EK002233_0006_0001-0017

Moje dialogová listina

Franz Kafka

1
Když zemřel, jeho bývalá milenka, Milena Jesenská, o něm napsala: jeho díla odrážejí ironii a prorockou vizi člověka, jemuž bylo souzeno vidět svět s jasnozřivostí uvádějící ho do takového zmatku, který nemohl již dále snášet a uchýlil se proto do vlastního světa.
Byla to osobní, vynucená zkouška, která ho bez milosti dotlačila k tomu, aby se obrátil do sebe, do hloubek uzavřených rozumu. Tento sestup ke kořenům mýtů ho mění na jednoho z velikých spisovatelů tohoto století a možná na spisovatele, který více než kdokoli jiný ovlivnil velmi mnoho oblastí umění. Jeho tvorba klade ostatním tvůrcům bolestné, dobře formulované otázky, s nimiž se musejí vypořádat. Jak se ale Franz Kafka stal tím Kafkou, jakým je. Kafkou.

2
Sen v polovině přerušený ze samého strachu; v srdci jsem si přál, abych mohl povstat jako duše démonů, jako duše démonů minout řady lavic, v letu lehkém jako jsou mé znalosti matematiky minout učitele, nějakým způsobem projít zavřenými dveřmi ven, abych mohl přemýšlet a volně pobývat na příjemném vzduchu, který na žádném místě na světě, které znám, není naplněn napětím jako tam, ve třídě.

3
Mohl umlknout z hrůzy, ale žádná síla na světě nemohla ovládnout jeho svobodu, jeho myšlenky. Věřil tomu, že je neschopný, líný, zapomnětlivý, smolař /šlemazl/; seznam se prodlužoval jak se jeho opovržení sebou samým měnilo na nenávist k sobě samému. Ale opovržení, které mu působilo i nepůsobilo nevědomé uspokojení, nepochybně využíval jako obranu. V dětství vytvořená strategie „pohřbeného ještě za života“, byla vynucena a v následujících letech ji s obtížemi překonával. Psaní mělo také uspokojit přání přísného a nemilosrdného soudce, jemuž nebylo rovno, Kafky samotného. A soud pokračoval a protahoval se bez naděje, že se dosáhne urovnání nebo vyřešení kromě smrti. Protože psaní, tak tomu věřil, bylo jediným důvodem proč žít, jediným prostředkem, jak se udržet při životě. Píši, to znamená, že existuji, že jsem podoben bohu.

4
Někdo musel Josefa K. pomluvit, protože jednoho rána byl zatčen, aniž by se něčeho špatného dopustil. Bylo to předčasné účtování osudu určeného pro miliony. Účtování století, v němž se soudný den může stát běžnou denní událostí. Z čeho je obviněn? Kdo jsou ti soudci? Kdo může vykládat právo? S tvrdohlavým úsilím se snaží postavit moudrost a prostý rozum proti nenapadnutelné logice rozsudku založeného na zlu, které je rozumu nepochopitelné.

5
Židovství bylo pro něho způsob života, kterým rozum chce odůvodnit víru v židovského boha, v jeho boha, v lidský druh. „Ach,“ řekla myš, „svět je den ode dne těsnější. Nejdříve byl tak široký, až jsem měla strach, utíkala jsem dál a byla jsem šťastná, že konečně vidím vpravo a vlevo v dálce zdi, jenže tyto zdi se tak rychle sbíhají, že jsem už v posledním pokoji a tamhle v koutě stojí past, do níž běžím.“ - „Stačí jen, když změníš směr,“ řekla kočka a sežrala ji. 1/

