EK002160_0005-0010

Ester Krumbachová

POD ŠATY.

1.
Móda patří k tajemstvím. Co to vlastně je a jak se k ní přišlo - jak se přišlo k celým soustavám barevných ladění a ladění vzájemných tvarů, souhře různých materiálů, které vždycky znovu vytvářejí novou a neopakovatelnou podobu - o tom se ví vlastně tak málo jako třeba proč člověk vydává hlas, kterému se říká zpěv a proč maluje obrazy, to jest na ploše vytvořený zdánlivý prostor, objem, v slabé, několika milimetrové vrstvě barev, to všechno je vlastně velmi podivné. Hlubiny mysli člověka jsou asi skutečně samá tajemství.

2.
Možné je, že  ze všeho na světě nejvíc si lidé chtějí hrát, že chtějí představovat - podobně jako na divadle - něco víc než lidi, kteří se narodí a umřou, možná docela, že si lidi hrají právě proto, aby na to nemuseli myslet, a aby na to nemuseli vůbec myslet, půjčují si ze všeho kolem sebe, půjčují si vůně květin, protože chtějí vonět jako květiny a půjčují si kožišiny, jako že mají kožišinu, nasazují si tak velké paruky, aby jejich hlava vyhlížela spíš jako hlava lva než lidská, a cinkají zvonky na rukávech a zametají peřím na klobouku podlahu, jak hluboce se při pozdravu klaní - anebo se zaklánějí dozadu, aby se co nejvíc natáhli, aby bylo vidět jejich krásnou vestu nebo náprsenku - a v tom hraní se zdá všechno méně krátké, méně nesrovnalé, méně smutné a snadnější, ani se nezdá, že život každého je zarámován do narození a smrti, a že je naplněn křivdami, jak o tom svědčí celé dějiny civilisace.

3.
Možné taky je, že lidé mají chuť neustále vyslovovat, vyjadřovat, zaznamenávat své nálady, volně s nimi nakládat, používat je jako ozdoby. Tuhý skládaný límec dvorní španělské módy, který napřimoval krk, a tím páteř, který upjatě rámoval hlavu, nutil člověka, aby se otáčel vlevo i vpravo strnule, dodával přísné příchuti i tomu, kdo přísný vůbec nebyl, tkaniny, které se nadouvaly a vlály, jak byly lehké, kladly důraz na dobrou náladu, na chuť bavit se, podobat se bohyním jara - v italské renesanci se tak snažily vypadat ty nejvážnější dívky. Tomu, kdo prohlédne galerii starých portrétů, se může právem zdát, že se lidé jednoho století lišili naprosto od druhého, že se přirozené rozměry lidského těla zkracovaly a prodlužovaly, bytněly a průsvitně, to vše s neutuchající chutí proměňovat se.

4.
Aby se zjev člověka přivedl k co největší dokonalosti, bylo zapotřebí zrcadla.
Zrcadlo hraje zvláštní roli v bájích, pohádkách, není to s ním tak docela jednoduché. Často prý ze zrcadla vyskočil ďábel, často zrcadlo zahubilo toho, kdo se do něho příliš dlouho díval - a tak jako ve všech pohádkách, běží i zde o obraz, o nadsázku, týkající se lidského nitra.
Zrcadlo naučilo člověka ovládat nejen záhyby na šatech, ale také držení těla, výraz rukou a obličeje. Člověk si brzy povšiml, že mu to sluší, když je dobře a vlídně naložený a že k sobě přivolává úspěch, když je sebejistý a sám sobě se líbí - a podle toho se zařídil.
Tak zvané dobré, vybrané chování není ničím jiným - součástí ceremoniálů dvorních a politických nebo náboženských se stal úsměv, vlídná sebejistota, tichý, příjemný hlas a měkký způsob vyjadřování, pěkná chůze, ovládané pohyby - zrcadlo vydalo svůj hladký a chladný plod, bohužel ke skutečné domluvě lidí navzájem je dobrě chování příliš málo už proto že vylučuje řeč o problematických stránkách života.

5.
Člověk se narodí bez ozdob, bez moci, bez funkce. Dříve než ho ukážou příbuzným, zahladí všechny stopy jeho zrození - umyjí ho, zavinou, zabalí, ozdobí.
Stejně tak s mrtvým. Mrtvé tělo se neukazuje pozůstalým dříve, dokud není zastřen proces smrti, ale zatímco miminka jsou si konce konců podobná je člověk kladen do hrobu s odznaky své funkce, bere sebou výsledky svého života - žebrák hadry a král královský plášť a jeden od druhého se odlišuje tak hluboce, že se zdá, jako by to ani nebyl jeden rod, totiž lidé, ale jakoby skutečně postavení, moc a zdvořilá kariéra vytvořila stupně, podle kterých se jeden zvětší do nadživotní velikosti a druhý se ztratí v nic.

