EK001222_0019–0025

Praha, 24.dubna 1991.

Petře.

“Já pláču Manon. Žádný hrdina. Já vás mám šíleně rád.” To je jeden z veršů Vítězslava Nezvala ze hry Manon Lescaut. Já pláču taky, bez rýmů a bez mužského já. Nevím, jestli Vám něco je, ale na Vás dennodenně myslím a dnes po našem telefonickém rozhovoru /ale i po tom předešlém/ z Vašeho hlasu čišela nějaká sebeobrana přede mnou anebo před lidmi vůbec, to nedokážu rozluštit, ale protože věci jsou takové, jaké jsou, ptám se, jestli na tom nemám nějaký podíl. Když jste mi řekl, že jste byl nemocný “ale to nic”, udělalo se mi špatně. Když jsme domluvili a já jsem se líčila, protože jsem musela splnit idiotských podmínek života /vždy jsem měla hospodyni nebo alespoň pomocnici na odnášení a přinášení lahví s minerálkami, na odnášení a přinášení prádla z prádelny, na cestu do čistírny /zjistila jsem, že jsem bledá jako smrt a že se mi třesou ruce. Byl to vliv našeho rozhovoru anebo to jsou skvrny na slunci, o kterých říká Švejk, že jednou, když byly skvrny na slunci, zfackoval jeden host v hostinci u Banzethů v Nuslích číšníka a že byl odveden policií za katr a že to bylo vlivem slunečních skvrn. Jenomže to, co píšu, je čistě akademická výmluva. Já vím, že to bylo z Vašeho tónu, že jste tak sám, že nechcete nikomu nic říkat, protože nikdo za to nestojí – to já znám až příliš dobře a Vaše existencialistické pocity znám bohužel tak dobře, že se neodvažuju Vám už nikdy říkat nic vesele optimistického. Není to tak dlouho asi šest let, po návratu z N.Z., jsme psaly s Chytilovou scénář na “Faunovo příliš pozdní odpoledne” a smály jsme se a tvořily věty, které se prostě nedaly napsat do scénáře, jak byly odporné, směšné, pravdivé – bylo vedro k zalknutí, takže jsme ležely v bazénu a na okraji byly papíry, kde jsme ve vodě psaly. Obloha byla modrá až k zoufalému pláči, obloha, volající po štěstí a lásce a rejdech a probděných nocích – a byla pro mne současně děsivá svou prázdnotou lhostejnou k umírajícímu pod toutéž oblohou v poušti. A kdykoliv mě Věra opustila, aby vařila dětem kašičku na zeleném rendlíčku, modlila jsem se, aby se rychle vrátila, protože vědomí pouhé nutnosti toho, že jsem se narodila, mě nutilo k vnitřnímu řvaní – a hned na to ke zděšenému mlčení. Protože ona vnímala pouze scénář, srandu z něj vyplývající a já jsem byla sama.
To, co píšu, se dá jakž tak vyprávět – ale není to samozřejmě celý kus mého života, kdy jsem tonula v hrůze – a byla jsem tak mladá, že jsem k tomu takzvaně neměla nejmenší důvod – že existuju, že jsem odsouzená k smrti a předtím stárnutí a ztrácení sil, rozuměla jsem starcům, kterým jsem se posmívala a současně v tom posměchu bylo moje pohrdání veškerým škemráním o Milost Boží. Svět byl vylidněný – všichni měli cíl s velkým Cé a já jsem neměla nic než otázku proč, nač, k čemu. I to, co Vám teďka povídám je směšnost nad směšnost a všechno je to směšnost.
Váš náhle zkamenělý hlas mi zní velice blízko, není to jen rezonance na něco, co bylo, ono to stále je. Důvod, proč jsem nejraději sama. Ani když nechci, jsem sama. Je to asi důvod, proč tolik pracuju, myslím tím, proč se tak hluboce zaobírám myšlenkou na smrt a její význam, proč zhasínám to, co by mi svět mohl dát, protože vím, že jsem natolik šaramantní, že by mi spousta věcí byla k potěšení – ale velmi – téměř převážně - se stává, že se vykašlu na líbezné podmínky nějaké společnosti. Vracím se domů unavená, vyčerpaná tajtrlíkováním, které zvládám dokonale, zde jsou dvě kočky a rostliny, které mě mlčky obejmou. Uvízla jsem ve své vlastní pasti, jak se to děje každému z nás, i prezidentovi celého světa, protože dostává občas průjem. A na hajzlu je sám a bolí ho jen břicho.
