EK001220_0005–0008

Let’s say: written in Los Angeles

I am slowly but surely – well, no longer slowly but lightning-fast – coming to realize that I have nothing to do here. Thinking is good for humanities students, but they don’t know that humanness is only a sort of guideline for so called human society. I understand cannibals just as much as Nazis and communists, Catholics and athletes and I could not care less. And I also don’t care about what’s going on here now and I’m not ready to tear out my heart and eat it because of all that’s going on.
A while ago I told my friend A that I really don’t need anything anymore, not even so-called inhibitions or anything else concerning those inhibitions, that is morality. I don’t give a damn about morality because it’s just a dream. When I know it, something inside me hurts terribly – or not that terribly, but in fact it is much worse: it has hurt all my life.
To be honest, as they say, it cost me a lot of my strength. Pondering upon it, it was only the effect of books that I read and that offered me the difficult task of finding my own moral law. What I am writing here is more remote for me than a star in the sky. That star at least does exist. My moral principles would be only a burden for me. I can’t understand how I could have fallen for such stupidity.
Yet my faith in God remains the same. I cannot remember anyone telling me who God is and what that notion means. I am convinced that he knows what I am writing about here without tears.
For some time I have been feeling like I’m good for nothing. I came to the conclusion that it’s probably a crisis. A crisis that came just like diarrhea. And I decided that that stupid word was only a part of the bars behind which I have been striving all my life. Crisis. Mental crisis. She is tired. She is overworked. She has lately been going from one mess to another. But that’s not the problem. The problem is that once the totalitarian regime was replaced by a democratic one, I just stopped defending myself. Totality is great as it endows every stupidity with meaning. I won’t have to do that anymore.
My advanced liver cirrhosis, as I have read in the report, is pure beauty. Advanced cirrhosis. A sweet secret between the doctors and my body. I don’t care. A disease like that is a great advantage. There’s no way out of it except to avoid drinking, take long rests, read only comforting books. They are mostly marvellous books, that idiot Verne for example says: …it was swarming with sharks, one shark next to another, BECAUSE they are dangerous. What a revelation, I’d thought they weren’t dangerous.
The Mysteries of London, Robin Hood, magnificent works. It’s a relief that I’m not the only idiot alive, except that I’m not that rich and nobody will want my sharks. I don’t care.
Yesterday, an exhibition opening – Milena Jesenská.¹ Intellect next to intellect standing crammed in flocks, intellect adorned by intellect – immediately I started puking quietly and was about to disappear when Mr. President got out of the car and walked in just after I had walked out. On the pavement cops in short athletic jackets were hanging around, old cream that’s gone off, a cop swaying behind Mr. President’s guide. Then they probably spoke about Milena but I was already sitting in a cab with an unpleasant hairy-looking driver and at home I flung myself into bed.
Now I can finally do what I want to. I can live without giving a shit as I have always done when I rode a motorcycle as if I were mad and didn’t give a damn whether I would kill myself or not.
Once I spent three days at the wedding of a young woman who was getting married to a homosexual man. They both profited from it. It was intoxicating. Hash poison. Furious dancing couples. Me, amused and tired. Terribly tired and always waiting, whether I shouldn’t end it all at such a merry party. A young man, completely pale from hash, looked at me with his small pupils and cried pathetically: –Where’s David?! Go to see David and tell him I’m here.” I didn’t go anywhere but I held him for a while in my arms, full of sympathy, until the extraordinary sight of the wedding photographer caught my eye: he was sitting downstairs in the hall on a chair holding his camera and who suddenly, soundlessly, tumbled down. It was all very invigorating. I was laughing like drunkards do and smoking grass. None of that concerned me. This ship of fools was a ship I belonged to. Several sober and stiff-looking Vietnamese were helping the fallen ones, quietly, without any comments. The photographer was still there, lying where he fell down. Nobody paid any attention. They stepped over him, danced around him. It was the TRUTH. It was not a party where anyone could be bored. That hash boy was later arrested and imprisoned as a carrier of Aids. And then he died – I think somebody told me in a completely detached manner that he had committed suicide.
Raw unprocessed, unprepared meat. True human language.
