EK002432_0026-0029

Svatební košile

Byla žila jednou jedna dívka, zcela osiřelá. Bydlela v malé chaloupce po rodičích a živila se vyšíváním, zvláště pak svatebních košilí. Protože se kdysi zasnoubila s jinochem, který odešel do nějaké takové menší okrajové války a zmizel jakoby nadobro, propadla postupně alkoholismu, vyplívajícího ze samoty a marné touhy po sňatku.
Někdy, v době slabších výdělků – jinak se živila velmi slušně, na pití to stačilo – sáhla i po láhvi s petrolejem a díky silné autosugesci docilovala stejně kladných výsledků jako při požívání lihovin.
Starosta obce, který měl dementního syna, přišel dívku několikrát požádat, aby se stala jeho snachou a tak kvalifikovaně zvýšila svou společenskou úroveň, jenže ta nešťastnice nešťastná stále čekala na snoubence a jeho nabídky odmítala, což starostu pokaždé znovu dohřálo, protože se mu dívka od nepaměti líbila, hlavně když byla malá.
Dívka se večer co večer modlila, jak ji to rodiče naučili a jak ji k tomu vedli, k obrazu významné světice, aby se její hoch navrátil a aby měli svatební noc. Pod obrazem mrkala petrolejka a její chabý svit umožňoval dívce mylnou iluzi a s ní spojené duševní alibi, že neleží namazaná na podlaze, ale že se modlí k tomu obrazu jak za rodiče, tak za milého, nežli usne. K pocitu čistoty duše jí to plně postačovalo a pořád pilně dál vyšívala.
Jednoho večera se stalo, že lampa blikala mimořádně míň a stále slaběji než obvykle. Dívka si totiž dávala přes den do nosu o to opravdový francouzský koňak, který do vsi přinesl jeden truhlářský pomocník při návratu z ciziny své rodině, ale koňak ve vsi nikomu nechutnal – a to dali rodiče okoštovat všem občanům – a tak ho přinesli dívce jako zálohu na honorář.
Ale ani jí nápoj nic neříkal a tak si pro osvěžení přihnula několikrát přímo z petrolejky, aby nemusela až do špajzky pro láhev, takže zvečera lampa pomalu zhasla následkem nedostatečného množství paliva. Těsně před posledním zabliknutím se rovněž pohnul obraz na stěně, který se dívce pohyboval dosti často předtím, takže nebylo co řešit – a jak tak jedna běžná všední událost stíhala druhou, stalo se náhle něco opravdu mimořádného.
Na okénko se ozvalo ťuk ťuk ťuk a za okénkem umrlec jako malina a celý v měsíčním svitu – byl právě úplněk – a to byl ten nezvěstný snoubenec. Zmámená dívka se svatební nocí pevně uvízlou delší čas v hormonálním podvědomí, ihned vyskočila a hned do truhlice pro dvě svatební košile s pomněnkama a ptáčky, které jen tak soukromě vyšila ve volných chvílích a hned za ním.
Ten snoubenec před ní utíkal velkými skoky a výskal, chyť si mě! a volal, že ve svatební noci bude nadbytek masitých potravin při hostině a opět výskal, že ho dívka stále více obdivovala, jak ve válce zmužněl a jak umí tak výskat, jak nikdy nikoho předtím výskat neslyšela. A ty skoky – hned odzemek, hned cifrování, srážení pak a špiček, radost se na něj podívat a až na ty zapadlé oči a jistý druh kvalitní umrlecké bledosti to byl jinoch skutečně k pohledání a dívka si to za ním metelila – trní netrní – jak smyslů zbavená, svatební košile pevně uvázané pod spodničkou, až celá uřícená a zchvácená za ním doběhla do vzdálené vsi ke zdi hřbitova.
Nebýt francouzského koňaku stěží by byla tak hladce a bez nejmenších komplikací za ním přeskočila tu zeď – ale jakmile se ocitla na krchově v noci a měsíčním světle, přišla částečně k rozumu a sexuální podvědomí jako když utne. Taky hned přišla myšlenka, jestli se snoubenec ve válce nezkazil – což se vojákům ve válce může přihodit – jestli se nezměnil ke svému morálnímu neprospěchu a kdoví, co od ní bude chtít – a tak zahodila rychle ty dvě pracně vyšité svatební košile, aby ji nestěžovali ústupovou akci a zdrhla do nejbližší budovy, aby si to v klidu rozvážila. Stačila za sebou akorát zamknout a viděla, že je v márnici, kde ležel na prkně nebožtík s celkem příjemným výrazem ve tváři.
