EK002432_0005-0012

DOPIS ESTER

Často se sebou vedu monology nebo si hlasitě nadávám, to dělá celkem dost lidí, co žijou sami, ale nepřipadalo mi nikdy, že bych si byla zas tak nějak moc psala – ve psaní je přece jen taková větší závaznost, než v nějakém plkání, takže opravdu nevím, jak jsem k tomu přišla, že jsem našla tolik dopisů sobě, připadá mi to podezřelé, když uvážím, že nejsem schopna sepsat pořádně svou vlastní filmografii, kterou po mně několikrát chtěli a já vždycky na něco zapomenu a popletu data a tak.
Ze svého vlastního života si pamatuju přesně to, že jsem byla původně dítě a teď že už nejsem, potom taky, že jsem měla hodně různých zaměstnání, z některých mě vyhodili, z jiných jsem odešla sama – jak říká Ostap Bender, měl jsem osmačtyřicet milenek, třicet jsem jich opustil já a osmnáct jich opustilo mě a byla mezi nimi jedna dentistka – a když jsem se jednoho dne ocitla ve filmovém atelieru, píchl mě u srdce osudný šíp lásky a byl se mnou konec, podlehla jsem filmu jako někdo alkoholu. Přitom jsem neměla nejmenší filmové vzdělání, vystudovala jsem v Brně, kam jsme se přestěhovali z Prahy, obor užité malby a grafiky na tamější VŠUP, což znamená, že jsem měla umět ilustrovat knihy a navrhovat přebaly knih a plakáty což jsem nikdy v životě nedělala, uměla jsem sgrafito a fresku, na jedné jsem spolupracovala jedinkrát v životě v nějakém mléčném baru, byly to takové krávy, jak si hovějí, doma jsem si nakreslila v koupelně ryby s ušima a na zeď terasy jsem namalovala rostliny, ale pak jsem to zas seškrábala a tak jsem ukončila svoje fresky a sgrafita a sbohem. Ano – a taky jsme měli na té škole scénografii – tak jsem měla alespoň teoretickou představu, jak vypadá jeviště shůry, ale o filmu jsem nevěděla zhola nic.
Do svého prvního filmu “Muž z prvního století”, co režíroval Oldřich Lipský, jsem si sama vyráběla artefakty v barrandovských dílnách, právě jsem ohýbala kus plechu, když ke mně přišel něco jako úředník, vrazil mi do ruky svazek papírů nebo teda lejster a řekl: tohle dej mistrovi a ať mě zavolá – a já jsem uctivě přikývla, ale nevěděla jsem, kdo je ten mistr ani kde ho mám hledat, tak nevím, jestli jsem ty papíry někde nezapomněla a jestli tam neleží dodnes. Anebo šel kolem Martin Frič -což jsem nevěděla, ale i kdybych to byla věděla, tak by věc zůstala stejná a on se zastavil a řekl mi – já celá ukoptěná v montérkách jsem do něčeho bušila v přesvědčení, že to nikdo nemůže provést líp než já /omyl! / a řekl mi: jste asi tak pěknej cvok, co? Tak jsem se ho zeptala, co myslí tím termínem TAKY, jestli sebe a on byl z toho odvázanej a pak jsme dělali spolu několik krátkých filmů, hlavně s Janem Werichem, oni byli kamarádi a taky jeden celovečerní “Král králů” se to jmenovalo, napsal to Jiří Mucha a hrál v tom Milda Kopecký. To byla doba, kdy jsem skoro nespala, protože jsem pořád na něčem kutala, na začátku se mnou pěkně zametali, než mi narostla hroší kůže proti hroším útokům – ale bylo to výhodné jako dokonalé názorné vyučování s mnemotechnickými pomůckami, že člověk brzo poznal, kdo je a kdo není blb. Oni se ti filmaři často chovají jako první aviatici, tváří se důležitě, křičí Ticho! nebo Kamera! nebo Stop ! Což působí na veřejnost velkolepým dojmem a přitom vzniká na světě, kam oko pohlédne, tolik blbých filmů, až je to k nevíře. Film by měl mít přece v sobě poselství a zprávu jako každé jiné umění a ne jestli má pravdu manžel nebo manželka a jestli se nakonec ti dva vezmou, rozejdou nebo sejdou a tamti tři jestli se rozvedou – to je hrůza, že všechno nejlevnější, nejobyčejnější a nejběžnější je centrem toho nejvyššího zájmu. To jako kdyby šel věřící do kostela pozvednou si duši na kázání faráře a ten farář by řek, že právě kašle, ačkoliv je vedro k zalknutí, aby si všichni klidně odložili a v neděli aby přišli v plavkách, on že taky přijde v plavkách, aby mohl kázat dýl, až nebude tak moc kašlat.