A Vy jste mi napsal tu jednu první větu v tom jednom Vašem dopise a já jsem upadla rozčilením, strachem, že neříkáte věci správně, protože jak Vy tak já, víme a rozumíme věcem jinak a víme a rozumíme, že to není žádná sranda být k někomu připoután tak křehkým a zlomitelným poutem. A navíc, že je to všechno ještě daleko jinak. Nevím, asi proto na Vás tak myslím, ale skutečně nevím, jestli jen proto a neznám důvod, který bych dokázala pojmenovat a který mě vede právě k té neviditelné cestě za Vámi, co byste asi řekl, jak by se Vám to asi líbilo – a na druhé stravě vím, že kdyby se Vám to nelíbilo, že bych to buďto přijmula anebo bych se rvala do krve, že nemáte pravdu. Ale to už je ta fiktivní jistota nějakého kontaktu.
Proto, a pro nic jiného, se zakládá rodina. Rodina sebou přináší spousty problémů, které samy ze sebe prýští z manželství, a tak se jaksi oddaluje nebo vzdaluje nebo zastírá pravá skutečnost: hrůza ze svého bytí.
Je to pro mnoho lidí “uvnitř vejce” divné. Vy i já a několik podobných individuí se nikdy ve vejci neocitly, nestály ve středu, přímo u žloutku. - My? Čumíme na vejce zvenčí a nechápeme je jinak, než jako divný předmět, který nás vyvrhl ven, do tak zvaného života. Ach, Gott!
Pak se mi stal zázrak. Už delší dobu, která byla pro mne značně svízelná, jsem si přála – ne přímo umřít, ale něco tak, jako je spát, nevědět, spát. A tak, co si kdo přeje, tomu je to dáno – se stalo, že jsem se nakonec ocitla ve třiceti hodinách bezvědomí. Záhadný telefon přítelkyni, kterou jsem pozvala, aby se zítra přišla podívat na moje sochy do jednoho filmu /o tom telefonu vůbec nevím, nevzpomínám si, že bych byla telefonovala/ mi takzvaně zachránila život. Ne, že bych si toho vážila – ale nechci se rouhat, byla jsem vrácena zpět, našla mě přítelkyně, sousedka otevřela dveře, pamatuji se na něco jako bílé kalhoty, dál jsem nedohlédla – to byla přivolaná sanitka – a pak to byla krása a pak – ale to se nedá říct. Někdo, něco, kdosi, prostě příkaz: vrátíš se. Křičela jsem hrůzou, volala jsem matku, volala jsem o pomoc, že nechci – ale co je určeno, to je dáno. A když jsem si to pak na té jednotce intenzivní péče, na posteli se všemi monitory a váhami a různými krámy – rozvážila, ROZHODLA jsem se: nevracet se k otázkám, za které zodpovídá kdosi ve mně, cosi ve mně, tedy něco, co jsem a nejsem já. Podrobila jsem se vyššímu příkazu.
Do roka jsem měla – ač zde byl blbský bolševismus, který mě hubil od rána do večera a já jsem nebyla schopna emigrovat /nevíte náhodou třeba Vy, proč?? Já to totiž dodnes nechápu/ a moje jméno čpělo oporou kontrarevoluce, bylo zapsáno černou křídou na černé tabuli – tak mi ti idioti tu výstavu, kterou jsem do toho roku uskutečnila, mi to povolili. Povolit – to zní jako “Blahorodí”, známé z ruských románů.
Možná, že byste měl tak trochu umřít jako já. Možná by Vám to pomohlo, možná že byste v jediném magickém okamžiku rozpoznal příčinu Vaší hrůzy, hrůzy ze schůzí, jak jste mi říkal, že Vás už od rána začne bolet břicho jen proto, že víte, že tam MUSÍTE, možná, že byste si uvědomil, že takhle dál žít nechcete a nebudete a že existenciální pocit vyvržení a ničeho budete řešit hlava nehlava po svém. Já bych to udělala, protože jsem to udělala: rozsvítila jsem svůj osobní chatrný lampion – ale svítí čím dál víc.
Chtěla bych zemřít jako svítící člověk – to je jediné rezumé, které mám slovně k dispozici. Ono je to totiž úplně fuk, jestli zemřete zbídačelý a na smrt smutný anebo jestli zemřete jako ten, kdo se dokázal vysrat na konvence, pohodlí určitého smyslu a jen tak sám na sebe vyplazuje jazyk do zrcadla, které je Vám právě nepřítelem. Ne, ta podoba, co Vy vidíte ve Vašem zrcadle, to není Vaše podoba, to je podoba Vašeho smutku, toho hlubokého údolí a Vy se cítíte starý, unavený, ošklivý, sám sobě nepřátelský.