6
Byl synem Hermanna Kafky, prosperujícího obchodníka s galanterním zbožím, který nebyl zhýčkaný jako jeho syn a tvrdě pracoval. Přesto on, pro něhož se peníze staly jediným měřítkem úspěchu a společenského postavení, přivedl na svět syna, který postrádá praktičnost a ctižádostivost svého otce.
Nedávno ses mne ptal, proč se tě bojím. Bezprostředně si vzpomínám jenom na jednu příhodu z prvních let. Možná, že si na ni také pamatuješ. Jednou v noci jsem dlouho naříkal a prosil o vodu.
Žízeň jsem samozřejmě neměl, ale trochu jsem chtěl zlobit a trochu se bavit. Po několikerém důrazném ale marném varování, jsi mne vytáhnul z postele a na rukou vynesl na balkon. A tam jsi mne nechal nějakou dobu stát o samotě, bez noční košile, před zavřenými dveřmi.
Za celý svůj život se mi nikdy nepodařilo zjistit souvislost mezi tou naříkavou a nesmyslnou prosbou, tehdy pro mne pochopitelnou, a zkušenosti naplno vyjádřenou skutečností, že jsem z vlastního domova byl vynesen ven. Ještě mnoho let poté jsem trpěl skličující myšlenkou, že ten mohutný muž, můj otec a nejvyšší instance, může téměř bez důvodu přijít a vynést mne uprostřed noci z postele na balkon, jako bych pro něho nic neznamenal.

7
Skutečná otázka otce Hermanna, která zůstala nezodpovězena, byla - jak se ty můžeš bát mne, když já se bojím tebe?
Dopis otci nebyl nikdy odeslán. Franz jej dal jenom své matce.

8
Vzpomínám si na jeden večer, šel jsem s tebou a matkou na výlet a tehdy jsem začal váhavě a s pošetilou vychloubačností mluvit o vztazích mezi muži a ženami. Jako obvykle jsem s tebou mluvil bez přípravy. Spokojil ses s poznámkou, že mi můžeš dát radu, jak se k těmto věcem bez nebezpečí stavět. Přesto se to hluboce dotklo mého pocitu studu. Představa, že sis před vlastní svatbou dával podobné rady, bylo něco, na co jsem nemohl ani pomyslet. Kdybychom na celém světě byli jenom my dva sami, tehdy by veškerá čistota světa stála a padala s tebou, ale po tvé radě se mi odhalila špína.

9
„Poručil jsem, aby mi přivedli koně ze stáje. Sluha mi nerozuměl. Sám jsem odešel do stáje, osedlal koně a nasedl na něj. Zdálky jsem uslyšel zatroubení trubky, zeptal jsem se ho, co to znamená. Nic nevěděl a nic neslyšel. U vrat mě zastavil a zeptal se: „Kam odjíždí pán?“. „Nevím“, řekl jsem, Jen pryč odtud, pryč odtud. Pořád pryč odtud, jen tak mohou dosáhnout svého cíle.“ „Ty tedy znáš svůj cíl,“ zeptal se. „Ano“, odpověděl jsem, „říkám to přece. Pryč odtud - to je můj cíl.“ 2/

10
V mládí jsem se o pohlaví zajímal málo, asi jako dnes o teorii relativity. Mou pozornost vzbuzovaly jenom nicotnosti. Například to, že ženy, které se mi zdály nejhezčí a většinou byly oblečeny do nejkrásnějších šatů, se považovaly za zlé.

11
Jak se mohl nechat svést a bojovat se sametovým dotekem, který ho navždy pohltí a potopí. Manželství znamenalo, že přestane být dítětem svých rodičů a bude muset zaujmout místo svého otce jako muž mezi muži.

12
Na podzim, kdy ukončil svá studia, už dále nemohl zanedbávat povinnost manželství, která vynesla na povrch dávné a chmurné záruky samoty, strachu, pláče a znechucení. Za nějakou dobu se tyto pocity změnily ve skutečnost. Tělesná slabost a duševní ochablost, z nichž ho obviňovalo jeho vlastní dílo, to vše ho přivedlo k málo povzbudivému poznání, že nikdy nebude mít děti.

13
Jeho vztahy k Felicii Bauerové trvaly několik let. Dvakrát zrušili zasnoubení. Toto drama se zachovalo ve dvou verzích, v Kafkově dopise Felicii a ve skice jeho nedokončeného díla „Ortel“.
Felicie v jeho dopisech a skutečná Felicie se navzájem lišily a obě dvě doplňovaly tragické a tak smutné stránky dramatu, které vypuklo mezi ní a Franzem.