Přece ke všemu je zapotřebí nutná stylizace, tříbení výrazových prostředků a zušlechťování, to je přece výrazem úcty k danému tématu, tedy k vlastnímu životu, protože vlastní život to je to hlavní téma a umění je přece výrazem a zformováním postoje, jaký se k tomu hlavnímu tématu zaujímá, ne? Jenže bohužel film je obchodní a ne duchovní záležitostí, ze svých osmdesáti a i více procent a s výjimkou několika skutečných tvůrců se filmový režisér liší od obyčejného smrtelníka pouze tím, že se chová za všech okolností bohorovně a basta. Jenomže to má svoje úskalí, když někdo ošidí svou schopnost vypovědět o sobě pravdu, tak umře jako zanedbaný sirotek a dobře mu tak.
Tak já nevím, měla jsem za úkol napsat něco jako svůj životopis, ale bych ráda, kdyby to, co píšu, se mohlo za takový životopis považovat a jako takové to bylo přijato, protože mě to, co povídám, leží strašně na srdci a jsem v tom až po uši, zvláštní spojení dvou tělesných orgánu, zaplať pámbů, úplně nevinných.
Taky jsem dělala divadlo, scénografii a kostýmy Českými Budějovicemi počínaje, v Praze pak v Městských divadlech pražských, v Karlínské operetě, v divadélku Rokoko, v Petöfi Színházu v Budapešti – ne a já dál o tom nebudu psát, protože mi naskočila myšlenka, kterou řekl Voltaire: jestli chceš někoho unudit k smrti, tak mu řekni všechno.
Takže konec divadel a výčtu měst. Po roce 1968 jsem nemohla dvacet let pracovat, teď už zase můžu, tak dělám, co je v mých silách, snad se mi povede doběhnout k cílové pásce s více zářezy na pažbě pistole - jak vidím, povedl se mi další skvělý obraz jako s těma ušima a srdcem - teda obraz, jak pistolníci s mnoha zářezy na pažbách svých zbraní běží na Olympiádě běh daleký, ale nemůžou postřílet publikum, protože musejí utíkat - to není špatné, mohla by to být i reklama - aha, ano, ta cílová páska by se nedala protrhnout a ti pistolníci by se na ni navalili a začali se hádat, kdo byl první a ta páska by furt pevně držela a to by byla reklama na něco pevného a spolehlivého jako třeba prášek na šílené vybělení prádla nebo na další otravování vodstva, které by nutně potřebovalo potopu, aby se v ní utopili ti, co to zavinili a zase by byli raci a žáby a voda by byla průhledná a v ní by rejdily malé malinkaté rybičky, co člověka v letní ráno bouchají nosem do nohy, protože když člověk stojí ve vodě nehnutě, tak rybky nevědí, že je to noha a je možno pozorně si prohlížet jejich průsvitná tělíčka ve sluneční záři a jejich skoro neviditelné stíny na kamenech v písku na dně pod čirou a teplou vodou, což považuju téměř za pokus o životopis, jestli to dokonce není vůbec vlastně on sám, jednoduše řečený.
