EK002432_0017-0025

Dopis Janu Němcovi.

S Janem Němcem jsme spolu vytvořili první film DÉMANTY NOCI podle povídky Arnošta Lustiga a okamžitě jsme se do sebe na život a na smrt zamilovali tak, že jsem nemohla ani jíst, ani spát, ani chodit, ani nic, co by bylo životu prospěšné. Když pak mi Národní výbor chtěl odejmout miniaturní byteček, Honza, který mě k tomuto inkvizičnímu řízení šel neochvějně doprovázet, přerušil tirády nenávistného skřeta a prohlásil, že si mě zítra vezme, takže byt zůstane můj, neboť v něm bydlí a bude bydlet se mnou. Tak se také stalo, všechno jsme to stihli, do další trestné výpravy proti mě jsme měli odevzdaný řádný oddací list, ale neobešlo se to bez skandálu, protože Jeník, vždy prozíravý co se mocenských sil týká, poněkud silněji kopal do dveří zasedací síně dotyčného úřadu a když vyběhla jedna z přísedících předešlé inkvizice, a tvrdila že náš oddací list nedostala, vrazil jí Jenda pod nos kopii této důležité listiny a jí se tak třásla ruka, když podepisovala potvrzení, že doklad přijala - Honza tahal papír za papírem z kapsy jak velký mág - že mi by jí bylo bývalo líto, kdybych si nebyla pamatovala s jakou chutí se pásla na mé bezmoci.
Pak jsme spolu natočili film O SLAVNOSTI A HOSTECH, který mě vpodstatě zlomil vaz – ne tak zcela, jak je vidno, kousek vaziva to přežilo a to ostatní srostlo živou vodou zalité - no ale ztráta dvaceti let při zákazu činnosti není tak zcela zanedbatelná, i když je to lepší než tisíc let zákazu. Koncem šedesátého osmého roku jsme se rozvedli a já jsem stála ve službě majordomky při honzově svatbě s Martou Kubišovou, ale pak se taky rozvedli a on odjel do Ameriky.
Naše vztahy zůstaly vždycky částečně konfliktní, ale vpodstatě poctivé a vysoce slušné, dokonce se tam blýskne ve skrumáži rozporů pokaždé znovu ten nejkrásnější pouťový kamínek blankytné barvy, zasazený v poněkud křivém prstýnku – ano, je to tak, jsme k sobě ohleduplní a dokonce utajeně něžní.
Když mi v prosinci 1989 zavolala Honzova sestra, že se Honza vrací domů, potvrdilo se mi moje tušení, že se vrátí hned, jak si bude jistý, že nepůjde přímo do kartouzy a temnice, ale Lída mi řekla taky, že letadlo v Chicagu málem havarovalo, protože ve velikém mraze se urazilo křídlo nárazem o přístavní schůdky, které někdo nechal stát na letištní ploše a nějaký pasažér si toho všiml, letadlo se vrátilo a tak se Jeník a všichni s ním zachránily od smrti - jsou to podivné náhody, jen co je pravda a že je teď momentálně Honza v Amsterodamu, tak jsem ji požádala o telefonní číslo a chvějícím se hlasem jsem požádala recepční z toho hotelu, kde byl na tu jednu noc ubytován, aby mi ho zavolala k telefonu. Za chvilku se ozval studený mužský hlas, cože jsem to chtěla, já že pana Němce a Honza začal křičet, to jsem já, pan Němec je u telefonu, to jsem já tady u toho telefonu! A radovali jsme se, ale taky jsme se rozbrečeli.
Čekala jsem ho s přáteli na letišti a furt jsme plakali, nezadržitelně a když stál Honza pod sochou sv. Václava, opřel se hlavou o zeď a plakal tak, jak nikdy nikdo před ním ani po něm neplakal, tak jsme ho zavedli do Činoherního klubu, kde stál právě Jiří Menzel a Honza se začal smát, teď byl doma, zase tady. No, bylo to dojemné – uvidíme, jak to bude dál.

DOPIS JANU NĚMCOVI.