6.
Možná, že se oblečení vládců opíralo o smyslové poznání, že těžké je víc než lehké, že býk budí větší úctu než myš, že velké znamená také silné, neústupné, nepřemožitelné, kdežto malé je snadno zničit a zahubit. Výrazy, jako vzít na lehkou váhu nebo závažné obvinění, jsou z toho druhu poznatků.
Stejně tak si člověk všiml, že vysoké je vznešenější, protože nedosažitelnější - jako třeba jablko na vysoké jabloni - kdežto nízké, třeba tráva, je určeno k chůzi, a tudíž k pošlapání.
Možná tedy že si králové, faraoni, papeži, vládcové všeho druhu posadili na hlavy vysoká znamení v podobě čepice, mitry, koruny nejenom proto, že jim dodávala váhy a velikosti, ale možná i proto, že je doslova smyslově, tělesně zvětšovala, proto jejich oblečení aspoň pro oficiální příležitosti nebylo možná nikdy z lehkého materiálu, nýbrž bylo těžké a hutné - král za sebou táhl plášť, jako by to byl on sám, jako by váha pláště byla jeho vlastní vahou, jako by široké záhyby, které se rozprostíraly kolem panovnic, byly ony samy, které zabírají místa pro několik lidí - tak se lidé ztotožnili se svým oděvem, tolik víry mu propůjčila jejich záhadná obrazotvornost, že se tak dávali i pohřbívat, aby ani po smrti neztratili nic ze sebe.
Ale růstem nároku přestala být mitra nebo koruna postačujícím znakem velikosti - a možná to byla židle, kdo si na ni usedl, převýší ihned všechny ostatní, kteří seděli na zemi, jeho tělo nabylo důstojnější pohonu, kolena daleko od hlavy, trup vzpřímený, postava daleko větší než druhé. Dokud byla židle vzácností, výsadou, trůnem jenom pro někoho - nebylo zapotřebí ničeho víc, ale jakmile se stala místem k sezení, jakmile nahradila zemi více lidem, musela se výsadní židle snad - možná - přestěhovat výš, aby byly zachováno rozdíly vztahů.A tak možná vznikla schodiště, s trůnem nahoře a slovo poddaný nemá znamenat nic jiného, než že je to člověk pod někým, člověk níž, tedy ten, kdo má menší cenu a nadřízený je ten, kdo je výš než poddaný, kdo je nad ním a má tedy větší cenu.

7.
Ošacení vojáků, vojevůdců, válečníků jeví ve všech dobách nejenom velkou slušivost, ale dokonce i hravost jako by válka nebyla utrpením všeho druhu, ničení a smrti, ale pouze jakýmsi hřištěm, na kterém muži ukazují svou bojechtivost, svou udatnost, své vítězství, a to všechno i v šatech, které jednak vyhovují tomuto druhu činnosti a jednak jsou co nejhezčí, aby se líbily ženám, dávaly jim představu o síle jejich druhů.
Výzdoba vojenského oblečení je jedna z nejbizarnějších. Někdy připomíná některou z přírodních sil zvířat - vlající koňský ohon na helmici, kůže lva, peří ptáka, volské rohy, kožišiny - to všechno měla nadsadit sílu válečníka, to všechno mělo udělat z muže obraz větší a hroznější než muž sám, mělo naznačit jeho pudy a v tomto roztodivném převlečení z člověka v nadčlověka byly rozvráceny kultury, národy, beze stop zmizela města vybavená k životu.
Často se říká, že lidstvo válčilo - ale nebylo to lidstvo, byli to muži. Je taková hříčka: člověk rovná se muž, žena rovná se žena, a ženy, starci a děti se počítají vždycky zvlášť, když lidstvo válčí - počítají se jaksi pro přesnost a celkový úhrn.
Muži vytvořili všechno, svět, jaký je - silnice, města, státní zprávy, filosofické soustavy, malířství, architekturu, měnu, takže by se dalo předpokládat, že i módu vynalezl tento duch, ovládající svět, který ale bohužel ve sporech neoplývá, jak je vidno z dějin, ani rozumem, ani rozvahou ani dobrou vůlí.
O ženě byl vysloven velmi tvrdý soud, byla dokonale odsouzena - a mezi její nejhorší vlastnosti byla počítána marnivost, parádivost, která ale vyplývá z touhy po muži, kterému se chce líbit, kdežto nádhera uniforem, zlata, stuh, peří, plᚍů, rukavic, bot, tato paráda, tato krása k sobě neláká životní družku, nýbrž je obrazem, který zastírá, ozdobuje pouze smrt a utrpení.
Jak se zdá, je tento obraz tak sugestivní, že se líbí i ženám daleko víc než mnohý jiný a to je také tajemství, které snad nelze rozluštit.