Tak nashledanou
Ester

P.S.
No – pro případnou legraci bych měla dodat k tomu (ne)životopisu, že jsem v roce šedesátosm hodně pozdě na podzim byla navržena na Fordovu nadaci a že jsem to odmítla s poukazem na to, že v Praze se budou dít věci a taky že mám doma nalezeného kocoura Péťu, který je na mně psychicky natolik závislý, že bych mu odjezdem ublížila a že tedy mockrát děkuju. Ten pán z Londýna, co mi to přišel tlumočit, se po počátečních rozpacích stále víc usmíval a pak povídal, že se s takovým člověkem ještě nesetkal. Jenže nevím, co tím myslel. Ano a taky jsem v tom výčtu divadel zapomněla napsat, že jsem pracovala v Národním divadle a z toho je vidět, že svůj život beru tak nějak milionářským způsobem na lehkou váhu. To se nedá nic dělat – bylo by dobře, kdyby to bylo jinak – ale kdoví, jak to vlastně je.
Z dopisů, adresovaných sobě, jsem vybrala jenom jeden, to nemá cenu se zase tak zvlášť odkopávat, kdo si sám několik let píše dopisy, nemůže být považován za občana, hodného volebního práva a i když znám horší případy, než je můj, vybrala jsem dopis, kde si nejmíň nadávám a je po morální stránce celkem bezúhonný.

DOPIS
Praha, 12. září 1973.

Dopis pro Ester

Tak Ester, podívej, já Ti teda napíšu. Nemám beztak nic jinýho na práci – jinak bych na Tebe dost ráda vůbec nemyslela a zapomněla – ani nevíš, jak ráda. Ale zase urážet se dát nemíním, takže to neber zas tak nějak moc vážně, znáš mě – aspoň trochu. Anebo ne? Kdoví.
Jak jsi teďka byla pořád nemocná a jak se mi pořád zdají ty sny, tak jsem na Tebe moc myslela a víš vlastně na koho? Na pana Gembéše ze Staré Turé. Jak tam chodil smrtonoš za lidma z vesnice, tedy ze Staré Turé a jak se tam zjevovala ta zemřelá selka v té stodole, jak se ti pak o tom zdál ten hrůznej sen a jak se děti strašily, počkej, přijde pro tebe Bátorička, protože to bylo blízko čachtickýho hradu s tou sadistkou s tou hraběnkou Bátory. Ten pan Gembéš měl proti Tobě kliku, když jste mu přinesly s Líviou kafé na pole a ono bylo vystydlý a málo sladký, tak přece tu konvičku vomlátil o strom, až z ní cucky lítaly, kafe mu teklo do rukávu, to mu dávalo šanci ještě víc zuřit a on přece proklel v tu ránu Kristuse, panenku Marii nazval čubkou a když takhle monumentálně zhřešil zoufalstvím ze života a toho kafe způsobem naprosto to smrti neodčinitelným, tak se hned lek a zjihl a tu konvičku odkopal do lesa takovým celkem už mírnějším způsobem, dá se říct, že jo, pamatuješ si, jak sis toho hned všimla a bylo Ti to jasný a to ti bylo asi deset let a on - taková jako nádoba přeplněná masochismem, šel zase dál kosit o hladu a bez toho kafe. To jste tam byli na prázdninách a Ty jsi pana Gembéše od té doby tiše nenáviděla, pamatuješ? - ale to se Tobě při Tvé smůle nemohlo nikdy stát, abys proklela svatý, když ti začala teta Mici Auniye ? vyprávět o katolictví a tak vůbec, tak jsi na to reagovala tak, že sis stoupla do kouta a šeptalas zkusmo: panenka Maria je blbá - aby se zřítil barák a Ty bys křičela: není blbá! není blbá! já jsem to jen tak zkoušela! a hned by to buď přestalo, nebo by Tě byla potrestala na místě ruka Páně a Tebe přece mrazilo potěšením, že pácháš hřích, ale o to horší bylo zklamání, že se nic nestalo, že je to teda fuk, jestli to řekneš nebo neřekneš a úplně Tě to přestalo bavit - rouhání už nebylo u Tebe oblíbená hra.
