EK002356_0004_0001-0005

(book version)

Prague, 5th July 1985

Cats, cats, cats of mine,

I saw you being born and I saw you dying. I saw your lives in their entirety, companions of my life. I saw your little paws learning how to walk and I saw them slowly petrifying as you were dying. I saw your beautiful and wild eyes sparkling when they opened for the first time and I saw them fading out and closed forever. I saw you healthy and joyful and young and I saw you getting old and ill, feeble and pitiful. Your eyes were shining until the last moment, sight fixed to a place somewhere beyond the life we spent together. I stroked your fur when you were little kittens and I stroked your fur before I duly buried you in the ground.

I saw your gentle sense of humor and fun-loving character and how much reserved hope you put into me. When I was too busy I chased you away when you were hungry for a touch of my hand which was always as tender as you were. You, cats of mine, have taught me many, many incommunicable things. I saw how you craved for a wild hunt, a prey to be caught, a murder as nature determined it. You did not get this chance when you lived together with me; you had no chance to live the lives for which you were born, the lives with true meaning. You were deprived of the animal beauty, of the cruelty, which was nothing other than a word, because you were born as beasts of prey ready to hunt and it was I who deprived you of this. I wish I could have offered you this opportunity! But I was not able to do so.

I left you and you suffered because you were faithful and honest like all animals, like all that beauty in the jungle of life. You gave me hope in horrible sleepless nights. Whenever you sensed with your miraculous internal devices that I was feeling deadly miserable you walked to me silently on your silken feet to ask how long this would last. You put your heads in my palms when I was sleeping and I could feel your tenderness as well as your loneliness. You lay on top of me waking me with a faint noise as if you were calling to me: get up and walk! You worried about me, my dear friends, my sweethearts. You pushed me to be more responsible and care better for my own life.

And this was our joint action, our common affair. My dear cats! You have accompanied me through all my life. Your eyes were so sparkling and questioning, they were filled with tenderness, sometimes you turned them away when I felt too unwell to be able to coexist with you and reciprocate the way you looked at me – you always understood and sustained, you cats of mine. I love you with all my heart and soul. I love you more than anybody else I have ever loved. I have always been faithful to you because I have never been, and never will be able to betray you. I imprisoned you in my flat – a prison of love. I hope you never got it that it was a prison. You were dying and until the last moment you knew you were the loved ones – or perhaps you knew that in the cat’s prison for life I was the nicest prison guard, didn’t you???

One day I’ll find out. I wish for someone to pet me when I die like I petted your bodies. Or better not. I do not wish this, I don’t need it. Nevertheless I do believe, my dear pets, that I have done all I could for the love we shared, everything my heart told me to do because it has been and always will be yearning for such a big devotion, like between you and me. Cats! Cats! You were the most faithful, shy, bashful, reserved, loving, offended, defiant, funny, sad, healthy, old, tired of life and diseases – each of you made up its own world, each of you was a remarkable character, each of you had its own way to approach me, to get closer to me, to play, to make fun and raise hope that together we would make it and survive.

You pressed against me so hard that it woke me up from my exhausting sleep in those days when I felt really down, however, I knew you felt even worse because you were passing away and only came to experience once more the moment of trust, hope, and love. My dear deceased friends, who would count your number? You are not dead, when you have gone, it’s me who has gone with you. When I saw you in my dream, little Snail, you were running to me, turning away so shyly and timidly as if you were not sure whether you wanted to be petted or not; I cried when I woke up and called at you to give my regards to Beanie who died of grief when you had died because she was unable to live without you and died one morning spread out at her favorite place. I’m sure you’ll pass my message along to her. Wait for me there when I’ll have to go too.