Now I’m ok. On the one hand I’m going through a crisis, and on the other I’m making faces, and on the other other I’m happy. I can do anything now. I don’t want to be here too long. I would get bored. Even now I feel sometimes bored to death. Of course I should have died much earlier. It was useless to be here. I’ve known what I know now since I was about fifteen. Sperm and ferocity used to give me great pleasure, the reason why I also used to be happy – always within limits.
I’ll do everything I can not to be here too long, that is about a year, two, or three. I’m not planning to go to a retirement home. I wouldn’t even be interested in the former syphilitics, if they were able to grow old, survive, and tremble with fear they might die. Ugh.
We’ll try to replace alcohol with something different, something light, something pleasing. That will also be harmful. Just as well. Alcohol has always been my heart’s favorite. We’ll see. I think it’s useless to drink. It’s tiring and exhausting. Now I want my freedom, my anarchy, and my mockery in the face of whatever.
I got tired of film work. Almost universally it’s practiced by silly fools. They want money, they want to be provided for. They can kiss my ass.
I may be attracted by talent – but I’m not sure. Maybe. But what then? To beg and implore idiots to have a film become a film? Talent is the worst aptitude I know. That is, artistic talent. I know talents for business, for connections, for anything at all. They make me sick. Should I be supporting young talented men to help them persevere? Anyway, they’re all on benders. They will never succeed.
A few days ago I looked at the sketches of my planned pictures. Some of them are completely stupid, some only moderately so. All of them emanate the industriousness of ants. Why I should continue in this, I really don’t know. So much tension and fear about what to do with myself, what I’m doing, what does it lead to, what does the poet want to say.
It has only one advantage: it’s doping. I wake up in the middle of the night and I know what it should be like. The colors are in my dreams and the outlines of ideas are close at hand. But – just now I’m writing as if I were Leonardo – I am not a painter. I do what I enjoy. And that somewhat worries me. I’m afraid that one day it will seize me again and I’ll be forced to use and suck my own blood, my existence, about which I know just as much as I don’t know. I succumb to it just like to alcoholic intoxication. I can’t tear away from it just like when I am writing something I am interested in. Interested. I am interested in one zone – and I still don’t know what to do with it.
A. says I have to hire a manager, that someone has to know how to sell me. Yes. She’s probably right. But what to do with victory, even an imaginary one? Just thinking about it I see only money, the only value of which is personal freedom and the opportunity to indulge in vices I want to indulge in. I would like to send them away with the wind and be well, that is to have what I want to have. But I don’t even know what I want to have.
The crisis in Los Angeles is quite difficult. Even though it is suffocatingly hot there, exactly as I love it.
“Und draussen buntes Leben”, Paul Klee painted it. I don’t even feel the pain I used to feel in the past.
Some time ago I wrote two slogans:
THE RIVER LETHE, SUITABLE EVEN FOR NON-SWIMMERS!
And the other one:
NOBODY HAS YET DROWNED IN THE RIVER LETHE!
I don’t know which is better. We’ll see. Maybe we’ll have a drink with that Charon.
We’ll see – just no more dreams. Just no dreams. Only one: to leave quietly and without pain.

¹A Czech author and journalist who participated in the underground resistance against the Nazis before being captured and dying in a concentration camp in 1944.

Řekněme: psáno v Los Angeles.

Přicházím pozvolna, ale jistě, ale ne, teď už ne pozvolna, ale bleskem, k poznání, že už zde nemám co pohledávat. Myšlení je dobré pro studenty humánních věd, jenže oni nevědí, že humánnost je pouze jakýmsi takýmsi vodítkem pro tak zvanou lidskou společnost. Chápu lidožrouty stejně jako nacisty a komunisty, katolíky a sportovce a je mi to srdečně fuk. Je mi už taky fuk, co všechno se teď odehrává a nemíním si krz to urvat srdce a sežrat je.
Před chvílí jsem řekla přítelkyni A, že teď už skutečně nemám potřebu ničeho, ani tak zvaných řečených zábran, ani čehokoliv jiného, co se těch zábran týká, tedy té morálky. Seru na morálku, protože je to sen. Když to vím, cosi ve mně strašně bolí – no, tak strašně ne, ale daleko strašněji: bolí to celý život.