Ono to bylo načisto NIC. No a pozdějc jsi nějak krz to byla vždycky hanebně tolerantní ke všem vírám a názorům a bavilo Tě to sledovat a to nebylo dobře. Tys měla být omezenější nebo jsi to proboha měla aspoň předstírat, ale to od Tebe nemůže nikdo chtít, Ty jseš primitivní zvíře, co vypadá bůhví jak vzdělaně a chytře, ale jseš blbec, bezohlednej vůči sobě, nemáš špetky pudu sebezáchovy, vole pitomá, dyť sis to všechno zavinila sama i pan režisér W. Ti to přece napsal v dopise-rozsudku a posudku nad Tebou, kde Tě trochu chápu, s Tebou je to těžké, ty cizí osobo Ester – to je hrozný, jak Tě chvilkama nesnáším, Ty ses plácala ani ryba ani rak tak furt světem – jak byl oproti Tobě šťastný a velkolepý pan Gembéš!!!! Ten chlap HŘEŠIL doopravdy, protože byl věřící a Ty? Tys hřešila jakoby to ani nebyl hřích, jakoby nic, Tobě to připadalo, že vlastně všechno děláš úplně v řádu, pitomče – no, protože seš primitiv, můžeš si nosit šaty, ale ty ve skutečnosti chodíš nahá a ňafáš kolem sebe jako blázen, blbče. A pokousáš do krve a nevíš o tom anebo zase nepokousáš a taky o tom nevíš, ne, Ty vůbec nic nevíš!!!- S Tebou se to nedá vydržet, to Ti říkám tak vážně, že by ses divila, jen kdybys měla tolik rozumu, kterej Ty naprosto postrádáš.
Teď se Ti pořád zdají sny, syrový vnitřnosti – takový nějaký blikání mezi soumrakem vědomí a nevědomí, kde se to couráš, když sníš? Copak je to dobře, to všechno? - ty dobře víš, že ne, že chceš být kdesi mimo a že se tomu podřizuješ, že se Ti zde nijak nelíbí – a přitom se držíš zuby nehty, Ty to dobře víš, ale nedáš pokoj.
No dobře, já vím, co obnáší tělo a existence, to víš, že to vím, já to chápu – ale to se přece nedá odstranit žádným únikem, proti narození není léku. Jak proti narození, tak proti dospívání, tak proti stárnutí – to je mlejn, co mele živý maso v mrtvý maso, mlejn, který to, co zde ještě není rychle zařídí, život se vykotí na svět a už začíná vdech a výdech a vdech a výdech aby se to tady udrželo, aby to všechno MUSELO prodělat, to závěrový číslo toho rozšrotování.
Dobře slyším, jak se tomu bráníš a řveš, že Ty se tomu nepodřídíš – jdi se vycpat, nejseš pan Gembéš a nemáš nárok.
Pamatuješ si, jak jsi tehdy v Alpách připadla při pohledu na hory a na toho orla, cos ho našla dalekohledem na myšlenku a jak ses lekla, že bys mohla být atheistka? Od hodiny? Tak proč nechceš být aspoň trochu chladnější, to celý Tvoje trápení to je všechno nicota sama, to nic neznamená, ale já Tě stejně chápu a lituju Tě, hlavně když sis zapsala: nenávidím svoje srdce, že pořád tluče a tak mě úskočně připravuje vždycky a pořád k dalšímu životu a úplně na mně kašle. No, nechám to bez komentáře.