Praha, 19. listopadu 1979

Francois, už tě nepotěší
že Pražan jsi a ze vsi zdejší
už na krk oprátku ti věší teď poznáš,
oč je zadek těžší
ano, ano, Honejsku, to je přímo můj případ a Frantík Villon se může klidně ušklíbat svým známým způsobem, který mi Tě částečně připomíná – jenomže nevím, nevím, jestli Ti jméno Villon ještě pořád něco říká, když prý máš hrát roli Washingtona – žiješ si v nazlátlém lesku filmové slávy, takže jsi na starou dobrou Evropu, jak říkáme my, světáci, už snad dočista zapomněl.
Když jsi tehdáž odlítával, koupila jsem Ti gramofonovou desku se všema zvonama z Prahy, jestlipak ji ještě máš, neb jiné zvony v srdci máš?
Byla by to škoda, kdyby ne, takový zvony jako jsou pražský se hned tak neslyší už proto, že jsou z Prahy. Ti lokální patrioti jsou nesnesitelní, že?
Moc dobře mi není, ale ne proto, že zde nejseš – to by mi tak ještě ke všemu chybělo – ale někdy se mi po Tobě stýská. Teď na podzim, kdy zas byla plochá dráha Na Markétě, mě přímo bodlo v záňadří, pamatuješ, jak jsme tam seděli v tom podzimním horku a jak se tam vyboural a těžce poranil nějakej anglickej závodník, chudák a když ho vyhodily ty druhý řidítka v zatáčce, jak o sebe drcnuly ty motocykly a on tak vlastně pomalu vyletěl nahoru a tak pomalu pomaličku padal na jízdní dráhu jako panáček z hadrů a pak sanitka a doktoři, se mi zdá, že je to můj momentální portrét. A pak byla fotka na obálce Svět motorů nebo co to bylo a tam jsme byli my vyfotografovaní, jak si držíme před obličejema program byli jsme blbí, sedět v přední řadě na ploché dráze neudělá nikdo, kdo má trochu rozumu. Anebo jak jsme byli na mochametánském pomezí v Bulharsku a chtěli jsme do campu, ale nikde ani živá noha a my jsme měli hlad a žízeň a to horko a sucho a tma – ale ta tma není nejhorší, ona je na Jihu taková trochu do červenofialova, jenomže Ty seš nevzdělanej, Ty to nevíš a tak na festivalu v Pule, jak jsme byli v Rovinje u Alexandra Petroviče, co měl toho ochrnutýho chlapečka, vypadal jako Hamlet, celej v černým – a pak nám paní Petrovičová při odjezdu nakreslila – ne, vlastně …. napsala – na kapotu do bílýho mořskýho prachu, co se tam usadil, KOČÁR DO VÍDNĚ – perfektně i s háčkama a čárkama, jakože zná český filmy a jeli jsme mezi cypřišema a svítil úplněk a my jsme se těšili, až budeme zase v Praze. A voněla levandule. No jo. Ty nejseš expert na levandule, Ty spíš na putyku a já na obojí. Takže jsem podobojí. Jen aby to nečet nějakej slušnej člověk a nedal mi do dršky krz Český bratry – člověk nikdá neví, kdy a za jakých okolností může dojít k úrazu. Asi bych se měla dát pojistit.
Pokusím se Ti tento dopis poslat po někom, jako důkaz, že žiju, Ty o mně nic nevíš a já o Tobě jen málo a stejně je Ti to asi fuk, ale buď klidnej, mě taky, tak si nedělejme starosti, máme jich oba určitě dost.
Je mi dost blbě, Honzo, nemá cenu o tom mluvit, Tys mě nabádal, abych taky odešla, ale já nemůžu. Nevím proč.