My dear cats! You will wait for me there, won’t you? We will play: little Snail will sit on a mighty branch of the tree of paradise and will gently swing the way he always liked to, pretending he doesn’t see me. His whole naïve face will radiate a strange inner sadness and at the same time there will be a light, shy smile. Beanie will play with her own tail getting ready for a party. Petinka will look at me with his eyes the color of frosty grapes in early autumn, shifting his weight from one leg to another while his sparkling eyes, filled with tenderness, will welcome me. Johánek will stare at me. Starlet, who died after a cruel veterinary intervention and did not bite my hand even though she felt the need to bite something because of the pain, will look at me like a lost kitten. She knows that I held her in my lap when the pain got unbearable and stayed awake with her till morning when she passed away. Uki will laugh and run back and forth, his tail coiled into a funny question mark, and he will be shy like little Snail’s true son, and he will pretend that he wants to run away but eventually he will let me stroke his tummy as he used to in the part of the hall I called the Strokers’ Corner – like the Speakers’ Corner. Mowgli, pompously walking around, will shout at all the others that she was first, as she did her whole life. Poor Misha will be shy and timid. I lost him because he was killed. Someone must have been shooting, particularly targeting cats, to keep up the world’s morale. There is no place for cats because they hunt. And the shooter ate roast goose, duck, chicken, and perhaps as he was shooting he stuffed his mouth with veal, which was also born on this earth. And then many other cats will join in, my friends whom I gave a bit of hope or found new homes for. My cats, cats, cats! The guides of my life! Because of you I never dared to leave for a long time, as it might be unjust to you – nonetheless it did happen because I was short of money. When you welcomed me after my return you were worried and nervous, even though you had been looked after by a girl who stayed over; you worried whether it was really me. And it was I who called from New Zealand where, among all the strangers, I worried about you every day I stayed there and therefore I wanted to know whether you were still alive, whether nothing had happened to you, but you, my dear cats, couldn’t have known all this. But you knew very well when I was to come back and they said you had been sitting at the door three days before my arrival patiently waiting. On the plane I recited a great prayer: Cats of mine, I’ll see you again in three days’ time. You will wait for me, won’t you? Grass will grow everywhere around and together we will have a lot of fun.

What do you think, Johánek, whom I found on the street? What do you think Starlet, Uki, Misha, and my dearest Petinka, I used to call you Van Gogh because you were so special, unique, ginger, and white that I even wrote a book about you, hopefully someone will publish it one day. And what about you, Mowgli, you will walk in pompously, wagging your broken tail like a doggie, your eyes will sparkle like ocean lagoons again, won’t they?? Death is but a thin veil. I’ll come too and I will be attractive and will happily run towards you, my cats. We will do the best bits together; I’ll be pulling the string or the Bad Toy which always gently hits your noses or ears because it’s a rubber band. Oh, I have forgotten Piggy, who disappeared when I left home long ago. When I returned home to stay for a short time, Piggy greeted me and laid down in his basket next to the bed watching me with a painful, reproachful and questioning look. After my departure he left forever. Piggy, you will be there too, won’t you? You brave lad who jumped out from upstairs straight onto the street to play with the sweeper’s broom. Piggy the prankster, the joker. You were a poor and dirty street cat, but you always behaved like an aristocratic tomcat. I picked all your fleas with my fingers – and then I had to leave, my poor little boy. I still have a bad conscience because of what I did to you, Piggy, but I had to earn money, I was a student in those days.

As you know, my cats, my inspiration, my great love and Muses, I had to leave you and your eyes from time to time. When we are together again somewhere where it will be easy to explain everything, you’ll forgive me, won’t you. Do you remember, Petinka, when you wanted a cuddle that I often used to say: Esti, your friend, must work now, Petinka, so we have something to EAT. By this I mostly meant you, Petinka, children were throwing you half-dead onto a coal heap in the yard next to the house and you, the ginger and white, skinny kitten, were close to death and needed to be fed a lot. When you sat next to me on a chair by the fridge with your little front paw lifted watching me with your questioning grey-green eyes, I couldn’t resist their beauty and took an immediate decision that you would never ever again encounter fear and misery. Then in your whole life you never wanted to go out, to the outside world, am I correct or not? When we were lying next to each other close to the electric heater and I longed so much to be a child again I told you fairy tales and you laughed until you recovered even though the vet didn’t give us much hope. I loved you so much, you were scrawny and lame and I laid you down in a little armchair and covered you with a blanket so you’d feel cozy as if you were in a bed and I fed you with egg yolks and glucose on the tip of my finger and later you became a strong and big tomcat and whenever I was working you couldn’t wait until I finished and we would be TOGETHER again. In bed we looked at each other earnestly. First I called you Petrushka and later Péti. Be there too, please, when I come to join you. And don’t be jealous of little Snail, as you know, he was a lad from the forest, the son of a semi-wild cat, and you used to bully him and Snail was such a shy boy. Mowgli loved you and after you were gone, she spent whole nights moaning at the place you used to lay down, her grief was breaking my heart. She missed you so much even though Snail fathered her kittens; well, sit down next to Mowgli as you used to in the kitchen and wait until I come. Will you?