Já se teď neptám, to říkám jen tak jako já, která Ti píšu. KDE jsme BYI, když jsme byli početí? Jací jsme byli v představě našich tvůrců rodičů, Naše existence se možná trochu podobá jádrům v jablku, tam je ukrytej ten úmysl toho stromu, aby bylo co nejvíc jabloní, ne? Oni si asi představovali roztomilý batolátko s půvabným nosíkem – ale to je přece iluze a mylná iluze všech, ale jak to, že se nezajímají, co to roztomilé stvoření bude dělat za třicet, padesát, šedesát let? No to víš, všichni jsme vznikli za mimořádného stavu a rozpoložení těch dvou, v tom rozpoložení se nemyslí – to teda vůbec ne – tam platí jenom to objetí a konec.
A smrt – jak je to bez žvástů a věnců a ozdob? Odchod je přece stejně tak mimořádná věc jako to objetí, že jo a pak se zase odchází, ale KAM? Říká se: tam, odkud jsme přišli. To je dost mazaný, ale co by ne, protože když nevíme odkud, tak taky nevíme kam, takhle odcházíme Tam a sbohem, armádo, je to vyřešený.
Tak vidíš, už jsi mě zase dostala, už to s Tebou zase táhnu dál, já se z Tebe nedostanu – jde mi to děsně na nervy. A odejdu, jaká jsem přišla? / Ty bohužel asi jo, primitivní, divoký stvoření, trochu smaltu z civilizace – to jseš Ty / A budu horší nebo lepší? Co je horší a co je lepší? Kde leží vymezení toho pojmu? Z jakého úhlu vychází? To se ví, že z úhlu Tvýho omezení, trapnýho až hrůza. Ty se přece vůbec nestaráš o následky svých činů, Ty je zkrátka uděláš a pak trpíš jako blb.
No jo, ale ať je ta trapnost sebetrapnější, je vlastně poctivá a vlastně daná, ale přece jen bys měla mít právo na to, abys rozpoznala ten daný úhel pozorování sebe samotné, že jo. Tys vlastně rezignovala na svou chytrost a podrobila ses intuici, sympatiím nebo antipatiím – pitomče – protože sis řekla, že všechno jinak máš jenom naučený.
Tak ale proč a k čemu Tě tak rozjitřujou srážky s lidma, který považuješ za sraby a za lhostejný – oni stejně jako Ty mají svou dannost a ty jseš k nim tvrdá a pohrdáš jima – takže Tě musej nenávidět – jenomže jim jsou dány SKVĚLÉ ZBRANĚ: lhostejnost a závislost na pudu sebezáchovy a hlavně ten výsledek je dobrej, protože oni nemusí trpět. Už Ti nemám chuť dál psát, pohlcuješ mě, lezu zase zpátky do Tebe a už to zase vidím, to zkoumání - tu budoucnost před náma - to hrozný, váhavý zkoumání toho iluzorního fiktivního pořádku světa, kde panuje ten strašnej a krvavej bordel, kde se nebere ohled na zvířata ani na rostliny, protože jsou prej nižší!!!!! - taková kvíkavá, vřískavá disharmonie - je to skvěle vyřešeno, ta disharmonie na tu slyší nejvíc uší jako na běžnou hudbu, místo pravdy nálepky o pravdě a místo zápasu fikce, kam jsem to dotáhla, jak se mám skvěle, jak jsem si to uměla zařídit - ale víš co, pod nálepkou hnůj můžeš najít to nejlepší zboží perfektní kvality třeba pravej hnůj, kéž by, viď, ty cizí osobo!!! Kéž bys byla už mrtvá, mně je Tě taky líto, ale jinak jak bych byla šťastná, kdybych nebyla s Tebou. Nemůžu Tě ani pozdravovat, Tobě by to bylo stejně jedno. Musíme držet zkrátka spolu, ach jo.

P.S. Do tohodle dopisu moc nestrkej ten Tvůj nos, ale taky ho netrhej na kusy, jak bývá Tvým zvykem. Ale taky ho nikdy nikomu nedávej číst. A taky si o tom dopise NIC nemysli, vykašli se na to.