Ale zato zvenčí se začal ozývat randál jako u nich na vesnici při křtinách v hospodě, snoubenec navíc kopal hulvátsky do dveří a nařizoval nebožtíkovi, jestli mu okamžitě neodemkne, že dveře márnice vyvrátí a pak že uvidí – a ten se už začal zvedat, aby mu vyhověl, ale dívka ho umluvila, aby to nedělal, že dveře jsou z kvalitního dřeva a nebožtík, který býval zaživa výrazně na ženské, podlehl kouzlu jejího mládí, lehl si a už se ani nepohnul. Když teprve při zakokrhání kohouta celý skandál konečně umlkl a bylo zase ticho, vyšla dívka ven a uviděla, že její dvě svatební košile se válejí na cimprcampr po různých náhrobcích, po cestičkách a dokonce i v koších na zvadlé věnce a teprve teď jí to došlo, teprve teď se jí rozbřesklo.
Rodiče totiž dívce zakazovali cokoliv číst, aby nepřišla o čistotu duše díky nějakým objektivistickým žvástům, ale ona za jejich zády pročetla všechny kalendáře z širého okolí a často jí jezdíval mráz po těle, když se dočetla o výstřednostech některých mrtvol. Začala jí být zima od nohou, což nemělo s duševním procesem, který právě prodělávala nic společného, protože při tom nočním fofru ztratila oba střevíce, které jí darovala starostova sestra – a když se mrazení dostalo až k hlavě, povstaly dívce starožitně učesané vlasy poněkud stejně neučesané a hlavou jí v tom šoku probleskla myšlenka, že přestane na hrob svých omezených rodičů, kteří by ji byli připravili o život díky své omezenosti a neznalosti faktů o výskajících mrtvolách, kupovat petunie, které se musí denně zalévat a že jim tam nechá jen trávu – prostě šok.
Protože se nutně potřebovala poradit s nějakou duchovní, vzdělanou a výše postavenou osobou zamířila přímo k nejbližšímu klášteru – bylo to vyhlášené poutní místo – a požádala o slyšení abatyši. Jenže ta se při nedávném školení pro abatyše dozvěděla o škodlivosti a plíživém nebezpečí ze strany jakékoliv duchařiny – reinkarnace a spiritistických kroužků včetně a tak právě, když přemýšlela při líčení vyprávění nebohé dívky, která mlela páté přes deváté v tom rozčilení, jestli ji má vyhodit nebo pouze vyhnat, a děvče v ten okamžik před ní padlo na kolena s prosbou, jestli není v klášteře aspoň jeden panák, kterým by se osvěžila, bez váhání s ní vyrazila dveře s takovou profesionalitou a rychlostí, že dívce zůstal mezi dveřmi vězet cíp spodničky, který se při pokusu jej vytáhnout celý utrhl.
Tak získala dívka důležitou i když deprimující informaci, že kdo chce svět poučit, dopadne pokaždé vždycky znovu špatně a rozhodla se proto o svém nemilém zážitku navždycky pomlčet, což bylo rozumné. Snad by byla zatrpkla a dokonce i snad zanevřela na všechno, nebýt četníka nadpraporčíka, kterého potkala v lese na cestě lesem po cestě domů do rodné vsi. S neobyčejnou ochotou, u četníků nezvyklou, jí nabídl notný doušek lihoviny ze své služební placatice a pak další a jakmile trochu pookřála, bez meškání ji sexuálně zneužil. Dívka si teprve nyní uvědomila, co je pravé a nefalšované štěstí.
Jakmile se doma omyla a trochu učesala, šla ke starostovi a oznámila mu, že jeho nabídky vzít si jeho syna odmítala z panenského studu – velmi v průběhu jedné jediné noci duševně vyspěla – a z týchž důvodů že utajovala dávnou lásku k jeho synovi.
Když ženich přes svou dementnost ve svatební noci pochopil, že jeho nevěsta není panna, urazil se a šel to žalovat tatínkovi. Ten podrobil snachu křížovému výslechu – syna nade všechno miloval, byl celý po jeho otci – a pak četníka díky sděleným faktům okamžitě sesadil z funkce nadpraporčíka na podpraporčíka.
Manželství se tím okamžitě upevnilo, vyjasnilo – ano, ženich se cítil polichocen jak přitažlivou získal choť, když ji znásilní i úřední osoba (jako je četník) a pak spolu žili navždycky v harmonickém svazku. Mladá starostová chodívala často do lesa na houby, kde se potkávala s četníkem a jeho plnou placaticí a nakonec – v celkem krátké lhůtě – mu vymohla u starosty, který byl vdovec a který ji stále tajněji a žhavěji miloval – bez problémů hodnost kapitána.