Pokud vím, tak jsi v Německu natočil Kafkovu PROMĚNU, říkali mi známí žes tam vykřikoval něco o německejch fašistech – no jo, to nejde, kdo chce s vlky být, musí s nimi výt, tak proč jsi nevyl? A taky jsem se doslechla od jedné herečky z Kalifornie, že tam jsi zase něco oznamoval v tom smyslu, že Američani nejsou dost kulturní a že jsou blbí – bylo to snad na nějaké party, a Ty si to určitě nepamatuješ a máš to zakódovaný jako nejvýš zábavný večírek, takže nevím, jestli momentálně nevybíráš popelnice v přestrojení za gentlemana ve smokingu.
…….úcta to je tvorba, to je dřina, vzniká přece ve dlouhým životním procesu za všelijakých obtížných a nepříjemných událostí, se ctí se přece nenarodíš, tu si přece pořád musíš budovat. Mně to připadá příšerný, že se tomu věnuje taková hrstka lidí. Většinou se zaměňuje sebeúcta s nějakým politickým nebo náboženským přesvědčením, které se pak hájí do krve – ale ta obhajoba názorů, ve které vždycky dochází ke křivdám a strašným zhoubným činům nenávisti a každej nenávistnej akt má vzápjetí vazbu na protilehlý nenávistný akt – je dokladem toho jaký je svět sám i historie lidí. Nevím, proč mě to pořád tak mrzí, proč bych o tom chtěla mluvit s lidma, co to nevědí – je to přece pitomost, mohlo by (se) stát, že by z toho vzniklo i stoupenectví, vždycky vošajslich – ale bylo by vlastně radostné, kdyby bylo nějaký hnutí Krumbachové – víš, jako buddhismus tak krumbachismus. Akorát že by to dopadlo stejně špatně.
Nevím, jestli je Ti známo, že (jsem se) - je ze mě ÓPÉžetka, to znamená Opuštěná Žena – centrála pro sňatkové podvodníky, možná i vodníky a pro obtěžovatele žen, kterými se svět jen hemží, jenomže se o tom nesmí mluvit, mužský jsou na to dost hákliví, aby se to nějak rozviřovalo. Lámu si hlavu, koho si teďka mám pro změnu vzít, abych opět nabyla společenskou prestyž – slyšela jsem, že u Rotschildovejch je spousta chasníků na ženění, nemoh bys to propátrat – výlohy platím v bulharských leva – kolik by zkásli od rodiny v případě sňatku se mnou, já přece nejsem partie k zahození, nýbrž tonu v penězích až natolik, že kouřím dvě až pět cigaret rozličných značek současně, abych vychutnala rozdílnost aroma té či oné firmy.
Třeba by na to skočili, takoví boháči nejsou moc výstřední, proto taky mají prachy – viděla jsem jednoho milionáře, co nosil kšandy přes plandavou košili a každou tenisku jinou, takže by se mu třeba zalíbilo moje uvolněné chování. Výhoda spočívá pro obě strany v tom, že žijeme všichni pohromadě v jednom století – akorát ta Praha je trochu z ruky, ale to by spravil leteckej konvoj s myrtovejma mašličkama na kormidle.
Tady jsou teď ty noci moc dlouhý, dlouhý jsou teď ty noci, je to asi tak jak po popravě na Staroměstským náměstí, žoldnéři pracujou dle svého výcviku a ověřené praxe, v noci znásilňujou a upalujou pánům přirození, jak to skutečně bylo, jednak z čisté legrace, jednak proto, aby se dotyčný pán doznal, kde leží majetek a no a pak už ho jen dorazej nebo ho nechají a drancujou a rabujou a statky jsou za babku na prodej, jen musíš mít šikovnou partu kolem sebe, abys káp na ten nejlepší kauf - a potom, když přijde svítání, stojí vyžehlení a vymydlení pře vedoucím důstojníkem a on jim vlídně kyne ze svého oře už proto, že oni se s ním šábnou o kořist a tak nevím a nerozumím tomu, proč se všechno tak absolutně přesně opakuje. No pitomá otázka: vražda a loupež je celkem přirozený průvodce všech civilizací. Když kráčím kolem těch křížů na dlažbě před Staroměstskou radnicí a představím si to popravčí lešení – to tedy byl tyátr pro celou Evropu bez obdoby! - a podívám se nahoru do dvou oken, kde viseli tchán a jeho zeť a jak se tak kymáceli, tak vznikl bouřlivý smích, že se ještě pořád na něčem domlouvají – kdoví, kde vlastně žijou LIDI. Teď zas každej koukal mít rychle stranickou legitimaci v kapse, protože v ní jako voňavá kouzelná bylina byla vložena možnost loupežení, okrádání, zisku a úspěchu – škoda, že si ti občani neuvědomujou, že pouze chtějí přežít a to ke všemu v co nejlepším stavu a vůbec nevědí, že je to potupa a hanba, která vnikne do jejich potomků, takže tohle neřádstvo se bude stále opakovat.