Mowgli was survived by two offspring, the brothers Crayon and Bajaja. They love each other in the same way that you, little Snail, were loved by Beanie, your child. And there’s also Aran, an intelligent and beautiful calico cat, whom I found at the nearby cemetery, tiny and half-frozen. All of them will be gone before me, at least I hope so. I’ll be able to cope with the grief. They are old. Me too.

Cats of mine, please make a guard of honor for me when I pass away. I beg of you. I don’t have better company; there’s nobody else I would write a letter like this to, my pets, my friends, who saved me from despair in the worst times. Come meet me!

My best regards to all of you. We all discovered the incommunicable within ourselves, we found each other and we loved each other.

Yours, Ester

ŠAN 2

Praha, 5. července 1985

Kočky, kočky, kočky moje!

Viděla jsem Vás narodit se a viděla jsem Vás umírat. Viděla jsem Vás, vy druhové mýho života, po celé vaše životy. Viděla jsem vaše tlapky, které se učily chodit a viděla jsem je, když pozvolna kameněly ve smrti.. Viděla jsem Vaše nádherné a divoké oči, jak se rozsvítily při prohlédnutí a viděla jsem je, jak zhasínaly. Viděla jsem vás zdravé a veselé a mladé a viděla jsem vás stárnoucí a nemocné, slabé a zubožené. Vaše oči zářily do posledního okamžiku a byl v nich pohled, upírající se jinam, mimo život, který jsme spolu prožili. Hladila jsem vaši srst koťat a hladila jsem vaši srst, než jsem vás řádně pochovala do země.
Viděla jsem, kolik máte smyslu pro něžný humor a legraci, kolik plaché touhy vkládáte do mne. Když jsem měla moc práce, odháněla jsem vás, když jste zatoužily po dotyku mé ruky, která byla vždycky něžná jako vy. Naučily jste mě, kočky moje, mnoho a mnoho nesdělitelných věcí. Viděla jsem, jak jste toužily po divokém lovu a po vraždě, určené přírodou. Nebylo vám to u mne dáno, nebyla pro vás u mně šance, abyste prožily život svého zrození, svůj smysl života. Byly jste ochuzeny o všechnu zvířecí krásu, o krutost, která je jenom jméno, protože jste se narodily k lovu jako šelmy a já jsem vás o to připravila. Jak ráda bych Vám to byla nabídla! Ale nemohla jsem.
Opouštěla jsem vás a vy jste trpěly, protože jste věrné a poctivé, jako každé zvíře, jako všechna ta nádhera v pralese života. Dávaly jste mi naději v hrozných a bezesných nocích. Kdykoliv jste vytušily svým zázračným vnitřním zařízením, že je mi zle k smrti, přicházely jste potichu na hedvábných nožičkách se s hrůzou zeptat, jak dlouho to bude trvat. Kladly jste mi hlavy do dlaně, když jsem spala a já jsem cítila vaši něhu i vaši opuštěnost. Lehaly jste si na mě a probouzely mě tichým hláskem, vstaň a jdi! volaly jste. Báli jste se o mě, moji kamarádi, moji drazí přátelé a přítelkyně. Vzbudily jste ve mně zodpovědnou péči o život – a bylo to naše společné zařízení.
Moje kočky! Provázely jste mě po celý život. Vaše oči byly tak zářící a tak tázavé, plné něhy, někdy jste odvracely pohled, když mi nebylo natolik dobře, abych byla schopná s Vámi existovat, vracet vám ten Váš pohled- vždycky jste pochopily a vydržely, kočky, kočky moje. Miluju Vás z celé duše. Miluju Vás víc, než jsem kdy koho milovala. Vám jsem zůstala vždycky věrná vás zradit pro mě bylo a zůstane nemožné. Věznila jsem Vás v bytě – ve vězení z lásky. Doufám, že jste nepochopily, že je to vězení. Umíraly jste a do poslední chvíle jste věděly, že jste byly milované kočky — anebo jste alespoň věděly, že ve věznici kočičího života jsem hodná bachařka?