14
Greta Blochová, přítelkyně Felicie, byla prostředníkem mezi nima. Možná by bylo lépe, kdyby se tak nestalo. Greta se zamiluje do Franze. Ve své žárlivosti předává Felicii Franzovy dopisy, které ji napsal a v nichž vyjevuje Gretě svůj strach z manželství s Felicií. Na společnou schůzku Greta přivádí Ernesta Weisse, Franzova přítele a přináší dopisy, které ji Franz napsal. Všichni tři mění pokoj berlínského hotelu, kde se setkávají, na soudní dvůr. S krutostí před ním čtou jeho intimní dopisy Grétě.
Po celou dobu soudu Felicie cítila, že skutečným soudcem je Greta. Z pozdějšího prohlášení se dozvídáme, že jako vždy soudcem a katem zároveň byl on sám. Tak končí jeho první zásnuby.

15
Ale vztahy mezi ním a Felicií Bauerovou pokračovaly dál a přivedly je k druhému zasnoubení. Nesnesitelná představa manželské povinnosti u něho určitě vyvolala pocit, že ji nikdy nebude moci splnit. Mám skutečný strach z toho / a lhal by ten, kdo by tvrdil, že se neříká ještě něco horšího/, že ti nikdy nebudu moci být manželem; a čím více budu jako věrný pes s temnými pocity, tím spíše budu moci jenom líbat tvou ruku nabídnutou v roztržitosti, nikoli na znamení lásky, ale jako výraz zoufalství tvora odsouzeného k otřesu a k věčné zdrženlivosti.

16
Vdaná Milena Jesenská byla opačnou odpovědí na jeho strach ze vztahu k ženám. Milena udivovala pražskou buržoazii. Byla z onoho druhu lidí, z nichž se stávají praví rebelové. Bouřila se proti všemu, co mělo nádech společenské konvence a zamilovala se do žida Ernesta Pollaka. její český křesťanský otec ji potrestal a na devět měsíců ji umístil do ústavu pro choromyslné. Brutální rány, svěrací kazajka a vězení byly cenou, kterou zaplatila za svou lásku. Provdala se však za Ernesta a s ním ne méně trpěla. Se svými smutnými zkušenostmi vydělat si, na protest překládá Kafkovy povídky do češtiny; také se do něho zamiluje a on do ní.
Psali si nejméně jednou denně. Poprvé v životě toužil po ženě. V podstatě opakujeme a píšeme stále to samé. Jednou se tě ptám zda nejsi nemocná a ty mi o tom píšeš. Jednou si přeji umřít já a podruhé zase ty. Jednou já chci před tebou prolévat slzy jako malý chlapec, jindy zase ty přede mnou jako malá holčička. Jednou, desetkrát, tisíckrát, stále chci být s tebou a ty říkáš to samé. Už je toho dost. Dost.

17
Když se chystala skočit, stál Franz nad propastí, připravený kdykoli skočit. A opět pokořil strach.
Já od tebe neodcházím, neodchází od tebe ani Frída. Ledaže by mne zemská tíže, číhající na mne, stáhla dolů až na konec. Ale jak je možné, že se to podařilo, zatímco ty žiješ a existuješ? Co by se stalo, kdyby za ním přišla do Prahy? Vždyť všechno možné se stává. Možné je jenom to, co se stává.
Několik dnů poté píše Maxu Brodovi. Poznala jsem jeho strach dříve, než jsem poznala jeho. Obrnila jsem se proti němu tím, že jsem se ho držela. Franz se nikdy neuzdraví. Franz brzy zemře.

18
Po jeho posledních a bezvýznamných zásnubách s Julií Vořízkovou, dcerou ševce, kterou potkal na jedné z klinik, a poté, co je také zrušil, říká Maxovi: „Proč je na cestě k smrti tolik zastávek? Proč to jde tak pomalu?