Fuj. Já snad i proto tolik píšu a kreslím a maluju, ale jsou to vlastně jenom sny, chci se zaobírat snama a fantaskníma spojeníma, které patří k mému životnímu programu - já jsem si ho taky nevymyslela, taky mi byl dán po předcích - a napsala jsem v rámci toho nějaké skici ke scénářům a rozepsala, ale nedopsala pár scénářů, jsem trochu slabá z toho, že to zatím nemám kam nabídnout, ale třeba se to někdy uskuteční a když ne, tak se naše galaxie nezbortí., takovejch jako já byly tisíce a tisíce, tak proč nad tím lomit rukama. Člověk musí plnit to, co je v něm jako zákon i když ví, že všechno prohraje díky tuposti a nelidskosti lidí. To moje urputný zaměření se na kvalitu člověka samozřejmě potřebuje kontrastního hrdinu – jak to bylo ve SLAVNOSTI A HOSTECH – a já ty hrdiny nosím pořád blízko u těla, aby se mi tak nestýskalo po dobrotě a vlídnosti, ať jsou teda vymyšlený, ale vždyť nejsou neživí jenom nemají tělo, to je celý. A tolik krásných a potěšujících věcí nemá tělo, tělo nemá vůně ranní růže ani křik racků nad Vltavou ani vzpomínka na mrtvý, který člověk miloval. No a taky píšu černý pohádky, protože teď je na to ta správná doba, teď, když se mi chce zvracet ze smutku a zoufalství, tak si nasadím šerednej červenej nos a píšu šeredný pohádky, plný cynismu a posměchu. Psávám někdy do rána, protože se bojím noci – ta tma vůbec okolo a ta tma noční, ono to někdy není k vydržení, já mám klaustrofobii z celého našeho státního zřízení. A byla jsem vždycky spíše doleva než jinam a ani teď nemůžu být jiná, ale je to vyčerpávající a únavný, když to člověk sleduje odkud kam se to dostalo, kudy se to pohybuje, mě to připadá jako tajemnej hmyz, u kterého nikdy nepochopíš, proč jde tudy a ne tamhle a jak to, že se zastaví a vrátí, pak se zase rozejde a Ty máš ze strachu chuť ho zašlápnout, jak Tě znervozňuje – ale tohleto je horší, to vedou geniální a bestiální mozky.
Snad ti to radši ani nepošlu, aby se díky tomu nezakalilo věčně zářící kalifornské slunce a nebylo to zas na mně a aby na Tebe nepadla středoevropská, až sebevražedná nostalgie, které by se dalo klidně a od hodiny říkat už dokonce chandra. Ten Chamberlain nám to zavařil, všechna čest a ten geniální Churchil na té Jaltě to vzal jako šachovou hru, kdoví za co nás vyměnil s tím usměvavým strýcem Stalinem – ti chlapi z těch vlád mají ve všem takovej nadhled a takový velký projekty, co se jim zlíhly v palicích, takže něco za něco a ty tohle mně a já zas tobě todle a hotovo. A člověk v tom chcípne buď hrůzou anebo ve válce a to možná taky hrůzou. A ten kdo nechcípne, tak ten zblbne a zkurví se - no a to je pak loyální LID, který je ochotně k službám několika málo vládců, co jsou ambiciozní a chtějí mermomocí necky ze sousedního státu, protože o nich slyšeli, že se v nich koupal někdo slavnej a krz ty necky se vyhlásí stanný právo a pak už to jede. Anebo jsou necky ze zlata vlastně a někdo je ukrást musí, protože drahý věci se vyrábějí jenom proto, aby je někdo chtěl šlohnout a pak se tím pyšnit.