A to je proto, že Vás rozbolelo srdce – symbol naděje a lásky. Nemyslím tím Vaše patrně poněkud ochořelé srdce. To já u Vás, jak jsem se Vám dívala do ruky, to bych brala jako rýmu. Nastydlo Vám to srdce. Vykašlete se na to. Já Vám – čestné moje slovo – já Vám pomůžu, rozsviťte to, co je ve Vás stejně chlapecké, mladé, plné naděje. Proč hovořit o skepsi, kterou každý rozumný člověk musí projít jako školou v mraze?
K čemu je to hergot dobré? Jo, to víte, jsme všichni masochisté, jeden jak druhý a sebelítost je ta nejhorší raketa, odpálená na Vaše nitro, o kterém beztak nic nevíme. Nezlobte se na mě, prosím velmi. I existencialismus má své omezení. Jako má své omezení všechno. Prozatím se nedokážu ztotožnit s Eklesiastem, že je vše marnost a marnost nad marnost. Ano. Určitě je to tak. Je. Ano. Je to ale komfort duše, toto žít a toto cítit. Toto vyslovit. Nepochybuji ani v nejmenším, že je to skutečně kniha Moudrosti. Ale já jsem NUCENA se vysrat na moudrost, pokud v mých žilách ještě koluje živá a horká krev. Dokonce nechci být moudrá. Musela bych zešílet, zatímco já chci sdělit to, o čem sama nevím a čeho se dennodenně namáhavě při své činnosti dovtipuju, tuším, nevím, tápám, vracím se slepými uličkami k té, ze které je východisko. Petře, věřte mi. To nemá být rada dobré tety Anny z časopisu “Ženy” /který neexistuje, ale který bych ráda redigovala, aby bylo na světě aspoň trochu víc srandy/ to vůbec není míněno nijak jinak, než že mám strach.
Byl jste přece vždycky šlechtic. Jste povinován ne sníst, ale sežrat svou hrůzu. Co s ní? Žít s ní nelze, umírá se s ní hůř. Jenže, když už mluvím o umírání, já se na to těším, modlím se jen, aby to tak nebolelo, jako Mirka Macháčka. Pevně věřím, že je už ve SVÉ zoně. Jestli jsme kdy my dva k sobě patřili, pak se jako částice téže zony najdeme. Jestli ne – tak ne. To se nás netýká. Byli jsme vždycky anone, dohromady psáno. Třeba to bude tak, třeba jinak. Zdál se mi o něm významný sen. Vůbec se mi o něm zdává, a tak jsem přijala jeho dceru Kateřinu, kterou znám jako dítě a která je tak zvaný “studený čumák”, jak se o ní říká. Píšu pro ni “ One woman show” Byla už za mnou třikrát. Otevírání studánek. Jako dítě jsem ji téměř vychovávala, Mirek chodil za dámami, maminka se opíjela a zamilovávala a já jsem tehdy byla v takovém údobí života, že jsem jí věnovala mnoho pozornosti. Když byla u mě naposledy, pochopila jsem, že mi to řek Machajda. Řekl /se strašlivou grimasou hraného humanismu, on to byl moc složitej člověk, hihi, směju se radostí, co blbostí napáchal, jak hříšně žil, jak byl pitomej, stejně jako byl geniální /takže tenhle chasník to musel být – kdo jinej? Proč bych byla té Kateřině nabídla, že pro ni napíšu NĚ CO? - a řek strašným hlasem: -Tak. Pro tu holku ty teď něco uděláš, rozumělas???!!!! -Je to tvoje povinnost!!!-
Tak jo.
Befehl je jednou Befehl.
Abych Vás potěšila – aspoň doufám – pár žvásty: dnes večer měl Jan Němec, můj bývalý manžel a moje bývala veliká láska, premiéru svého posledního skandálního filmu na téma Ladislava Klímy “Utrpení knížete Sternenhocha”. Morbidní, geniální, nesnesitelný Klíma. Jedna z nejvyšších úrovní dvacátých let střední Evropy. Šílenec a patrně sadomasochista a onanista, jedinečná kniha o šílené lásce a jejích mukách. Noviny se rozhovořily, zač se za to vyhazují miliony na film, zcela odporný, bezcenný, hnusný, morbidní, odporný, krvavý, špatný. Výborně! Jen tak dál! Cézannovi zakázali dneska zcela neznámí blbci z Akademie umění v Paříži vystavit jeho poslední obrazy jako hovadinu, nesmysl, nemalířské, odporné, přírodu odcizující, a to bylo Cézannovi 74 let. Němec byl poslední týdny velmi skleslý, bydlí většinou v naší bývalé vile na Slapech za Prahou, vždy s nějakou dámou, samozřejmě/ a často mi telefonoval, a protože bohužel pije /i když musím říct, že je téměř střízlivý oproti dřívějšku/, byl emotivnější než obvykle. On to sám se sebou nemá nijak lehké. Ostatně – to říkám s oprávněnou rozkoší, jsem nikdy nemilovala jediného tak zvaně normálního muže. Ale vycítila jsem, že je mu dost těžko, žil v Californii, neměl peníze, ale bylo tam teplo a moře.
