EK002432_00120-0123

Dopis Mirkovi Macháčkovi.

Mirek Macháček se mnou vlastně byl celý život, i když jsme se rozešli a i když jsme se léta neviděli. Něco nás prostě spojovalo a přesto, že jakmile jsme se uviděli, jsme se buďto rozplakali nebo se kopli do lýtek, plní spravedlivého odporu, nešlo to od sebe odtrhnout, nešlo to rozlepit, protože to lepidlo nebylo z tohoto světa, které nás spojovalo.

Vytvořili jsme spolu hodně zajímavých inscenací v různých divadlech. Mirek byl první, kdo s fanatickou důvěrou vsadil na mé nadání a já jsem to v té době potřebovala jako vzduch - a to jsem mu nikdy v životě ani v těch nejpitomějších osobních situacích nezapomněla a nejen nezapomněla, mě to vždycky přikovalo a zmrazilo, že mu chci nějak stát v cestě, když můžu klidně s té cesty odejít, aby si mohl jít kam chce.
Ale ani to nebylo lehké, protože on se vlastně se mnou nemohl tak lehce rozcházet, potřeboval mě, ani on nezapomněl, kolik nocí jsem věrně stála při své práci, ze které zase pro něj vyplývaly důležité a zajímavé podněty.
Když umřel, zdál se mi sen, jak jsme na jevišti v nějakém divadle a v hledišti se otáčí takový veliký disk, měl tři barvy, černou, modrou a červenou, ale hodně sytou, rumělku červenou a ta točna - ten disk - se roztočila a točila se tak rychle, až vypadala celá bílá jako kalné slunce a Mirek se na to s takovým radostným úšklebkem díval, uznale pokyvoval hlavou a já jsem si v duchu řekla, že přesto že je hubený a bledý, že jistě svou nemoc přemůže. A pak jsme stáli na rampě u Musea na Václaváku a na nebi plul takový jako čínský drak v podobě krabice a krabic, do sebe napojených, všelijak krásně komponovaných a zas tam byly ty tři barvy černá, červená a modrá a já jsem se na to dívala a byla jsem dojatá, jaký je jedinečný režisér a podívala jsem se na něj a řekla jsem: -Ach Mirku, to bude nádherný představení! - A on se tak něžně, přeněžně usmál, jak to v životě nikdy neudělal a já jsem se probudila s pocitem, že mi poslal tento vzkaz.

DOPIS
17.září 1988, Praha.