Jednou se to dozvím. Kéž by mě někdo tak hladil jako mrtvou, jako jsem hladila já Vaše těla. Vlastně ne. Já po tom netoužím, nepotřebuju to. Ale myslím, zvířata moje, že jsem dělala pro naši společnou lásku všechno, co mi nařídilo moje srdce, které tak toužilo a touží po tak velkém oddání se jako je vaše a moje. Doplnily jste děsivé propasti, které jsem zažila s lidmi, ale s vámi nikdy. Kočky! Kočky! Vy nejvěrnější, plaché, stydlivé, uzavřené, láskyplné, uražené, vzdorující, směšné, smutné, zdravé, staré, unavené životem a nemocemi, každá z Vás si vymyslela vlastní svět, každá z Vás měla úžasnou osobnost, každá z vás si vytvořila vlastní způsob, jak přistoupit ke mně, jak se přiblížit, jak si hrát, co udělat pro legraci nebo pro vaši naději, že přežijete.
Tiskly jste se ke mně tak, že jsem se probouzela z únavného spánku v časech, kdy mi bylo zle, ale věděla jsem, že vám je hůř, protože odcházíte a víte to a šly jste si prožít ještě jednou čas důvěry, naděje a lásky. Vaše umírání mě stálo mnoho bolesti, ale vzdala jsem svou bolest, abych umožnila vám, co vás mělo potkat a co potká mne. Moje kočky, kočky, moje milované bytosti.
Jste tak poctivé a tak krásné, jako je určitě každé zvíře. Ale vás znám důvěrně celý život. Moji mrtví přátelé, kdopak vás sečte? Nejste mrtví, když odcházíte, odcházím já s vámi. Když se mi zdál sen o Tobě, Šnečíčku, jak ke mně běžíš, jak se plaše a stydlivě v tom snu odvracíš, jak se chceš a nechceš dát pohladit, plakala jsem po probuzení štěstím. Zavolala jsem, pozdravuj Fazolku, která zemřela zármutkem nad Tvou smrtí, protože život bez Tebe nemohla snášet a umřela k ránu, na místě, kde ráda lehávala. Cítím, žes jí to vyřídil. Počkejte na mne, až budu donucena taky odejít. Kočky, kočky moje! Že tam počkáte? Budeme si hrát: Šneček bude sedět ve veliké větvi rajského stromu a bude dělat, že mě nevidí. Ale z celého jeho naivního obličejíčku bude vyzařovat zvláštní vnitřní smutek a takový lehký, stydlivý úsměv. Fazolka si bude hrát s vlastním ocáskem. Petinka se na mě podívá očima, které mají barvu ojíněných hroznů začátkem podzimu a přešlápne z nožičky na nožičku a jeho oči, zářící a plné něhy, mě přivítají. Johánek se na mně upřeně zadívá. Hvězdička, co umřela po krutém veterinárním zásahu a nekousla mě do ruky, i když měla potřebu kousat bolestí, se na mne zadívá tím pohledem ztraceného kotěte. Ale Hvězdička ví, že jsem ji držela na klíně, když umírala k ránu, a její bolest musela být nesnesitelná. Uki se bude smát a bude lítat sem a tam, ocásek stočený do legračního otazníku a bude se ostýchat jako Šnečkův syn a bude dělat, že chce utéct, ale bude to jenom předstírat, aby se konečně nechal hladit na bříšku, jak to dělával v předsíni na místě, které jsem označila názvem Ukiho Hladidlo /jako Staré Bělidlo/. Mauglinka přikráčí důležitým krokem a okřikne všechny, že ona je první, jak to dělala po celý život. Míša, chudák, přijde plaše a stydlivě. Oni mi ho zabili. Lidé. Někdo musel střílet, hlavně po kočkách, aby se na světě udržela morálka. Kočky zde nemají co dělat, protože loví. A ten střelec měl pečenou husu, kuře nebo kachnu nebo jakoukoliv jinou masitou potravu a možná při střelbě žral právě maso telete které se sem taky narodilo. A pak ještě přijde řada koček, mých přátel, kterým jsem dala aspoň kousek naděje – Kočky, kočky, kočky! Vy průvodci mého života! Kvůli Vám jsem se neodvážila