19
Psaní mě živí. A spisovatel, který nepíše je jako stárnoucí netvor končící šílenstvím. Co to vlastně znamená být spisovatelem? Psaní je sladká a krásná odměna, ale odměna za co? Tu noc se mi ozřejmila s úplnou jasností škola; povzbudila ho odměna za službu satanovi? Sestup k temným silám, osvobození démonu, které příroda omezuje. Temná objetí a všechno, co lze stvořit tam dole. O cestách nad námi už nevíme nic, když píšeme povídky na denním světle.
Možná, že jsou ještě jiné způsoby jak psát. Já znám jenom tyto. V noci, když mne strach nenechává spát, znám jenom tyto.

20
Vzdává se všech schopností těšit se z pohlaví, jídla, pití, filosofické meditace a hudby. Pouze monotónní práce úředníka po celý jeho život, pouze ta ho chrání před velkým bojem. Následkem všech zkoušek slábne. Své chabé síly soustřeďuje na psaní. Psaní ospravedlňovalo jeho život a také skutečnost, že nebude žít vlastním životem.
„Protože já musím hladovět,  nemohu jinak, „ řekl umělec v hladovění,“ „To se podívejme“, řekl dozorce, „pročpak nemůžeš jinak?“ „Protože,“ řekl umělec v hladovění, zvedl trochu hlavičku a s ústy našpulenými jako k polibku mluvil dozorci rovnou do ucha, aby mu nic neuniklo,“ protože jsem nemohl najít pokrm, který by mi chutnal. Kdybych jej byl našel, věř mi, že bych nebyl dělal rozruch a najedl bych se dobyty jako ty a všichni ostatní. „ 3/

21
Také čtení se změnilo na posvátnou práci velkého kněze, umělce v hladovění, a tak krásně napíše Maxu Brodovi.
Podle mne se vůbec mají číst jenom knihy, které spalují, které jsou sžíravé. Potřebujeme knihy, které na nás působí jako neštěstí. Knihy, které nás zraňují, jako stroj, někoho, koho milujeme více než sebe. Knihy vzbuzující v nás pocit, že jsme byli vyhnáni z lesa. Odstup od lidé přítomnosti. Jako sebevražda. Kniha musí být jako sekyra rozsekávající led, který je v nás.

22
Chorý a jemný Brod oplýval množstvím energie a veselostí, která byla úplným opakem Kafkovy melancholie a nerozhodnosti. Tento protiklad je provázel na cestě k životnímu přátelství, přátelství možná ojedinělému v dějinách literatury.
Veselý člověk se změnil na nejoddanějšího životopisce a ochránce literárního dědictví po Kafkovi. Brod byl předvídavým člověkem, který rozpoznal Kafkovu genialitu v době, kdy o tom nikdo neuvažoval. Vyznačoval se vzácnou šlechetností a vzácnými morálními kvalitami nejenom proto, že rozpoznal velikost Kafky, ale také, že ji přijal. Ve své závěti mu Kafka přikázal, aby po jeho smrti jeho díla spálil. Brod s neobvyklým citem tento poslední příkaz nesplnil.

23
Kafka za svého života neuveřejnil mnoho povídek. Každé uveřejnění nebo otištění mu působilo utrpení, protože byl velice přísným soudcem. A Brod, který tajně posílá několik úryvků Kafkových prací německému vydavatelství, by je neposílal, kdyby se Kafka sám o to ještě za života postaral.
„Neboť jsme jako kmeny stromů ve sněhu. Napohled tu hladce spočívají a řekl bys, že stačí malý náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde to jsou totiž s půdou pevně spojeny. Ale hleďme, dokonce i to je pouze zdánlivé.“ 4/

24
Praha nikomu z nás nedovoluje odejít; tato matička má drápky. Musíme zažehnout plameny na obou jejích koncích, na Vyšehradě a na Hradčanech, a možná pak budeme moci uprchnout.
Nikdy neuvolnila své sevření; on se v ní narodil, žil a byl v ní pohřben.
Jeho hlava odlitá do bronzu je pověšena na zdi domu a malý štít oznamuje, že toto je dům, ve kterém se narodil. Byla tam umístěna tři roky před oním smutným pražským jarem. Kafka, který po celý svůj život žil s protikladnými pocity, se změnil v symbol protikladných pocitů moci, která umístila jeho bustu na zeď, ale nedovolila číst jeho knihy. Jeho kamenný pohled připomíná Čechům, že dlouhé roky nemohly o něm mluvit, a přesto byl přítomen.
V době, kdy zkoumal svět, riskoval a vystoupil nesměle a roztěkaně ze svého nitra.