8.
Nikdy nevyžaduje móda uniformitu, dává určité osobnosti možnost, aby se zařídila po svém - tak třeba Alžbětu Anglickou vidíme v šatech, jaké by si nebyla mohla dovolit žádná jiná žena její doby: celá sukně je totiž pokryta obrazy mořských ryb, ptáků a rostlin, volně, nesymetricky komponovaných, takže celá ta sukně působí jako jakási malebná a velkolepá mapa mořské přírodovědy a za ní stojí Alžběta nedotknutelně zavalitá ve svém majestátu a za Alžbětou se tyčí vysoký límec.

Samozřejmě, osobní odchylka dovolena vždycky někomu byla - ale základní ladění bylo nutno dodržet, bylo přísně zakázáno použít jiné nálady, to platilo pro každého, i pro Johanna Sebastiana Bacha, který nosit paruku stejně huňatou a dlouhou jako kterýkoliv sudí - protože konvence, konvence sváže každého k každé době a nedovolí mu ani uvažovat o tom, že by snad vlastně mohl být někým zcela jiným, kdyby žil v jiném století. A tak člověk, kterému by slušela móda gotiky nebo ranné renesance, protože má dlouhé a štíhlé tělo, dokonce snad i hubené nohy, je nucen dnes nosit třeba sako a plstěný klobouk, ve kterém vypadá zbídačele, uboze, kdežto v gotice by slavil triumfy krásy. Konvence mu však nedovolí, aby nastoupil do tramvaje oděn v přiléhavý trikot, krátký kabátek s pláštěnkou a botky se zvednutou špicí.

9.
Je možné, že záře kolem hlavy svatých není v podstatě ničím jiným, než obrazná vyjádřením myšlenky, která sídlí v lidském mozku a která odděluje člověka od přírodního světa instinktů.
Myšlenky lidí nejsou vždycky jen dobré, prospěšné společnosti, ale pokud dobré jsou, bylo jistě velice výstižné přirovnat je k záři, protože světlo dne, světlo slunce znamená ve smyslech člověka a v jeho zkušenosti dar života proti tmě, která vždycky znamená jisté nebezpečí.
Bohužel v některých hlavách sídlí daleko spíš tma než světlo, historie má celá tmářská období, odporující rozumu, potírající jakoukoliv přirozenou myšlenku dogmatismem jakéhokoliv druhu. Tak byly doby, kdy se vysokoškolští profesoři dohadovali o tvaru kopyt ďábla, o jeho zjevu a jiných směšnostech, a výsadní skupinou byly zahalení mniši.
To byla novinka středověku, kdy se vyrojily jako zvláštní uniformy kutny s kápěmi. Toto oblečení nebylo ničím jiným než napodobením oděvu nejchudších lidí, kteří si před deštivým počasím chránili hlavu kápí a celé tělo docela prostě sešitým pytlem, a mniši na znamení, že vyznávají chudobu, nemajetnost jakožto filosofii, si tento oděv přivlastnili bohatly a ze symbolu pokory a chudoby se stala pouhá hromada látky, která neznamenala pro filosofické potřeby světa už nic než překážku svobodě myšlení.
Samozřejmě, že se temnota mysli neukrývala vždycky jenom pod ošklivé hadry náboženských fanatiků. V současné historii, v době hygieny, dokonalejší zdravovědy byli právě SSmani vybírání z nejhezčích, nejurostlejších chlapců, jejich zjevu byla věnována péče jako operetním hrdinům. Ani tento zjev zjev není v dějinách ojedinělý: nejkrutější tyrani stavěli na odiv své tělo, svoje oblečení - jako takový Kaligula, který dával oblékat svoje sochy do téhož oděvu, který měl na sobě - a bylo to elegantní římská tóga, jejíž půvab se už nikdy v pozdější historii nedal napodobit, který byl jedním z vrcholů krásy a volnosti lidského těla a který ze všeho nejvíc vyjadřoval demokratického ducha.
O hodnotách tedy podoba věcí vypovídá buďto mylně, nebo málo, nebo vůbec ne. Vypadá to tak, že rozhodující je přece jen myšlení, které bere nebo dodává cenu člověkovi.