EK001294_0003-0006

Tak – teďka Ti píšu na Tvoje přání o želvách. jak víš, mám dvě a dala jsem jim jména Snůpy a Vůdy. Snůpy je veliký a Vůdy je malý a pořád se bál a zatahoval se do krunýře. Všimla jsem si mnohokrát, že Snůpy Vůdyho napadá kouše ho do pacek – mimochodem, přední packy vypadají jako ploutve s dračími šupinami a zadní nožičky jsou dojemně malé a připomínají nejspíš nohy miniaturního slona. Myslela jsem si, že Snůpy je kluk a Vůdy holka a že to je takové namlouvání – ale jednoho dne jsem uviděla, jak mrňavý Vůdy buší přední částí krunýře do krunýře Snůpyho a teprve mi došlo, že jsou to dva kluci, jeden silný a sebevědomý a druhý zakrslý, bázlivý, který se v ten jeden den zmohl k odporu. Samozřejmě, že prohrál – to jen v legendách se povídá o vítězství Davida nad Goliášem a chudák Vůdy mazal pryč rychlostí, jakou svět u želvy neviděl.
Dobrá. To byl úvod. Rozhodla jsem se, že to nějak zařídím, aby se malinký a slabý Vůdy dostal na nohy, aby chytil sebevědomí, které želvy těžko nabývají v zajetí.
Chvíli to trvalo, než jsem pochopila, oč běží. Ale když se to stalo, vymezila jsem Vůdymu místo na vyvýšeném místě na terase, aby tam měl klid a trochu se najedl, protože byl stále slabší a pořád spal i v jarních a letních měsících. Vůdy se tam neklidně procházel a stále pozoroval svého soka Snůpyho na podlaze terasy který také pozoroval velmi přísným okem opět jeho. / V přírodě je to běžné, ale člověk, který si vezme od svou ochranu více zvířat musí se postarat o to, aby byla dodržena určitá hranice. Takový malý Vůdy by v přírodě určitě zahynul – v nerovném souboji.
Po několika týdnech jsem udělala náhodný pokus: zakryla jsem Vůdyho listím z rajčat, které rostou – čirou náhodou vedle popínavé rostliny – a které jsem právě ostříhala pro jejich přílišné množství. Jakmile jsem Vůdyho zakryla listím, umlkl a tiše seděl, pospával, pak vystrčil černou hlavičku se zelenými tvářemi a myslím si, že si docela pěkně snil. Toto náhodné objevení charakteru Vůdyho mě nadchlo a další den jsem mu, když jsem ho vynesla z bytu znovu na terasu a opět ho zakryla listím, připravila pod nosík potravu. Chroupání listí a ta chuť do života bylo úžasné. Snůpy se mezitím dozvěděl, že svého soka nemůže trápit. Bloudil marně pod šir…
Snůpy se dozvěděl cestou, kterou jsem nikdy nepochopila ani u jiných zvířat, která si podávají informace perfektní cestou – ku příkladu, vrány, holubi neochočená zvířata – ba dokonce i žáby – o kterých bude řeč jindy, že jeho menší a týraný spoluzajatec není v dosahu jeho moci. Přicházel pod zvýšenou širokou lavici na květiny, ukončenou zdí terasy, kde si byl zatím Vůdy a snažil se škrábáním do zdi vylézt nahoru.
Pokud nebyl Vůdy zakrytý listím – čili, pokud se cítil ohrožený holou oblohou nad sebou a nepřítelem Snůpym, byl velmi nervózní, pobíhal sem a tam a snažil se seskočit, což se mu dvakrát bez mého dohledu povedlo. Nevím jak, ale jednou byl zpět v bytě a podruhé ležel bezmocně na zádech na terase, mával okončetinami a bylo možná štěstí, že Snůpy o jeho bezmoci nevěděl, protože se vrátil dveřmi z terasy pod postel kde má svou „postel“ a tam spal.
Náhoda, která mě přivedla k tomu, abych Vůdyho zakryla, mi umožnila další pozorování.
Snůpy se po několika týdnech škrábání vzdal a přestal se zajímat o vyjeveného, vystrašeného Vůdyho. Vůdy to skutečně pochopil – zakrytý listím pozoroval přes přední ploutev Snůpyho a zničehož nic začal jíst naplno a s výrazem úplného bezpečí. Začal projevovat chuť k životu. Sám vylezl v bytě a našel si nějaké své útočiště – mohu říct, že mě to překvapilo: Vůdy zalezl do míst, kam mu to jeho malý krunýř umožňoval a kam se velký Snůpy za ním nemohl dostat.
Navíc jsem s Vůdym začala mluvit smluvené heslo s jistou specifickou intonací v hlase. Na začátku byla jeho hlavička naprosto ukrytá v krunýři. To trvalo dva, tři týdny. Po opakovaní téhož „rituálu“ se Vůdy přestál bát, nechal na sebe mluvit, díval se na mně záhadnýma očima plaza, oči, které mívaly vyděšený a ostrý pohled, se změnily. Vůdy se na mně začal dívat jako na dobrého partnera. Smluvené heslo bylo, opakování jeho jména, aby si zvykl, že tento vydávaný zvuk znamená bezpečí. Opakovala jsem mu: Vůdy, Vůdy, Vůdy...ty kluku jeden, ty netvore šerednej a jiné lichotky, ale slovo Vůdy bylo to vedoucí zvukové znamení, že se nemusí bát.