25
Výhled z Kafkových oken dosáhl až několik století nazpět.
Každý výlet do jejích zahrad, uliček různých kostelů ho klikatými cestami přivedl do vlastního nitra. Dříve než se město změnilo na konkrétní obrazy v jeho povídkách, na myšlenku, na scénu jeho života a smrti, musel si razit svou cestu ve světě stínů- Svět dospělých, s nímž se snažil bojovat samotou, kterou mu ponechaly a osamoceností z jejich soustavné přítomnosti. Toto město je jeho městem; bylo starodávným a každodenním místem střetu různých kultur, které v něm přebývaly. A v tomto vroucím kotli si židé vyhlédli velice spletitou cestu. Nebyli Čechy, nebyli Němci, Rakušany ani křesťany. Byli asimilujícími se židy; došlo u nich k syntéze, která je však zanechala ve zmatku a bez identity.

26
Chodil do divadla, na výstavy, na bály, v létě plaval a v zimě bruslil. Byla to kavárna Arko, chodili tam intelektuálové, kteří diskutovali a básnili u jejích stolků až do pozdních odpoledních hodin, hlavně proti surovému materialismu oné doby.  A byl to Kafka, který couval před chvástavou duchovností této kulturní scény. Bylo to ovzduší, které nevyhovovalo Kafkovu úzkostlivému hledání pravdy. Spisovatel, který hledal tajně a osamoceně.

27
Dům svých rodičů, kde psaní bylo až do smrti pro něho obtížné, však neopouští. Jedné zimy jeho sestra Ottla pronajímá pro něho pokoj. Maličký pokoj v uličce alchymistů, opředené zázraky a pověstmi, kde vchody do malých domků nutily Franze, aby se sklonil a ponořil do psaní. Během oné zimy, v pokoji, který si brzy zamiloval, mohl konečně žít.

28
Pokolení otců věřilo v peníze, pokrok a císaře Franze Josefa, ale ne v boha Israele. Jejich synové se však k nim obrátili zády a pustili se po nerovných cestách, dokonce proti jejich vůli; uvědomili si, že obnovují dávná pouta se vzdělanci a nositeli zázraků, a psali. Pokolení otců bylo naplněno vůlí, která přemohla religiozitu a chudobu židů. Synové ale zjistili, že dveře sálu jsou před nimi zamčené a pozorování světa klíčovou dírkou, zavedlo literaturu jako by na cestu vedoucí ze slepé uličky.

29
Píše Maxovi: „většina těch, kteří začali psát německy, chtěli uniknou židovství, zpravidla s neurčitým souhlasem svých otců. Tato neurčitost byla příčinou, která změnila celou věc na herezi. Chtěli uniknout, ale svými návraty zpět do minulosti, se dále drželi židovství svých otců, zatímco svými kroky vpřed pevnou půdu nezískali. Zoufalství, které z toho plynulo, jim posloužilo jako inspirace.

30
Celá tato literatura je útokem na skutečnost a kdyby mezi tím nepřišel a nezasáhl sionismus, možná že by se změnila na novou tajnou nauku jako je kabala.
„Před zákonem stojí dveřník. K tomuto dveřníku přijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustil do zákona. Avšak dveřník řekne, že ho teď nemůže vpustit. Muž uvažuje a pak se zeptá, zde tedy bude smět vstoupit později. „Možná,“ řekne dveřník, „teď však ne.“
Protože brána k zákonu je jako vždy otevřená…shýbne se ten muž aby se podíval bránou dovnitř. Když to dveřník zpozoruje, zasměje se a řekne: „Jestli tě to tak láká, zkus tam vejít přes můj zákaz. Ale pamatuj si. Já jsem mocný. A já jsem jen nejnižší dveřník. Sál za sálem však stojí dveřníci, jeden mocnější, než druhý…zákon má být přece přístupný každému…ale když se teď pozorněji podívá na dveřníka, …rozhodne se přece jen raději počká, až dostane dovolení vstoupit.“ 5/