Machajdo Chachajdo alias malý Mácho neboli Mácháčku Mirku,

už jsem dávno schopná udržet tužku v ruce, ale neměla jsem čas nebo síť vůbec někomu psát nebo oboje - a to jsem předtím nedokázala ani stisknout vypínač anebo natáhnou hodiny, co mi visej nad postelí, no, je Ti to bejt po smrti živej, to bys nevěřil. Ty ses mně několikrát ptal, jak to bylo s tím jakoby umíráním – nemohu přesně sloužit - ale není to nejhorší, akorát se připrav v budoucnosti na to, že Ti bude všechno úplně a načisto fuk. Hodně se teďka povídá o tom, že je to něco jako tunel, kde je vzadu nějaký zářivý světlo, ale nevím, jestli to funguje u všech, to asi záleží na nátuře a na osobním vkladu nějaké představy nebo víry, což je vpodstatě jedno a to samý. Já ještě nemám dost sil, abych byla dostatečně výmluvná, ale se mnou to bylo asi tak - byla jsem v částečným a pak v úplným bezvědomí od soboty odpoledne do neděle myslím navečer a pak ještě nějakou dobu v nemocnici, to nevím, to si nepamatuju - ale lehce jsem se vznášela v takové jakoby teplé bílé mlze a byla jsem tak šťastná, jak jsem v životě nikdy nebyla - já jsem byla tak lehká a tak nádherně svobodná - a ta mlha to nebyla jenom mlha, jak ji známe to bylo něco jako objímání, cosi mě k sobě tisklo a hřálo mě to tak láskyplně a tak důvěrně - něco jako otec, ale to je možná nějaká asociace na to, že jsem otce po rozvodu našich velice postrádala, takže se tam možná objevil ten maskulinní princip, bez erotiky nebo něčeho podobnýho - víš, to se nedá popsat. A já jsem se tak vznášela a pak jsem nějak vykřikla - ten křik si pamatuju přesně, byl to můj nejvnitřnější hlas JÁ SE TAM UŽ NIKDY NECHCI VRÁTIT a pak si pamatuju že jsem vesele volala  MAMI, JÁ JSEM UŽ TADY A VLEVO JE PASTELKA S BAJAJOU A JÁ SI JDU S NIMA HRÁT a byla jsem pořád tak šťastná - trvalo to celou nekonečnost ale najednou jakoby mi ten let vázl a ozvalo se něco jako příkaz, nebyly to slova, to se nedá popsat, Mirku, to nejde, to si možná uvědomíš až budeš sám umírat, to mě se to povedlo jen tak naoko - a něco strašně laskavýho, ale i přísného, zákonitého Ti říká něco v tom smyslu, že musíš ještě zpátky a přesto, že to nebyl ani diktát ani hrozba, já jsem začala strašně plakat a prosila jsem o slitování, že už nechci nikdy na svět - ale ta mlha se začala protrhrávat a v takové díře v té mlze seděl lékař v bílým plášti a já jsem mu řekla okouzleně - teda já jsem si to jenom myslela, že mu to říkám, protože jsem neměla šanci mluvit, jý jsem šeptala a šlo to těžce, ta artikulace - že vypadá jako socha z Beninu. TO je taková velká africká kultura, víš? No a  ten doktor, ta socha z Beninu, se mě zeptal, jak se jmenuju, nemohla jsem se rozpomenout a taky jaký léky jste brala, to tak vůbec nefungovalo, hlavně jsem byla disorientovaná, proč nejsem ve své posteli - to je asi docela běžný, jak mi pak řekli, při takovým jaterním kolapsu se děje lecos - ale důležitý, Mirku je to, že jsem si pak za pár dnů začala uvědomovat, že i to moje křičení bylo nějak strašně vázaný na nějaký lidský exhibování se, pocítila jsem nějakou faleš, i když, jak jsem Ti už řekla, jsem slyšela moje nejvnitřnější přesvědčení. Ale myslím si, že to bude úplně jinak a víc svolný s tou smrtí - to teďka byla jenom generálka - premiéra se bude konat v zatím neznámým termínu.
No tak asi tak to bylo, jsem ještě dost unavená, trochu se furt třesu, ale jako zmrtvýchvstalá si nepřipadám nijak zvlášť nic jako extra třída, to téměř úmrtí se mě nějak nedotklo, je mi to lhostejný a nemám ani radost ani žalost. To tak bylo dáno, to bylo předurčeno v hodinu mýho narození a jsem moc unavená a nechci vést spory jestli věřím v osud, když tohle říkám, ono je to úplně jinak _ VŠECHNO JE TO JINAK, když nakoukneš do tý škvírky mezi dveřma.
Protože na prvního dubna čili apríla už bylo jasný, že budu žít, tak jsem si řekla, že na příštího apríla budu mít výstavu obrazů - nejsou to teda obrazy, Bohem požehnanejch malířů se narodí jen málo a já mezi ně nepatřím - já jsem byla, myslím, Bohem políbená, co se filmu týče - ale jinak jsem ráda když můžu čmárat svoje osobní nesmysly a neřádstva, baví mě a dost je to hezký, takový lidský, takový povídání si o formě a barvě. Nechtěl bys mi tu výstavu zahájit několika prostými, leč pravdivými slovy? Viď, že jo? Viď, že mi tam zřečníš jako ozdoba společnosti, ale nesmíš hned někomu začít nadávat, to se na vernisážích obvykle nedělá - ale ne, co bych právě Tebe, má lásko, omezovala - dělej si co chceš a podle svého, jen se mi tam objevíš, ano?
Ještě o tělesném stavu, poslední novinky: divně mi dorůstají nehty, takový ty malý půlkruhový bílý měsíčky u kořene nehtu mám teďka uprostřed nehtu - ta hmota toho těla, to je nádherná stavba, to je myšlenka, to tělo, to je pane bože dobrý - všechno tak zajímavý, že by se z toho člověk -však víš, já dneska jako osoba posmrtná nebudu mluvit sprostě ačkoliv nevím, jestli to nenasere mýho anděla strážného, třeba ho to baví, byť mi furt pomáhá kudy chodí nebo lítá, nebo jak je to a těma andělama - to se neví. Na to jsem taky zvědavá, jak to teda vlastně bude, až tam bude mezi nima, jestli oni tam totiž skutečně budou - ale to laškuju, ti andělé, to je nějaký kryptogram našeho podvědomí a já v anděle věřím a nedám na ně dopustit.
Jsem moc unavená, Mirečku a Mácho Chácho - někdo odešle tohleto psaní na poštu, já tam ještě těžko dojdu, muška jenom zlatá, to jsem já ale moc štěstí nikomu nepřináším, tak si nezačni o mně dělat iluze. Konec konců jsme všichni víceméně krátko či dlouhodobě mrtví, jak řek jakýsi vtipné - no, nevím!! - Francouz. Držím Ti palce všechny co mám a ozvi se a měj se dobře a hodně pracuj a nechlastej a nedívej se po ženských a furt se koncentruj na vážně - jo a tenhle dopis nemusíš komentovat, von se komentuje sám, je to zbytečný, neztrácej síly pitomostma, nýbrž stoupej dále a výše po žebříčku nebeským a zavolej, jo?

Těším se na Tebe