odjet na delší dobu, abyste neutrpěly křivdu - a stejně se to stalo. Když jste mě při návratu vítaly, byly jste vystrašené, nervózní, jestli jsem to skutečně já. A já jsem kvůli vám, kočky moje, volala z Nového Zélandu, kde jsem krachovala mezi blbými a mně neznámými lidmi, jestli žijete, jestli se vám něco nestalo, jenomže to jste Vy, kočky moje, nemohly vědět. Věděly jste ale přesně, že se vracím. Seděly jste pod ochranným dohledem u dveří tři dny předtím, než jsem se vrátila. Já jsem v letadle říkala velkou modlitbu: kočky, kočky, kočky moje, já se k vám vracím, za tři dny Vás uvidím. Že na mne počkáte? Bude tam tráva a samá sranda.
Co říkáš, Johánku, kterého jsem našla na ulici? Co říkáš, Hvězdičko, Míšo, Uki, můj ze všech nejdražší Petinko, kterému jsem říkávala Van Goghu, jelikož jsi byl tak zvláštní, unikátní, zrzavěbílý a o Tobě, jsem, Peti, napsala knížku, kterou snad někdy někdo vydá? A co Ty, Mauglínko, viď, že přijdeš důležitým krokem a budeš vrtět ocáskem jako pejsek? A Tvoje oči jako mořské laguny budou zase tak zářit? Viď, že ano? Smrt je přece jen taková tenká blanka. I já přijdu krásná a veselá a vrhnu se k Vám, kočky moje. A budeme dělat své nejkrásnější kousky. Budu tahat špagátek, budeme se spolu na sebe dívat. Ach, zapomněla jsem na Prasínka, který zmizel, když jsem odjela z domova. Prasínek mě přivítal při krátkém příjezdu domů a lehl si do košíčku vedle mé postele a stále se na mně bolestně, vyčítavě a tázavě díval. Pak navždy odešel. Prasínku, viď, že tam taky budeš, ty statečný chasníčku, co skočil z prvního patra přímo na ulici a hrál si s koštětem metaře? Ty srandisto. ty legrácko, Prasínku. Dyť jsi byl špinavej pouliční chudák. Ale vždycky ses choval jako nóbl kocourek. Blechy jsem Ti vychytala osobně – a pak jsem odjela, Ty můj chudáku. Doteď mám pro to špatné svědomí, ale já jsem, Prasínku, musela vydělávat peníze, neboť jsem byla studentka.
Víte, kočky moje, moji inspirátoři, moje lásky, já jsem musela sem tam pryč, od vás, od těch Vašich očí. Až budeme všichni spolu tam, kde nebudou obtíže s vysvětlováním, že mi to odpustíte? Vzpomínáš si, Petinko, když jsi chtěl, abych se s Tebou mazlila, že jsem Ti vždycky říkala: Esterka, Tvá kamarádka, musí teď pracovat, Petinko, abysme měli co PAPAT. A tím jsem myslela hlavně Tebe, Péťo, vždyť Tě děti házely na hromadu koksu pod domem a Ty jsi byl na umření, zrzavěbílé vychrtlé kotě a chtěl jsi masíčko. Měl si oči barvy dozrávajících hroznů a já jsem Tě zvedla a když jsi seděl v kuchyni u lednice, tak ses na mne podíval hlubokým pohledem, že jsem se rozhodla, že už nikdy nebudeš trpět strachem a bídou, že u mně zůstaneš, ale Ty jsi, Petinko, nikdy v životě nechtěl zpátky na svět, viď? Viď, že nelžu? Ty bys mi to Pétinko, až budu mezi Vámi, ty bys mi to měl právo vyčítat – ale bylo to tak, jak to bylo. A když jsme spolu lehávali u elektrických kamínek a já jsem měla takovou touhu být znovu dítě, tak jsem Ti vyprávěla pohádky a Ty ses tak smál – a uzdravil ses. Doktor Ti nedával naději, ale já jsem Tě tak milovala, že jsem Tě uložila vychrtlého a chromého do křesílka, dala jsem přes Tebe deku, aby ses cítil dobře a dávala jsem Ti, Petřínku, žloutek a hroznový cukr na špičce prstu a Tys byl nakonec velmi statný a veliký macek a kdykoliv jsem pracovala, čekal jsi netrpělivě, až se SEJDEME. A to jsme se dívali v posteli jeden na druhého. Pamatuješ? Dala jsem Ti původně jméno Petruška, ale pak jsem Ti říkala Péti.
