jemu táhlo na čtyřicítku a pak mu to zakázali, nebyl straník, tak aby snad neskočil někam mimo hranice nebo co a povídal mi – leskly se mu ty jeho oči – povídal, že to dělal proto, aby POCHOPIL ty piloty, co měli urvaný prsty jak marně tahali za tu šňůru, co se jí padák otvírá a když to letadlo teda letoun už hořelo, tak se ty šňůry spekly a ti chudáci to věděli a tak povídal: -Když už se chystáš skočit – pod tebou není nic – je tam buďto tvůj konec nebo tvoje záchrana. A byl natolik dojat, že se odmlčel a já jsem věděla, že právě on ty letadla musí strašně milovat a ty chlapy z nich taky. A když ho najmenovali do Egypta, kde v Kairu přednášel nauku o leteckých motorech, tak se jednoho dne sebral a šel pěšky po Nilu, aby uviděl Zlatou pyramidu, která tehdy ještě nebyla zrestaurovaná a otevřená, protože ač se nemohl ani podívat na Kubištu nebo Fillu – to se mu dělalo špatně – tak tento staromil nad všechno pomyšlení miloval STARÉ KULTURY – pak ses s ním měl domluvit, prosím Tě. No a tam potkal takovou starou archeoložku Irčanku, co se jí od dětství zdálo, že bude žít u Zlaté pyramidy a tak tam jednoduše utekla a tam žila úplně sama vždycky nějakou dobu, než přišli ti druzí a měla prý oslíka, kočku a psa a Hruška u ní bydlel v nějaké barabizně a s petrolejkama nebo s baterkama nebo s čím vlejzali do té pyramidy, kde se to mohlo sesout každou chvíli a tam se spolu radovali.A teprve teďka jsem přišla na to, proč Ti píšu – snad Ti to odešlu, ale jo, určitě, Ty si to jistě přečteš, já myslím, že ano, že jo. Já jsem si totiž teďka k večeru vzpomněla na divnou historku. Naše matka bývala po rozvodu s otcem taková přešlá mrazem a jednou mě v noci vzbudila a řekla s hrozným pláčem, že brzo umře. /Dodnes nechápu tu bezohlednost, ale asi jí muselo být mizerně./ Já jsem začala plakat a objímala jsem ji a tak a ona mi řekla, že Honza je slabší než já, ať jí slíbím, že se o něj postarám až do jeho smrti. A já jsem už uměla přisahat, tak jsem to odpřisáhla, jenom když neumře. A když mě teď před těma pár dnama zavolal Honza, že je mu nějak divně, že je horko nebo co, a že půjde spát k příbuzným jeho ženy, tak jsem ho uškemrala, že to nic není, ať přijde, protože jsem Ditě, jeho ženě, slíbila náhrdelník, jak je dělám. Že si pro něj musí přijít, abych jí nezklamala, když odjíždějí spolu na pár dnů pryč a tak on tak neochotně slíbil, že přijde a přišel a pak ráno umřel. Já jsem si teprve teďka navečer uvědomila – ale vůbec nevím, jak to přišlo tak najednou – že jsem ten slib té matce splnila. Honza by tam byl zůstal ležet bez kohokoliv u sebe a oni ráno odcházejí a vracejí se až večer, tak by tam zkrátka ležel. Pro mě je to hrozný, ale pro něj to bylo takhle lepší – jenom mi nejde z hlavy, jak jsem to mohla slíbit ve dvanácti letech a jak se to mohlo stát, že se to tak stalo.Když jsme byli malí, tak Honza složil před kavárnou s nápisem BRIDGE takovou báseň: - Kdo hraje bridge o všechno pridge. – A tak se smál, to mu bylo asi jedenáct – dvanáct.

Děkuju, Ivánku

Tvá Ester

Ta noc je těžká. Je taková tma. Ve mně.

Všimla jsem si, že když o něm mluvím s přáteli, tak začnu plakat. Divná exhibice, že? Když jsem tady sama, tak vůbec nepláču, nejde to. Já VYJU.