Vložila jsem mnoho sil do toho, abych byla tak zvaně čestná. Když to teď nahlížím, byl to pouze důsledek knih, které jsem četla a které mi nabízely nesnadný úkol hledat v sobě mravní princip. To co píšu, je mi vzdálenější než hvězda na obloze. Ta aspoň je. Moje mravní principy mi byly jen přítěží. Sama nevím, jak jsem takovému blbstvu mohla podlehnout.
Moje víra v Boha přitom zůstává. Nepamatuju se, že mi byl kdokoliv řekl, kdo je to Bůh a co ten pojem obnáší. Jsem přesvědčena, že o tom co právě bez slz píšu, ví.
Je mi delší dobu nanic. Řekla jsem A, že je to pravděpodobně krize. Která na mně přišla jako průjem. A řekla jsem, že to pitomé slovo je pouze jedna část té mříže, za kterou se mlátím odjakživa. Krize. Duševní krize, Ona je unavená. Ona je přepracovaná. Ona poslední měsíce žije průser na průser. Jenže v tom to není. Je to v tom, že jakmile se změnil totalitní režim v demokratický, přestala jsem se pouze bránit. Totalita je skvělá, protože dává každé pitomosti význam. To už nebudu muset.
Moje pokročilá cyrrhoza jater, jak jsem se dočetla v posudku, to je přímo krása. Pokročilá cyrrhoza. Sladké tajemství mezi mnou, lékaři a mým tělem. Kašlu na ni. Je to velká výhoda, taková nemoc. Není z ní východisko než nepít, dlouze odpočívat, číst pouze a výhradně úlevné knihy. Jsou to povětšinou skvělé knihy, ten blbec Verne píše třeba: ...hemžilo se to tam žraloky, byl to tam žralok vedle žraloka, PROTOŽE jsou nebezpeční. Objev, já myslela, že nejsou nebezpeční. Tajnosti Londýna, Robin Hood, skvělá díla. Úleva, že nejsem jediný žijící pitomec až na to, že nejsem tak bohatá a že moje žraloky nikdo nebude chtít. Je mi to fuk.
Včera výstava – vernisáž Mileny Jesenské. Intelekt vedle intelektu stály namačkaný v houfech, intelekty ozdobené intelektem – ihned jsem začala tiše blít a mizela, když z auta vystoupil pan prezident a vešel za půl minuty poté, co já jsem vyšla. Na chodníku postávali fízlové v těch krátkých sportovních bundách, stará zakyslá smetana, jakýsi cop se klátil nad zády průvodce pana prezidenta. Pak asi byla řeč o jisté Mileně a to já jsem už seděla v taxíku s huňatě vyhlížejícím nevlídným řidičem a doma jsem se vrhla do postele.
Teď už konečně můžu dělat co chci. Teď už můžu srát na život, jak jsem na něj vždycky srala, když jsem jezdila jako šílenec na motocyklu a vábilo mě, jestli se zabiju nebo ne.
Strávila jsem jednou tři dny na svatbě jedné mladé ženy, která si brala homosexuála. Oba z toho měli prospěch. Bylo to omamné. Jed hašiše. Tančící zběsilé dvojice. Moje pobavená únava. Strašná únava a pořád čekaní, jestli bych to neměla skončit na takové veselici. Jakýsi mladík, hašišem zcela bledý se na mne díval malými zorničkami v očích a žalostně plakal: - „Kde je David!? Jdi za Davidem, řekni mu že jsem tady.” Nešla jsem nikam, ale držela ho chvíli v objetí, plném sympatie, než mě zaujal nevídaný pohled na fotografa svatby, který seděl dole v hale na židli s aparátem v ruce a pak se bez jediného hlesu zřítil k zemi. Bylo to velmi povzbuzující. Smála jsem se smíchem opilců a kouřila trávu. Nic se mě netýkalo. Tato loď bláznů byla ta loď, kam jsem patřila. Několik neopilých a upjatě vyhlížejících Vietnamců pomáhalo při odklízení padlých, bez hlesu, bez poznámek, věcně a klidně. Fotograf ležel, tam kam padl. Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Překračovali ho, tančili kolem něj. To byla PRAVDA. To nebyl večírek, kde by se někdo nudil. Ten hašišový mladík byl později zatčen a vězněn jako nositel Aids. Pak umřel – mám pocit, že mi někdo řekl bez špetky zájmu, že spáchal sebevraždu.