Chodím se dívat na oblohu každýho 21. srpna, jaký je tam znamení. Je tam pořád noc drancování – ale nevypadá to navždycky – to stejně vím, to je jasný, že to je jen na chvilku, dejme tomu sto let – ale podle instinktu bych řekla, že to bude daleko dřív a nečekaně. Ne že bych si myslela že velký bratr odejde, přemožen lítostí nad špatným skutkem – spíš bych doufala v další čachry, přece jen zde ten uran, kdoví jestli ho tam zbývá ještě pět deset deka a pak jsou tady přece jen jedinečný výpadovky na všechny strany – což by se mohlo stát předmětem vlídného rozhovoru mezi dvěma velikány. Jak jednou povídal pan Werich, který byl ten den v nejmizernější náladě, tak mi povídal: Jednoho dne si ti dva, Američani a Rusové padnou do náruče, poněvadž jeden z toho má vestu a druhej kabát a nám v tom jen zchrastěj polámaný kosti. Já to tak moc černě nevidím, ale to je proto, že jsem ještě uprostřed života a proto mám tiky naděje, která se vzdaluje teprve v dobách stáří a nemoci. Jeden taxikář mi říkal, že vezl nějakýho velkýho bratra, zcela ožralýho k Hradčanům a ten že máchl velkou rukou přes Malou stranu a řekl suverénně, že tohle je UŽ TEĎ všechno naše a že si ten taxikář zoufal, že má rodinu, protože prej měl chuť to auto vybourat a toho chlapa zabít. Ale běžně je u nás v zákulisním národním rejdění už pevně zafixovaná ochota ke kolaboraci, to jest zaujímá se podřízený postoj aby se pod tou rouškou líp kradlo a bohatlo a s tím souvisí ochota udávat, a chránit si kůži. Ta zlatá česká máma popsala hned člověka na bicyklu, když byl spáchán atentát na Heydrycha – dyť to nemusela dělat proboha. Nějak Ti říkám až příliš, co mě bolí jako vytrvale zkaženej zub, mám z toho v sobě jed a trápí mě to, ale nikdo to nemá rád, nechce to. Nedivím se.
….župajdyjá župajdá šak nás pámbů nezandá – zandá-li nás do křoví pak nás zase vyloví zandá-li nás do bláta šak nás zase vydrápá. Ten Hašek věděl svý stejně jako Ladislav Klíma a Josef Váchal.
Ať tak nebo onak – čímž míním, ať Ti ten dopis pošlu po někom anebo nepošlu po někom, posílám Ti telepatickou zprávu tohoto znění: pozdravuj sochu Svobody, Saula Steinberga, Bernsteina, Woodyho Allana a Micky Mouse – ten se má celý desetiletí jak pámbů ve frankrajchu, jak se říkávalo u nás v Čechách za starých dobrých časů, který nikdy nebyly.
Jinak mě neber vážně to já jen tak, osoba zhýčkaná, komfortérská, náladová a povýšenecká – a Tobě přeju štěstí a snad se mi tam zamiluješ na věčné časy a obklopen rodinou, šťastně skonáš v náručí nevlastní dcery, po které už dávno pojedeš, ale ona bude mít snoubence Arména a ten Tě bude hlídat s nožem v zubech i na smrtelném loži. Byla by to sranda, kdybysme teďka právě oblékali teplý oděv a svrchníky a kráčeli směrem ke Kulihráškovi na parmskej řízek, celou cestu bysme se hádali a pak pili Fernet a už bysme se nehádali, nýbrž bysme se zase kamarádili a smáli se.
Tak Tě líbám – je to mateřský komplex, tak to ber a nijak se v tom neomezuj