Přistoupil na to. Začal jíst, kdykoliv jsem Snůpyho odstranila z terasy, to znamená, že jsem Snůpymu předložila potravu v bytě anebo při jeho zvědavosti jsem mu nabídla vycházku na jeho milovaná místa, ku příkladu do koupelny, kterou si sám pro své potěšení objevil, se Vůdy naprosto sebevědomě a zvědavě prošel po bytě i terase sem a tam všechno očuchal, a všechno si zaznamenal do svého duševního deníku. Všimla jsem si, že se bál ptáků. Někdy proležel celé hodiny s hlavou obrácenou k obloze a měl na tváři jednak zasněný, jednak ustaraný výraz, protože Vůdy neví, že je v zajetí a že ho neuloví ptáci, kteří loví želvy. Velmi často jsem pozorovala, že Vůdy se cítí bezpečnější a bezpečnější, že se oddává slunečnímu světlu, jeho sloní nožičky vyjadřovaly v důvěřivé poloze rozkoš ze slunečního svitu. Jeho psychický stav se změnil, získává sebedůvěru po zavolání „Vůdy Vůdy“ pozorně se na mně dívá, když ho držím v dlani – je velmi maličký – a když mu vysvětluju tím stylizovaným hlasem, že je nenapodobitelný mladík, neuhne a neschová se, ale poslouchá, nehne v sebeobranném reflexu ani jednou okončetinou. To jest Vůdy pochopil, že je chráněný. To znamená, že Vůdy, skutečně nenapodobitelný ve výrazu své želví tváře a ve svém celkovém chování, pochopil, že má ochranu, že se nemusí bát.
Snůpy je ovšem rozený hrdina. Když jsem obě dosti zbídačelá zvířata koupila odvezla je domů, vyřítil se Snůpy jako první, on to byl, kdo v autě škrábal do krabice jako šílenec. Ale jakmile byl vypuštěn v bytě, okamžitě se rozběhl a začal všechno očichávat, se vším se seznamoval. Dala jsem na počátku dvě klece, kde byly kameny a písek. Snůpy tehdy ještě vůbec neútočil na menšího Vůdyho a když jsem jim nabídla potravu Snůpy mi ji bral z ruky. Nevím, jestli byl předtím v kontaktu s nějakým člověkem, ale choval se jako ochočené zvíře. Vůdy naopak potravu odmítal a byl vyděšený, nekomunikoval.
Snůpy se po několika měsících obeznámil s bytem natolik, že si vybral zvláštní ložnici: skříňku v koupelně, kde často přespává. Najde si bezpečně cíl, svůj cíl, nebloudí a netápá, jde najisto. Pak spí na měkké podložce. Tam pak spí na malém kousku žínek, pro které se rozhodl.
I jinak je Snůpy rozkošný mládenec. Nebýt jeho útoků, které stanovila sama příroda, jak je krutý a útočný vůči Vůdymu, považovala bych ho za příjemného chasníka. Jenže – samozřejmě – je to omezené vědění, samec s druhým a slabším samcem spolu vždycky zápolí. A lidské vědomí o přírodě je víc než hloupé. To by si měli uvědomit hlavně ti, kteří o želvách nic neví a dají slabšího a silnějšího samce do společného zajetí, ve kterém je ten slabší bit možná víc než v přírodě, protože nemá, kam by mohl uniknout. To mi připadá velmi kruté, nesvědomité.
Vracím se k Snůpymu. Snůpy má ku příkladu velký smysl pro mazlení. Když jsem se toto léto opalovala na terase přidrandil Snůpy se zvednutou hadí hlavičkou, očuchával mi okončetiny a rozhodl se na ně vylézt. Jakmile se usadil na noze nebo ruce, oddal se tichému zívání, očichával mou kůži a zdálo se, že je mu velmi dobře. Když mi jeho tělíčko už vadilo a odložila jsem ho opět tam, kde byl předtím, okamžitě bez váhání, našel totéž místo a opět se na ně usadil.
Snůpy je prostě cílevědomý. Když se mu nabídne potrava, kterou nechce, nebo právě nechce, udělá první rozmáchlý krok přímo do předložené potravy ale je jasné, že ji statečně překročí. Protože jsem pochopila, jak je tvrdohlavý, udělala jsem s ním takový pokus: postavila jsem mělkou misku s potravou daleko od něj, ale tak, aby na ni viděl. Snůpy pokaždé váhá, jestli má anebo nemá uposlechnou diktát: najez se, Snůpy. Zívá, otálí, dívá se sem a tam. Pak ve skoro devadesáti procentech obejde misku, dělá, že nic, pak se zamyslí, často si přitom promne oko přední ploutví a dá se do jídla.
Prostě Snůpy nesnáší nic, co se mu nařizuje. Mohu ho pětkrát po sobě obrátiti jiným směrem – Snůpy si všechno ve svém po svém promyslí – někdy to trvá dlouho – ale pak se vydá směrem, pro který se rozhodl.
Nevím tedy, jak je to s tvrzením, že želvy jsou hloupé a infantilní přežitky přírody.
Já si myslím, že nic není hloupé už proto, že by to nepřežilo.