Dva předešlé večery jsme měli diskuse s diváky po filmech “Mučedníci lásky” a “O slavnosti a hostech”. Petře, ten film je dokonalý, to je proroctví naší hodné Esterky Krumbachové. Lidi byli velmi bystří, inteligentní, otázky se dají lehce zodpovídat, bylo to slušné, na slušné úrovni. Dnes, na premiéru, uctivě pozval Němec mne jako svou první manželku, slavnou Martu Kubišovou jako svou druhou manželku a Veroniku Baumanovou, slovenskou Američanku, která jen krz to přiletěla, jako svou třetí manželku. Seděly jsme po včerejším společném pití u barpultu svorně vedle sebe v lóži, Veronika je trochu primitiv, ale myslím si, že Jan takovou ženu potřebuje, /hlavně, když je vUSA/ a při předmluvě s představováním na podiu, kdo je kdo, byl Němec vyzván, aby řekl svoje a řekl, že film je odsouzen kritikou už předem, že kritika je jednou kritika, že on je pouze jakýmsi takýmsi interpretem Ladislava Klímy a že kdyby se někomu chtělo zvracet, že se neurazí, naopak, že prosí dotyčnou poškozenou osobu, aby se odebrala na WC, které je vlevo od východu /oživení v sále/ a pak dodal, že by chtěl představit tři dámy, které ovlivnily jeho osud, že jsou to tři jeho manželky a pak nás jednu po druhé jmenoval, publikum - myslím že okouzleně - tleskalo a on nám pak předal tři krásný kytky a nosil nám tam víno a postával u svého miniharému manželského typu. Film je MIMOŘÁDNÝ. Doufám, že ho uvidíte, možná, že Vám předtím půjčím Klímu, abyste byl “v obraze”, jak říkáme my, filmoví profící, hihihi. Viděla jsem nedokončenou verzi na Barrandově, už tehdy jsem ho pusinkovala a slibovala neúspěch u kritiky a úspěch u nadaných lidí.
Byl tam ministr financí Klaus, se kterým jsem chvíli hovořila, řekla jsem mu, že je hotovej Bruncvík, kde má toho bílého lva, že je Bruncvík české ekonomie a on se radostně smál pod knírkem a la Clarc Gable a tvrdil, že mu lichotím a já jsem řekla, že ministrovi se musí lichotit atd. Tajtrlíkování. Nicméně to byl od Jana dobrý šachový tah, protože ministr financí, který zdražuje všechno, co se dá a je tvrdošíjný, nenáviděný nebo obdivovaný, byl ten pravý v té šachové hře. Taky jsem potkala dva Švýcary, dost dobří, ne moc, ale na Švýcary nejsou tak moc “gehemd”, no, a to je všechno. Máme začít psát s Janem scénář, který spolutvořil Václav Havel, bude to práce na ďábla, ale ať!
No a je po meditaci, jenže já jsem to chtěla. Byla jsem tam se Šárkou, pikantní, půvabnou, elegantní čtyřicítkou, mou žačkou, která je teď, myslím, nejlepší kostýmní návrhářka, co je zde k mání. Její filozofie není moje, já potřebuju kostýmy potměšilejší, zahalenější, malířštější - ale nemám právo jí cokoliv říkat, protože si už našla její styl a ten je výborný. Pak měl být flám, my jsme šly na večeři do rozkošného snacku, chvíli jsme mluvily o filmu, probouzejícím vášeň tak nepokrytě, že se to nebude líbit lidem, protože lidi povětšinou vůbec nevědí, že vášeň není porno.
A velké vášně chodí se sklopenýma očima, jak říká Flaubert, no, moc se to na ten film nehodí, ale ta vášeň toho Němce tam je a bude, ať se každej posere. Co je mu do nich!!!! Je to starej kurevník, miluje život, jen onehdy ze Slap mi plakal, že nemůže žít bez lásky – že ty holky už ho nebaví, což chápu. Jenomže on ten Jeník Němců neví, jak je láska křehká nádoba.
Nudila jsem Vás, asi jo. Ale takové blbiny si člověk rád přečte, když mu není dobře i když třeba jen proto, aby si řekl “jejich starosti na mou hlavu”.

Petře! Petře! Slyšíte mě teďka v Tel Avivu? To se ví, že ne, to je jenom taková láskyplná otázka. Dobrou noc.

Ester