Buď tam taky, Petinko, až tam přijdu za Vámi všemi. A nebuď už žárlivý na Šnečka, to víš, to byl chlapec z lesa, polodivoké kočky syn. Tys na něj byl dost přísný. Šnečíček byl tak dobrý hoch. Mauglinka Tě milovala a po Tvé smrti prokvílela celé noci a měla přitom se Šnečkem koťata. Tak si sedni vedle Mauglí, a počkejte, až přijdu.
Po Mauglí zde zůstaly dvě děti: Pastelka a Bajaja. Milujou se tak, jak Tebe, Šnečínku, milovala Fazolka, Tvoje dítě. Zůstává zde ještě Aranka, inteligentní a krásně tříbarevná, kterou jsem našla na hřbitově. Všichni – aspoň doufám – půjdou přede mnou. Já tu bolest vydržím. Jsou už staří. Já taky. Kočky moje, udělejte mi čestný doprovod, až budu odcházet. Prosím Vás o to. Nemám lepší společnost, nikomu bych takový dopis nenapsala, jenom Vám, moje zvířata, moji přátelé, zachránci před zoufalstvím v nejhorších dobách. Přijďte mi naproti!
Všechny Vás pozdravuju. Láska je nesmrtelná. Polož mě jako pečeť na srdce své, neboť silnější než smrt je milování. To jsou lidská slova a pro Vás nemají cenu. Ale obsah je v tom, že jsme všichni k sobě nalezli nesdělitelné. Našli jsme se. Vaše Ester
Dopis, který jsem napsala svým kočkám, považuju za zvláštní úkaz. Nikdy předtím mě nic podobného nenapadlo Když jsem si dopis přečetla čtyřikrát, zdálo se mi najednou, že to může být můj nekrolog. Je pravda, že jsem dost unavená. Spím a jím málo. Pracuju na věcech, které jsou sice zajímavé, ale nikterak nesplňujou moji představu o mé životní tvorbě. Kvůli té únavě jsem si tedy řekla sama sobě – je teď půlčtvrté ráno – že možná brzo umřu.
A tak jsem si tak řekla, že tento dopis opíšu i s tímto dodatkem pro své přátele.
Oslovení druhů mého života mi připadá vysoce důležité a čestné. Ale stejně mě to překvapilo, že to píšu. Ať tak nebo onak, to je lhostejné – jsem v té velké únavě, kterou právě pociťuji – byla najednou čilá, něco mě k tomu vybídlo, něco ve mně zavolalo. Tak je to zde.
Předtucha? Pouhá únava? Vyčerpání ze všeho fašismu, ze kterého zvracím hrůzou a ve kterém jsem prožila celý život? Nevím. Nebudu se v této zvláštní chvíli tvářit důležitě. To jsem bývala důležitá a do všeho se seroucí, když mi běželo o dokončení nějakého vnitřního plánu. Teď nevím.
Rozepíšu tento podivný úkaz těm, které jsem milovala a kterým důvěřuju, že se nebudou smát.
Už před třiceti lety jsem si představovala, že na mém úmrtním oznámení bude napsáno: Žila pro kočku -takový staromódní vtip z devatenáctého století, to je pro kočku - což znamenalo, že to je nanic.
Jsem unavená, tak už k tomu nic nedodám. Jsem zvědavá, jestli teď někdy umřu nebo ne. Jestli ne, tak to bylo z únavy. Jestli ano, tak mi něco řeklo, že bych měla napsat dopis kočkám. Ale kdopak co víme o pohnutkách takových nebo makových? Něco mě posedlo, napiš kočkám dopis. Tak jsem ho napsala.
Kdyby se stala ta věc, že teda jako mě klepne pepka, tak prosím Vás, kteří ten dopis dostanete, abyste si ho přečetli skutečně, ale moc bych prosila beze smutku, protože ve mně není ani smutek ani strach. Toho být na Vašem místě bych se držela. Nic není pěknějšího než vztahy. Není nic lepšího na světě, než milovati pavouka ve vězení. Protože milovat se prostě MUSÍ. Jináč stojí všechno za naprostý hovno. A je to úplně fuk, co člověk miluje. Akorát nesmí být kretén, co miluje svou kariéru. To je láska, ke které nemám nejmenší cit, dokonce ani ne soucit.
Berme to tak, že mě posedla touha psát si s kočkama. Stát se může všechno.