Syrové maso bez úpravy. Pravá lidská řeč.
Teď se mám dobře. Jednak mám krizi, jednak se pošklebuju, jednak se raduju.
Mohu teď všechno. Nechci zde být příliš dlouho. Nudilo by mě to. Už teď se nudívám k smrti. Měla jsem samozřejmě zemřít dávno dřív. Bylo zbytečné tady být. Věděla jsem to, co vím, od takových patnácti let. Sperma a dravost mi přinášely velké potěšení a to byl patrně ten důvod, že jsem byla taky šťastná – vždy odsud podsud.
Budu dělat všechno proto, abych zde nemusela dlouho být, míním tím asi rok dva tři. Dýl ne. Do domu starců nemíním vstoupit. Ani bývalí syfilitici by mě nezajímali, pokud by byli schopni zestárnout a dožívat a třást se hrůzou před smrtí. Fuj.
Zkusíme místo alkoholu něco jiného, lehkého a milého. I to jistě uškodí. Bude to dobře. Alkohol byl vždy perlou mého srdce. Uvidíme. Mám totiž domněnku, že je zbytečné pít. Je to únavné a vyčerpávající. Chci teď svou svobodu, svou anarchii a posměch vůči kdečemu.
Unavila mě filmová práce, provozují to téměř všeobecně hlupáci nižšího kalibru. Chtějí mít peníze, chtějí mít vystaráno. Ať mi políbí prdel.
Snad by mě mohl přitáhnout – a nejsem si tím jistá – talent. Snad. Ale nakonec – co s ním? Žebrat a prosit pitomce o to, aby se stal film filmem? Talent je nejhorší nadání co znám. Myslím teda umělecký talent. Znám talenty na obchod, na konexe, na kdeco. Je mi z nich špatně. Mám povzbuzovat mladíky s talentem, aby vydrželi? Beztak všichni chlastají, až se z nich kouří. Nikam to nedotáhnou.
Dívala jsem se před pár dny na skicy zamýšlených obrazů. Některé jsou úplně blbé, některé středně. Ve všech je znatelná mravenčí píle. Proč bych v tom měla pokračovat, to vážně nevím. Tolik napjetí a tolik strachu, co se sebou, co to vlastně dělám, nač to je, co tím chce básník říct.
Má to jedinou výhodu: je to doping. V noci se probouzím a vím, jak by to mělo být. Barvy jsou ve snech, osnovy myšlenky na dosah ruky. Jenže – právě píšu jako bych byla Leonardo – nejsem malířka. Dělám to, co mě baví. Z toho mám trochu strach. Že mě to někdy zase chytne a že budu nucena použít a vycucat svou vlastní krev, své bytí, o kterém vím stejně jako nevím. Podléhám tomu jako alkoholickému opojení. Nemohu se od toho odtrhnout stejně jako když píšu něco, co mě zajímá. Zajímá. Mně zajímá jedna zona – a já si s ní stejně nevím rady.
A. říká, že si musím najmout manažera, že mě někdo musí umět prodávat. Jo. Asi má pravdu. Ale co s vítězstvím dejme tomu i pomyslným? I při pouhé myšlence na to vidím jenom peníze, které mají pro mne jedinou hodnotu osobní svobody a možnost páchat neřesti, na které mám právě chuť. Chtěla bych je pouštět do větru a přitom se mít dobře, to znamená mít to, co chci mít. Ale i to co chci mít, je mi nejasné. Krize v Los Angeles je dost obtížná. I když je tam horko k zalknutí, které tak miluju.
"Und draussen buntes Leben”, namaloval Paul Klee. Ani to, co mě kdysi tak bolelo, už mě nebolí.
Napsala jsem před časem dva slogany:
ŘEKA LÉTHÉ VHODNÁ I PRO NEPLAVCE!
A druhý:
V ŘECE LÉTHÉ SE JEŠTĚ NIKDO NIKDY NEUTOPIL!
Nevím, která verze je lepší. To se ukáže. Třeba spolu něco vypijem, třeba si dáme, s tím Chaaronem.
To se uvidí – jen žádné sny. Jen žádné sny. Jenom jeden: odejít tiše a bez bolesti.