31
„Po celá léta pozoruje ten muž dveřníka skoro bez ustání. Zapomene na ostatní dveřníky a tento první se mu zdá být jedinou překážkou, pro niž nemůže vstoupit do zákona. Proklíná tu neblahou náhodu, první léta bez ohledu a nahlas, později, když zestárne, si už jen brumlá pro sebe…Posléze mu ochabne zrak, a on neví, stmívá-li se kolem něho doopravdy nebo klame-li ho pouze vlastní zrak…Před smrtí se mu v hlavě soustředí všechny zkušenosti celé té doby v jedinou otázku, již dveřníkovi dosud nepoložil. Pokyne mu, neboť není již s to vztyčit tuhnoucí tělo. Dveřník se k němu musí hluboko sklonit, jelikož rozdíl ve velikosti se značně změnil v mužův neprospěch „Copak chceš teď ještě vědět?“….
„Všichni přece dychtí po zákonu, „řekne muž.“ „Jak to, že za všechna ta léta nikdo kromě mne nepožádal, aby byl vpuštěn?“
…Dveřník…zařve na něho: „Tudy nemohl být nikdo jiný vpuštěn,  neboť tento vchod byl určen jen pro tebe. Teď půjdu a zavřu ho. 5/

32
Kafka odmítá přestřihnout pupeční šňůru spojující ho s jeho kořeny. Horlivě se učí svému skutečnému a zapomínanému jazyku, hebrejštině. Odmítá podílet se na útoku na skutečnost a intenzivněji pátrá po svých skutečných předcích, lidech, kteří vytvořili velké společenství kabalistických vzdělanců, ve středověku byli nositeli tajemství a kteří spočívali pod spletí starověkých náhrobků na starém pražském hřbitově.

33
Je to nepochopitelné samo o sobě, že vstáváš a opouštíš tak nenáviděné místo. To jsem právě pozoroval z okna. Jezdecká policie, četnictvo, připravené s bajonety k útoku. Dav lidí se rychle rozptyluje a tady nahoře v okně /zůstává/ pocit nesnesitelné hanby, že život je neustále pod dohledem.

34
Nevěřil lékařům a sám hledal cesty jak se vyléčit z nemoci, která ovládla jeho tělo. Ve 20 letech se stal vegetariánem a připravil si pro sebe složitou dietu, kterou po celý život s vírou dodržoval.

35
A tehdy přišlo první chrlení krve. Už se nikdy neuzdravím. O tuberkulóze se netvrdí, že ji lze vyléčit vyleháváním na lůžku, ale zbraní, která je pro mne nejdůležitější, pokud jsem naživu. Tato zbraň a já nemůžeme zůstat na živu současně.

36
Zdá se, že krvácení jedné noci odplavilo všechny problémy manželství, práce až po nespavost a bolesti hlavy, s nimiž po léta jeho rozum, svědomí a vegetariánská strava marně bojovaly a snažili se je vyřešit.

37
Nikdy se necítil tak svobodný jako ve vesnici na samotě, kde bydlela Ottla a kam si odejel odpočinout. Objevil dlouhé podzimní večery při svíčce s Ottlou a během dne pracoval na zahradě.  Zde na svém vrcholu začal žít v blízkosti tajemného paláce, který byl nedobytný. Svět, ve kterém není bůh, ale přesto naše vykoupení je na miskách vah. Zákon, který není možné dešifrovat, ale bez něhož jsme ztraceni.
Ovládala ho myšlenka a on psal v horečce o paradoxech odedávna doprovázejících jeho a náš život.

38
Frída, která se mu hned po odchodu pomocníků usadila na klíně, řekla: „Co máš, miláčku, proti pomocníkům? …neustále po mne číhají,…a je to hnusné“, řekla Kafka…“Myslím, že ti rozumím“, řekla a pověsila se mu na krk a chtěla ještě něco říci, ale nemohla ze sebe dostat slova; a protože židle stála hned vedle postele, překotili se a spadli dolů.“ a tam zůstali ležet. Ona cosi hledala a on cosi hledal…a jejich objetí a vzpínající se těla jim nedávala zapomenout…jako když psi zoufale ryjí v zemi, tak se oni ryli ve svých tělech a bezmocně, zklamaně, aby ještě nabrali zbytek štěstí, přejížděli chvílemi jejich jazyky široce druhovu tvář.“ 6/

39
Zjevila se mu náhle před jeho smrtí. Dora Dymantová, poslední žena, kterou miloval. On byl vše, co mu odhalila, Jemný, srdečný, který se o ni velmi bál. Utvářel jejího ducha a vedl její kroky. A nadto muž, který ji zoufale potřeboval. Tato jeho potřeba se stala smyslem její existence. Milovala ho.

40
Zatímco byl Franz okouzlen tímto hezkým děvčetem plným života, chtěl na ni, židovce, která ovládala řeč, aby poznala celý jeho život. Napsal jejímu otci a požádal ho o její ruku. Rabín malého města říká: ne. Pronajímají si v Berlíně společný byt a žijí v hrozné bídě. Bylo to pro něho přesto milosrdné období. Franz toužil žít jako nikdy předtím. Hodiny trávili předčítáním jeden druhému Hlavně v hebrejštině. A společně snili malé sny.

41
Zranění v krku mu den ode dne více ztěžovalo mluvení a polykání. Nejhorší ze všeho bylo, že nemohl vypít ani skleničku vody. Ale jeho touha po ní mu poskytovala uspokojení. Žízeň se stala mnohem horším utrpením než hlad. Touha po nějaké tekutině zaplavovala jeho vědomí sněním o minulých radostech. Nad tím vším byla bolest, trvalá bolest a dvě alkoholové injekce denně, samy o sobě bolestivé přímo do vrchního hrtanového nervu, mu jen málo dovolovaly zapomenout.

42
Přítomnost Dory, její pouhá přítomnost, změnilo jeho Jobovo utrpení a vítězství lidského milosrdenství. Polož na chvilku svou ruku na čelo, abys mi dodala odvahu, píše jí na lístek, když zcela ztratil schopnost mluvit.

43
Opustili rychle město a přišli k malému, opuštěnému a tichému lomu. Muži posadili K. na zem tak, že jeho záda spočinula na kameni, na který položili jeho hlavu. Pak jeden z nich si rozepnul plášť a vytáhnul dlouhý a tenký nůž. Nůž byl naostřen z obou stran. Pohled K. padl na nejvyšší poschodí domu, který stál poblíž lomu. Okno se otevřelo a najednou se někdo vyklonil ven a roztáhnul paže. Kdo je to ? Přítel? Někdo, kdo chce pomoci? Kde je soudce, kterého nikdy nepotkal?
Kde se konal Soud, k němuž se nikdy nedostavil? Ale ruce jednoho z mužů uchopili krk K. a druhý muž zabodnul nůž do jeho srdce. Jako pes. řekl K. A bylo to, jako by řekl, že ta ostuda zůstane i po jeho smrti.

44
Z posledních sil píše rodičům poslední dopis. Ale už jich neměl tolik, aby dopis dokončil. Dora mu bere dopisní papír a dokončuje dopis místo něho. Na konec doplňuje zesláblým rukopisem: napsáno v pondělí 2. června 1924. Zemřel v úterý 3. června 1924.

Konec

1/ Franz Kafka, Popis jednoho zápasu, přel. Vladimír Kafka, 1986 Praha, Odeon, s. 174
2/ F. Kafka, Popis jednoho zápasu, přel. Vladimír Kafka, 1968, Praha, Odeon, s. 176
3/ Franz Kafka, Povídky, přel. Vladimír Kafka, 1964, Praha SNKLU, s. 228
4/ Franz Kafka, Povídky, přel. Vladimír Kafka, 1964, Praha SNKLU, s. 32
5/ F. Kafka, viz odkaz č.4, s. 130 a 131
6/ F. Kafka, Zámek, 1969, Odeon, Praha, s. 56